Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 414/99Usnesení ÚS ze dne 04.10.1999

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajProcházka Antonín
Typ výrokuodmítnuto pro nedodržení lhůty - § 43/1/b)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
Věcný rejstříkodškodnění
Tíseň
EcliECLI:CZ:US:1999:2.US.414.99
Datum podání23.08.1999
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

182/1993 Sb., § 72 odst.2

229/1991 Sb., § 6 odst.1 písm.k, § 6 odst.1 písm.p, § 16 odst.4

99/1963 Sb., § 95, § 238, § 243b odst.4


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 414/99 ze dne 4. 10. 1999

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání soudcem zpravodajem JUDr. Antonínem Procházkou ve věci ústavní stížnosti Ing. J. R., zastoupeného JUDr. R. K., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 9. 1998, č. j. 13 Co 253/98-31, a Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. 7. 1997, č. j. 16 C 123/96-13, takto:

Ústavnístížnostseodmítá.

Odůvodnění:

Ústavní soud podle ustanovení § 43 odst.1 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl, neboť byl podán po lhůtě stanovené tímto zákonem.

Ústavní soud obdržel dne 23. 8. 1999 podání, směřující proti rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 2. 9. 1998, č. j. 13 Co 253/98-31, a Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. 7. 1997, č. j. 16 C 123/96-13.

Rozsudkem Městského soudu v Praze bylo potvrzeno rozhodnutí prvostupňového soudu, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele (dříve navrhovatele) o zaplacení finanční náhrady podle zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ve výši 331.679,- Kč s 3 % úrokem od 10. 9. 1992 do zaplacení a valorizaci v částce 160.000,- Kč, spolu s náklady řízení. Stěžovatel uplatnil nárok proti Českým drahám státní organizaci, jako náhradu za obytné budovy, hospodářské stavby a příslušenství patřící k zaniklé zemědělské usedlosti.

Důvodem podání žaloby bylo tvrzení stěžovatele, že vlastníci zmíněné usedlosti byla matka stěžovatele, která jí dne 8. 12. 1961 prodala státu v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Nemovitosti byly později demolovány a vydání pozemků brání na nich vybudovaná pozemní komunikace.

Podle názoru stěžovatele bylo postupem obecných soudů porušeno jeho právo zakotvené v čl. 11 odst. 1, jakož i právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

Proti napadenému rozsudku podal stěžovatel dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Nejvyšší soud ČR dovolání odmítl podle ustanovení § 238 o. s. ř., jako zásadně nepřípustné a konstatoval, že dovolání by bylo možno podat pouze v případě, kdyby odvolací soud ve výroku svého rozhodnutí přípustnost dovolání vyslovil. V daném případě však odvolací soud takovým způsobem výrok nevydal. Proto se Nejvyšší soud ČR nezabýval materiální stránkou uplatněného nároku, ale dovolání jako nepřípustné odmítl podle ustanovení § 243b odst. 4 o. s. ř. ve vztahu k použití § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Stěžovatel v podání uvádí, že před zahájením řízení o ústavní stížnosti vyčerpal všechny procesní prostředky, za které považuje i odvolání odmítnuté usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 5. 1999, č.j. 28 Cdo 267/99-72.

Po přezkoumání všech skutečností dospěl soudce zpravodaj k závěru, že ústavní stížnost byla podána po lhůtě, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

V této souvislosti je třeba poukázat na řadu judikátů Ústavního soudu, které se zabývají případy, kdy zákon dovolání nepřipouští, takže podání dovolání není možné považovat za poslední prostředek, který zákon k ochraně práva navrhovatele poskytuje (viz např. usnesení ÚS sp. zn. I. ÚS 129/97). Je tedy nutné učinit ten závěr, že lhůta k podání ústavní stížnosti počala plynout ode dne převzetí rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatelem. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o odmítnutí dovolání pouze ve vztahu ke stěžovateli autoritativně konstatuje neexistenci práva dovolání podat. Lhůta k podání ústavní stížnosti je zakotvena v ustanovení § 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a je zásadně 60denní. Jestliže tedy rozsudek Městského soudu v Praze byl stěžovateli doručen nejpozději v měsíci říjnu 1998, pak soudce zpravodaj, aniž by blíže zjišťoval datum doručení tohoto rozsudku, byl nucen konstatovat s ohledem na již citované ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, opožděnost ústavní stížnosti.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

JUDr. Antonín Procházka

soudce Ústavního soudu

V Brně dne 4. října 1999

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru