Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 414/18 #1Usnesení ÚS ze dne 27.02.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
Soudce zpravodajŠimáčková Kateřina
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu ... více
Věcný rejstříkřízení/zastavení
Náklady řízení
zpětvzetí návrhu
EcliECLI:CZ:US:2018:2.US.414.18.1
Datum podání01.02.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 146 odst.2, § 150


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 414/18 ze dne 27. 2. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky ADALIN s.r.o., se sídlem Ořechová 331/7, Velké Pavlovice, zastoupené Mgr. Ing. Hanou Krajčíkovou, advokátkou, se sídlem Rozárka 23, Brno, proti výrokům II. a III. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 10. 2017 č. j. 28 Co 157/2016-197, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Krajského soudu v Brně ve výrocích o nákladech řízení, jimiž měla být porušena její ústavně zaručená práva, a to právo na soudní ochranu a právo vlastnit majetek dle čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Napadené rozhodnutí bylo vydáno v řízení, v němž se stěžovatelka domáhala zaplacení částky 378.298,94 Kč s příslušenstvím (jako nároků ze smlouvy o poskytnutí hypotečního úvěru, kterážto pohledávka byla stěžovatelce postoupena) po dvou žalovaných, z nichž první byla v postavení dlužnice a druhá v postavení ručitelky. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 21. 7. 2015 č. j. 252 C 49/2012-97 bylo žalobě vyhověno a obě žalované byly zavázány zaplatit stěžovatelce společně a nerozdílně náhradu nákladů řízení. K odvolání druhé žalované (ručitelky) Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným usnesením zrušil rozsudek městského soudu ve vztahu k druhé žalované a řízení ve vztahu k ní zastavil (výrok I.) a dále zavázal stěžovatelku nahradit druhé žalované náklady řízení před soudy prvního i druhého stupně (výroky II. a III.). Krajský soud vyšel z toho, že v průběhu odvolacího řízení vzala stěžovatelka svou žalobu v převážné části zpět, neboť jí byla k uspokojení pohledávky poskytnuta celkem částka 591.511,19 Kč (částka převyšující ručitelský závazek druhé žalované), a později při jednání soudu byla žaloba vzata zpět i ve zbylém rozsahu; řízení proto bylo ve vztahu k druhé žalované zastaveno. Při rozhodování o nákladech řízení krajský soud postupoval podle § 146 odst. 2 občanského soudního řádu, přičemž uvážil, že v posuzovaném řízení nebylo zpětvzetí žaloby a zastavení řízení zaviněno druhou žalovanou, která se nijak nepodílela na uspokojení stěžovatelčina nároku, ale naopak bylo důsledkem procesního zavinění stěžovatelky. Ta proto byla povinna ke hrazení nákladů řízení druhé žalované; ovšem vzhledem ke konkrétním okolnostem věci krajský soud přistoupil k výjimečnému užití § 150 občanského soudního řádu a druhé žalované přiznal náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů pouze v rozsahu jedné poloviny. Chování samotné stěžovatelky v řízení, spojené s jejími částečnými zpětvzetími žaloby, podle krajského soudu neopodstatňovalo, aby druhé žalované nebyla náhrada nákladů řízení přiznána z větší části.

3. Stěžovatelka nesouhlasí s rozhodnutím krajského soudu o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Zdůrazňuje, že nárok na náhradu nákladů řízení je nárokem procesním, přičemž pokud se stěžovatelka v průběhu řízení domohla žalovaného nároku, pak byla v tomto rozsahu procesně úspěšná. Rozhodnutí krajského soudu, který jí nejenže nepřiznal náhradu řízení, ale naopak jí uložil hradit druhé žalované náklady řízení, a to před soudy obou stupňů, proto stěžovatelka považuje za projev nepřípustné libovůle zasahující do jejích základních práv.

4. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Brně a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

6. Ústavní soud ustáleně opakuje, že podle čl. 83 Ústavy České republiky je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

7. Omezená pravomoc k ústavněprávnímu přezkumu soudních rozhodnutí se zvláště důrazně projevuje v případech rozhodnutí o nákladech řízení. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi konstantně upozorňuje, že problematika nákladů řízení zpravidla není předmětem ústavní ochrany, neboť byť se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nelze ji klást z hlediska zásad spravedlivého procesu na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé [srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 ze dne 5. 8. 2002 (U 25/27 SbNU 307); všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná též z http://nalus.usoud.cz]. Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je tak zásadně doménou obecných soudů a Ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat jejich jednotlivá rozhodnutí. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenze teprve v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících dané řízení, typicky v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona [srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 633/05 ze dne 10. 1. 2006, nález sp. zn. II. ÚS 2864/12 ze dne 3. 9. 2013 (N 157/70 SbNU 453)].

8. V posuzovaném případě Ústavní soud v rozhodnutí krajského soudu o nákladech řízení žádné takové extrémní vybočení ze zákonných pravidel neshledal. Krajský soud se zabýval konkrétními okolnostmi daného případu (včetně toho, že stěžovatelka vzala své žaloby zpět po uspokojení své pohledávky, na čemž se ovšem vůbec nepodílela druhá žalovaná), ty uvážil a s ohledem na ně učinil své rozhodnutí o nákladech řízení, v němž přistoupil k mimořádnému použití své diskreční pravomoci dle § 150 občanského soudního řádu pro případ okolností hodných zvláštního zřetele. Rozhodnutí krajského soudu je též srozumitelně a řádně odůvodněno a z hlediska ústavněprávního mu Ústavní soud nemá co vytknout. Ústavní soud přitom znovu zdůrazňuje, že jeho přezkum se nevztahuje na "pouhou" zákonnost postupu obecných soudů, nýbrž na jejich ústavnost; a není-li u tvrzeného zásahu obecných soudů dosaženo ústavněprávní roviny, pak Ústavní soud není oprávněn přezkoumávat jejich rozhodnutí, ani pokud by sám mohl mít za to, že přiléhavější by bylo rozhodnutí jiné. V nyní posuzovaném případě však námitky stěžovatelky a namítaný zásah krajského soudu nedosahují ústavněprávní roviny; napadené rozhodnutí krajského soudu není svévolné, je řádně odůvodněné a celkově ústavně akceptovatelné. Lze též podotknout, že krajský soud zrušil předchozí rozhodnutí městského soudu (včetně jeho nákladového výroku) pouze ve vztahu k druhé žalované, nikoli ve vztahu k první žalované; a jen v tomto rozsahu krajský soud rozhodl ve věci sám.

9. Ústavní soud tedy uzavírá, že napadenými výroky usnesení Krajského soudu v Brně nebyla porušena stěžovatelčina ústavně zaručená práva, včetně práva na spravedlivý proces a práva vlastnit majetek. Podaná ústavní stížnost proto byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. února 2018

Ludvík David, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru