Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 413/01Nález ÚS ze dne 19.12.2001Odůvodnění rozhodnutí o prodloužení vazby v přípravném řízení

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajHoleček Miloš
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba
Věcný rejstříkopravný prostředek - řádný
Vazba
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 201/24 SbNU 513
EcliECLI:CZ:US:2001:2.US.413.01
Datum podání09.07.2001
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 1, čl. 90

2/1993 Sb., čl. 4, čl. 8

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 67, § 258, § 260


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 413/01 ze dne 19. 12. 2001

N 201/24 SbNU 513

Odůvodnění rozhodnutí o prodloužení vazby v přípravném řízení

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Senát Ústavního soudu

, rozhodl po ústním jednání ve věci

ústavní stížnosti navrhovatele J. K., proti usnesení Krajského

soudu v Brně ze dne 4. 6. 2001, sp. zn. 9 To 403/2001 a proti

usnesení Okresního soudu ve Vyškově ze dne 9. 5. 2001, sp. zn. Nt

13/2001, takto:

Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 6. 2001, sp. zn.

9 To 403/2001 a usnesení Okresního soudu ve Vyškově ze dne 9. 5.

2001, sp. zn. Nt 13/2001 se zrušují.

Odůvodnění:

Dne 9. 7. 2001 došel Ústavnímu soudu včas podaný návrh ze dne

4. 7. 2001, jímž stěžovatel J. K. napadá rozhodnutí obecných soudů

citovaná v úvodní části tohoto nálezu.

Z důvodů níže uvedených má stěžovatel za to, že napadenými

rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno jeho základní právo na

osobní svobodu, ústavně zaručené v čl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny

základních práv a svobod, č. 2/1993 Sb., ve znění pozdějších

předpisů (dále jen "Listina").

I.

Proti navrhovateli je Okresním úřadem vyšetřování Policie ČR

ve Vyškově vedeno trestní stíhání pro trestný čin krádeže podle

§ 247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb.,

trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "tr.

zák.").

Usnesením soudce Okresního soudu ve Vyškově ze dne 11. 2.

2000, sp. zn. Nt 15/2000, byl podle § 68 zákona č. 141/1961 Sb.,

o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších

předpisů (dále jen "tr. ř."), vzat do vazby z důvodů uvedených

v § 67 odst. 1 písm. c) tr. ř. Usnesením soudce téhož soudu ze dne

9. 5. 2001, sp. zn. Nt 13/2001, byla mu podle § 71 odst. 2 tr. ř.

tato vazba prodloužena do 30. 7. 2001. Proti tomuto usnesení podal

navrhovatel v zákonné lhůtě stížnost, kterou Krajský soud v Brně

svým usnesením ze dne 4. 6. 2001, sp. zn. 9 To 403/2001 podle §

148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou zamítl.

Obě naposledy uvedená rozhodnutí obecných soudů stěžovatel

napadá ústavní stížností z důvodů, které rozvádí následovně:

Trestní stíhání ve věci samé je vedeno ze strany orgánů

činných v trestním řízení naprosto vágně a povrchně. Zmíněné

orgány minimálně přehlédly zcela zásadní skutečnosti, které

obsahuje trestní spis a neprovedly celou řadu důkazů, nutnost

jejichž provedení byla evidentní. Přípravné řízení probíhalo

poměrně dlouhou dobu a bylo velmi kusé. Dozorový státní zástupce

chyby vyšetřovatele nenapravil, v tomto postupu pokračoval a podal

obžalobu. Nalézací soud pak uznal navrhovatele vinným podle

obžaloby a rozsudkem ze dne 14. 11. 2000, č.j. 1 T 225/2000-784,

mu uložil trest odnětí svobody v trvání tří roků.

Proti tomuto rozhodnutí brojil navrhovatel včas podaným

odvoláním. Krajský soud v Brně jako soud odvolací se s výhradami

obhajoby ztotožnil, rozsudek soudu prvého stupně svým usnesením ze

dne 8. 3. 2001, sp. zn. 6 To 65/2001, zrušil a podle § 260 tr. ř.

věc vrátil státnímu zástupci k došetření s datem doručení 30. 4.

2001.

Podle tvrzení navrhovatele, orgány činné v trestním řízení

svými zásadními pochybeními způsobily průtahy v jeho trestní věci,

takže tato již dávno není projednávána co nejrychleji a s plným

šetřením jeho občanských práv. Vazba navrhovatele nepochybně

překročila nezbytně nutnou dobu; navíc vrácení věci k došetření

státnímu zástupci bude nesporně znamenat další průtahy v řízení,

takže se jeví jako velmi reálnou hrozba, že vazba překročí

i původně uložený trest.

Krajský soud jako stížnostní však ve svém zamítavém

rozhodnutí konstatoval, že obžaloba byla podána v relativně krátké

době a že neshledal žádné prodlevy v průběhu samotného trestního

řízení. Zásadním způsobem však pochybil, když hodnotil délku

trvání trestního řízení (potažmo vazby) bez přihlédnutí k tomu,

jaké důkazy a v jaké kvalitě byly provedeny a naopak, které důkazy

provedeny nebyly, ač provedeny býti měly.

Podstatu své ústavní stížnosti vidí navrhovatel v tom, že mu

krajský soud jako stížnostní upřel právo na spravedlivý proces

a ochranu osobní svobody, neboť jí byl zbaven jinak než zákonem

stanoveným způsobem a nikoliv na dobu nezbytně nutnou.

Vzhledem k vytýkaným pochybením se navrhovatel domnívá, že

bude nutno obě rozhodnutí obecných soudů zrušit, pro jejich rozpor

s ústavněprávními ustanoveními, jak uvedeno shora.

Ústavní soud vyžádal k podané ústavní stížnosti podle § 42

odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění

pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), vyjádření účastníků

a vedlejších účastníků.

Předsedkyně senátu Okresního soudu ve Vyškově, jakožto

zástupce účastníka, ve svém stanovisku uvedla, že složitost kauzy

si vyžádala a nadále vyžaduje časový prostor pro opatření

příslušných důkazů, které postupně vyplývají z výsledků

dokazování. Navrhovatel jakožto obviněný vystřídal i několik

obhájců na plnou moc, což ve spojitosti s důkazní složitostí

případu ovlivňuje délku celého trestního řízení. V ostatním

odkazuje na obsah vyšetřovacího spisu a odůvodnění ústavní

stížností napadeného usnesení.

Předseda senátu Krajského soudu v Brně, coby zástupce dalšího

účastníka, konstatoval, že navrhovatel neuvádí žádné nové

podstatné okolnosti nad rámec své původní stížnosti v trestním

řízení, o níž bylo rozhodnuto napadeným usnesením; proto rovněž

odkazuje na jeho odůvodnění.

Okresní státní zástupce ve Vyškově, jako vedlejší účastník,

využil oprávnění, jež mu dává § 28 odst. 2 zákona, a uvedeného

procesního postavení se vzdal.

Replika stěžovatele došla Ústavnímu soudu dne 18. 9. 2001.

V ní se odvolává na dosavadní argumenty, které byly popsány

v písemném vyhotovení ústavní stížnosti a dodává. Obsah vyjádření

předsedkyně senátu okresního soudu k návrhu je v příkrém rozporu

s postupem tohoto soudu v řízení ve věci samé. Důkazní složitostí

kauzy je zde argumentováno teprve po vrácení věci krajským soudem

do přípravného řízení. Kdyby se stejnou důsledností přistoupilo

k dokazování již v přípravném řízení a u hlavního líčení, nemohlo

by dojít k procesním průtahům. Za nedůvodnou považuje argumentaci

poukazující na střídání obhájců, neboť je považuje za své zákonné

právo. Popírá, že by změna obhájců ovlivnila délku trestního

řízení, protože za tímto účelem prováděna nebyla. Vyjádření

v tomto bodě vidí jako snahu orgánů činných v trestním řízení

přenést jejich odpovědnost na osobu navrhovatele. Průtahy v jeho

trestní věci trvají i nadále, když naposledy byla doba trvání

vazby prodloužena do 30. 9. 2001 s odůvodněním, že vyšetřovatel

čeká na poskytnutí přepisů telefonních odposlechů. V závěru svého

vyjádření poukazuje na tu skutečnost, že díky nemožnosti být

potrestán přísnějším trestem, než mu byl uložen soudem nalézacím,

jakož i s ohledem na trvající vazbu je zatím zbaven možnosti žádat

o podmíněné propuštění z výkonu tohoto trestu, je tedy ve

skutečnosti "trestán vazbou".

II.

Ústavní soud se náležitě seznámil též se všemi nezbytnými

dostupnými listinnými důkazy, které k tomu podle § 42 odst. 3

zákona vyžádal, zejména vazební spis Okresního soudu ve Vyškově

sp. zn. Nt 13/2001, včetně spisů k němu přiložených (sp. zn. Nt

20/2001, Nt 23/2001, Nt 25/2001) a dospěl k následujícím závěrům.

Podaná ústavní stížnost je důvodná.

Osobní svoboda navrhovatele byla omezena dne 10. 2. 2000

v 02, 45 hodin usnesením soudce přípravného řízení ze dne 11. 2.

2000, sp. zn. Nt 15/2000, kterým byl podle § 67 odst. 1 písm. c)

tr. ř. vzat do vazby. Dne 14. 11. 2000 je odsouzen nalézacím

soudem, jak uvedeno výše, proti čemuž brojí včas podaným

odvoláním; jeho výsledkem je vrácení věci do přípravného řízení,

s účinností od 30. 4. 2001. Týž den dozorový státní zástupce

podává a týž den Okresnímu soudu ve Vyškově se doručuje návrh na

prodloužení této vazby do 30. 7. 2001.

Návrhu bylo vyhověno napadeným usnesením ze dne 9. 5. 2001,

sp. zn. Nt 13/2001.

Z jeho odůvodnění Ústavní soud zjišťuje, že zákonná lhůta

vazby končí 19. 5. 2000, neboť v trestní věci navrhovatele byla

podána obžaloba dne 21. 7. 2000 a k vrácení věci k došetření do

přípravného řízení došlo rozhodnutím krajského soudu dne 30. 4.

2001.

Zde soudce přípravného řízení opakuje chybu z návrhu státního

zástupce na prodloužení vazby spočívající v tom, že byl nesprávně

vypočten konec doby trvání vyšetřovací vazby, jejíž běh pokračoval

po vrácení věci státnímu zástupci soudem odvolacím (sp. zn. III.

ÚS 337/97, in: ÚS, sv. 9, s. 269).

Ústavní soud vychází z faktu, že navrhovatel vykonal

vyšetřovací vazbu v době od 10. 2. 2000 do 20. 7. 2000, tedy

v délce pěti měsíců a deseti dnů. Již zde došlo k nepřesnosti,

když byl do vyšetřovací vazby z neznámých důvodů započítán jako

jedenáctý den i 21. 7. 2000, tedy den podání obžaloby. Do konce

nepřetržité doby trvání vyšetřovací vazby, tj. do 10. 8. 2000, by

tak zbývalo jen dvacet dnů, počítaných od 22. 7. 2000 včetně.

Správně počítaná jednadvacetidenní a ne pouze dvacetidenní

lhůta od 30. 4. 2001 včetně, však končí 20. 5. 2001, což je konec

doby trvání vazby šestiměsíční v přípravném řízení, pokračující po

vrácení věci do přípravného řízení a nikoliv den 19. 5. 2000

(i když připustíme zřejmý překlep v roce: místo 2001, chybně

2000). Datum 19. 5., správně 2001, proto označuje konec trvání

šestiměsíční vyšetřovací vazby chybně, protože vypočítaný

s ohledem na její přerušení vazbou soudní (od 21. 7. 2000 do 29.

4. 2001) ne již ode dne 21. 7. 2000, ale až od 22. 7. 2000.

Toto pochybení, které převzal do napadeného rozhodnutí

i soudce přípravného řízení však není natolik zásadní povahy, jako

pochybení rozvedená dále.

Podle § 67 odst. 2 tr. ř. v přípravném řízení může soud

rozhodnout o prodloužení vazby jen tehdy, jestliže je dán některý

z důvodů vazby uvedený v odstavci 1 a dosud zjištěné skutečnosti

nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo sděleno obvinění, byl

spáchán, má všechny znaky trestného činu, a jsou zřejmé důvody

k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný.

Odůvodnění napadeného usnesení sp. zn. Nt 13/2001 se

vyjadřuje k předpokladu prvému, to znamená ke splnění požadavku

zákona podle § 67 odst. 1 písm. c) tr. ř.

Naproti tomu zcela chybí odůvodnění druhého, kumulativně

daného předpokladu vyšetřovací vazby, jak požaduje citovaný § 67

odst. 2 tr. ř. ("dosud zjištěné skutečnosti.zřejmé důvody

k podezření."). To je v tomto případě zvláště závažné ve světle

důvodů, pro které krajský soud jako soud odvolací meritorní

rozhodnutí zrušil a věc podle § 260 tr. ř. vrátil státnímu

zástupci k došetření. Ke zrušení rozsudku došlo podle § 258 odst.

1 písm. b), c) tr. ř., kde se hovoří o jeho vadách, spočívajících

zejména v nejasnosti nebo neúplnosti jeho skutkových zjištění,

nebo v tom, že se nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro

rozhodnutí; další písmeno mluví o pochybnostech o správnosti

skutkových zjištění a potřebě opakovaného či dalšího dokazování

v tomto směru, které nemůže provádět odvolací soud, nemá-li

nahrazovat činnost soudu prvního stupně.

Návrhem napadené usnesení krajského soudu jakožto soudu

stížnostního (sp. zn. 9 To 403/2001) ke zmíněnému kumulativnímu

předpokladu vyšetřovací vazby podle § 67 odst. 2 tr. ř. uvádí:

"Pokud trestní stíhání shledávají zatím důvodným procesní soudy,

které ve věci rozhodovaly meritorně, tedy i odvolací, stěží o něm

může pochybovat soud, rozhodující toliko o vazbě."

Toto tvrzení ve světle rozhodnutí právě odvolacího soudu

nemůže obstát. Tím, že navrhovatelovu trestní věc vrátil odvolací

soud z důvodů uvedených výše až do stadia přípravného řízení

naopak zpochybnil důvodnost přinejmenším soudního stadia trestního

stíhání stěžovatele. Nalézací soud sice důvody tohoto trestního

stíhání shledal, když navrhovatele odsoudil, ale ty mu zpochybnil

výrazně právě soud odvolací. Nejasná, neúplná, nesprávná skutková

zjištění nemohou být zároveň skutečnostmi nasvědčujícími tomu, že

skutek, pro který bylo sděleno obvinění, byl spáchán, má všechny

znaky trestného činu, a jsou zřejmé důvody k podezření, že tento

trestný čin spáchal obviněný (srov. též sp. zn. III. ÚS 84/94, in:

ÚS, sv. 3, s. 257).

Případná námitka, podle níž nedůvodnost soudního trestního

stíhání nemusí automaticky vylučovat důvodnost trestního stíhání

ve stadiu vyšetřování, zde není případná. Předně, z hlediska

soudce rozhodujícího o prodloužení vyšetřovací vazby je podstatné,

že se ve svém rozhodnutí o tomto kumulativním předpokladu vazby

vůbec nezmiňuje, tedy ho neodůvodňuje, takže důvodnost vyšetřování

zde objektivizována není. Soud stížnostní místo aby existenci

předpokladů požadovaných v § 67 odst. 2 tr. ř. opřel o konkrétní

dosud zjištěné skutečnosti, tedy o fakta daná v době jeho

rozhodování, se dovolává, poněkud spekulativně, pouze názoru

procesních soudů, aniž jej navíc opírá o zmíněná zákonem

požadovaná fakta.

Ústavní soud si je vědom toho, že při rozhodování o vazbě, na

rozdíl od rozhodování meritorního, není reálný požadavek jistoty

bez rozumných pochybností. Jak ovšem v této souvislosti požaduje

i praxe: "Na druhé straně však nemůže jít jen o jakési mlhavé

a konkrétními skutečnostmi dostatečně neodůvodněné podezření,

poněvadž to by vedlo k neodůvodněným zásahům do osobní svobody

obviněného." (Šámal, P. a kol.: Trestní řád, komentář - díl I.,

3. vyd., Praha, C.H.Beck 2001, str. 333).

Výše popsaným způsobem nezdůvodněné rozhodnutí o prodloužení

vazby navrhovatele, jakož i jen obecně z tohoto hlediska

zdůvodněné zamítavé usnesení soudu stížnostního, citovanému

požadavku podle názoru Ústavního soudu neodpovídá.

Napadenými rozhodnutími obecných soudů tak byl porušen § 2

odst. 6 tr. ř., obsahující zásadu volného hodnocení důkazů, která

platí i pro řízení vazební. Porušením § 67 odst. 2 tr. ř. je

zároveň dotčena zásada zákonnosti trestního stíhání podle § 2

odst. 1 tr. ř. Rozhodnutí, která důvody svých výroků neobsahují

buď vůbec, nebo se opírají pouze o obecné skutečnosti a jsou proto

nepřezkoumatelná (II. ÚS 124/97) porušují ustanovení § 134 odst.

2 tr. ř. a tedy opět zásadu zákonnosti trestního stíhání (§ 2

odst. 1 tr. ř.).

Důsledkem vyjmenovaných nezákonností je i nerespektování

zásady přiměřenosti (zdrženlivosti), jak o ní hovoří § 2 odst. 4

tr. ř. V této souvislosti je nutné odlišně posuzovat požadavek na

trestní řízení bez zbytečných průtahů, týká-li se procesního

postupu ve věci samé, nebo jen souběžného vazebního řízení.

Napadená vazební rozhodnutí sama o sobě příčinou zbytečných

průtahů v meritorním procesu nebyla. Ani samotné vazební řízení

nedůvodnými průtahy netrpělo: návrh na prodloužení vyšetřovací

vazby stěžovatele byl podán týž den, kdy věc odvolací soud vrátil

do přípravného řízení, rozhodnutí o něm následovalo devátý den

poté a o stížnosti proti tomuto usnesení rozhodl krajský soud do

tří týdnů. Nicméně právě jako nezákonná zvyšovala napadená

rozhodnutí zátěž pro obviněného jinak prodlužovaným trestním

řízením, to na rozdíl od situace, kdy by proces probíhal

nevazebně.

Napadal-li navrhovatel průtahy v meritorním řízení

v souvislosti se svou ústavní stížností, jíž brojil pouze proti

dvěma vazebním usnesením, nemohl předpokládat, že Ústavní soud ve

svém nálezu rozhodne i o této otázce. To by bylo možné jen za

předpokladu, že by ústavní stížnost právě pro nedůvodné průtahy

v řízení napadala alespoň nepravomocný rozsudek okresního soudu

(viz § 75 odst. 2 písm. b) zákona), popř. i konečné rozhodnutí

soudu odvolacího, k čemuž ovšem ve věci stěžovatele zatím nedošlo,

a ani ve vztahu k rozsudku soudu nalézacího dojít nemohlo.

Mimo rámec petitu návrhu je fakticky dotčeno usnesení

o dalším prodloužení vyšetřovací vazby navrhovatele, vedené pod

sp. zn. Nt 20/2001, aniž to mohl Ústavní soud vyjádřit přímo ve

výroku svého nálezu. Zmíněné rozhodnutí, jakož i rozhodnutí

krajského soudu coby stížnostního (sp. zn. 9 To 403/01), navazují

totiž, a to i z hlediska nedostatečného jejich odůvodnění vzhledem

k § 67 odst. 2 tr. ř., na obě návrhem napadená a tímto nálezem

zrušená usnesení obecných soudů, jako na svůj určitý podklad (viz

sp. zn. III. ÚS 458/2000, in: ÚS, sv. 20, s. 263).

Dotčena naopak nebudou další vazební řízení. To, které bylo

vedeno u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. Nt 23/2001

skončilo navrhovatelovým propuštěním z vazby dne 27. 9. 2001,

a sice z rozhodnutí Krajského soudu jako stížnostního (sp. zn. 9

To 624/2001); důkaz těmito usneseními byl proveden v průběhu

ústního jednání dne 19. 12. 2001.

O návrhu na další prodloužení doby trvání vazby pod sp. zn.

Nt 25/2001 nebylo z uvedeného důvodu rozhodováno vůbec.

III.

Ústavní soud, jsa vázán hranicemi svých pravomocí ve smyslu

čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, již dříve konstatoval (IV. ÚS

360/97), ,, že není vůči soudům obecným třetí či čtvrtou instancí.

Proto mu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost či správnost

napadených rozhodnutí obecných soudů bez dalšího. To však nemění

nic na jeho oprávnění a povinnosti zjišťovat, zda napadenými

rozhodnutími, popř. řízeními jim předcházejícími nebylo zasaženo

do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.

Ústavním soudem byla z tohoto hlediska zjištěna zásadní

pochybení obecných soudů, jejichž rozhodnutí jsou předmětem

ústavní stížnosti, a která podle jeho názoru dosahují do ústavní

roviny.

Z vad vazebního řízení a rozhodnutí z něho vzešlých mají tuto

povahu všechny případy nerespektování základních zásad trestního

řízení (tzn. zásady zákonnosti, zásady volného hodnocení důkazů

a zásady přiměřenosti, jak je blíže zdůvodněno v bodu II.

odůvodnění tohoto nálezu).

Nezákonnosti tohoto typu se promítly do ústavní roviny

především porušením čl. 1 a dále čl. 90 Ústavy, jakož i čl. 8

odst. 1, 2 a 5 a čl. 4 odst. 4 Listiny.

Prvně z citovaných ustanovení garantuje jednu z maxim

právního státu, spočívající ve vyloučení libovůle v rozhodování

soudů. Podmínkou toho je povinnost soudů svá rozhodnutí řádně

odůvodňovat.

Ustanovení dále uvedená chrání právo na řádný zákonný trestní

proces; z pohledu mezinárodních smluv ve smyslu čl. 10 Ústavy byla

v tomto ohledu dotčena následující ustanovení: čl. 5 odst. 1 písm.

c), čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních

svobod ve znění protokolů [č. 209/1992 a č. 243/1998 Sb., (dále

jen "Úmluva")] a čl. 9 odst. 1, čl. 14 odst. 2 Mezinárodního paktu

o občanských a politických právech (č. 120/1976 Sb.). Porušení

zákonnosti procesu se projevilo i v nerespektování zásady volného

hodnocení důkazů.

Vzhledem k tomu, že procesní zásada přiměřenosti

(zdrženlivosti) je provedením čl. 4 odst. 4 Listiny, dotýká se

její nerespektování i této ústavní maximy; porušení citovaného

článku Listiny se promítá i do čl. 18 Úmluvy.

Ústavní stížnost namítala též porušení čl. 36 odst. 1 a čl.

38 Listiny. Senát Ústavního soudu tento názor zcela nesdílí.

Napadeným rozhodnutím obecných soudů nebylo totiž stěžovateli

znemožněno domáhat se stanoveným postupem svého práva na

projednání své věci v řízení před nimi (čl. 36 odst. 1). Jiná je

otázka výsledků těchto soudních řízení, o nichž tento nález mluví

především.

Další z citovaných ustanovení Listiny (čl. 38) také nebylo

rozhodnutími obou soudů dotčeno. Porušení práva na řádný zákonný

vazební proces neznamená automaticky porušení i práva na

spravedlivý meritorní proces, jmenovitě podle čl. 38 odst. 2

Listiny (".projednání věci bez zbytečných průtahů."). Jak již bylo

konstatováno, napadená vazební rozhodnutí sama o sobě příčinou

zbytečných průtahů v meritorním procesu nebyla. Nicméně zvyšovala

zátěž pro obviněného jinak prodlužovaným trestním řízením ve věci

samé, to na rozdíl od situace, kdy by proces probíhal na svobodě,

což se projevilo v ústavní rovině způsobem popsaným výše (tj.

porušení čl. 4 odst. 4 Listiny).

IV.

Na základě právního a ústavněprávního rozboru (II., III.)

dospěl Ústavní soud k závěru, že podané ústavní stížnosti je nutno

v celém rozsahu podle § 82 odst. 1 zákona vyhovět, proto napadená

rozhodnutí obecnýchsoudů zrušil.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat (§ 54 odst. 2

zákona).

V Brně dne 19. prosince 2001

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru