Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 4086/19 #1Usnesení ÚS ze dne 18.02.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Ostrava
SOUD - OS Olomouc
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkškoda/náhrada
újma
odůvodnění
trestná činnost
EcliECLI:CZ:US:2020:2.US.4086.19.1
Datum podání19.12.2019
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

89/2012 Sb., § 2959, § 2918


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 4086/19 ze dne 18. 2. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele D. K., t. č. VTOS ve Vazební věznici, P. O. BOX 4, Olomouc, zastoupeného Mgr. Alešem Zdráhalou, advokátem, sídlem Přerovská 486/33, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2019 č. j. 6 Tdo 1091/2019-793, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 31. ledna 2019 č. j. 68 To 376/2018-613 a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 23. října 2018 č. j. 4 T 41/2018-552, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť je přesvědčený, že došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Obsah napadených rozhodnutí je stěžovateli znám, proto Ústavní soud jen stručně rekapituluje předcházející řízení. Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci (dále jen "okresní soud") ze dne 23. 10. 2018 č. j. 4 T 41/2018-552, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále jen "krajský soud") ze dne 31. 1. 2019 č. j. 68 To 376/2018-613 byl obviněný stěžovatel uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. I, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník") a přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, jichž se dopustil jednáním blíže popsaným ve skutkové větě, za což byl stěžovateli (§ 143 odst. 3 trestního zákoníku a § 43 odst. 1 trestního zákoníku) uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle § 73 odst. 1, 3 trestního zákoníku uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu šesti let. Dále bylo rozhodnuto o náhradě škody poškozeným. Krajský soud z podnětu odvolání poškozeného L. P. rozhodl tak, že podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "trestní řád") je stěžovatel povinen zaplatit na náhradu nemajetkové újmy v penězích poškozenému 192 000 Kč. Podle § 256 trestního řádu odvolání stěžovatele a poškozených L. D. a nezl. S. P. zamítl. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl jako zjevně neopodstatněné v záhlaví uvedeným usnesením dle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.

II.

Argumentace stěžovatele

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti, shodně jako v uplatněných opravných prostředcích, tvrdí, že nepopírá svoji vinu, je si vědom závažnosti svého jednání, ale trvá však na tom, že došlo k nesprávnému hmotně právnímu posouzení náhrady nemajetkové újmy pozůstalých poškozených [k nesprávné aplikaci ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (§ 2959 a § 2918)]. Stěžovatel nesouhlasí s procentuálním vyjádřením míry spoluzavinění poškozené ve výši 20 %, neboť tomu neodpovídají skutkové okolnosti posuzované věci. Poškozená usedla do jeho rychlého, sportovního vozidla, přestože věděla, že před jízdou požil značné množství alkoholu, a tak přispěla velkou měrou ke vzniku škodlivého následku. Zdůraznil, že do vozidla sedala opakovaně, a to nejméně třikrát, proto zavinění poškozené mělo být stanoveno ve výši 50 %. Upozornil, že v obdobných případech by mělo být rozhodováno obdobně, aby byl respektován ústavní princip předvídatelnosti soudního rozhodnutí a tvrdil, že je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (ze dne 30. 9. 2009 sp. zn. 25 Cdo 2451/2007; ze dne 24. 2. 2011 sp. zn. 25 Cdo 91/2010).

4. Stěžovatel požaduje, aby Ústavní soud posoudil ústavní konformitu interpretace a aplikace ustanovení občanského zákoníku v napadených rozhodnutích a poukázal na rozpor s principy spravedlnosti a ochrany oprávněné důvěry v právo. Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí, neboť bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen dle § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně, zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé a není výrazem libovůle v rozhodování [viz např. usnesení ze dne 14. 1. 2004 sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451); nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].

7. Úkolem Ústavního soudu není prověřovat, zda soudy rozhodly "správně", ale zjistit, zda při svém rozhodování postupovaly zákonem stanoveným způsobem a dodržely předem určená procesní pravidla, což se v tomto případě stalo. Podstatou projednávané věci je výše odčinění imateriální újmy pozůstalým osobám - nejde o základ uplatněného nároku, ale "jen" o jeho výši, kdy stěžovatel považuje stanovenou míru spoluzavinění poškozené za příliš nízkou. V podobných případech nelze duševní útrapy pozůstalých zcela nahradit peněžitou částkou - lze je jen odpovídajícím způsobem (podle zásad slušnosti) odčinit. Těmto obecným kritériím napadená rozhodnutí vyhovují a ze strany obecných soudů nedošlo k žádnému excesu při výkladu hmotného práva nebo porušení pravidel spravedlivého procesu, pro které by měl Ústavní soud zasahovat.

8. Ústavní soud ověřil, že obecné soudy se věcí stěžovatele pečlivě a meritorně (nikoli jen procesně) zabývaly a ve svých rozhodnutích přesvědčivě vysvětlily, proč stanovily míru spoluzavinění poškozené ve výši 20 %. Ústavní soud poukazuje na kasační rozhodnutí krajského soudu (usnesení ze dne 28. 8. 2018 sp. zn. 68 To 172/2018), které bylo důvodem k doplnění dokazování okresním soudem. Okresní soud dospěl k závěru, že není možné exaktně zjistit, do jaké míry se poškozená nacházela pod vlivem požitého alkoholu v době usednutí do vozidla s výrazně podnapilým stěžovatelem. Okresní soud učinil při aplikaci zásady in dubio pro reo pouze ten závěr, že se poškozená spolupodílela na způsobeném následku tím, že usedla s opilým řidičem do auta, nicméně na samotném způsobení dopravní nehody a stylu jeho jízdy žádný podíl nenesla, resp. opak nebyl prokázán. V podrobnostech lze na odůvodnění napadených rozsudků pro stručnost odkázat.

9. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele do výroku o náhradě nemajetkové újmy v penězích odmítl dle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že míra spoluzavinění stanovená okresním soudem a potvrzená krajským soudem ve výši 20 % je zcela odpovídající a hmotně právní posouzení dle § 2918 občanského zákoníku a s ním posouzení dle § 2959 občanského zákoníku bylo správné.

10. Ústavní soud také neshledal důvodnou námitku stěžovatele, že se obecné soudy odchýlily od ustálené judikatury nebo že by porušily ústavněprávní pravidla o stanovení míry spoluzavinění poškozené, která byla opakovaně uplatněna v řízení před obecnými soudy. Odkaz stěžovatele na rozhodnutí Nejvyššího soudu není přiléhavý, i když okolnosti citovaných případů byly do jisté míry srovnatelné. V případě rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011 sp. zn. 25 Cdo 91/2010 poškozený předmětnou dopravní nehodu přežil, utrpěl těžkou újmu na zdraví a domáhal se odškodnění ve formě tomuto následku odpovídajících nároků z titulu škody na zdraví v souladu s aktuální občanskoprávní úpravou založenou na kogentním způsobu vyčíslení utrpěných ztrát. Podobně tomu bylo i ve věci rozhodnuté Nejvyššího soudu rozsudkem ze dne 30. 9. 2009 sp, zn. 25 Cdo 2451/2007. Orgány činné v trestním řízení se s námitkou stěžovatele vypořádaly a jejich závěrům nemůže z ústavního hlediska Ústavní soud nic vytknout a v podrobnostech lze na ně odkázat.

11. Ústavní soud dospěl k názoru, že při aplikaci těchto závěrů na projednávaný případ je namístě vzít především v potaz povahu nároku, který se stal předmětem adhezního způsobu rozhodování soudů za účinnosti aktuální právní úpravy dle § 2959 občanského zákoníku. Byť se účast poškozené na smrtelném následku musí primárně posoudit v rámci základu nároku podle § 2918 občanského zákoníku, na straně druhé nelze mít důvodných pochyb o tom, že případná korekce takového nároku by měla být určená v takové výši, aby mohla stále ještě odpovídat zásadám slušnosti, podle nichž se základ nároku podle § 2959 občanského zákoníku stanoví. Žádný ze soudů zjevně přihlédnutím k oněm zásadám slušnosti nemohl z hlediska spoluzavinění poškozené zohlednit žádnou jinou okolnost než tu, že usedla na místo spolujezdce vedle podnapilého stěžovatele. Správně proto na tomto podkladě v poměru k exaktnímu zjištění stěžejní příčiny smrtelné dopravní nehody vyčíslily 20% podíl jejího spoluzavinění na způsobené škodě na životě.

12. Jak bylo předesláno, Ústavnímu soudu ani v projednávané věci nepřísluší přehodnocovat řádně odůvodněné závěry soudů, podle nichž je stěžovatel povinen nahradit pozůstalým nemajetkovou újmu. V předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Podstatou ústavní stížnosti totiž zůstává polemika stěžovatele s právními závěry soudů, kdy se domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru. Přijatým závěrům však nelze z ústavního hlediska nic vytknout a nejedná se tak o porušení zákona dosahující intenzity způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatele. Jak je zřejmé, Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelem vytýkaných základních práv zaručených Listinou, Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy své rozhodnutí dostatečně zdůvodnily a neporušily jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny.

13. Jelikož napadenými rozhodnutími nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. února 2020

Kateřina Šimáčková v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru