Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 4104/16 #1Usnesení ÚS ze dne 04.04.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Olomouc
MINISTERSTVO / MINISTR - spravedlnosti
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
Věcný rejstříkNáklady řízení
Trestní řízení
Svědek
EcliECLI:CZ:US:2017:2.US.4104.16.1
Datum podání14.12.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

jiný právní předpis; 37/1992 Sb.; o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy; § 29/3 v části "nejvýše však 486 000 Kč"

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 104 odst.2, § 97

37/1992 Sb., § 29 odst.3


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 4104/16 ze dne 4. 4. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Richarda Benýška, zastoupeného Mgr. Markem Gocmanem, advokátem, se sídlem 28. října 438/2019, 709 00 Ostrava - Mariánské Hory, směřující proti usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 6. října 2016, č. j. 6 T 114/2015-1399, spojené s návrhem na zrušení části § 29 odst. 3 vyhlášky ministerstva spravedlnosti České republiky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, ve znění pozdějších předpisů, ve slovech "nejvýše však 486 000 Kč", za účasti Okresního soudu v Olomouci jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatel se ústavní stížností, která byla doručena Ústavnímu soudu dne 14. prosince 2016, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, byl porušen princip rovnosti zakotvený v čl. 1 Listiny a došlo i k porušení zákazu diskriminace podle č. 3 odst. 1 Listiny. Spolu s návrhem na zrušení uvedeného usnesení podal stěžovatel návrh na zrušení části § 29 odst. 3 vyhlášky ministerstva spravedlnosti České republiky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška č. 37/1992 Sb.").

2. Usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 6. října 2016, č. j. 6 T 114/2015-1399, bylo v rámci trestního stíhání vedeného proti obžalovanému Davidu Sekaninovi, v němž stěžovatel vystupoval jako svědek, určeno, že se stěžovateli přiznává svědečné ve výši 363 Kč. Stěžovatel vypovídal jako svědek u hlavního líčení konaného dne 13. listopadu 2015, přičemž nárokoval na svědečném ušlý výdělek za dobu od 9:30 hod. do 11:00 hod. Svoji žádost pak dokladoval předložením daňového přiznání k dani z příjmu fyzických osob za kalendářní rok 2014. Okresní soud v Olomouci při stanovení svědečného vyšel z § 29 odst. 3 vyhlášky č. 37/1992 Sb., podle něhož u účastníka, který není v pracovním poměru nebo v poměru obdobném pracovnímu poměru, je však výdělečně činný, podklad pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku tvoří částka, vypočtená ze základu daně z příjmů fyzických osob, dělená počtem pracovních hodin stanovených zvláštním právním předpisem připadajících na týž kalendářní rok. Pro výpočet náhrady ušlého výdělku se použije částka základu daně, podle které je určena poslední známá daňová povinnost, nejvýše však 486 000 Kč. Náhrada ušlého výdělku za 1,5 hodiny tak byla v souladu s citovaným ustanovením stanovena na částku 363 Kč.

II.

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s výší přiznaného svědečného. K tomu uvádí, že pro účely určení výše svědečného předložil soudu své přiznání k dani z příjmů fyzických osob za rok 2014, dle něhož dosáhl jeho průměrný hodinový výdělek částky 81 627,28 Kč. Stěžovatel tedy legitimně očekával, že za 90 minut trvající svědeckou výpověď mu bude přiznána částka ve výši 122 440,92 Kč. Má za to, že rozhodnutím soudu byl zkrácen na svém majetku, neboť mu bylo určeno svědečné ve výši 363 Kč namísto nárokované výše 122 440,92 Kč. Okresní soud v Olomouci svým postupem porušil také právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i zákaz diskriminace obsažený v čl. 3 odst. 1 Listiny, když se dopustil protiústavní diskriminace stěžovatele jakožto osoby samostatně výdělečně činné. Stěžovatel v této souvislosti upozorňuje, že pokud by stejného příjmu dosáhl jako osoba v pracovním poměru, nedošlo by k aplikaci omezujícího maximálního základu pro výpočet svědečného ve výši 486 000 Kč stanoveného v § 29 odst. 3 vyhlášky č. 37/1992 Sb. a bylo by mu přiznáno svědečné v plné nárokované výši 122 440,92 Kč. Stěžovatel tak byl dle svého názoru protiústavně znevýhodněn oproti osobám, které jsou v pracovním poměru nebo v poměru obdobném pracovnímu poměru. Takovéto znevýhodnění přitom nemá žádné opodstatnění, neboť například u svědků působících v pozicích špičkových manažerů by došlo k přiznání svědečného v podobné výši, jako požadoval stěžovatel; neexistuje přitom žádný rozdíl v tom, zda svědeckou výpověď podává zaměstnanec, samostatný podnikatel či kdokoli jiný. Stěžovatel se rovněž domnívá, že byl porušen čl. 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), který soudům ukládá povinnost řídit se toliko zákonem či mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu (tj. nikoli podzákonnými právními předpisy jako v případě vyhlášky). Dále namítá, že aktuální znění § 29 odst. 3 vyhlášky č. 37/1992 Sb. porušuje čl. 4 odst. 3 Listiny, podle něhož zákonná omezení základních práv a svobod musí platit stejně pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky. Dle názoru stěžovatele v této souvislosti pochybil i Okresní soud v Olomouci, který je jakožto orgán autoritativně provádějící interpretaci a aplikaci právních norem povinen při úvahách o určení svědečného náležitě respektovat požadavek zachování rovnosti, tj. požadavek nediskriminace.

4. S ohledem na výše uvedené stěžovatel připojil i žádost, aby senát Ústavního soudu přerušil řízení o ústavní stížnosti a návrh na zrušení části § 29 odst. 3 ve slovech "nejvýše však 486 000 Kč" předložil plénu Ústavního soudu k rozhodnutí o jeho zrušení.

III.

5. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí soudní soustavy (čl. 91 Ústavy) a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv obsažených v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí, a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.

6. Ústavní soud úvodem zdůrazňuje, že se k otázce rozhodování o náhradě nákladů řízení, kam lze podřadit i rozhodování o svědečném, vyjadřuje poměrně rezervovaně (ačkoliv připouští, že i takové rozhodnutí se může citelně dotknout některého z účastníků řízení), jelikož dle judikatury zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (viz např. usnesení sp. zn. IV. US 10/98, sp. zn. II. US 130/98, sp. zn. I. US 30/02, sp. zn. III. US 255/05 nebo sp. zn. IV. US 131/08, sp. zn. IV. US 61/09). Ústavní soud v usnesení ze dne 13. května 2009 sp. zn. III. US 735/09 konstatoval, že "procesní povaha soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku se pojí s argumentem, že konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech řízení bylo dotčeno právo na spravedlivý proces, dovozované z čl. 36 odst. 1 Listiny". Nelze přitom přehlédnout, že náklady řízení, které nesou strany, jsou ve své podstatě větším zásahem do práv účastníků řízení, než je nárok na svědečné. Pokud se tedy Ústavní soud staví výše popsaným způsobem k otázce nákladů řízení, tím více rezervovaně musí být vykládána problematika svědečného.

7. Rovněž je třeba poukázat na to, že Ústavní soud se prakticky shodnou ústavní stížností téhož stěžovatele zabýval ve věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 394/16 (stěžovatel ostatně ve stávající ústavní stížnosti na tuto svou předchozí ústavní stížnost poukazuje, dožaduje se jejich spojení, k čemuž však s ohledem na časovou souslednost již nemohlo dojít). Tato předcházející ústavní stížnost byla sice usnesením ze dne 7. prosince 2016 sp. zn. IV. ÚS 394/16 odmítnuta pro nepřípustnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), z důvodu její předčasnosti, nicméně Ústavní soud zde v rámci obiter dicta uvedl, že poskytnutí svědecké výpovědi je považováno za občanskou povinnost, nikoliv za činnost provozovanou za účelem dosažení zisku. Podle § 97 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, je každý povinen na předvolání se dostavit a vypovídat jako svědek o tom, co je mu známo o trestném činu a o pachateli nebo o okolnostech důležitých pro trestní řízení. Povinnost svědčit je založena veřejnoprávními normami a jejím cílem je objasnění spáchaného trestného činu. Svědek neuplatňuje své zájmy, ale vypovídá z občanské povinnosti ve veřejném zájmu. Předvolaný svědek má povinnost se dostavit k soudu a svou výpovědí se podílí na výkonu spravedlnosti. Ústavní soud dále zdůraznil, že svědečné je koncipováno jako náhrada ušlého výdělku (srov. § 104 odst. 1 trestního řádu, ale též § 139 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, i § 29 vyhlášky č. 37/1992 Sb.). Za to - tedy za čas strávený svědčením - náleží svědkovi svědečné coby pouze náhrada příjmů. Svědek není odměňován za to, že svědčil. Ústavní soud v citovaném usnesení poukázal rovněž na to, že Ústava ani Listina nezaručují právo na svědečné, neexistuje tedy ani ústavní povinnost státu jakkoliv kompenzovat ušlý podnikatelský zisk. Je plně na úvaze zákonodárce, v jaké výši a jakou metodu výpočtu svědečného zvolí. V Listině garantovaná ochrana vlastnického práva míří primárně na zajištění výkonu již existujícího práva, respektive práva nabytého na základě právního titulu či legitimního očekávání majetku. Z povahy věci nelze chránit každou budoucí možnost svědka nabývat majetek.

8. Ústavní soud nemá důvod se od závěrů obsažených v citovaném usnesení odchylovat ani v nyní projednávané věci. K výše uvedenému lze toliko doplnit, že rozhodnutí o svědečném by mohlo představovat porušení základního práva na spravedlivý proces (popř. na soudní ochranu), pokud by např. nebylo vydáno vůbec, případně nebylo dostatečně odůvodněno [srov. nález ze dne 9. října 2007 sp. zn. I. ÚS 586/05, (N 154/47 SbNU 19)], k čemuž ovšem v projednávaném případě nedošlo. Okresní soud v Olomouci totiž své rozhodnutí dostatečně jasně a srozumitelně odůvodnil a uvedl, z čeho při stanovení svědečného vycházel.

9. Na základě shora uvedeného dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím Okresního soudu v Olomouci nedošlo k porušení základních práv či svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

10. Ve vztahu k návrhu na zrušení slov "nejvýše však 486 000 Kč" v § 29 odst. 3 vyhlášky č. 37/1992 Sb. Ústavní soud konstatuje, že jde o návrh akcesorický, který předpokládá existenci řádné a projednatelné ústavní stížnosti. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu, vzneseného ve smyslu § 74 zákona o Ústavním soudu. Je-li totiž samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona či jiného právního předpisu, a proto je třeba tento návrh odmítnout podle § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. dubna 2017

Jiří Zemánek, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru