Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 4083/17 #1Usnesení ÚS ze dne 30.01.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO - advokát
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkObhájce
advokát/ustanovený
advokát/odměna
náklady řízení/úhrada nákladů státem
EcliECLI:CZ:US:2018:2.US.4083.17.1
Datum podání22.12.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 151 odst.3

177/1996 Sb., § 12 odst.1


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 4083/17 ze dne 30. 1. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Petra Svítka, advokáta, sídlem Krakonošovo náměstí 74, Trutnov, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. dubna 2017 č. j. 13 To 43/2017-24367, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 28, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Dodatkový protokol"), ve spojení s čl. 1 odst. 1 a čl. 90 Ústavy.

2. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 18. 10. 2016 č. j. 4 T 4/2014-24007 rozhodl tak, že podle § 151 odst. 2, 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), stěžovateli stanovil odměnu, náhradu hotových výdajů, náhradu cestovních výdajů, náhradu za promeškaný čas a daň z přidané hodnoty za obhajobu odsouzeného H. R. K. v celkové výši 448 753,50 Kč. Ve zbytku (v částce 372 221,40 Kč) návrh stěžovatele zamítl.

3. O stížnosti stěžovatele rozhodl Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením tak, že podle § 149 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. řádu usnesení krajského soudu zrušil v části, ve které se ve zbytku uplatněného nároku návrh zamítá co do částky 372 221,40 Kč, a ve věci nově rozhodl tak, že stěžovateli za obhajobu odsouzeného podle § 151 odst. 2, 3 tr. řádu dále přiznal odměnu za úkony právní služby ve výši 10 100 Kč, tomu odpovídající náhradu hotových výdajů ve výši 900 Kč, náhradu cestovních výdajů ve výši 1 906,40 Kč, náhradu za promeškaný čas ve výši 1 200 Kč a daň z přidané hodnoty ve výši 2 962,30 Kč, celkem tedy částku 17 068,70 Kč, ve zbývající částce 355 152,70 Kč návrh stěžovatele zamítl.

II.

Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel má za to, že v posuzované věci je dáno několik skutečností odůvodňujících mimořádnou obtížnost úkonů právní služby, a to rozsah trestní věci, její skutková složitost a nutnost použití cizího jazyka k poskytování právních služeb. Stěžovatel se proto domáhal zvýšení odměny na dvojnásobek a v případě, kdy šlo o poskytnutí mimořádně obtížného úkonu právní služby a současně šlo o úkon časově náročný, se domáhal s odkazem na § 12 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), zvýšení odměny na trojnásobek. Očekával, že za provedené úkony právní služby obdrží spravedlivou odměnu, za kterou považoval odměnu zvýšenou podle § 12 odst. 1 advokátního tarifu. Zvýšení odměny provedené vrchním soudem považuje za nepřiléhavé a nedostatečné a v rozporu se zásadami uvedenými v § 12 odst. 1 advokátního tarifu. Odkazuje přitom na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2005 sp. zn. IV. ÚS 167/05 (N 94/37 SbNU 277); všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na: http://nalus.usoud.cz).

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je advokátem, který podle stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/2015 (ST 42/79 SbNU 637) nemusí být zastoupen jiným advokátem. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud předesílá, že zákon o Ústavním soudu v § 43 odst. 2 písm. a) přiznává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit přijatelnost návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.

7. Po zvážení stížnostních námitek a obsahu napadeného rozhodnutí vrchního soudu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

8. Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a nikoliv "běžné" zákonnosti. Není zásadně povolán ani k přezkumu správnosti výkladu a aplikace podústavního práva a může tak činit pouze tehdy, shledá-li současně porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 615/01 (N 35/25 SbNU 276), sp. zn. IV. ÚS 343/04 (N 55/36 SbNU 581)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního podústavního práva.

9. Námitky stěžovatele směřují proti výši odměny, která mu jako ustanovenému obhájci obviněného byla přiznána. Stěžovatel má totiž za to, že mu odměna měla být v souladu s § 12 odst. 1 advokátního tarifu zvýšena z důvodu mimořádné obtížnosti úkonů právní služby, spočívající v rozsahu, složitosti a potřebě užití cizího jazyka.

10. Jak vyplývá z obsahu odůvodnění napadeného usnesení, stejné námitky stěžovatel vznesl ve stížnosti a vrchní soud na ně patřičně reagoval. Přisvědčil sice stěžovateli v tom, že šlo o případ čítající 24 400 listů, kdy trestní stíhání probíhalo téměř tři roky, bylo prováděno rozsáhlé dokazování a hlavní líčení probíhalo řadu dní, tyto skutečnosti však nepovažoval samy o sobě za nijak mimořádné ve srovnání s dalšími obdobnými kauzami. Lze se ztotožnit s jeho názorem, že obhájce je v těchto rozsáhlých případech odměněn v podobě řady úkonů, které činí a jichž se zúčastní, aniž by pro samotné množství úkonů bylo nutné dále zvyšovat jeho odměnu. Je možno souhlasit i s jeho dalším závěrem, reagujícím na poukazovanou složitost věci, kdy nešlo o právně náročný a složitý případ, ale především o náročnost skutkovou, tedy obtížnost dopadající v souladu s § 2 odst. 5 tr. řádu zejména na samotné orgány činné v trestním řízení, přičemž úkolem stěžovatele jako obhájce bylo poskytovat svému klientovi potřebnou právní pomoc, účastnit se úkonů právní služby a jejich prostřednictvím řádně hájit práva a oprávněné zájmy obviněného.

11. Namítal-li však stěžovatel mimořádnou obtížnost, kterou shledával v nutnosti užití cizího jazyka, tuto námitku vrchní soud vyhodnotil správně jako důvodnou a patřičně na ni reagoval zvýšením odměny stěžovatele o částku, která by jako odměna náležela soudem ustanovenému tlumočníkovi. Skutečnost, že stěžovatel ovládá polský jazyk na takové úrovni, že je schopen s klientem komunikovat a činit tak za něj další úkony právní služby, tak dostatečně zohlednil v přiznání odměny za každou z porad s obviněným zvýšené o částku 350 Kč.

12. Vrchní soud patřičně reagoval i na námitku o nezvýšení odměny na trojnásobek za úkony právní služby ze dne 17. 7. 2013, spočívající v první poradě s klientem a v účasti při navazujících výsleších obviněných, které trvaly až do ranních hodin. Dal přitom stěžovateli za pravdu v tom, že zvýšení odměny v případě úkonů převzetí a přípravy obhajoby, jak je učinil krajský soud, je nedostatečné a je na místě přiznat stěžovateli odměnu vyšší, což také učinil. Považoval-li pak v případě následně konaných výslechů adekvátním zvýšení odměny na její dvojnásobek, nikoliv na trojnásobek, jak navrhoval stěžovatel, důvody, které ho k tomu vedly, v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně vysvětlil.

13. Ústavní soud neshledal, že by ve výkladu příslušných ustanovení trestního řádu a advokátního tarifu, jak ho provedl vrchní soud, byl obsažen prvek svévole, či že by tento soud extrémně vykročil z pravidel upravujících danou problematiku. Vyslovuje-li stěžovatel přesvědčení, že měl dostat odměnu vyšší, předkládá tím Ústavnímu soudu fakticky pouhou polemiku s jeho právními závěry, které mají svůj základ ryze v rovině podústavního práva.

14. Jak již bylo zdůrazněno výše, Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti soudů ve stejném rozsahu jako se tomu děje v řízení před soudy, a aby věc posuzoval z hledisek zákonnosti. Uvedené platí rovněž o rozhodování soudů o náhradě nákladů řízení, jímž se Ústavní soud ve své předchozí judikatuře opakovaně zabýval, přičemž však zdůraznil, že z hlediska kritérií řádného procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 777/12 ze dne 15. 10. 2012 (N 173/67 SbNU 111)]. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi teprve v případě zásadního zásahu do majetkových práv stěžovatele či extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1862/13 ze dne 10. 6. 2014 (N 118/73 SbNU 821)] a především tam, kde úvaha soudu je důsledkem naprosté libovůle, kde není rozhodnutí soudu dostatečně odůvodněno, případně tam, kde nákladový výrok zdaleka není přiměřený okolnostem průběhu řízení.

15. Uvedené závěry lze přiměřeně vztáhnout i na nyní posuzovanou věc, neboť odměna a náhrada nákladů státem ustanovenému obhájci je jedním z druhů nákladů trestního řízení, které podle § 151 odst. 2 tr. řádu nese stát. Ústavní soud však neshledal, že by vrchní soud extrémně vykročil z pravidel týkajících se rozhodování o nákladech řízení, či že by svévolně zasáhl do základních práv stěžovatele, neboť způsob výpočtu stěžovateli přiznané výše odměny a náhrady nákladů je vrchním soudem řádně zdůvodněný a nadto přiměřený okolnostem posuzovaného případu. V tom se tato věc liší od případu přezkoumávaného Ústavním soudem v řízení vedeném pod sp. zn. IV. ÚS 167/05, na nějž stěžovatel v ústavní stížnosti nepřípadně poukazuje, kdy návrh ustanoveného obhájce na přiznání odměny a náhrady hotových výdajů byl zamítnut s tím, že uplynula prekluzivní lhůta k jeho uplatnění. V nyní posuzovaném případě však byla stěžovateli odměna přiznána a oproti rozhodnutí krajského soudu byla nadto vrchním soudem dále zvýšena.

16. Okolnost, že vrchní soud nepřisvědčil všem námitkám stěžovatele, a že se stěžovatel neztotožňuje s jeho rozhodnutím nepřiznat mu veškeré jím požadované náklady, přitom nemůže sama o sobě založit opodstatněnost ústavní stížnosti.

17. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. ledna 2018

Radovan Suchánek, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru