Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 4097/17 #3Usnesení ÚS ze dne 30.07.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NSS
SOUD - KS Hradec Králové
KRAJ / KRAJSKÝ ÚŘAD - KÚ Pardubického kraje
OBEC / OBECNÍ ÚŘAD / MAGISTRÁT - Lanškroun
Soudce zpravodajDavid Ludvík
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkTrestní odpovědnost
správní delikt
Správní soudnictví
Doprava
Přestupek
EcliECLI:CZ:US:2020:2.US.4097.17.3
Datum podání27.12.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

zákon; 361/2000 Sb.; o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu) ; § 125c/5/a ve slovech "od 25 000 Kč", § 125c/6/a ve slovech "od jednoho roku", § 125c/9

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

200/1990 Sb., § 12 odst.1

250/2016 Sb., § 5

361/2000 Sb., § 125c odst.5 písm.a, § 125c odst.6 písm.a, § 125c odst.9, § 3 odst.3 písm.a


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 4097/17 ze dne 30. 7. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ladislava Dařílka, zastoupeného Mgr. Ondřejem Pecákem, advokátem se sídlem Na Ořechovce 199/24, Praha 6, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2017 č. j. 4 As 179/2017-48, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 21. 6. 2017 č. j. 61 A 22/2016-65, rozhodnutí Krajského úřadu Pardubického kraje ze dne 10. 8. 2016 č. j. KrÚ 58015/2016/ODSH/13 a rozhodnutí Městského úřadu Lanškroun ze dne 17. 5. 2016 č. j. MULA 17230/2016 spojené s návrhem na zrušení §125c odst. 5 písm. a) ve slovech "od 25 000 Kč", odst. 6 písm. a) ve slovech "od jednoho roku" a odst. 9 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, Krajského úřadu Pardubického kraje a Městského úřadu Lanškroun jako účastníků řízení, takto:

I. V řízení o ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. II. ÚS 4097/17 se pokračuje.

II. Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu soukromí zaručené čl. 7, čl. 10 a čl. 13 Listiny. Dále namítá porušení čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Společně s ústavní stížností stěžovatel podal i návrh na zrušení § 125c odst. 5 písm. a) ve slovech "od 25 000 Kč", odst. 6 písm. a) ve slovech "od jednoho roku" a odst. 9 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů.

2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, připojených rozhodnutí a vyžádaného spisového materiálu, stěžovatel byl v záhlaví uvedeným rozhodnutím Městského úřadu Lanškroun (dále jen "správní orgán prvního stupně") uznán vinným ze spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. e) bod 1 silničního zákona, jehož se měl dopustit tím, že dne 8. 2. 2016 v cca 14:15 hod řídil na pozemní komunikaci vozidlo s přívěsem, aniž by byl držitelem příslušného řidičského oprávnění, čímž porušil § 3 odst. 3 písm. a) silničního zákona. Správní orgán za tento přestupek uložil stěžovateli podle § 125c odst. 4 písm. a) a odst. 5 silničního zákona a podle § 12 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, v rozhodném znění, pokutu ve výši 25 000 Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 12 měsíců. Odvolání stěžovatele Krajský úřad Pardubického kraje v záhlaví označeným rozhodnutím zamítl.

3. Stěžovatel se proti rozhodnutím správních orgánů bránil žalobou ve správním soudnictví, kterou však Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl. Kasační stížnost stěžovatele Nejvyšší správní soud v záhlaví označeným rozsudkem také zamítl. K námitce stěžovatele, že jeho jednání nebylo společensky nebezpečné, a přestupek tak postrádá materiální stránku, Nejvyšší správní soud konstatoval, že ochrana bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích je důležitým společenským zájmem. Řízení bez příslušného řidičského oprávnění vždy spadá do kategorie nebezpečného a nezodpovědného chování; ze zákonného zakotvení sankcí vyplývá, že zákonodárce nepovažoval žádný případ jízdy bez řidičského oprávnění za bagatelní, nýbrž vždy za společensky velmi nebezpečný. Zákonodárce při rozčlenění vozidel do různých skupin řidičských oprávnění učinil úvahu, jaká vozidla jsou z hlediska nároků na jejich bezpečné řízení srovnatelná a jaká nikoli; stěžovatel nemůže požadavky zákona ignorovat jen na základě svého subjektivního názoru, která vozidla je schopen řídit. Ohledně argumentu krajní nouzí Nejvyšší správní soud uvedl, že namítané možné ohrožení obecního majetku nepovažuje za natolik závažné, naléhavé a bezprostřední, aby jednání stěžovatele bylo možné kvalifikovat jako jednání v krajní nouzi ve smyslu § 2 odst. 2 písm. b) zákona o přestupcích. Stěžovatel mohl vozidlo odstavit a zařídit jeho odtah k jeho řízení oprávněnou osobou. Tvrzení o zdravotních obtížích spolujezdce shledal soud účelovým. Porušení práva na spravedlivý proces stěžovatel neshledal, neboť z obsahu správního spisu vyplývá, že byl poučen o svých právech a bylo mu umožněno se k věci vyjádřit a seznámit se s podklady rozhodnutí před jeho vydáním. Okolnost, že stěžovatel disponoval řidičským oprávněním pro jinou, do jisté míry podobnou skupinu vozidel, je třeba zohlednit při ukládání sankce, což správní orgán učinil, neboť stěžovateli uložil sankci na samé dolní hranici zákonné sazby. Správní orgán rovněž při ukládání sankce zohlednil předchozí stěžovatelovu trestní a přestupkovou bezúhonnost, stěžovatelova bezúhonnost však nemůže mít vliv na posouzení stěžovatelovy viny za přestupek.

II. Argumentace stěžovatele a vyjádření účastníků řízení

4. V podané ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že v posuzovaném případě došlo postupem orgánů veřejné moci k faktickému zrušení materiální stránky přestupku, což považuje za v právním státě nepřijatelné. Stěžovatel rozporuje skutková zjištění správních orgánů, že stěžovatel řídil v obydleném centru obce, kde lze předpokládat hustší provoz a pohyb chodců. Namítá, že v předmětné době a na daném místě nebyl prakticky žádný provoz, skutečná hmotnost jízdní soupravy byla nižší než maximální únosná hmotnost, stěžovatel se soupravou ujel jeden kilometr a disponoval řidičským oprávněním kategorie T, tedy oprávněním k řízení složitější jízdní soupravy. Stěžovatel dále uvádí, že uložená sankce je nepřiměřená a pro stěžovatele likvidační; stěžovateli hrozí z důvodu zákazu činnosti ztráta zaměstnání. Správní orgány rovněž pochybily, pokud stěžovatele nevyzvaly k doplnění argumentace o krajní nouzi. Stěžovatel shrnuje, že je normální člověk, který nikomu nic zlého neudělal, a v posuzované věci zvolil řešení, které mu ukládal "zdravý selský rozum" a které navíc šetřilo prostředky daňových poplatníků. Stěžovatel dále rozporuje jednotlivé závěry Nejvyššího správního soudu; opětovně namítá splynutí formální a materiální stránky přestupku, odůvodnění Nejvyššího správního soudu považuje za nepřípustně zobecňující. Stěžovatel má dle svého názoru oprávněné očekávání na to, aby mu byla orgány veřejné moci vyložena materiální stránka spáchaného přestupku. Materiální stránka je v posuzovaném případě mizivá; řízení bez jakéhokoli řidičského oprávnění je dle stěžovatele rozdílné od pouhého řízení s jiným oprávněním. Za porušení svého práva na spravedlivý proces považuje to, že mu bylo kladeno za vinu, že nebyl při zastavení policejní hlídkou schopen předložit všechny relevantní právní argumenty s jejich důkazy. Stěžovatel upozorňuje, že zákonodárce nevyhověl apelu Ústavního soudu vyjádřenému v odstavci 54 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 14/09, aby zbrzdil legislativní expanzi správní deliktní odpovědnosti tím, že trestnost omezí toliko na případy nejzávažnějších porušení právních povinností.

5. Stěžovatel dále ve své ústavní stížnosti požaduje, aby Ústavní soud přehodnotil své závěry ohledně ústavnosti dolní hranice zákonné sazby pokuty ve výši 25 000 Kč vyjádřené v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 14/09, neboť má za to, že se od jeho přijetí změnily podmínky. Pokuta ve výši 25 000 Kč povinně spojená se zákazem řízení je pro stěžovatele likvidační a stěžovatel může v jejich důsledku ztratit zaměstnání. Uložená pokuta se rovná průměrné mzdě a je zcela nepřiměřená spáchanému jednání. Posuzovaný případ je součástí přestupkového byznysu obcí, který stěžovatel považuje za rozporný s dobrými mravy. Napadená rozhodnutí, ani text zákona neobstojí v testu proporcionality.

6. Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvádí, že se se všemi argumenty stěžovatele ohledně nenaplnění materiální stránky přestupku vypořádal v napadeném rozsudku. Vymezení řidičských oprávnění je upraveno směrnicí Evropského parlamentu a Rady č. 2006/126/ES, se kterou musí být česká právní úprava v souladu. Rozlišování mezi jednotlivými řidičskými oprávněními není samoúčelné, ani nahodilé, nýbrž vychází z nadnárodní typizace požadavků na řízení různých skupin vozidel. K argumentaci selským rozumem opětovně konstatuje, že subjektivní přesvědčení stěžovatele o tom, že jím zvolené řešení bylo nejlepší možné, nezpochybňuje naplnění formální a materiální stránky přestupku. Stěžovatelova věc byla posouzena individuálně; byla mu uložena sankce na samé dolní hranici zákonné sazby. K poukazu stěžovatele na neústavnost aplikovaných ustanovení týkajících se uložené sankce Nejvyšší správní soud upozorňuje, že protiústavností ustanovení stanovujících totožné sankce se Ústavní soud již zabýval v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 14/09 a dospěl k závěru o jejich souladu s ústavním pořádkem. Nejvyšší správní soud souhlasí se stěžovatelem, že uložené sankce se mohou jevit za specifických okolností jako nepřiměřené vzhledem k závažnosti přestupku. Skutečnost, že řidič neřídil bez jakéhokoli řidičského oprávnění, nýbrž řídil jiné vozidlo, než na jaké má řidičské oprávnění, nelze zohlednit v rámci úvah o materiální stránce přestupku, nýbrž v rámci výměry sankce, za stávající právní úpravy je však tato možnost omezena poměrně vysokou zákonnou spodní hranicí sankce. Závěrem Nejvyšší správní sodu doplňuje, že stanovená doba zákazu činnosti již uplynula, stěžovateli proto nic nebrání zažádat si o vrácení řidičského oprávnění. Stěžovatel rovněž mohl požádat o upuštění výkonu zbytku zákazu činnosti po uplynutí poloviny doby výkonu sankce podle § 14 odst. 3 zákona o přestupcích, o čemž byl správním orgánem poučen.

7. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ve svém vyjádření k ústavní stížnosti zopakoval své argumenty z napadeného rozsudku. K tvrzené protiústavnosti aplikovaných ustanovení uvedl, že tvrzená újma způsobená ztrátou zaměstnání a vysokou výší peněžní sankce nemůže převážit nad veřejným zájmem na bezpečnosti a plynulosti silničního provozu, který je zajišťován zákonem stanovenou sankcí.

8. Městský úřad Lanškroun uvedl, že zásada zákonnosti správnímu orgánu neumožňuje použít "zdravý selský rozum" a uložit jiné tresty, než stanoví zákon; silniční zákon ani neumožňuje od uložení trestu upustit. Krajský úřad Pardubického kraje svého práva vyjádřit se k ústavní stížnosti nevyužil.

9. Stěžovatel ve své replice k vyjádřením účastníků řízení zopakoval své argumenty týkající se nenaplnění materiální stránky přestupku a opětovně konstatoval, že předchozí závěr Ústavního soudu týkající se ústavnosti uložených sankcí je v současných podmínkách neudržitelný.

III. Procesní podmínky a průběh řízení před Ústavním soudem

10. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

11. Vzhledem k připojenému návrhu stěžovatele na zrušení v záhlaví uvedených zákonných ustanovení Ústavní soud usnesením sp. zn. II. ÚS 4097/17 ze dne 27. 3. 2018 řízení ve věci projednávané ústavní stížnosti přerušil a postoupil plénu Ústavního soudu návrh na jejich zrušení. Usnesením pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 24/18 ze dne 21. 3. 2020 byl návrh odmítnut pro neoprávněnost navrhovatele, neboť stěžovatel navrhl zrušit ustanovení zákona, která nemohla být v řízení před orgány veřejné moci aplikována. Vzhledem k tomu, že usnesením pléna Ústavního soudu ze dne 21. 3. 2020 odpadla překážka, pro kterou bylo řízení o ústavní stížnosti stěžovatele vedené pod sp. zn. II. ÚS 4097/17 přerušeno, rozhodl Ústavní soud výrokem I. tohoto usnesení, že se v řízení pokračuje.

12. Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti bez nařízení ústního jednání, neboť v intencích § 44 věty první zákona o Ústavním soudu shledal, že by od jednání nebylo možné očekávat další objasnění věci.

IV. Posouzení věci Ústavním soudem

13. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu nelze řízení před ním považovat za pokračování v instančním systému obecné justice. Jeho cílem v řízení o ústavní stížnosti je výhradně přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu platí, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ přísluší obecným soudům a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je rozhodování obecných soudů stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti. Materiálně lze vyjádřit pravomoc Ústavního soudu též tak, že je oprávněn napravovat toliko excesy obecných soudů [srv. např. nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)].

14. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

15. Hlavní námitka stěžovatele spočívá v tom, že v posuzované věci nebyla naplněna materiální stránka přestupku, neboť stěžovatel ujel pouze jeden kilometr a měl řidičské oprávnění na jiný typ vozidla. Stěžovatel předmětnou argumentací pokračuje v polemice se skutkovými a právními závěry obou instancí správních orgánů i soudů. Nejvyšší správní soud se s materiální stránkou přestupku stěžovatele podrobně vypořádal v bodech 13 až 21 napadeného rozsudku, s argumentací stran krajní nouze v bodech 22 až 25, přičemž Ústavní soud jeho závěry neshledává neudržitelnými.

16. Podstatou správního trestání je, že příslušné orgány projednávají společensky nebezpečná jednání, a to při respektování celé řady zásad řízení tak, aby toto řízení odpovídalo principům právního státu. Formální označení určitého typu protispolečenského jednání a tomu odpovídající zařazení mezi trestné činy, přestupky, jiné správní delikty a z toho odvozené následky v podobě sankcí, včetně příslušného řízení je vyjádřením reálné trestní politiky státu, tedy reflexí názoru společnosti na potřebnou míru ochrany jednotlivých vztahů, zájmů a hodnot (právních statků). Právním deliktem je tak protiprávní jednání, jehož znaky jsou stanoveny zákonem, a správní orgán za ně pak ukládá zákonem stanovený trest [nález sp. zn. II. ÚS 2732/15 ze dne 12. 1. 2016 (N 6/80 SbNU 65), dostupný tak jako ostatní zde uvedená rozhodnutí na https://nalus.usoud.cz/Search/]. Lze tedy obecně vycházet z toho, že jednání, jehož formální znaky jsou označeny zákonem za přestupek, naplňuje v běžně se vyskytujících případech materiální znak přestupku, neboť porušuje či ohrožuje určitý zájem společnosti. Materiální stránkou správního deliktu má smysl se blíže zabývat zejména v hraničních, výjimečných případech, pokud se k okolnostem jednání, jež naplní formální znaky skutkové podstaty přestupku, přidruží takové další významné okolnosti, které vylučují, aby jednáním byl porušen nebo ohrožen právem chráněný zájem společnosti.

17. V posuzované věci Nejvyšší správní soud podrobně vyložil, v čem spočívá naplnění materiální stránky přestupku v konkrétním případě. Řízení vozidla na pozemní komunikaci bez řidičského oprávnění spadá do kategorie společensky velmi nebezpečného jednání. Normotvůrce provedl úvahu ohledně požadavků na řízení různých skupin vozidel a jejich typizaci vtělil do jednotlivých kategorií řidičských oprávnění. Tuto úvahu nelze nahradit přesvědčením stěžovatele, že ujel pouze krátkou vzdálenost, je dobrým řidičem a rozměry řízeného vozidla jsou nižší než ty, které je oprávněn podle svého řidičského oprávnění řídit.

18. Stěžovatel dále namítá, že uložené sankce byly nepřiměřené a pro stěžovatele likvidační; zákonná ustanovení stanovující předmětné sankce považuje za rozporné s ústavním pořádkem.

19. Poté, co plénum Ústavního soudu odmítlo stěžovatelův návrh na zrušení v záhlaví uvedených zákonných ustanovení pro neoprávněnost navrhovatele, neboť předmětná ustanovení zákona nemohla být v řízení před orgány veřejné moci aplikována, druhý senát nevyužil své pravomoci navrhnout vyslovení protiústavnosti v posuzovaném případě aplikovaných, nicméně již zrušených, ustanovení [srv. nález sp. zn. Pl. ÚS 10/15 ze dne 19. 11. 2015 (N 197/79 SbNU 229; 44/2016 Sb.)], a to s ohledem na nález sp. zn. Pl. ÚS 14/09 ze dne 25. 10. 2011 (N 183/63 SbNU 117; 22/2012 Sb.).

20. V citovaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 14/09 se Ústavní soud zabýval ústavností § 22 odst. 4 zákona o přestupcích, který pro přestupek proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle § 22 odst. 1 písm. e) bodu 1 zákona o přestupcích spočívajícímu v řízení motorového vozidla bez příslušného řidičského oprávnění stanovil pokutu v zákonné sazbě od 25 000 Kč do 50 000 Kč a zákaz činnosti od jednoho roku do dvou let. Navrhovatel ve věci sp. zn. Pl. ÚS 14/09 uplatňoval totožné argumenty jako stěžovatel v posuzovaném případě, a to neodůvodněnou disproporci mezi závažností deliktu a výší sankce, likvidační charakter sankce pro některé pachatele a nepřiměřenost sankce v porovnání s trestněprávní úpravou. Ústavní soud dospěl v citovaném nálezu k následujícím závěrům.

21. Ohledně tvrzené disproporcionality mezi výší sankce a závažností deliktu Ústavní soud konstatoval, že ústavní předpisy obsahují jen několik málo explicitních ustanovení o sankcích a upravují spíše jen nepřekročitelné limity trestání. Úvahy o tom, zda určitá závadná jednání mají být trestná nebo beztrestná (kriminalizace nebo naopak dekriminalizace jednání), definování skutkových podstat deliktů (trestných činů, přestupků) a stanovení druhu a výše sankcí (intenzita trestní a správní represe) jsou podmíněny mnoha sociálními determinantami, které se v průběhu historického vývoje mění. Legislativní úprava všech těchto otázek je ve výlučné kompetenci zákonodárce, který se řídí kriminálně politickými kritérii, např. hlediskem generální prevence, četností výskytu deliktů v dané historické době, intenzitou rizika deliktního jednání a z toho plynoucím stupněm ohrožení spořádaného lidského soužití, proměnami v axiologickém nazírání veřejnosti na význam individuálních a společenských hodnot a právních statků poškozovaných deliktním chováním pachatelů apod. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že požadavek diferenciace sankcí respektuje předmětná právní norma již tím, že je stanoveno rozpětí pokuty od 25 000 Kč do 50 000 Kč a rozpětí zákazu činnosti od jednoho roku do dvou let. Ústavní předpisy nevyžadují, aby zákonodárce při zákonném stanovení sankční sazby vždy upustil od spodního ohraničení výměry sankce. Typová závažnost (škodlivost) deliktního jednání daného druhu může být obecně tak vysoká, že nepřipouští ani v individuálním případě stanovit "nulovou" hodnotu výměry sankce. Posouzení spodní hranice sankční sazby je zásadně věcí zákonodárce, musí však být dodržen princip proporcionality. Ústavní soud se ztotožnil s argumentem normotvůrce, že stav nekázně řidičů v silničním provozu, projevující se mj. i ve značném výskytu řízení bez řidičského oprávnění a ve znepokojivém stavu dopravní nehodovosti, opravňuje zákonodárce k tomu, aby stanovil přísnější požadavky na všechny řidiče bez výjimky a aby vyloučil "nulovou" výměru trestu. Tím lze dosáhnout i sekundárních pozitivních výsledků - totiž omezení interpretační libovůle policejních a správních orgánů při praktické aplikaci předpisů a omezení korupčního jednání při vyměřování sankcí.

22. K možnému likvidačnímu charakteru sankce Ústavní soud uvedl, že uložení těchto sankcí není obecně způsobilé (ve standardních případech) způsobit likvidační následky, tj. ohrozit existenci či důstojnost člověka. Je samozřejmé, že uložení těchto sankcí je pro pachatele nepříjemné a úkorné, avšak takový účinek je přirozenou a dokonce žádoucí vlastností jakékoli sankce - pokud by tomu tak nebylo, vytratil by se generálně preventivní smysl sankcí.

23. Ústavní soud vzal v úvahu i porovnání s trestněprávní úpravou. K výstižnému srovnání přísnosti sankcí je třeba posoudit komplexně celý obsah a rozsah sankčních ustanovení u obou deliktů. I když obecně platí, že stupeň společenské nebezpečnosti (škodlivosti) trestného činu je zpravidla typově vyšší, než jak je tomu u správního deliktu, nebývá tomu tak vždy. Mnoho správních deliktů je vysoce škodlivých, na druhé straně existuje mnoho bagatelních trestných činů. Při posuzování hlediska přísnosti sankcí nelze přihlížet toliko ke kvantitativnímu srovnávání výše sankční sazby, nýbrž je třeba zohlednit též kvalitativní odlišnost trestních a správních sankcí. Obecně se uznává, že trestné činy a sankce za ně uložené jsou spojeny s tzv. sociálně etickým odsudkem a morální zavrženíhodností a mají difamující účinek. U správních deliktů takový odsudek absentuje, jsou nazírány jako eticky neutrální, jejich spáchání není v sociálním prostředí odsuzováno jako morálně závadné a nevede zpravidla k poklesu sociální prestiže pachatele. Potrestání za trestný čin vyvolává i jiné pro pachatele tíživé následky, zejména evidování v evidenci Rejstříku trestů a ztrátu způsobilosti pro výkon některých zaměstnání a činností, u nichž je vyžadována bezúhonnost. Proto mechanické srovnávání toliko sazeb správních a trestních sankcí není pro posouzení jejich přísnosti výstižné.

24. Ústavní soud v posuzované věci neshledal důvod, pro který by se měl od uvedeného právního názoru odchýlit, ani stěžovatel žádné relevantní argumenty pro změnu právního názoru nepředložil. Předně je třeba zdůraznit, že stabilita judikatury vrcholných soudů je nezbytnou podmínkou právní jistoty jako jednoho ze základních atributů právního státu. Ke změně právního názoru lze přistoupit pouze ve výjimečných případech, odůvodňují-li to změněné právní či společenské podmínky [obdobně srv. nález sp. zn. IV. ÚS 200/96 ze dne 21. 11. 1996 (N 123/6 SbNU 387)]. V posuzovaném případě uplynulo od přijetí výše citovaného nálezu již téměř deset let, během kterých se orgány veřejné moci uvedenými právními závěry řídí, existuje tak silné legitimní očekávání jednotlivců, že se jimi budou řídit i nadále. Od vydání citovaného nálezu se nadto cenové a výdělkové poměry v České republice značně zvýšily; nepovažoval-li tedy Ústavní soud předmětné sankce za likvidační v roce 2011, nelze dojít k závěru o jejich likvidačním charakteru v roce 2020. Dále je třeba zohlednit, že v době rozhodování Ústavního soudu již platí nová přestupková úprava, přičemž podle § 44 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů, lze přistoupit k mimořádnému snížení pokuty. Ze systémového hlediska proto rovněž není důvod k zásahu, neboť zákonodárce sám přistoupil k novelizaci právní úpravy.

V. Závěr

25. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že základní práva stěžovatele dotčenými rozhodnutími nebyla porušena, přičemž zdůrazňuje, že podmínkou meritorního ústavního přezkumu je excesivní intenzita zásahu do práv jedince, kterou nemohou odstranit obecné soudy (či jiné orgány veřejné moci). Navzdory uvedenému závěru Ústavní soud rozumí, že stěžovatel posuzovaný případ subjektivně vnímá jako nespravedlivý. Ze svého pohledu pouze převezl vozidlo zaměstnavatele do blízké garáže, přičemž řízení vozidla ovládal a žádná nehoda se nestala. Jak mu však bylo podrobně vysvětleno již v předchozím řízení, předmětným jednáním naplnil jak formální, tak i materiální znaky přestupku proti bezpečnosti na pozemních komunikacích, a byl proto sankcionován dle příslušných zákonných ustanovení. Právní řád spočívá na několika základních hodnotách, přičemž důležitými hodnotami jsou právní jistota a stabilita právního řádu. Případná náprava právního stavu při eventualitě nastalého rozporu trestu za delikt s postulátem společenské škodlivosti (srov. § 5 zákona č. 250/2016 Sb., zákona o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich) zůstává zásadně na rozhodování správních orgánů (soudů při správní přezkumu) a jejich diskrece.

26. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. července 2020

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru