Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 412/03 #1Usnesení ÚS ze dne 10.07.2008

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajLastovecká Dagmar
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
základní práva a svobody/právo vlastnit... více
Věcný rejstříkškoda/náhrada
interpretace
legitimace/aktivní
EcliECLI:CZ:US:2008:2.US.412.03.1
Datum podání11.08.2003
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 23 odst.1

99/1963 Sb., § 157 odst.2, § 132


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 412/03 ze dne 10. 7. 2008

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti F. B., zastoupeného JUDr. Ivanem Werlem, advokátem AK Vrchovecká 74/2, Velké Meziříčí, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2003 č.j. 28 Cdo 599/2003-149 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 10. 2002 č.j. 15 Co 191/2000-134, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení shora citovaných rozsudků obecných soudů, neboť se domnívá, že těmito rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále je "Listina") v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod, dále v čl. 1 a 3 odst. l Listiny a práva vyplývající z čl. 95 odst. 1 a čl. 90 Ústavy.

Jádro problému spatřuje stěžovatel ve výkladu ust. § 23 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen zákon o půdě). Zastává názor, že pojem vlastník v tomto ustanovení je nutné interpretovat tak, že je míněn původní vlastník odstraněné, resp. znehodnocené nemovitosti, přičemž není podstatné, zda původní vlastník nemovitost vlastnil i ke dni účinnosti zákona o půdě. Stěžovatel je přesvědčen, že ústavně konformním výkladem sporného ustanovení je výklad extenzivní, přičemž odkazuje na ustálenou judikaturu Ústavního soudu (např. nálezy ve věci Pl. ÚS 48/95, III. ÚS 86/98, IV. ÚS 435/98). Stěžovatel namítá, že odvolací ani dovolací soud v souladu s touto judikaturou nepostupovaly a s jeho argumentací se řádně nevypořádaly. Závěry obou soudů jsou tak v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a jako vydané v rozporu s ústavně stanoveným postupem jsou projevem zřejmé libovůle v soudním rozhodování (odkazuje na nálezy ve věci II. ÚS 277/99 a I. ÚS 278/96).

Ústavní soud z vyžádaného spisu vedeného u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou zjistil, že rodičům stěžovatele, jako původním vlastníkům zemědělské usedlosti, bylo rozhodnutím ONV ve Velkém Meziříčí v roce 1958 přikázáno odevzdat zemědělskou usedlost do užívání JZD Pavlov, které ji v roce 1980 na základě rozhodnutí ONV ve Žďáře nad Sázavou vrátilo značně zchátralou zpět. V roce 1981 byly nemovitosti na základě kupní smlouvy převedeny do spoluvlastnictví manželů F. a J. B., J. a A. ml. B., tedy synů původních vlastníků a jejich manželek, kteří jsou současnými vlastníky.

Návrhem ze dne 28. 3. 1995 se navrhovatelé A. B. st. (původní vlastník), F. B. (stěžovatel), J. B., J. B. a A. B. ml. (současní vlastníci) domáhali podle ust. § 23 zákona o půdě, aby soud uložil Zemědělskému družstvu Radostín nad Oslavou zaplatit navrhovatelům společně a nerozdílně částku 107 058,80 Kč, která představuje znehodnocení zemědělské usedlosti.

Po podání návrhu zemřela navrhovatelka A. B. st. a soud zjistil, že zákonnými dědici jsou její tři synové, kteří vstoupili do řízení jako účastníci.

Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou rozsudkem ze dne 19. 6. 1997, č.j. 8 C 169/95-90, návrh v celém rozsahu zamítl.

Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 21. 10. 1999 bylo potvrzeno zamítavé rozhodnutí ve vztahu k J. a A. ml. B. s tím, že se staly vlastníky na základě kupní smlouvy a nemovitost koupily v znehodnoceném stavu, což se odrazilo v kupní ceně, proto jim žádná majetková křivda nevznikla. Ve vztahu ke stěžovateli a jeho bratrům bylo rozhodnutí soudu I. stupně zrušeno a věc vrácena okresnímu soudu, který rozsudkem ze dne 17. 1. 2000 navrhovatelům vyhověl, přičemž se řídil právním názorem krajského soudu, který odpovídá i právnímu názoru stěžovatele. Na základě odvolání Zemědělského družstva Radostín nad Oslavou krajský soud rozsudkem napadeným ústavní stížností rozsudek soudu I. stupně změnil a návrh zamítl s tím, že žalobci nejsou k uplatnění nároku aktivně legitimováni. V odůvodnění uvedl, že judikatura ohledně výkladu § 23 zákona o půdě je již ustálena a pod pojmem vlastník rozumí toho, kdo byl vlastníkem budov ke dni účinnosti zákona o půdě, přičemž náhrady za znehodnocenou stavbu se podle tohoto ustanovení nemůže domáhat původní vlastník stavby, který ji přede dnem účinnosti zákona o půdě převedl na jinou osobu. Vlastníci staveb ke dni nabytí účinnosti zákona o půdě mohou být oprávněnými osobami pouze ze předpokladu, že jsou dědici původního vlastníka a vlastnictví k předmětným nemovitostem na ně přešlo děděním.

Nejvyšší soud, vycházeje z právních závěrů svého rozhodnutí, publikovaného pod č. 54/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dovolání navrhovatelů zamítl. V odůvodnění uvedl, že žalobci, kteří zemědělskou usedlost koupili v roce 1981, se nemohou v případě, že ji nabyli na základě kupní smlouvy, domáhat z titulu právního nástupnictví (založeného koupí) náhrady za znehodnocení, ke kterému došlo v době, kdy ještě vlastníky nemovitostí nebyli.

Krajský soud v Brně, jako účastník řízení, odkázal ve vyjádření k ústavní stížnosti na odůvodnění svého rozsudku s tím, že při rozhodování o odvolání vycházel ze skutkových zjištění vyplývajících z dokazování příslušných právních předpisů a ustálené soudní judikatury.

Nejvyšší soud ve vyjádření uvedl, že ústavní stížností napadený rozsudek vychází ze závěrů jeho konstantní judikatury, kterou se řídily i soudy nižších stupňů.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska mu svěřených kompetencí a po posouzení připojeného spisu a argumentace obsažené v ústavní stížnosti dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně a není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Úkolem Ústavního soudu je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů pouze za situace, kdy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv nebo svobod jednotlivce. To znamená, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a detailně přezkoumávat v ústavní stížnosti tvrzené nesprávnosti, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor (resp. vyložily zákon nebo jiný právní předpis), s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94 in Ústavní soud ČR, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, nález č. 39, str. 281).

Předmětem projednávané ústavní stížnosti je otázka práva stěžovatele, který je zákonným dědicem původních vlastníků znehodnocené zemědělské usedlosti, na náhradu ve smyslu ustanovení § 23 zákona o půdě za situace, kdy předmětné nemovitosti nenabyl jako dědic, ale nabyl je od rodičů přede dnem účinnosti zákona o půdě na základě kupní smlouvy.

Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy provedly v projednávané věci řádné dokazování, na jehož základě dospěly k jednoznačným skutkovým zjištěním, která ostatně nebyla stěžovatelem nikterak zpochybňována.

V průběhu řízení před obecnými soudy však docházelo ke změně právního posouzení (v důsledku vyvíjející se judikatury ohledně interpretace § 23 odst. 1 zákona o půdě), zda osobě odlišné od původního vlastníka, která byla vlastníkem nemovitosti v době účinnosti zákona o půdě na základě kupní smlouvy, vznikl nárok na náhradu za znehodnocení nemovitosti za období, kdy nemovitost vlastnil její právní předchůdce. Judikatura zpřesnila výklad citovaného ustanovení tak, že náhrady se může domáhat pouze původní vlastník, a to pouze za situace, pokud byl vlastníkem i ke dni účinnosti zákona. Uplatněný nárok na náhradu je majetkovým právem a již uplatněné právo na finanční náhradu může přejít na dědice původního vlastníka děděním. V projednávané věci se však o takovouto situaci nejednalo. Výzvu k náhradě učinili sice původní vlastníci, kteří však s ohledem na převod nemovitostí před účinností zákona oprávněnými osobami nebyly.

Odvolací soud, který změnil rozsudek soudu prvého stupně, v odůvodnění rozhodnutí vyčerpávajícím způsobem zdůvodnil změnu právního názoru, vycházejícího již z ustálené (shora uvedené) judikatury. S námitkami stěžovatele, shodnými jako v ústavní stížnosti, se rovněž řádně vypořádal Nejvyšší soud v rozsudku napadeném ústavní stížností.

Závěrům soudů o nedostatku aktivní legitimace stěžovatele (a dalších žalobců), který nevystupoval ve sporu jako dědic původního vlastníka, ale jako vlastník, který nabyl znehodnocenou nemovitost koupí v již znehodnoceném stavu před účinností zákona o půdě, nelze z ústavně právního hlediska nic vytknout. Způsob, jakým obecné soudy v daném konkrétním případě interpretovaly ustanovení § 21 odst. 1 zákona o půdě, nelze ani označit za odporující ustálené judikatuře Ústavního soudu týkající se postupu při výkladu restitučních předpisů.

Ústavní soud již dříve konstatoval (srov. např. sp. zn. II. ÚS 752/06), obdobně jako v projednávané věci Nejvyšší soud, že po listopadu 1989 řešil tehdejší československý stát prostřednictvím svého nejvyššího zastupitelského sboru otázku odčinění majetkových křivd, které nastaly po 25. únoru 1948. Parlament se nepostavil na stanovisko, že budou odčiněny všechny křivdy, nýbrž pouze křivdy některé, a to v rozsahu a za podmínek, které stanoví zákon.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal v procesním postupu ani v interpretaci zákona obecnými soudy zásah do ústavně zaručených základních práv stěžovatele, nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. července 2008

Jiří Nykodým

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru