Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 4076/12 #1Usnesení ÚS ze dne 09.12.2012

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - KS Praha
SOUD - OS Rakovník
Soudce zpravodajNykodým Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastníků řízení, rovnost „zbraní“
Věcný rejstříkZnalecký posudek
Předběžné opatření
Věcná břemena
EcliECLI:CZ:US:2012:2.US.4076.12.1
Datum podání23.10.2012
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11, čl. 37 odst.3, čl. 37 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 74, § 77 odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 4076/12 ze dne 9. 12. 2012

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelky KKS spol. s r. o., se sídlem Hornická 5435, 430 03 Chomutov, zastoupené JUDr. Blankou Chmelenskou, advokátkou, se sídlem Na Příkopech 902, 430 01 Chomutov, směřující proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. března 2012, sp. zn. 20 Co 147/2012, a proti usnesení Okresního soudu v Rakovníku ze dne 4. července 2011, č. j. 3 C 145/2007-496, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že postupem soudů došlo k porušení rovnosti účastníků ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky, jakož i k porušení práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny.

2. Usnesením Okresního soudu v Rakovníku ze dne 4. července 2011, č. j. 3 C 145/2007-496, byl v řízení o zřízení věcného břemene zamítnut návrh žalované (stěžovatelky) na zrušení předběžného opatření, jímž bylo žalované zakázáno bránit v průchodu a průjezdu přes nezastavěnou část pozemku specifikovaného v tomto předběžném opatření, které bylo vydáno na základě návrhu žalobců. Soud prvního stupně konstatoval, že ke zrušení předběžného opatření ve smyslu § 77 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), nemohl přistoupit, neboť důvody, pro které bylo nařízeno, dosud nepominuly.

3. K odvolání žalované Krajský soud v Praze usnesením ze dne 21. března 2012, sp. zn. 20 Co 147/2012, změnil rozhodnutí soudu prvního stupně a současně i nařízené předběžné opatření tak, že žalované zakázal bránit žalobcům v průchodu a průjezdu osobních vozidel do 3,5 tuny specifikovaných kategorií přes nezastavěnou část pozemku specifikovaného v rozhodnutí; ve zbytku usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl závěru, že nebyly zjištěny takové skutečnosti, které by odůvodňovaly zrušení předběžného opatření, neboť žalobci stále nemají jiný přístup ke svým nemovitostem. Na druhé straně ovšem odvolací soud vyšel při změně rozhodnutí ze znaleckého posudku, z něhož vyplynulo, že hrozí poškození inženýrských sítí pod pozemkem žalované průjezdem vozidel, která jsou těžší než 3,5 tuny. Aby nedocházelo ke škodám na majetku žalované, omezil rozsah předběžného opatření na umožnění průjezdu vozidel pouze do hmotnosti 3,5 tuny.

II.

4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Stěžovatelka polemizuje se závěrem, k němuž dospěl odvolací soud na základě znaleckého posudku. V této souvislosti uvádí, že ze znaleckého posudku nikterak nevyplývá závěr o nutnosti omezit průjezd vozidel s hmotností nad 3,5 tuny. Naopak z posudku vyvozuje, že je třeba nejprve provést revizi sítí a teprve na základě revizních zjištění bude třeba provést případné stavební úpravy, aby vůbec mohla přes pozemek projíždět vozidla do 3,5 tuny. Stěžovatelka zdůrazňuje, že předběžné opatření formulací zákazu bránit průchodu či průjezdu přes nezastavěnou část pozemku ani po změně neobsahuje přesné vymezení jejích práv a povinností a je tedy neurčité a navíc nerespektuje znalecké posudky, z nichž vyplývá, že nejprve je třeba zabezpečit inženýrské sítě a pak teprve bude možný průjezd osobními vozidly. Inženýrské sítě jsou přitom pod celým pozemkem a předtím, než bude umožněn průjezd přes ně, je třeba je zabezpečit. Stěžovatelka dále dovozuje, že pro účely průchodu a průjezdu není žádná část pozemku nezastavěná po celé délce. V ústavněprávní rovině namítá, že předběžným opatřením jsou jí ukládány povinnosti, které by měly být výsledkem soudního řízení o zřízení věcného břemene, a navíc je upřednostňováno vlastnické právo žalobců na její úkor. Stěžovatelka je nucena, aby na své náklady a nebezpečí umožnila žalobcům průchod a průjezd, což je v rozporu s úpravou věcného břemene v občanském zákoníku. Stěžovatelka dále namítá, že soudy obou stupňů vychází pouze z tvrzení žalobců a na tvrzení stěžovatelky nebere zřetel.

III.

5. Ústavní soud na úvod konstatuje, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem, k porušení jejích základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. o výklad zákona, případně jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str. 281). Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud - jak již bylo uvedeno - není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, takže jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních.

6. Zásada minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodování obecných soudů, která vyplývá z výše uvedeného, se pak o to důrazněji projevuje tehdy, je-li ústavní stížností napadáno rozhodnutí, jímž obecný soud rozhodl (lhostejno jakým způsobem) o předběžném opatření. Jen výjimečně jsou totiž předmětem jeho přezkumné činnosti dílčí rozhodnutí obecných soudů, resp. postup k jejich nařízení či zrušení směřující, která pravomocnému skončení řízení předcházejí. Pokud jde o ústavní stížnosti proti předběžným opatřením, Ústavní soud je toho názoru, že s ohledem na omezenou způsobilost předběžného opatření zasáhnout ústavně zaručená základní práva nebo svobody, lze sice tato rozhodnutí výjimečně podrobit ústavnímu přezkumu (aniž bylo ve věci s konečnou platností rozhodnuto), a to i v případě, že návrhu na nařízení předběžného opatření vyhověno nebylo (srov. též nález IV. ÚS 189/01 z 21. listopadu 2001, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 24, str. 327) nebo naopak nebylo vyhověno návrhu na jeho zrušení. Z povahy věci však vyplývá, že podstatou takového přezkumu může být jen omezený test ústavnosti (neboť podstatná část záruk spravedlivého procesu se vztahuje na proces celkový); tj. jde o posouzení, zda předběžné opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), zda o něm bylo rozhodnuto příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a zda toto jeho rozhodnutí není projevem svévole (čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny) [srov. nález II. ÚS 221/98 z 10. 11. 1999, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 16, str. 171 a násl.]. Dle přesvědčení Ústavního soudu právě uvedeným požadavkům napadená rozhodnutí zcela vyhovují.

7. V dané věci se stěžovatelka domáhá zrušení předběžného opatření, přičemž svoji argumentaci opírá především o své hodnocení závěrů vyplývajících ze znaleckých posudků. V tomto směru ústavní stížnost nedosahuje ústavněprávní roviny a Ústavní soud, jak již bylo naznačeno výše, není orgánem příslušným k přehodnocování závěrů vyplývajících v daném případě dokonce ze znaleckých posudků. Podstatné pro danou věc je, že i přes částečnou změnu náhledu odvolacího soudu na skutkový stav věci je i nadále osvědčeno, že potřeba prozatímní úpravy mezi účastníky trvá i nadále a podmínky pro zrušení předběžného opatření nejsou splněny.

8. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. prosince 2012

Stanislav Balík, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru