Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 410/15 #1Usnesení ÚS ze dne 17.02.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánPOLICIE - KŘ Středočeského kraje, územní odbor Praha venkov - západ, - oddělení služby krimální policie a vyšetřování
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - OSZ Praha - západ
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
základní práva a svobody/svoboda osobní/obvinění a stíhání
Věcný rejstříkodůvodnění
přípravné řízení
orgán činný v trestním řízení
trestní stíhání
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.410.15.1
Datum podání09.02.2015
Napadený akt

rozhodnutí jiné

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 8 odst.2, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 160 odst.1, § 160 odst.5, § 113, § 176


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 410/15 ze dne 17. 2. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Helta, t. č. Vazební věznice Praha - Ruzyně, zastoupeného Mgr. Jurajem Koprdou, advokátem se sídlem Korunní 957/35, Praha 2, proti usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství Středočeského kraje, územní odbor Praha venkov - západ, oddělení služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 21. 11. 2014, č. j. KRPS-114631-567/TČ-2013-011671-ČM, a proti usnesení Okresního státního zastupitelství Praha - západ ze dne 31. 12. 2014, sp. zn. 0 ZT 225/2013, za účasti Policie České republiky, Krajského ředitelství Středočeského kraje, územní odbor Praha venkov - západ, oddělení služby kriminální policie a vyšetřování a Okresního státního zastupitelství Praha - západ, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností, splňující formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení, kterým Okresní státní zastupitelství Praha - západ (dále též "okresní státní zastupitelství") zamítlo jako nedůvodnou jeho stížnost brojící proti usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství Středočeského kraje, územní odbor Praha venkov - západ, oddělení služby kriminální policie a vyšetřování (dále jen "Policie"). Citovaným usnesením Policie proti stěžovateli zahájila trestní stíhání pro spáchání přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle ustanovení § 283 odst. 1 zákona 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Tohoto přečinu se stěžovatel měl dopustit tím, že dne 21. 11. 2014, kdy byl kontrolován příslušníky Policie, se ve vozidle, které řídil, nalezlo 11 ks plastových sáčků s rychlozipem a 1 ks zabaleného papírku s obsahem pervitinu o celkové váze cca 33 g, který si ve stejný den opatřil z dosud nezjištěného zdroje, a rovněž stejného dne nabídl nezjištěné množství z přechovávaného pervitinu své spolujezdkyni.

2. Stěžovatel uvádí, že napadenými usneseními byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva; konkrétně měl být porušen čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Porušení těchto práv stěžovatel spatřuje v nedostatečném odůvodnění citovaných usnesení, kdy závěr o nalezení taštičky s plastovými sáčky byl učiněn v souladu s ustanovením § 113 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, avšak údajně nebyly splněny zákonné podmínky pro ohledání. Rovněž závěr, že prohlídka vozidla "byla provedena podle zákona o Policii" neplyne z vyšetřovacího spisu. Z okolností případu je přitom zřejmé, že údajné "ohledání místa činu" nespočívalo pouze v pasivním smyslovém vnímání, nýbrž v aktivní invazivní činnosti policistů uvnitř vozidla, takže se ve skutečnosti jednalo o prohlídku jiných prostor.

3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

4. Takové zásahy či pochybení orgánů veřejné moci (okresního státního zastupitelství a Policie) však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem předmětných rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení i se skutečnostmi vyplývajícími z dosavadního průběhu trestního řízení vedeného proti stěžovateli a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. V prvé řadě musí Ústavní soud z hlediska ústavněprávního přezkumu ústavní stížností napadených usnesení konstatovat, že ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zasahování do rozhodování orgánů činných v trestním řízení ve fázi přípravného řízení považuje, s výjimkou situací zcela mimořádných (např. pokud je současně dotčena osobní svoboda jednotlivce), za nepřípustné, případně nežádoucí (srov. nález sp. zn. III. ÚS 62/95, usnesení sp. zn. IV. ÚS 316/99, I. ÚS 486/01, IV. ÚS 213/03, IV. ÚS 262/03 a další; veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz). Kasační intervence tak má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesněprávnímu rámci, a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit (srov. kupř. usnesení sp. zn. III. ÚS 674/05 ze dne 25. 1. 2006). Jinak řečeno, svůj zásah shledává Ústavní soud důvodným toliko v situaci materiálního (obsahového) a na první pohled zřejmého odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae).

6. Podobně Ústavní soud tuto zdrženlivost prolomil při zásazích proti usnesení o zahájení trestního stíhání pouze ve zcela mimořádných situacích, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování [srov. nález sp. zn. III. ÚS 511/02 ze dne 3. 7. 2003 (N 105/30 SbNU 471)]. Jistou "mimořádnost" odůvodňující zásah Ústavního soudu lze přitom spatřovat například v takovém odůvodnění napadených usnesení, kterým byly rozhodovací důvody vyloženy "obecným a povšechným způsobem", jímž na konkretizované a nikoli bezvýznamné námitky bylo reagováno "apodiktickým a v podstatě nicneříkajícím závěrem", dle něhož byl napadený postup "shledán zcela oprávněným", aniž by bylo možno rozhodné důvody takového postupu alespoň dovozovat. I zde však Ústavní soud vyložil, že mu nepřísluší jakkoli přezkoumávat po věcné stránce rozhodnutí o zahájení trestního stíhání ve smyslu jeho opodstatněnosti, neboť jde o otázku náležející výlučně do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení. V této souvislosti také Ústavní soud - v obecné rovině - opakovaně konstatoval, že míra jeho případného zásahu musí respektovat princip proporcionality. To znamená, že kasační rozhodnutí Ústavního soudu by mělo zásadně korespondovat s intenzitou protiústavnosti, jíž se v konkrétním případě dopustí orgány veřejné moci. Tato zásada je projevem materiálního nahlížení Ústavního soudu na základní práva a svobody, neboť ve své činnosti hodnotí ústavnost konkrétního řízení jako celku, a nikoliv toliko jeho jednotlivé části zvlášť.

7. Současně je nicméně třeba zdůraznit, že pokud jde o otázku popisu a právního posouzení skutku a provedeného úkonu (ohledání), jehož nedostatečnost stěžovatel namítá, tak Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že na usnesení policejního orgánu nelze mít v počátečním stadiu trestního řízení přepjaté nároky. Podle ustanovení § 160 odst. 1 trestního řádu rozhodne policejní orgán neprodleně o zahájení trestního stíhání, nasvědčují-li zjištěné a odůvodněné skutečnosti tomu, že byl spáchán trestný čin, a je-li dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba. Slovní spojení "dostatečně odůvodněn" v této fázi trestního stíhání znamená, že se nevyžaduje jednoznačný závěr, že osoba je pachatelem. K zahájení trestního stíhání postačí vyšší stupeň pravděpodobnosti nasvědčující tomu, že obviněný spáchal skutek způsobem popsaným ve skutkové větě usnesení o zahájení trestního stíhání; trestná činnost tedy "nemusí (a ani nemůže) být v tomto stadiu prokázána a posléze ve skutkové větě popsána natolik spolehlivě v míře, jako je tomu např. u podané obžaloby" (§ 176 trestního řádu; srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 554/03). Z hlediska ústavních garancí základních práv je podstatná především identifikace skutku tak, aby nemohl být zaměněn s jiným (§ 160 odst. 1 věta druhá trestního řádu), tedy aby byl obviněný co nejpřesněji seznámen s tím, co je mu kladeno za vinu. Ústavněprávní roviny přitom nedosahuje spor o větší či menší míru úplnosti popisu skutku, resp. výstižnosti jeho určení, stejně jako opodstatněnosti závěru o důvodnosti trestního stíhání. Co se pak týká postupu při "ohledání místa činu" a procesních námitek stěžovatele, konstatuje Ústavní soud, že tyto námitky bude mít možnost v dostatečné míře uplatnit v dalším průběhu trestního řízení, jelikož v něm budou muset orgány činné v trestním řízení posoudit, které z důkazních prostředků svědčí proti stěžovateli, a to nejen z hlediska jejich vypovídací schopnosti, nýbrž také procesní použitelnosti. Bylo by proto značně předčasné, aby se touto otázkou zabýval již nyní Ústavní soud.

8. S ohledem na shora uvedenou zdrženlivost Ústavního soudu v této fázi trestního řízení je proto třeba konstatovat, že Policie i okresní státní zastupitelství v odůvodněních napadených rozhodnutí náležitě popsaly skutková zjištění, dostatečně uvedly, z jakých důvodů (právních i faktických) postačují získané poznatky k vydání usnesení o zahájení trestního stíhání, a adekvátně tak vymezily skutek, pro který byl stěžovatel obviněn. Postup těchto orgánů činných v trestním řízení tedy nesvědčí o libovůli či o zřejmém odepření spravedlnosti, které by byly důvodem ke zcela výjimečnému zásahu Ústavního soudu do přípravné fáze trestního procesu a dosavadní postup orgánů činných v trestním řízení tak ve věci stěžovatele netrpí zjevným excesem, který by byl způsobilý dosahovat ústavní intenzity.

11. Ze shora vyložených důvodů Ústavní soud neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Ústavní stížnost proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. února 2015

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru