Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 411/99Nález ÚS ze dne 09.02.2000Politická perzekuce jako restituční titul

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajProcházka Antonín
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkosoba/oprávněná
konfiskace majetku
příděl
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 23/17 SbNU 167
EcliECLI:CZ:US:2000:2.US.411.99
Datum podání20.08.1999
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 90

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

172/1991 Sb., § 4 odst.2

229/1991 Sb., § 11 odst.1 písm.c, § 5 odst.3, § 6 odst.1 písm.r


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 411/99 ze dne 9. 2. 2000

N 23/17 SbNU 167

Politická perzekuce jako restituční titul

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátu ve věci ústavní stížnosti O.

S., zastoupeného JUDr. R. B., za účasti účastníka řízení Krajského

soudu v Ostravě, a vedl. účastníků 1) Okresního úřadu

- pozemkového úřadu v Olomouci, 2) Města Olomouc, proti rozsudku

Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 5. 1999, č. j. 22 Ca 456/98,

takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 5. 1999, č. j.

22 Ca 456/98, se zrušuje.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která byla doručena Ústavnímu soudu dne

20. 8. 1999, se stěžovatel domáhá zrušení v enunciátu uvedeného

rozsudku s tím, že bylo soudem porušeno jeho základní právo,

zakotvené v čl. 95 odst. 1 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny

základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Krajský soud v Ostravě cit. rozsudkem potvrdil v přezkumném

řízení rozhodnutí Okresního úřadu, okresního pozemkového úřadu

v Olomouci ze dne 14. 9. 1999, č. j. PÚ- 3091/92/Mp/III/C, kterým

bylo určeno, že stěžovatel není vlastníkem pozemků v kat. území O.

- P. s odůvodněním, že provedenými důkazy nebyly v souvislosti

s odnětím přídělu původnímu vlastníkovi prokázány žádné

skutečnosti, že by k odnětí přídělu došlo v důsledku politické

perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva

a svobody. Jedná se o závazný právní názor krajského soudu podle

rozsudku ze dne 12. 6. 1998, č. j. 22 Ca 615/97- 25.

Předmětné pozemky byly součástí přídělu č. 11 - usedlost

v kat. území O. - P., který vlastnil otec stěžovatele dle

potvrzení o právoplatném přídělu ze dne 25. 5. 1950, č. j.

565-28/2-1950, vydaného Okresní rolnickou komisí býv. Jednotného

národního výboru v Olomouci s účinností od 1. 1. 1947 podle

dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb.

Do vlastnictví čs. státu přešel tento přidělený majetek

výměrem zemědělského referátu býv. Jednotného národního výboru

v Olomouci č. j. IX-614-12/5-1953/P ze dne 15. 6. 1953, kterým byl

přídělce zbaven přídělu s odůvodněním, že nesplnil podmínky

přídělu, a že na přidělené půdě nehospodařil.

Již v návrhu na přezkum rozhodnutí Okresního úřadu

- pozemkového úřadu v Olomouci stěžovatel uvedl, že byl správním

orgánem opomenut ve správním řízení jeden z nutných účastníků

řízení, a to Okresní stavební bytové družstvo Olomouc se sídlem

v Uničově, které dle kupní smlouvy o prodeji nemovitostí ze dne

14. 5. 1993 se stalo vlastníkem pozemku vzniklým z pozemku p. č.

... - ost. plocha, vše v kat. území O. - P.

Stěžovatel dále uvádí, že přezkumný soud se neztotožnil

s jeho právním názorem a v odůvodnění rozsudku uvedl, že účastníky

správního řízení podle ustanovení § 9 odst. 8 zák. č. 229/1991

Sb., ve znění pozdějších předpisů, jsou oprávněná osoba, která

uplatnila nárok na vydání nemovitostí u pozemkového úřadu, povinná

osoba a pozemkový fond. Okruh účastníků řízení je takto vymezen

taxativně a nelze jej proto rozšiřovat s poukazem na ust. § 14

zákona č. 71/1967. Lex specialis má tu přednost před obecnou

úpravou, obsaženou ve správním řádu.

K tomu stěžovatel uvádí, měl-li by být tento právní závěr

přezkumného soudu správný, potom i Město Olomouc by nemohlo býti

účastníkem tohoto řízení, neboť k účinnosti zákona č. 229/1991

Sb., t. j. ke dni 24. 6. 1991 pozemek p. č. 536 v kat. území O.

- P. nedrželo. Samo město Olomouc např. ve svém návrhu ze dne 11.

8. 1995 na přezkum rozhodnutí Okresního úřadu - pozemkového úřadu

v Olomouci ze dne 13. 7. 1995 zn. PÚ-3091/92/Mp/II, uvádí, že je

vlastníkem tohoto pozemku od 1. 1. 1993 podle zák. č. 10/1993 Sb.

a na základě prohlášení ze dne 6. 5. 1993.

Stěžovatel dále rozebírá tři předchozí rozsudky Krajského

soudu v Ostravě v této věci, které vždy rušily pro stěžovatele

kladné rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu v Olomouci. Jednalo

se o tyto rozsudky Krajského soudu v Ostravě :

- rozsudek ze dne 9. 7. 1996, č. j. 22 Ca 602/95-27, návrh na

přezkoumání rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu v Olomouci ze

dne 13. 7. 1995 zn. PÚ-3091/92/Mp/II učinilo město Olomouc.

Citovaným rozhodnutím pozemkový úřad určil ve výroku I., že

O. S. je vlastníkem pozemků v k. ú. O. - P. zapsaných dosud na LV

č. 2 dle geometrického plánu č. 185-22/95 ze dne 23. 3. 1995 a ve

výroku II. určil, že pozemky p. č. 4 a 23 dosud zapsaných na LV č.

1 nelze vydat z důvodů uvedených v § 11 odst. 1 písm. c) zák. č.

229/1991 Sb. V odůvodnění rozhodnutí pozemkový úřad uvedl, že

z provedených důkazů je zřejmé, že pozemky přešly na stát

v důsledku politické perzekuce vůči J. S., původnímu vlastníku

zemědělského majetku podle ust. § 6 odst. 1 písm. r) cit. zákona.

Citovaným rozsudkem krajského soudu bylo rozhodnuto, že

rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu v Olomouci ze dne 13. 7.

1995 zn. PÚ-3091/92/Mp/II se ve výroku I. ruší a že věc se vrací

v tomto rozsahu správnímu orgánu k dalšímu řízení z důvodu, že je

nepřezkoumatelné.

- rozsudek ze dne 18. 3. 1997, č. j. 22 Ca 596/96-18, návrh

na přezkoumání rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu v Olomouci

ze dne 7. 10. 1996 zn. PÚ-3091/92/Mp/III učinilo město Olomouc.

Citovaným rozhodnutím pozemkový úřad určil ve výroku I., že

O. S. je vlastníkem pozemků v k. ú. O. - P., zapsaných dosud na LV

č. 2 dle geometrického plánu č. 185-22/95 ze dne 23. 3. 1995,

který je nedílnou součástí rozhodnutí s tím, že na základě tohoto

rozhodnutí bude proveden záznam v katastru nemovitostí a ve výroku

II. určil lhůtu k zaplacení nedoplatku přídělové ceny.

V odůvodnění důkazů je zřejmé, že pozemky přešly na stát

v důsledku politické perzekuce vůči J. S., původnímu vlastníku

zemědělského majetku podle ust. § 6 odst. 1 písm. r) cit. zákona.

Citovaným rozsudkem krajského soudu bylo rozhodnuto, že

rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu v Olomouci ze dne 7. 10.

1996 zn. PÚ-3091/92/Mp/III se ruší a že se věc vrací správnímu

orgánu k dalšímu řízení z důvodu, že je nepřezkoumatelné.

- rozsudek ze dne 12. 6. 1998, č. j. 22 Ca 615/97-25, návrh

na přezkoumání rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu v Olomouci

ze dne 23. 10. 1997 zn. PÚ-3091/92/Mp/III/B učinilo město Olomouc.

Citovaným rozhodnutím pozemkový úřad určil, že O. S. je

vlastníkem pozemků v k. ú. O. - P. přesně specifikovaných podle

geometrického plánu č. 185-22/95 ze dne 23. 3. 1995, který je

nedílnou součástí rozhodnutí.

V odůvodnění rozhodnutí pozemkový úřad uvedl, že

s přihlédnutím ke všem zjištěným skutečnostem je nutno

konstatovat, že v případě pana J. S., původního vlastníka

zemědělského majetku, došlo k odnětí zemědělského majetku

v souvislosti s jeho odmítavým postojem ke vstupu do JZD a toto

jednání pozemkový úřad kvalifikuje jako politickou perzekuci vůči

jeho osobě, na kterou se vztahuje § 6 odst. 1 písm. r) zák. č.

229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

Citovaným rozsudkem krajského soudu bylo rozhodnuto, že

rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu v Olomouci ze dne 23. 10.

1997 zn. PÚ-3091/92/Mp/III/B se ruší a že se věc vrací správnímu

orgánu k dalšímu řízení z důvodu, že nebyly prokázány žádné

skutečnosti, že k odnětí přídělu původnímu vlastníku došlo

v důsledku politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně

uznávaná lidská práva a svobody.

Stěžovatel v podané stížnosti poukázal rovněž na rozpornost

jednotlivých rozsudků krajského soudu a zvláště poukázal na

skutečnost, že ve svém rozsudku ze dne 9. 7. 1996, č. j. 22 Ca

602/95-27 soud zrušil rozhodnutí pozemkového úřadu jen ve výroku

I. o vlastnictví specifikovaných pozemků, ale výrok II. o nevydání

pozemků z důvodu zastavěnosti dle ust. § 11 odst. 1 písm. c) zák.

č. 229/1991 Sb. s tím související odkázání na uplatnění náhrad

ponechal v platnosti.

Tímto svým pravomocným rozsudkem tedy potvrdil restituční

nárok stěžovatele, ale v dalším svém rozsudku ze dne 12. 6. 1998,

č. j. 22 Ca 615/97-25 uvedl, že provedenými důkazy nebyly

v souvislosti s odnětím přídělu původnímu vlastníkovi prokázány

žádné skutečnosti, že k odnětí přídělu došlo v důsledku politické

perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva

a svobody.

Další námitka stěžovatele spočívá v tom, že se soud nezabýval

navrženým důkazem, a to vojenskou knížkou jeho bratra p. L. S.,

kde je v rubrice "sociální původ" uvedeno "syn samostatně

hospodařícího rolníka 35 ha" a zároveň ve svědecké výpovědi ze dne

2. 7. 1997 uvádí, že mu to na vojně způsobovalo značné problémy

a byl označen jako syn kulaka.

V závěru své stížnosti stěžovatel brojí proti právnímu závěru

přezkumného soudu v tom, že k odnětí přídělu nedošlo v důsledku

politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná

lidská práva a svobody. Odkazuje na nestranné svědecké výpovědi

paní R. S., J. O., J. D., ze kterých vyplývá, že J. S. měl

odmítavý postoj ke vstupu do zakládaného JZD a v této souvislosti

byl na něj činěn nátlak.

Odmítáním vstupu do JZD vyjádřil J. S. svůj občanský postoj,

resp. dal najevo své smýšlení, které bylo nežádoucí pro tehdejší

režim.

Nesouhlasí ani s tvrzením, že k odnětí přídělu došlo

z důvodu, že J. S. řádně neplnil svou povinnost hospodařit na

zemědělské usedlosti, jak vyplývá z rozhodnutí JNV v Olomouci ze

dne 15. 6. 1953 či záznamu ze dne 7. 9. 1953 a je nutno namítnout,

že předmětné rozhodnutí JNV v Olomouci bylo aktem státního orgánu

- zemědělského referátu v době, kdy vládla komunistická represivní

politika (politické procesy na počátku 50. let) umožňovaná

nedostatkem existence právního a demokratického státu.

Je zřejmé, že odnětí přídělu bylo v příčinné souvislosti

s odporem pana J. S. vstoupit do JZD. Na celou věc je nutno

pohlížet s ohledem, jaké byly společenské a politické podmínky

období počátku 50. let.

Ústavní soud si vyžádal k podané ústavní stížnosti vyjádření

Krajského soudu v Ostravě a Okresního úřadu, pozemkového úřadu

v Olomouci.

Vedl. účastník Okresní úřad Olomouc, pozemkový úřad ve svém

vyjádření ze dne 15. 12. 1999, č. j. PÚ-3091/92/Mp, uvádí, že jeho

rozhodnutí bylo vydáno na základě předešlého rozsudku Krajského

soudu v Ostravě ze dne 12. 6. 1998, č. j. 22 Ca 615/97, kdy byl

pro další řízení vázán právním názorem krajského soudu.

Pokud se týká právního názoru krajského soudu ve věci

účastníků řízení, potom s tímto názorem souhlasí, ale současně

dává za pravdu stěžovateli, že město Olomouc rovněž nemohlo být

účastníkem tohoto řízení, neboť k účinnosti zákona o půdě nebylo

vlastníkem pozemku č. 536 v k. ú. O. - P. Vlastníkem tohoto

pozemku, do něhož byly sloučeny i pozemky původně ve vlastnictví

p. S., byl ke dni účinnosti zákona o půdě ČR - Okresní úřad

Olomouc, což je prokázáno výpisem z evidence nemovitostí č. 2 pro

k. ú. O. - P. ze dne 10. 8. 1992.

Pozemkový úřad souhlasí se stěžovatelem, pokud odkazuje na

rozpornost jednotlivých rozsudků soudu, a rovněž na skutečnost, že

nebylo přihlédnuto k navrženému důkazu vojenskou knížkou L. S.

V závěru svého vyjádření pozemkový úřad upozorňuje, že se pokusil

vyhledat všechny dostupné písemné materiály a svědecké výpovědi.

Vzal na vědomí společenské i politické podmínky počátku 50-tých

let a proto také rozhodoval opětovně ve prospěch restituenta až do

doby, kdy byl vázán právním názorem krajského soudu.

Předsedkyně senátu 22 Ca JUDr. E. C. jménem Krajského soudu

v Ostravě ve svém vyjádření ze dne 4. 1. 2000, m. j. uvedla, že

nepovažuje za důvodnou námitku na porušení základních práv

stěžovatele, neboť řízení probíhalo striktně, postupem podle

ustanovení části páté, hlavy třetí o. s. ř. při dodržení principů

zakotvených v hlavě páté Listiny.

Současně odkazuje na ustálenou judikaturu Ústavního soudu,

zvláště na nález I.ÚS 188/94, ve kterém se Ústavní soud již

zabýval problematikou odnětí přídělu. Protože stěžovatel ve svém

návrhu na přezkum namítal pouze opomenutí účastníka řízení s tím,

že již není nutno v dalším opravný prostředek odůvodňovat, držel

se přezkumný soud dispoziční zásady vyjádřené v ustanovení § 249

odst. 2 ve spojení s § 250l odst. 2 o. s. ř., a proto nemohl

přezkoumat rozhodnutí z hlediska důvodnosti restitučního titulu.

Navrhuje proto zamítnutí ústavní stížnosti.

Druhý vedl. účastník - město Olomouc ve svém vyjádření, které

Ústavnímu soudu došlo dne 7.2. 2000, považuje rozsudek přezkumného

soudu v Ostravě za správný a odůvodněný, zvláště poukazuje na

skutečnost, že některé věci mohou ve smyslu zákona č. 172/1991 Sb.

přejít z vlastnictví státu do vlastnictví obce a dává

restituentovi oprávnění žádat vydání věci po otci. Tuto výzvu vůči

obci Olomouc uplatnil stěžovatel až dne 29. 1. 1993. Přechodu

pozemků do vlastnictví města Olomouce nemohlo zabránit ani ust.

§ 4 odst.2 zákona č. 172/1991 Sb., ve znění novel. V daném případě

byl majetek, který měl přejít do vlastnictví obce posuzován podle

stavu k 1. 1. 1993 Sb., jak to vyplývá ze zákona č. 10/1993 Sb.

a k tomuto datu stěžovatelem nárok uplatněn nebyl. Dle názoru

vedl. účastníka je nutno město Olomouc považovat za právního

nástupce Okresního úřadu v Olomouci v jeho postavení potenciální

povinné osoby v důsledku přechodu majetku ze zákona z vlastnictví

státu do vlastnictví obce. Jinak druhý vedl. účastník upozorňuje

na nevydatelnost požadovaných pozemků z titulu jejich zastavěnosti

podle ust. § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb.

Vzhledem k tomu, že stěžovatel poukazuje na porušení jeho

základních práv, ústavní stížnost byla podána řádně a včas

a nevykazuje známek zjevné neopodstatněnosti, přistoupil Ústavní

soud k jejímu projednání a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je

důvodná.

Z vyžádaného spisu Okresního úřadu v Olomouci, pozemkového

úřadu, č. j. PÚ- 3091/92/Mp, kat. území O. - P., O. S., Ústavní

soud konstatuje, že svůj restituční nárok uplatnil stěžovatel

u pozemkového úřadu dne 3. 8. 1992. Původní přídělce, jeho otec J.

S., zemřel dne 22. 2. 1984 bez zanechání závěti, a jako dědici

byli povolaní synové a manželka. J. S. a manželka A. S. se vzdali

svého restitučního práva ve prospěch O. S.

Před vydáním prvého rozhodnutí Okresního úřadu v Olomouci,

pozemkového úřadu ze dne 19. 4. 1995 bylo na místě samém provedeno

dne 17. 3. 1995 místní šetření, kterého se m. j. účastnila

i zástupkyně povinné osoby, t. j. Okresního úřadu v Olomouci,

uvedená v zápise v této funkci. Na místě samém bylo m. j.

konstatováno, že na částech parcel a dále na pozemku byla zahájena

výstavba obytných domů. Stavba byla zahájena po účinnosti zákona

o půdě a vztahuje se na ni ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona

o půdě.

Na základě prokázané skutečnosti restitučního titulu vydal

pozemkový úřad dne 19. 4. 1995 rozhodnutí č. j. PÚ-3091/92/Mp I.,

ve kterém určil za vlastníka předmětných nemovitostí stěžovatele.

Rozhodnutí nabylo právní moci dne 25. 4. 1995.

Při řízení na Katastrálním úřadě v Olomouci o zápisu

vlastnického práva ve prospěch oprávněné osoby, upozornil tento

orgán, že pozemky 536/5, 536/6, 536/7 a 536/8, byly na základě

geometrického plánu odděleny z parcely č. 536/1 a zapsány na

základě prohlášení zplnomocněných zástupců ČR, Okresního úřadu

v Olomouci a města Olomouce dne 6. 5. 1993 ve prospěch města

Olomouce. Do vlastnictví města Olomouce byla podle citovaného

prohlášení připsána i parcela 243/1, z níž byla geometrickým

plánem oddělena část, označená jako p. č. 243/4. Tato nově

vytvořená parcela byla městem Olomouc prodána J. K., který ji

okamžitě prodal fy S. s r. o. Brno. Stalo se tak den po

zaregistrování kupní smlouvy ve prospěch p. K., t. j. ještě v den

uzavření kupní smlouvy s městem Olomouc.

V důsledku právní moci cit. rozhodnutí podalo město Olomouc

správnímu orgánu návrh na povolení obnovy řízení. Obnova byla

povolena a nové rozhodnutí bylo vydáno pozemkovým úřadem opět ve

prospěch restituenta. Další návrhy na přezkumy s výjimkou

posledního podávalo již město Olomouc.

Vlastníkem předmětných nemovitostí v době účinnosti

restitučního zákona o půdě byl Čsl. stát - Okresní úřad

v Olomouci. O tomto jeho postavení nebylo žádných pochyb

a v řízení vystupoval jako povinná osoba.

Podle ustanovení § 5 odst. 3 zákona o půdě je povinna povinná

osoba s nemovitostmi až do jejich vydání oprávněné osobě nakládat

s péčí řádného hospodáře a ode dne účinnosti tohoto zákona nemůže

tyto věci, jejich součásti a příslušenství převést do vlastnictví

jiného. Takové právní úkony jsou neplatné.

Město Olomouc nemůže své vlastnické právo odvozovat ani podle

zákona č. 172/1991 Sb., neboť předmětné pozemky nepředstavují tzv.

historické vlastnictví obce. Jednalo se o soukromý majetek,

konfiskovaný podle dekretu prezidenta č. 12/1945 a podléhající

přídělovému řízení. Na tento majetek se proto plně vztahuje

ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb., které stanoví, že

do vlastnictví obcí nepřecházejí věci z vlastnictví ČR, k jejichž

vydání uplatní nárok odpovědná osoba podle zvláštního předpisu.

Převod tohoto majetku ze strany Okresního úřadu v Olomouci na

město Olomouc je proto neplatný ! Z toho důvodu nemůže být město

Olomouc ani účastníkem tohoto řízení, neboť k účinnosti zákona

o půdě, t. j. k datu 24. června 1991 nebylo jejich vlastníkem

a ani držitelem.

Pro úplnost nelze souhlasit ani s právním závěrem krajského

soudu v tom, že účastníci restitučního řízení jsou taxativně

stanoveni § 9 odst. 8 zákona o půdě. Ostatně sám zákon v citaci

§ 9 odst. 8 zákona o půdě nevztahuje takto vymezenou platnost na

zákon jako celek, nýbrž na předchozí ustanovení. Jinak podle

ustanovení § 9 odst. 5 zákona o půdě může pozemkový úřad zřídit

nebo zrušit na převáděné nemovitosti věcné břemeno, popř. uložit

jiná opatření k ochraně životního prostředí nebo důležitých zájmů

jiných vlastníků. Všichni dotčení tímto ustanovením se stávají

rovněž účastníky řízení a je tím vlastně naplňováno ustanovení §

14 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

Protože na celou tuto restituční kauzu nutno pohlížet jako na

nedělitelný celek, a to od uplatnění nároku až po jeho konečné

vyřízení, nutno se rovněž vrátit k rozsudku. Krajského soudu

v Ostravě ze dne 9. 7. 1996, č. j. 22 Ca 602/95-27, který nabyl

právní moci dne 5. 8. 1996.

Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto, že rozhodnutí Okresního

úřadu v Olomouci, pozemkového úřadu ze dne 13. 7. 1995, č. j.

PÚ-3091/92/Mp/II se ve výroku I. ruší a věc se vrací v tomto

rozsahu správnímu orgánu k dalšímu řízení.

V části II. cit. rozhodnutí pozemkového úřadu tento orgán

stanovil, že p. č. 4- st. plocha o výměře 0,1262 a, p. č.

23-zahrada o výměře 0,6010 ha nelze vydat do vlastnictví

stěžovatele z důvodu uvedených v § 11 odst. 1 písm. c) zákona

o půdě. V odst. 2 téhož paragrafu zákon o půdě stanoví, že

v případě nevydání nemovitosti pro její zastavěnost přísluší

oprávněné osobě nárok na bezplatné převedení jiných pozemků ve

vlastnictví státu do jeho vlastnictví nebo náhradu podle

ustanovení § 14 a § 16 zákona o půdě. Na tento nárok byl

restituent v cit. rozhodnutí pozemkového úřadu upozorněn.

Předpokladem použití § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě je

restituční oprávněnost žadatele. Tu tedy svým rozsudkem krajský

soud potvrdil a ve vztahu k oprávněnosti restituenta se jedná

v této části o res iudicata. Pokud se týká restitučního titulu,

nelze souhlasit se závěrem krajského soudu, že na odnětí přídělu

se žádný restituční titul nevztahuje. Krajský soud se tu odvolává

na nález Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 188/94. Tento nález obsahuje

tvrzení, že se na odnětí přídělu žádný restituční nárok

nevztahuje, měl však na mysli konkrétní událost vyhoření

zemědělské usedlosti, na které již pro její zničení přídělce

nechtěl dál hospodařit. V tomto případě došlo k volnímu projevu

přídělce bez politické perzekuce a na základě nahodilé živelné

katastrofy.

V posuzovaném případě je však situace naprosto odlišná. Podle

souhlasných výpovědí svědků R. S. a J. D. a samotného stěžovatele,

provedených formou čestných prohlášení, když písemné doklady

nemohly být dohledány, byl zjištěn pozemkovým úřadem tento stav:

na usedlost v O.-P. se otec stěžovatele nastěhoval v r. 1945. Tuto

usedlost převzal po svém bratru, který se v tuto dobu přestěhoval.

Tenkrát na usedlosti nebylo zhola nic, pouze nějaké zásoby osiva

a stroje ve špatném stavu. Otec stěžovatele byl nucen zakoupit

veškeré zvířectvo a stroje, které nutně potřeboval k hospodaření.

Asi dva roky po nastěhování měl jeho otec velmi mnoho práce. Byl

nucen obdělávat pole a ještě dávat dohromady dům. V tuto dobu

tvrdě pracoval od rána do noci. Okolo roku 1949 přišli funkcionáři

KSČ s myšlenkou založení JZD. Jeho otec měl jedny z nejlepších

pozemků, výborných zejména pro pěstování zeleniny. Zakladatelé

družstva na něho činili nátlak, aby vstoupil do družstva a tím

pádem, aby jim předal i své pozemky a veškerý inventář. Tehdy

původní přídělce byl jedním z nejlepších hospodářů a oni jej

chtěli jako příklad pro ostatní. Řekli mu, že jestli jim pozemky

a inventář nepředá a nevstoupí do JZD, tak si to vynutí jinou

cestou a že jej můžou i zavřít nebo vystěhovat do pohraničí.

V roce 1951 si otec stěžovatele zajistil kupce na příděl a zároveň

chtěl odkoupit usedlost v T., kde by mohl v klidu hospodařit.

Prodej mu byl ale znemožněn bývalými funkcionáři KSČ a tak musel

zůstat. V r. 1953 byl vystěhován i s rodinou do B. na statek.

V době odnětí přídělu se přídělce již nemohl nijak bránit, měl

v tuto dobu již čtyři děti. Bylo s ním manipulováno tehdejšími

funkcionáři. Později musel ještě platit za znehodnocení strojů,

které ve špatném stavu převzal a naopak ještě vyspravil. K těmto

svědeckým výpovědím přezkumný soud vůbec nepřihlédl, ač musí být

evidentní, že po namáhavé práci několika let, kdy v hospodaření

dosáhl zemědělec výrazných úspěchů, by se z ničeho nic tohoto

majetku nevzdával. K tomu jako důkaz přistupuje i vojenská knížka

jeho syna, která ho vystavuje perzekvovanému postavení syna kulaka

při vyloučení rovnosti v právech i v důstojnosti.

Pokud se týká námitky, uplatněné druhým vedl. účastníkem,

Ústavní soud se s ní rovněž nemůže ztotožnit, neboť obsahuje m.j.

i nepřesné údaje.

Zákon č. 10/1993 Sb., o státním rozpočtu na rok 1993, který

nabyl účinnosti dnem 1. 1. 1993, v části čtrnácté - § 18 doplňuje

Zákon ČNR č. 172/1991 Sb. o přechodu některých věcí z majetku

České republiky do vlastnictví obcí, ve znění zákona ČNR č.

485/1991 Sb. v tom, že v § 3 se za odstavec 2 doplňují odstavce

3 a 4.

Ustanovení § 3 odst. 3 hovoří o přechodu objektů komplexní

bytové výstavby a pozemků, které s nimi tvoří funkční celek,

jestliže splňují podmínky uvedené v odst. 1 písm. a) a jejich

investory byly ke dni účinnosti tohoto zákona okresní úřady,

hlavní město Praha nebo města Brno, Plzeň a Ostrava.

Na projednávanou věc se tedy toto novelizované ustanovení

nevztahuje, rovněž tak se na ni nevztahuje ustanovení odstavce 4

cit. paragrafu.

Není pravdivé tvrzení, že stěžovatel neuplatnil včas svůj

restituční nárok. Učinil tak již podáním svého návrhu pozemkovému

úřadu dne 3. 8. 1992 ve vztahu na povinnou osobu, kterou byl

Okresní úřad Olomouc.

Novelizací cit. ustanovení § 3 zákona nedošlo ke zrušení

§ 4 odst. 2 zák.č. 172/1991 Sb. ani k vyloučení jeho ochrany pro

restituovaný majetek. Ostatně k zápisu přechodu vlastnictví

pozemků ze státu na město Olomouc došlo v operátech katastru

nemovitostí až na základě prohlášení ze dne 6. 5. 1993. Celý tento

převod, jak uvedeno výše, byl však neplatný.

V daném případě jsou tedy dány jako restituční titul podmínky

ustanovení § 6 odst. 1 písm. r) zákona o půdě, neboť předmětné

nemovitosti přešly na stát v důsledku politické perzekuce otce

stěžovatele. postupem soudu bylo tak porušeno základní právo

stěžovatele na spravedlivý proces podle ustanovení čl. 36 odst.

1 Listiny a čl. 90 Ústavy, neboť mu nebyla soudem poskytnuta

ochrana jeho práv.

Ústavní soud proto podle ustanovení § 82 odst. 1, odst. 3

písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. ústavní stížnosti zcela vyhověl

a rozsudek Krajskéhosoudu v Ostravě ze dne 26. 5. 1999, č. j. 22

Ca 456/98, zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 9. února 2000

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru