Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 408/01Nález ÚS ze dne 28.11.2001Oprávněná osoba (dědic) dle zákona o půdě

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajProcházka Antonín
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/záruka dědě... více
Věcný rejstříkvlastnické právo/přechod/převod
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 182/24 SbNU 355
EcliECLI:CZ:US:2001:2.US.408.01
Datum podání04.07.2001
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí jiné

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 90

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 4 odst.2 písm.a, § 4 odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 408/01 ze dne 28. 11. 2001

N 182/24 SbNU 355

Oprávněná osoba (dědic) dle zákona o půdě

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátu ve věci ústavní stížnosti A.

I., za účasti účastníka řízení Městského soudu v Praze, a vedl.

účastníků 1) Sadů, lesů a zahradnictví, st.p. v likvidaci, 2)

Státního statku hl.m. Prahy, st.p., proti rozsudku Městského soudu

v Praze ze dne 19.4. 2001, č. j. 38 Ca 309/2000-29, a rozhodnutí

Magistrátu hl.m. Prahy - pozemkového úřadu ze dne 12.5. 2000, zn.

PÚ 2191/94, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19.4. 2001, č. j. 38

Ca 309/2000-29, a rozhodnutí Magistrátu hl.m. Prahy - pozemkového

úřadu ze dne 12.5. 2000, zn. PÚ 2191/94, se zrušují.

Odůvodnění:

Stěžovatelka vyzvala ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona

č. 229/1991 Sb. (dále "jen zákon o půdě") vedlejší účastníky

k uzavření dohody o vydání nemovitostí, přesně specifikovaných

v rozhodnutí pozemkového úřadu Magistrátu hl.m. Prahy ze dne 12.

května 2000 zn. PÚ 2191/94. Svůj nárok jako oprávněná osoba opřela

o ustanovení § 4 odst. 2 písm. a) zákona o půdě, a to z titulu

univerzální dědičky.

Pozemkový úřad dne 9.6. 1997 rozhodl podle ustanovení § 9

odst. 4 zákona pod zn. PÚ 5291/92 o vlastnickém vztahu

k požadovaným nemovitostem, a to tak, že stěžovatelka je

oprávněnou osobou. Toto rozhodnutí však bylo Městským soudem

v Praze zrušeno rozsudkem ze dne 15.9. 1998 pod sp. zn. 38 Ca

230/97.

Pozemkový úřad, který při dalším řízení vycházel z právního

stanoviska přezkumného soudu, svým rozhodnutím ze dne 12. 5. 2000

zn. PÚ 2191/94 neschválil podle ustanovení § 9 odst. 2 zák. č.

229/91 Sb. uzavřené dohody ze dne 7.10. 1994 a 12.10. 1994 mezi

stěžovatelkou a vedlejšími účastníky.

V odůvodnění tohoto svého nového rozhodnutí pozemkový úřad

uvedl, že podle přezkumného soudu v prvém případě pochybil,

uznal-li stěžovatelku za oprávněnou osobu podle ustanovení § 4

odst. 2 písm. a) zákona o půdě, neboť stěžovatelka nesplnila

podmínku, že jako závětní dědic nabyla celé dědictví. Vázán tímto

právním názorem pozemkový úřad rozhodl o neschválení předložených

dohod. K podanému odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze tato

rozhodnutí pozemkového úřadu o neschválení dohod potvrdil a věc mu

vrátil k rozhodnutí ve věci.

Ústavní soud před projednáváním této ústavní stížnosti byl

nucen nejprve vyřešit otázku přípustnosti stížnosti, vzhledem

k tomu, že řízení ve věci bude dále pokračovat. Dospěl k závěru,

že otázka schvalování dohod je samostatnou částí řízení, o čemž

svědčí vydaný rozsudek, který nabyl právní moci dne 10.5. 2001

a který jako konečný vyloučil použití opravného prostředku podle

§ 250 s odst. 1 o. s. ř.

Možnost k jednání má Ústavní soud i za použití § 75 odst. 2

písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů,

neboť věc je již v řízení od r. 1992 a další rozhodnutí jak

pozemkového úřadu, tak i při event. nově podaném odvolání u téhož

soudu nemohou vést k jinému, než pro stěžovatelku negativnímu

rozhodnutí v intencích závazného právního názoru přezkumného

soudu. Dalším postupem jak správního, tak i obecného soudu by

došlo k dalším značným průtahům, z nichž stěžovatelce může

vzniknout event. vážná újma ( ve věci nemůže být dále pozemkovým

úřadem jednáno, neboť spis se nachází u Ústavního soudu při

projednávání jiného případu). Není zde tedy překážka, která by

bránila Ústavnímu soudu v projednávání stížnosti, neboť jinak

stěžovatelka podala stížnost řádně a včas.

Z odůvodnění stížností napadeného rozsudku Městského soudu

v Praze vyplývá, že svůj opakovaně zamítavý rozsudek opřel

o právní názor, že stěžovatelka nesplňuje podmínky oprávněné osoby

podle ustanovení § 4 odst. 1 písm. a) zákona č. 229/1991 Sb. Aby

mohla takovou osobou být, musela by splňovat dvě podmínky : a) být

dědičkou ze závěti, která byla předložena při dědickém řízení, b)

být dědičkou ze závěti, která nabyla celé dědictví. Soud

konstatoval, že podmínku první stěžovatelka splnila, nesplnila

však podmínku druhou, neboť v dědickém řízení, které bylo

ukončeno, bylo potvrzeno dědictví po zesnulém R. D. ve prospěch

dědičky ze zákona, pozůstalé manželky R. D-ové.

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti napadá tento právní

názor soudu a odvolává se na publikovanou literaturu v této věci,

jmenovitě na článek autora JUDr. M. Jindřicha, publikovaného

v časopise Ad notam č. 1/1999, který oproti stanovisku soudu

dospěl k závěru, že slova "který nabyl dědictví" je třeba vykládat

v tom smyslu, že k nabytí dědictví došlo dnem úmrtí zůstavitele

závětním dědicem. Vytýká soudu, že dospěl k jinému závěru, a to

z důvodu, že tento případ, řešící otázku zastavení řízení pro

nepatrný majetek, nelze aplikovat na projednávaný případ.

V dědickém řízení po R. D. bylo totiž potvrzeno dědictví ve

prospěch dědičky ze zákona, a to pozůstalé manželce R. D-ové.

Podle takto stanoveného závěru dovodil soud, že nelze považovat

stěžovatelku za dědice, který nabyl celé dědictví, když jej nabyla

jiná osoba.

Soud obdobným způsobem zhodnotil předložené stanovisko Ústavu

státu a práva ze dne 17. března 1998 č.j. 75/98, které bylo

souhlasné s nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 109/94

( publikovaným ve Sbírce nálezů a usnesení , sv.4, str. 143

a násl.).

Stěžovatelka dále uvádí, že nemohla předložit závěť v době

projednávání dědictví, neboť pro nesvobodu v tehdejším

Československu pobývala v zahraničí. Uplatnila ji až v dodatečném

dědickém řízení po r. 1989. Namítá dále, že když v době nesvobody

bylo možno jednat pouze s dědici v Československu, kteří dědictví

nabyli potvrzením oránu veřejné moci, byla by tím konstruována

domněnka, že dědictví se nabývá rozhodnutím orgánu veřejné moci

bez přihlédnutí k zákonu. Byla by tím, jak dále uvádí

stěžovatelka, prolomena ústavní zásada, že se dědictví zaručuje

všem, když jsou z něho vylučování všichni, kteří v době nesvobody

emigrovali.

Ústavní soud si vyžádal spis Městského soudu v Praze sp. zn.

38 Ca 309/2000 a současně požádal soud o vyjádření k ústavní

stížnosti.

Městský soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 26.10. 2001 sp.

zn. Spr 2655/2001-45, postoupený předsedkyni senátu 38 Ca JUDr. K.

Ch-ovou poukázal na právní odůvodnění stížností napadeného

rozsudku. Dle názoru přezkumného osudu nedošlo z jeho strany

k porušení ústavnosti, neboť odlišný právní názor nelze považovat

za odepření práva na spravedlivý proces. Proto uzavírá, že ústavní

stížnost nebyla podána důvodně.

Ústavním soudem dožádaný Magistrát hl. m. Prahy - pozemkový

úřad ve svém vyjádření ze dne 23.10. 2001, č.j. PÚ 2191/94

k důvodům ústavní stížnosti nezaujal žádné stanovisko. Odkázal

pouze na svůj spis, který se t.č. nachází u Ústavního soudu při

projednávání jiného případu stěžovatelky.

Ústavní soud, po zvážení možných překážek řízení, dospěl

k závěru, že podaná ústavní stížnost je důvodná. Ústavním soudem

je trvale dodržována zásada, že ingerence do rozhodnutí obecných

soudů je možná pouze v případě současného porušení ústavnosti.

Městský soud v Praze ve svém vyjádření na tuto skutečnost

upozornil a dovodil, že odlišný právní názor nelze považovat za

odepření práva na spravedlivý proces. Toto tvrzení, v obecné

rovině uznává i Ústavní soud. Dojde-li však ze strany obecného

soudu k zásadně odchylnému výkladu zákona natolik, že tento

nesprávný výklad je schopen vyloučit účastníka z řízení, dochází

nejen k porušení zákonnosti, ale současně i k porušení ústavnosti,

a to čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod. Je potom

povinností Ústavního soudu poskytnout ochranu porušeným základním

právům občana.

Pořadí dědiců v § 4 odst. 2 zákona o půdě je ve vztahu

k občanskému zákonu ustanovením specifickým, obsaženým pouze

v tomto restitučním zákoně.

Preferováni jsou při zákonem uvedených podmínkách závětní

dědicové původního vlastníka. Zákonodárce podle ustanovení § 4

odst. 2 písm. a) zákona o půdě činí univerzálního dědice

oprávněnou osobou, a to postavenou na prvé místo po původním

vlastníkovi. Vyžaduje k tomu, aby a) závěť pořízená zůstavitelem

byla platná, b) aby byla předložena při dědickém řízení, c) aby

závětní dědic nabyl celé dědictví. Pokud se týká podmínky sub a),

t. j. platnosti závěti, i v dodatečném dědickém řízení ze dne 14.

9. 1995, č. j. D 1222/93-93, bylo vydáno usnesení Okresního soudu

v Táboře, že nově objevený majetek zůstavitele nabyla jako jediná

dědička ze zákona - pozůstalá manželka R. D-ová. K odvolání MUDr.

E. Z., který rovněž předložil závěť (tato závěť předcházela závěti

stěžovatelky) Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne

23.12. 1995, č. j. 15 Co 565/95-104, potvrdil odvoláním napadené

usnesení Okresního soudu v Táboře.

Jak však uvádí pozemkový úřad ve stížnosti napadeném

rozhodnutí (na str. 4 odůvodnění) v těchto řízeních ani jeden

z rozhodujících orgánů se nezabýval platností předložených závětí!

Splnění podmínky uvedené sub b), t. j., aby byla závěť

předložena v dědickém řízení, nezpochybňuje žádný z rozhodujících

orgánů, byť se tak stalo v dodatečném projednání dědictví po

původním vlastníkovi.

Je-li tedy prokázáno, že další oprávněná osoba uplatnila své

restituční nároky a prokáže-li se, že jí zůstavitel v závěti

učinil univerzální dědičkou, je právně irrelevantní, zda platná

závěť byla předložena v původním řízení dědictví po zemřelém

vlastníkovi, nebo v řízení dodatečném.

Vážné potíže však působí výklad podmínky, uvedené sub. 3), t.

j., aby dědic ze závěti nabyl "celé dědictví".

Při kvalifikaci tohoto ustanovení nutno konstatovat, že zákon

o půdě ve vztahu k občanskému zákoníku neobsahuje žádné specielní

ustanovení, které by modifikovalo okamžik nabývání dědictví. Proto

i pro účely restitučního zákona platí, že dědictví se nabývá smrtí

zůstavitele.

Tedy i pro účely restitučního řízení není třeba zkoumat, zda

dědictví po původním vlastníkovi bylo univerzálními dědici

potvrzeno či ne. I zde však obecná občanskoprávní úprava chrání

osoby, kterým bylo něco z dědictví vydáno a jimž byl jejich

dědický nárok potvrzen. Například proto, že v původním dědickém

řízení nemohl závětní univerzální dědic prokázat vůli zůstavitele

předložením závěti a učinil tak až v dodatečném dědickém řízení.

Dodatečné předložení závěti v dodatečném řízení nemohlo však

s ohledem na právní úpravu dědického práva - hmotného i procesního

- vyvolat účinky nabytí vlastnického práva k majetku zůstavitele.

Ke změně v osobách dědiců by mohlo dojít až úspěšným uplatněním

petitio hereditatis.

To ovšem neznamená, že pro účely restitučních nároků podle

zákona o půdě by bylo možno vykládat tuto skutečnost narušené

celistvosti dědictví v neprospěch závětního dědice tak, že je

vyloučen z okruhu oprávněných osob spadajících pod právní režim

§ 4 odst. 2 písm. a) zákona o půdě. Nelze tak učinit ani

v případě, kdyby univerzálnímu závětnímu dědici nebylo vydáno

z dědictví ničeho, protože zůstavitel zemřel bez zanechání majetku

a řízení bylo zastaveno.

Právně významné pro restituční nárok podle § 4 odst. 2 písm.

a) zákona o půdě je tedy skutečnost, aby existovala platná závěť,

kterou byl původním vlastníkem potenciálně restituovaných

nemovitostí ustanoven univerzální dědic a aby byla předložena

v dědickém řízení. Je právně irelevantní, aby se tak stalo

v dědickém řízení původním nebo dodatečném. Dále je nutné, aby

podle tehdy platné právní úpravy platilo, že dědictví se nabývá

zůstavitelovou smrtí.

Pokud oprávněná osoba tyto podmínky splňuje a své restituční

nároky řádně uplatnila, je další osobou oprávněnou po zůstaviteli

podle § 4 odst. 2 písm. a) zákona o půdě a navíc, ve vztahu

k osobám, spadajícím do dalších skupin uvedených v § 4 odst. 2

zákona o půdě - je v postavení prioritním. Nezáleží na tom, zda

tyto osoby z titulu svého postavení (např. neopomenutelní dědici),

již něco z dědictví nabyli. Tyto osoby, jak bylo již řečeno výše,

jsou chráněny obecnou občanskoprávní úpravou ve vztahu k dědictví

nebo věcem, které jim byly v dědickém řízení vydány. S ohledem na

významový, logický i jazykový výklad ustanovení § 4 odst. 2 písm.

a) zákona o půdě, nemůže tato občanskoprávní úprava vyloučit

univerzálního závětního dědice z postavení oprávněné osoby podle

§ 4 odst. 2 písm. a) zákona o půdě.

Lze proto přisvědčit stěžovatelce, že ze strany rozhodujícího

správního i soudního orgánu došlo provedeným výkladem ustanovení

§ 4 odst. 2 písm. a) zákona o půdě k porušení ústavně konformní

interpretace a tím i porušení aplikace hmotného práva. Pravost

předložené závěti nebyla správním orgánem a ani soudy zkoumána.

Z jejich strany tak došlo k porušení čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny

základních práv a svobod.

Ústavní soud byl proto nucen dle ustanovení § 82 odst. 1,

2 a odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. ústavní stížnosti

vyhovět a v enunciátu uvedená rozhodnutí zrušit.

Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 28. listopadu 2001

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru