Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 413/04Nález ÚS ze dne 03.03.2005Trestný čin neoprávněného zásahu do práva k domu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajNykodým Jiří
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/obvinění a stíhání
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkTrestný čin
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 40/36 SbNU 433
EcliECLI:CZ:US:2005:2.US.413.04
Datum vyhlášení30.03.2005
Datum podání08.07.2004
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 39, čl. 8 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 249a, § 3


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 413/04 ze dne 3. 3. 2005

N 40/36 SbNU 433

Trestný čin neoprávněného zásahu do práva k domu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu JUDr. Jiřího Nykodýma a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Dagmar Lastovecké - ze dne 3. března 2005 sp. zn. II. ÚS 413/04 ve věci ústavní stížnosti Ing. E. P. proti usnesení Městského soudu v Praze z 24. 2. 2004 sp. zn. 6 To 35/2004 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze 4. 12. 2003 sp. zn. 16 T 24/2003, jímž byla stěžovatelka uznána vinnou trestným činem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru a byl jí uložen peněžitý trest.

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2004 sp. zn. 6 To 35/2004 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 4. 12. 2003 sp. zn. 16 T 24/2003 se zrušují.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2004 sp. zn. 6 To 35/2004 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 4. 12. 2003 sp. zn. 16 T 24/2003. Tvrdí, že jimi bylo porušeno její základní právo podle čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 16 T 24/2003 zjistil Ústavní soud následující skutečnosti.

Stěžovatelka byla na základě usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 15. 7. 2002 trestně stíhána pro trestný čin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 249a odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "tr. z."). Trestného činu se měla dopustit tím, že v době od 1. 1. 2002 užívala protiprávně byt, ačkoliv na základě nájemní smlouvy a ve smyslu § 676 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "o. z.") měla byt vyklidit do 31. 12. 2001, což neučinila. Obžaloba skutkovou větu změnila tak, že stěžovatelka předmětný byt užívala od 1. 1. 2002 do 5. 8. 2002 a na výzvu k vyklizení nereagovala. Trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 27. 2. 2003 č. j. 16 T 24/2003-62 byla stěžovatelka uznána vinnou ve smyslu obžaloby a za to jí byl uložen peněžitý trest 10 000 Kč. Proti trestnímu příkazu podala odpor státní zástupkyně. V řízení, které následovalo, bylo poškozenou obchodní společností K., a. s., sděleno, že stěžovatelka vyklidila předmětný byt 5. 5. 2003 (č. l. 92). Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 4. 12. 2003 č. j. 16 T 24/2003-98 byla stěžovatelka uznána vinnou ve smyslu obžaloby a za to jí byl uložen peněžitý trest 10 000 Kč. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2004 č. j. 6 To 35/2004-112 bylo odvolání stěžovatelky zamítnuto.

Z připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 5 C 5/2002 Ústavní soud zjistil následující skutečnosti.

K., a. s., se žalobou podanou 17. 1. 2002 domáhala proti stěžovatelce vyklizení bytu. Tvrdila, že nájemní smlouva byla sjednána na dobu určitou od 1. 1. 2000 do 31. 12. 2000 a v důsledku aplikace § 676 odst. 2 o. z. byla prodloužena do 31. 12. 2001. Dopisem z 5. 12. 2001 byla stěžovatelka vyzvána k vyklizení a předání bytu ke dni skončení nájmu, což však neučinila. Stěžovatelka se bránila tím, že v bytě bydlí od roku 1994 na základě jednoročních nájemních smluv. Podle naposledy sjednané nájemní smlouvy, skončí-li nájemní smlouva výpovědí ze strany pronajímatele z toho důvodu, že nájemce přestal vykonávat práci pro pronajímatele, má nájemce nárok na náhradní byt. O takový případ se jednalo v daném případě. Pracovní poměr byl ukončen dohodou, ke které byla stěžovatelka vyzvána z důvodu organizačních změn u žalobce. Dále namítla, že uzavíráním nájemních smluv vždy na jeden rok se pronajímatel vyhýbal uzavření nájemní smlouvy na dobu neurčitou, a proto je jeho jednání v rozporu s dobrými mravy.

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 17. 4. 2002 č. j. 5 C 5/2002-16 bylo stěžovatelce uloženo vyklidit byt do 15 dnů od právní moci rozsudku. Soud dovodil, že se žalobce oprávněně domáhá ochrany svého vlastnického práva, neboť nájemní vztah k bytu skončil k 31. 12. 2001 a po tomto datu užívala stěžovatelka byt neoprávněně. Odkaz na ustanovení nájemní smlouvy ohledně bytové náhrady je zavádějící, neboť nájemní vztah nebyl ukončen výpovědí, nýbrž uplynutím doby. Námitku rozporu s dobrými mravy soud neshledal oprávněnou, protože není povinností zaměstnavatele zajišťovat svým zaměstnancům bydlení, a ve sjednávání nájemního vztahu vždy na jeden rok nelze spatřovat rozpor s dobrými mravy. Kratší lhůtu pro vyklizení bytu soud odůvodnil tím, že si stěžovatelka musí být vědoma neoprávněnosti užívání bytu z její strany poté, co neuposlechla výzvu k jeho vyklizení.

K odvolání stěžovatelky byl rozsudek soudu prvního stupně rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2003 č. j. 58 Co 434/02-39 potvrzen. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým i právním hodnocením soudu prvního stupně. Tento rozsudek byl právnímu zástupci stěžovatelky doručen 14. 3. 2003.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že neměla v úmyslu byt protiprávně užívat. Proto vedla s pronajímatelem spor a podvolila se soudnímu rozhodnutí, a v jím stanovené lhůtě byt vyklidila. Nemohla se tedy dopustit úmyslného trestného činu. Navíc se obecné soudy nezabývaly dostatečně tím, že byt užívala spolu se svými dvěma dětmi a neměla s nimi kam odejít, a že pronajímatel obsadil předmětný byt až dva měsíce po vystěhování stěžovatelky.

K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení.

Městský soud v Praze uvedl, že stěžovatelka opakuje svoji obhajobu, se kterou se již vypořádaly soudy obou stupňů. Obvodní soud pro Prahu 6 odkázal na odůvodnění svého rozsudku.

Městské státní zastupitelství v Praze a Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 6 se postavení vedlejších účastníků řízení vzdala.

Ústavní soud není další soudní instancí v systému všeobecného soudnictví a nepřísluší mu zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, to vše však za předpokladu, že napadenými rozhodnutími nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavním soudem byly dovozeny ústavněprávní podmínky, při jejichž splnění má nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy za následek porušení základních práv a svobod.

Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud ingerovat, je-li ve věci aplikovaná norma jednoduchého práva, sledující určitý ústavně chráněný účel, a z pohledu principu proporcionality byla neopodstatněně upřednostněna před jinou normou jednoduchého práva, sledující dosažení jiného ústavně chráněného účelu. Dále v případech, v nichž nedochází ke konkurenci možné aplikace více norem jednoduchého práva, nýbrž jde o řešení otázky akceptace některé z několika interpretačních alternativ jedné určité normy jednoduchého práva. Konečně třetí skupinou případů jsou v řízení o ústavních stížnostech případy svévolné aplikace normy jednoduchého práva ze strany obecného soudu, jíž schází smysluplné odůvodnění, resp. propojení s jakýmkoli ústavně chráněným účelem. Ilustrací jsou rozhodnutí Ústavního soudu, v nichž konstatoval, že právní závěr obecného soudu je v extrémním nesouladu se skutkovými a právními zjištěními, resp. nevyplývá z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí. V řízení o ústavních stížnostech lze tedy vyčlenit případy konkurence norem jednoduchého práva, konkurence interpretačních alternativ a konečně případy svévolné aplikace jednoduchého práva (sp. zn. III. ÚS 671/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 29, nález č. 10, str. 69).

V posuzovaném případě se jedná o svévolnou aplikaci jednoduchého práva, a ústavní stížnost je proto opodstatněná.

Zákonné ustanovení § 676 odst. 2 o. z. dává samo možnost k tomu, aby užívání bytu (či jiné věci) bez právního důvodu po skončení doby pronájmu bylo za předpokladu nečinnosti pronajímatele konvalidováno na další nájem. Zákon přitom zajišťuje ochranu vlastnického práva těm pronajímatelům, kteří jsou při vymáhání svého práva ze skončeného nájmu aktivní, a to žalobou na vyklizení. Pokudsoudy v civilním řízení přiznají pronajímateli jeho právo a bývalému nájemci uloží povinnost byt vyklidit, jsou povinny k vyklizení bytu podle § 160 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, stanovit minimálně patnáctidenní lhůtu. Případů, kdy je byt užíván nejprve legitimně a posléze bez právního důvodu, je mnohem více. Judikatura obecných soudů již dříve dovodila, že za určitých předpokladů lze vázat povinnost vyklizení bytu užívaného bez právního důvodu na zajištění bytové náhrady. Rozhodnutí v tomto směru přitom lze učinit pouze v řízení občanskoprávním, a z povahy věci je vyloučeno, aby bylo o této věci rozhodnuto orgány činnými v trestním řízení jako o předběžné otázce podle § 9 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů.

Za předpokladu, že je vedeno civilní řízení o žalobě pronajímatele na vyklizení bývalého nájemce, a to až do doby uplynutísoudem stanovené lhůty k vyklizení bytu, nelze proto bez dalšího připustit, že by se bývalý nájemce (či jinak dříve k užívání bytu legitimovaná osoba) setrváváním v předmětném bytě dopouštěl trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 249a tr. z. Tento náhled na danou problematiku považuje Ústavní soud za zásadní i při vědomí možného zneužití shora uvedených občanskoprávních institutů ochrany práv bývalého nájemce. Otázka, zda, kdy a za jakých okolností je bývalý nájemce povinen vyklidit byt, je výsostně věcí občanskoprávní, a není nutné ani vhodné, aby do uplynutí lhůty stanovené rozhodnutím civilního soudu k vyklizení bytu ve věci zasahovaly orgány činné v trestním řízení. Trestní právo má z podstaty práva ultima ratio místo pouze tam, kde jiné prostředky ochrany práv fyzických a právnických osob jsou vyčerpané, neúčinné nebo nevhodné. Ostatně judikatura obecných soudů vždy doposud řešila ve vztahu k naplnění skutkové podstaty trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 249a tr. z. jen stav, kdy bývalému nájemci marně uplynula soudem stanovená lhůta k vyklizení bytu, anebo dokonce bylo již vedeno exekuční řízení (např. 5 Tz 29/99 in Sbírka soudních rozhodnutí. 2000, 3: 141).

Tím, že obecnésoudy nepřípustným způsobem vyložily formální stránku trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle § 249a tr. z., porušily čl. 8 odst. 2 a čl. 39 Listiny. Posuzování materiální stránky trestného činu proto považuje Ústavní soud v tomto případě za nadbytečné.

Z takto vyložených důvodů Ústavnímusoudu nezbylo, než ústavní stížnosti vyhovět a zrušit rozsudky obecných soudů podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru