Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 4084/17 #1Usnesení ÚS ze dne 11.12.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUDNÍ EXEKUTOR - Praha-východ - Erbert Ivo
Soudce zpravodajDavid Ludvík
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu ... více
Věcný rejstříkNáklady řízení
exekutor
odměna
EcliECLI:CZ:US:2018:2.US.4084.17.1
Datum podání22.12.2017
Napadený akt

rozhodnutí jiné

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

120/2001 Sb., § 89

99/1963 Sb., § 268 odst.1 písm.c


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 4084/17 ze dne 11. 12. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky WENCESLAS SQUARE 17, s. r. o., se sídlem náměstí Republiky 1079/1a, Praha 1, zastoupené Mgr. Markem Procházkou, advokátem se sídlem Jáchymova 26/2, Praha 1, proti usnesení soudního exekutora JUDr. Ivo Erberta, Exekutorský úřad Praha-východ, ze dne 2. 6. 2017 č. j. 149 EX 295/11-183 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2017 č. j. 16 Co 277/2017-193, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se jí domáhá zrušení výroků v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na vyjádření k věci ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny a právo vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny. Navrhuje proto jejich zrušení.

2. Stěžovatelka se u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") odvoláním domáhala zrušení výše rubrikovaného usnesení soudního exekutora JUDr. Ivo Erberta (dále jen "soudní exekutor"), jímž byla stěžovatelce uložena povinnost uhradit správkyni podniku JUDr. Ing. Heleně Horové (dále jen "správkyně") náklady správce podniku ve výši 54 667,48 Kč (výrok III.) a dále povinnost uhradit soudnímu exekutorovi náklady exekuce ve výši 909 799 Kč (výrok IV.). Namítala přitom, že dle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nemohl správkyni vzniknout nárok na odměnu, neboť jak sama uvedla, podnik povinného neexistuje. Dále namítala, že vzhledem k tomu, že se v rámci exekučního řízení exekutorovi nepodařilo vymoci žádné plnění, exekutor tudíž nemá nárok na vyplacení odměny. Ustanovení § 5 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, ve znění pozdějších předpisů, totiž stanoví, že základem pro určení odměny exekutora je výše jím vymoženého plnění.

3. Městský soud pak napadeným rozhodnutím změnil rozhodnutí soudního exekutora ve výroku III. a uložil stěžovatelce povinnost nahradit správkyni náklady ve výši 143,78 Kč (představující její hotové výdaje). Ve výroku IV. pak rozhodnutí soudního exekutora jako věcně správné potvrdil. Soudní exekutor jí totiž uložil povinnost uhradit náklady exekuce v souladu s § 89 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "exekuční řád"), neboť k zastavení exekuce došlo na její návrh [§ 268 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")]. Městský soud se ztotožnil i s vyčíslením výše odměny za provedení exekuce. Za vymoženou pohledávku považoval úplatu za postoupení pohledávky z původního oprávněného (Skanska Transbeton, s. r. o.) na nového oprávněného (stěžovatelku, resp. její právní předchůdkyni), který byl zároveň dlužníkem povinného (EYBEL HIT, s. r. o.). Postoupení pohledávky přitom považoval za účelové jednání, jehož cílem bylo obejít právní účinky jiného exekučního příkazu, kterým soudní exekutor rozhodl o přikázání jiné pohledávky, kterou měl povinný vůči stěžovatelce. Odvolacímu soudu pak byla z jeho úřední činnosti známa dohoda mezi povinným (EYBEL HIT, s. r. o.) a stěžovatelkou (resp. její právní předchůdkyní), která měla zcela převzít a vypořádat závazek povinného vůči původnímu věřiteli (Skanska Transbeton, s. r. o.). Konečně, za nedůvodnou považoval též námitku, že napadaný exekuční příkaz nebyl dostatečně jasný a určitý.

4. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že postupem městského soudu a soudního exekutora bylo porušeno její právo na ochranu majetku. Porušení spatřuje v nesprávně určené výši odměny soudního exekutora. Dále stěžovatelka namítá porušení svého práva na spravedlivý proces, k němuž mělo dojít tím, že jí městský soud nezaslal vyjádření soudního exekutora k odvolání, ačkoli toto obsahovalo nové skutečnosti a důkazy. Toto tvrzení však stěžovatelka vzápětí částečně relativizuje tvrzením, že soudní exekutor v tomto vyjádření zopakoval a co do jednoho aspektu také rozvedl svou argumentaci uplatněnou v napadeném rozhodnutím (bod 32 stížnosti). To je podle stěžovatelky dále umocněno tím, že městský soud nenařídil k projednání odvolání jednání (byť stěžovatelka uznává, že takovou povinnost městský soud dle § 214 odst. 2 písm. e) o. s. ř. nemá). Stěžovatelka dále namítá, že z rozhodnutí městského soudu nijak nevyplývá, jestli tento vůbec provedl dokazování, resp. že toto trpělo vadami (městský soud neprovedl některé jí navržené důkazy a naopak vzal v úvahu některé důkazy, které účastníci řízení nenavrhli). Konečně, stěžovatelka také namítá, že rozhodnutí městského soudu není dostatečně odůvodněno.

5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. Ústavní soud není další "odvolací soud". Nemůže jako čtvrtá instance posuzovat skutková nebo právní pochybení, kterých se údajně dopustily obecné soudy, jestliže nepředstavují porušení ústavně chráněných práv a svobod. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není součástí soustavy obecných soudů. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Zasahovat do procesu dokazování a hodnocení důkazů obecnými soudy může Ústavní soud pouze tehdy, lze-li dovozovat pochybení v procesu dokazování takovým způsobem, že dosahuje ústavněprávní roviny. V těchto případech je třeba především sledovat, zda rozhodování soudů nebylo zatíženo projevem libovůle, neboť je nezbytné, aby soud každý důkaz učinil předmětem svých úvah a hodnocení. Pokud by obecné soudy této zákonné povinnosti nedostály, a to buď tím, že se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývají vůbec, nebo se s nimi vypořádají nedostatečným způsobem, mělo by to za následek vadu řízení, promítající se do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces [viz. např. nález sp. zn. I. ÚS 301/02 ze dne 1. 8. 2005 (N 146/38 SbNU 159)]. Tak tomu ale v uvedeném případě nebylo, z toho důvodu předmětnou stížnost vyhodnotil jako zjevně neopodstatněnou.

7. Předmětná ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím vydaným v exekučním řízení. Stěžovatelka v něm neuspěla se svými námitkami směřujícími proti výrokům napadených rozhodnutí o nákladech řízení. Její námitky však pouze polemizují se závěry napadených rozhodnutí městského soudu a soudního exekutora. Rozporují způsob vedení řízení ze strany městského soudu a jím provedeného dokazování, resp. výklad a aplikaci relevantních ustanovení o. s. ř. a exekučního řádu. V této souvislosti však Ústavní soud musí připomenout, že postup v soudním řízení včetně procesu dokazování, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostmi obecných soudů. Z tohoto pohledu však Ústavní soud nemůže městskému soudu (ani rozhodnutí soudního exekutora) cokoliv vytknout. Podle názoru Ústavního soudu napadená rozhodnutí obsahují dostatečná, konkrétní a logická odůvodnění, která více než přesvědčivě reagují na námitky a tvrzení stěžovatelky. Stěžovatelka se svými námitkami pohybuje jen v rovině podústavního práva. Její argumentace proto nedosahuje potřebné ústavněprávní dimenze.

8. Stěžovatelka nesprávně předpokládá, že Ústavní soud na základě její ústavní stížnosti podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. V tomto směru musí Ústavní soud podotknout, že právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatelky. Uvedeným základním právem je totiž zajišťováno "toliko" právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatelka se závěry obecných soudů nesouhlasí, tedy nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit. Ústavní soud také připomíná, že mu nepřísluší role interpreta podústavního práva. V tomto ohledu se zásadně zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kde by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014). V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo.

9. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 11. prosince 2018

Ludvík David, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru