Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 41/11 #1Usnesení ÚS ze dne 07.06.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
Soudce zpravodajBalík Stanislav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
základní práva a svobody/právo vlastnit a poko... více
Věcný rejstříkprávní úkon/neplatný
dědic
dohoda/o vydání věci
EcliECLI:CZ:US:2011:2.US.41.11.1
Datum podání05.01.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 460, § 37, § 126 odst.1


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 41/11 ze dne 7. 6. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nydokýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti V. K., zastoupené JUDr. Michaelou Šubrtovou, advokátkou se sídlem Dlouhá 16, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2010 č. j. 35 Co 339/2010-160, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a E. S., zastoupené JUDr. Jaroslavem Jankrlem, advokátem se sídlem Trojská 69/112, Praha 7, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 5. 1. 2011, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, jímž mělo být porušeno její ústavně zaručené vlastnické právo.

Stěžovatelka je přesvědčena, že soudem citovaný judikát Nejvyššího soudu se na její případ nevztahuje, neboť v něm řešené věci existoval způsobilý předmět dědění. Předmětem nyní posuzované dědické dohody byly výlučně věci, které byly prokazatelně ve vlastnictví stěžovatelky a částečně ve vlastnictví jejího druha, takže je zůstavitelka v den své smrti nevlastnila. Nebylo tak možné platně uzavřít dohodu o dědictví a taková dohoda je absolutně neplatná, neboť se týká nezpůsobilého předmětu. Soud měl k této skutečnosti přihlédnout z úřední povinnosti. S poukazem na princip universální sukcese uvádí, že po zemřelém, který nic nezanechal, k dědickému nástupnictví nedochází, a není tedy možné uzavřít dědickou dohodu, tím spíše o věcech, které jsou ve vlastnictví jiných osob.

K ústavní stížnosti se vyjádřil účastník řízení Městský soud v Praze a vedlejší účastník řízení E. S.

Městský soud v Praze v plném rozsahu odkázal na odůvodnění svého rozsudku a navrhl, aby byla ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná odmítnuta.

Vedlejší účastník řízení upozornil na to, že v ústavní stížnosti jsou obsaženy stejné argumenty, které byly uplatněny v předmětném řízení. K uvedeným argumentům se vedlejší účastník podrobně vyjadřoval a na tato svá vyjádření nyní odkazuje. Je přesvědčen, že vlastnické právo stěžovatelky porušeno nebylo. Navrhl ústavní stížnost odmítnout.

Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 8, sp. zn. 29 C 404/2008, bylo zjištěno následující:

Částečným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 11. 11. 2009 č. j. 29 C 404/2008-124 byla zamítnuta žaloba stěžovatelky na uložení povinnosti žalované E. S. (dále též "vedlejší účastnice") na vydání originálů obrazů E. Filly - Pnětluky a 13. březen 1948, B. Dvorského - České Středohoří, Vackeho - Krajina, Rabase - Lán pole, Balíčka - Podzim Vysočina, tmavě hnědého dřevěného konferenčního stolku a dvou křesel z jídelny a mosazného čajovaru o velikosti cca 60 cm, původem z Ruska. O odvolání stěžovatelky rozhodl Městský soud v Praze napadeným rozsudkem, jímž rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil. Odvolací soud vyšel ze stejného zjištění jako soud I. stupně, že Okresní soud v Litoměřicích v řízení o dodatečném projednání dědictví po zemřelé V. L. (matce stěžovatelky a vedlejší účastnice) usnesením ze dne 30. 5. 2006 č. j. D 338/2006-27 schválil dohodu o vypořádání dědictví uzavřenou mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí, podle které vedlejší účastnice mimo jiné nabyla do svého vlastnictví movité věci (uvedené ve výroku částečného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8), přičemž usnesení nabylo právní moci dne 20. 7. 2006. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu I. stupně, dle kterého ve sporném řízení nelze přezkoumat platnost dědické dohody, jestliže obě strany vystupující ve sporném řízení byly zároveň účastníky řízení dědického, a v této souvislosti poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu. Uzavřel, že možnost opětovného posouzení dohody dědiců o vypořádání dědictví pravomocně schválené usnesením soudu, vydaným v řízení o dědictví, ve sporném soudním řízení ze žádného zákonného ustanovení nevyplývá.

Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání. Opodstatněností stížnosti se přitom rozumí, že tato směřuje proti rozhodnutí, které je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele. V tomto směru dospěl Ústavní soud po přezkoumání obsahu napadeného rozhodnutí a příslušného spisového materiálu k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatelka vyslovuje nesouhlas s právním závěrem, k němuž soudy dospěly výkladem příslušných norem podústavního práva. Ve svých argumentech ovšem pomíjí skutečné postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti, jehož úkolem není posuzovat stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením a jejich právní úvahy a závěry. Do jejich rozhodovací činnosti může Ústavní soud zasáhnout jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody v důsledku takové interpretace právních předpisů, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.

Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) se musel v rámci řízení o vydání věci dle § 126 odst. 1 občanského zákoníku zabývat v prvé řadě otázkou vlastnickou k věcem, které měly být stěžovatelce vedlejší účastnicí vydány. Při jejím řešení zjistil, že proběhlo dědické řízení, v rámci něhož soud pravomocně schválil dohodu o vypořádání dědictví, uzavřenou mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí, dle níž movité věci, o které v řízení o vydání šlo, nabyla do svého vlastnictví vedlejší účastnice. Protože stěžovatelka ve sporném řízení tvrdila, že dohoda o vypořádání dědictví je absolutně neplatná, neboť se údajně týkala věcí, které do dědictví nepatřily, položil si otázku, zda lze ve sporném řízení platnost dohody o vypořádání dědictví pravomocně schválené soudem přezkoumávat, resp. zda soud ve sporném řízení takové rozhodnutí vydané v dědickém řízení zavazuje. Dospěl k závěru, že v řízení o vydání věci ani v jiném sporném řízení nelze ani jako otázku předběžnou opětovně posuzovat platnost dohody dědiců, schválené soudem. Naopak dovodil, že výroky soudního rozhodnutí vydaného v dědickém řízení jsou pro účastníky dědického řízení (i jejich právní nástupce) a pro všechny státní orgány (tedy i pro soud) závazné. Z toho vyplývá, že se stěžovatelka, která jako účastnice dědického řízení uzavřela dohodu o vypořádání dědictví, nemůže s úspěchem dovolávat ve sporném řízení neplatnosti této dohody. Případné nápravy se totiž mohla, na rozdíl od opominutého dědice, domáhat cestou řádných a mimořádných opravných prostředků. Těch však, jak vyplývá ze spisového materiálu, nevyužila.

Ústavní soud, jehož povinností je neztratit ze zřetele své skutečné poslání a omezit se na základní úkol, jímž je posuzování konformity aktů aplikace práva s ústavním pořádkem, tak dospěl k závěru, že městský soud interpretoval příslušné normy ústavně přijatelným způsobem a své rozhodnutí řádně odůvodnil. Jeho závěry odpovídají ustálené soudní judikatuře, řešící obdobnou problematiku (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1240/2007, sp. zn. 2 Cdon 882/97,sp. zn. 21 Cdo 305/2008). V této souvislosti je vhodné připomenout, že především Nejvyšší soud je tím orgánem, který je povolán ke sjednocování soudní judikatury (viz §14 a násl. zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů) a Ústavní soud neshledává žádný důvod k tomu, aby uvedenou judikaturu zpochybňoval. Nadto odkazuje na své rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 3036/08 ze dne 9. 12. 2009 (viz JUD159974, systém ASPI), v němž zdůraznil, že uzavření dědické dohody je shodným projevem vůle dědiců, do něhož nejsou soudy oprávněny zasahovat ani přezkoumávat, jaké úvahy či důvody je k jejímu uzavření vedly. Takovou dohodou jsou účastníci vázáni a nemohou ji jednostranně zrušit. Dále v uvedeném rozhodnutí vyslovil, že v tomto směru učiněné závěry vyjádřené Nejvyšším soudem v jeho judikatuře nepředstavují případ extrémního vybočení z pravidel spravedlivého procesu, nutného pro kasační zásah Ústavního soudu.

Městský soud tak v dané věci zaujal, v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci, právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu i v judikatuře Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. Skutečnost, že stěžovatelka s jeho závěrem nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost její ústavní stížnosti.

Článek 11 odst. 1 Listiny, kterého se stěžovatelka dovolává, obdobně jako čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), stanoví, že každý má právo vlastnit majetek a tento majetek pokojně užívat. Z ustálené judikatury Ústavního soudu pak vyplývá (viz. např. nález uveřejněný pod č. 5 ve Svazku 1 Sbírky nálezů a usnesení ÚS ČR), že pokud je článkem 11 odst. 1 Listiny chráněno vlastnické právo jako takové, musí jít zpravidla o vlastnické právo již konstituované, a tedy již existující, a nikoli pouze o tvrzený nárok na ně, jak tomu bylo v případě stěžovatelky. K porušení základního vlastnického práva stěžovatelky tak napadeným rozhodnutím dojít nemohlo.

Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnout podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. června 2011

Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru