Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 4094/17 #1Usnesení ÚS ze dne 09.01.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Jihlava
SOUD - KS Brno
SOUD - NS
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika t... více
Věcný rejstříkDokazování
trestný čin/krádež
In dubio pro reo
svědek/výpověď
trestný čin/loupež
EcliECLI:CZ:US:2018:2.US.4094.17.1
Datum podání26.12.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 40 odst.2, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 101

40/2009 Sb., § 205, § 173


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 4094/17 ze dne 9. 1. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. R., zastoupeného Mgr. Petrem Břečkou, advokátem se sídlem Chlumova 1436/3, Jihlava, proti rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 18. 5. 2016, č. j. 13 T 148/2014-184, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 4. 2017, č. j. 7 To 332/2016-332, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, č. j. 3 Tdo 1006/2017-42, za účasti Okresního soudu v Jihlavě, Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí.

2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel shledán vinným přečinem krádeže podle ustanovení § 205 odst. 1 písm. a) a odst. 2, zločinem loupeže podle § 173 odst. 1, přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. f) trestního zákoníku, a za to byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody na 5 let. Krajský soud v Brně ("krajský soud") v záhlaví označeným usnesením zamítl odvolání stěžovatele proti tomuto rozsudku okresního soudu. Následné dovolání stěžovatele odmítl napadeným usnesením Nejvyšší soud.

3. Bližší obsah napadených rozhodnutí je účastníkům řízení znám, takže ho Ústavní soud podrobněji nereprodukuje.

4. Napadená rozhodnutí obecných soudů dle stěžovatele porušila jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Namítá rovněž porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky ("Ústava"). Tuto protiústavnost spatřuje stěžovatel v extrémním rozporu napadených rozhodnutí s vykonanými skutkovými zjištěními. Konkrétně polemizuje se závěry soudů, že v okamžiku průchodu přes pokladní zónu Billy měl pod svým oděvem uschováno blíže nezjištěné množství čokolád a že byla naplněna subjektivní stránka zločinu loupeže. Stěžovatel tvrdí, že se soudy dostatečně nevypořádaly s jeho obhajobou, přehlížely rozpory v provedených důkazech svědčící jeho obhajobě a jediným usvědčujícím důkazem byla výpověď poškozené, kterou však stěžovatel považuje za vnitřně rozpornou. Postup soudů (včetně Nejvyššího) byl prý formalistický a porušil zásadu in dubio pro reo podle čl. 40 odst. 2 Listiny.

5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

6. Ústavní soud nejprve připomíná, že ve své judikatuře opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257); veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též z: http://nalus.usoud.cz], neboť Ústavní soud by mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by tyto důkazy provedl znovu. Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen zjistí-li, že v řízení byly porušeny ústavní procesní principy. Zároveň judikatura zdejšího soudu připustila ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy a pravidla "nepřehodnocování důkazů" Ústavním soudem výjimky v situacích, kdy skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. 1. 2004 (U 1/32 SbNU 451)], takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný. Právě tímto směrem se vine argumentace stěžovatele v nyní projednávané věci.

7. K tomu je proto vhodné dále uvést, že pravidlo in dubio pro reo, které vychází z principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny), vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno. Obsahem pravidla in dubio pro reo pak je, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného [srov. nález sp. zn. II. ÚS 1975/08 ze dne 12. 1. 2009 (N 7/52 SbNU 73) nebo nález sp. zn. III. ÚS 1624/09 ze dne 5. 3. 2010 (N 43/56 SbNU 479)]. Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení tedy vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost" [nález sp. zn. I. ÚS 553/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 167/42 SbNU 407)].

8. Uplatnění zásady presumpce neviny a z ní vyvozené zásady in dubio pro reo je tedy namístě, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Zároveň však Ústavní soud zdůrazňuje, že pokud soud po vyhodnocení důkazní situace dospěje k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud tyto pochybnosti nemá.

9. Uvedené nastalo právě v případě stěžovatele. Ústavní soud totiž neshledal, že by průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů, neslo znaky jednostrannosti či tendenčnosti tak, jak tvrdí stěžovatel. Naopak, obecné soudy náležitě vyložily, na základě jakých skutečností (důkazů) dospěly k učiněným skutkovým a právním závěrům a též rozvedly svoji argumentaci ve vztahu k hodnocení jednotlivých důkazů. Odůvodnění napadených rozhodnutí přitom tvoří jednotný celek, který se opírá o skutečnosti svědčící o vině stěžovatele, přičemž Ústavní soud s ohledem na svoje shora popsané ústavněprávní vymezení neshledává důvod, pro který by měl učiněné skutkové závěry zpochybňovat. Stěžovatel totiž ve skutečnosti nepoukazuje na pochybení obecných soudů v důkazním řízení, resp. na tzv. extrémní nesoulad mezi provedeným skutkovým zjištěním a právními závěry z něj vyvozenými, nýbrž polemizuje pouze s - pro něj nepříznivým - výsledkem soudního řízení a snaží se jej revidovat prostřednictvím ústavní stížnosti, což však samozřejmě nelze zaměňovat s ústavními zárukami jeho spravedlnosti, a logicky proto ani nemůže požívat ústavní ochrany.

10. Jen pro stručnost proto Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel v řízení před obecnými soudy přiznal, že se skutečně dopustil krádeží triček, obleků a bot, nicméně zpochybnil loupež, k níž mělo dojít v prodejně Billa. Ohledně tohoto trestného činu je však z obsahu napadených rozhodnutí dostatečně patrno, že se obecné soudy obhajobou stěžovatele zabývaly dostatečně pečlivě a podrobně vyložily, proč shledaly jeho obhajobu nevěrohodnou a motivovanou snahou vyhnout se trestní odpovědnosti (okresní soud např. poukázal na zásadní rozpory mezi jeho výpovědí v přípravném řízení a v řízení před soudem a také na rozpory s dalšími důkazy, které měly svědčit v jeho prospěch - výpovědi svědkyň Dzurkové a Sivákové). Soudy rovněž náležitě vyložily, proč považovaly výpověď poškozené za věrohodnou, logickou a zejména souladnou s dalšími provedenými důkazy (viz výpovědi dalších zaměstnanců prodejny Billa a strážníků městské policie). V konfrontaci obou verzí skutkového děje okresní soud rovněž připomenul, že proti sobě stojí výpověď desetkrát trestaného recidivisty (mimo jiné i za trestný čin křivé výpovědi, majetkové trestné činnosti a ublížení na zdraví) proti výpovědi bezúhonné osoby.

11. Krajský soud pak sice připustil drobné rozdíly ve výpovědi poškozené, nicméně nejednalo se o rozpory, které by byly jakkoliv způsobilé zpochybnit její výpověď, což tento soud řádně vysvětlil. Zejména krajský soud navíc - pro zasazení do celkového kontextu věci - připomenul, že stěžovatel po předmětném incidentu utekl, odmítl se podrobit kontrole na místě a nevyčkal příjezdu policistů, což jedině mohlo vyloučit, že čokolády neodcizil. Stěžovatel se proto mýlí, pokud tvrdí, že byl odsouzen na základě jediné výpovědi, která je navíc vnitřně rozporná. Nic takového totiž Ústavní soud nezjistil.

12. Tento učiněný a řádně odůvodněný závěr, opřený o výsledky dokazování a zasazený do kontextu celé věci, Ústavní soud s ohledem na svoji shora zmíněnou zdrženlivost nepovažuje za excesivní, jak tvrdí stěžovatel, a proto neshledal ani důvod provedené dokazování jakkoliv zpochybňovat a přehodnocovat.

13. Lze tak uzavřít, že dotčené trestní řízení bylo jako celek spravedlivé a Ústavní soud nemíní nikterak přehodnocovat skutkové závěry obecných soudů, neboť argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti lze v souhrnu pokládat za pouhou polemiku s nimi, čímž se však Ústavní soud, který není "další soudní instancí", nemá důvod zabývat. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. ledna 2018

Ludvík David v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru