Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 407/97Usnesení ÚS ze dne 19.08.1998

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajCepl Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost - § 43/1/e)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkDoručování
vlastnické právo/ochrana
EcliECLI:CZ:US:1998:2.US.407.97
Datum podání29.10.1997
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Ostatní dotčené předpisy

13/1993 Sb., § 107, § 309

182/1993 Sb., § 75 odst.1


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 407/97 ze dne 19. 8. 1998

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Sp. zn. II. ÚS 407/97

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti M., zastoupené advokátem JUDr. J.H., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 8. 1997, č. j. 30 Ca 114/97-46, ve spojení s rozhodnutím Celního úřadu v P. ze dne 24. 5. 1993, č.j. 707/93, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení a Celního úřadu v P., jako vedlejšího účastníka řízení, mimo ústní jednání takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se ústavní stížností ze dne 20. 10. 1997, podanou k poštovní přepravě dne 27. 10. 1997, domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 8. 1997, č. j. 30 Ca 114/97-46, kterým bylo zastaveno řízení o jeho žalobě proti rozhodnutí Celního úřadu v P. ze dne 24. 5. 1993, č.j. 707/93. Usnesení krajského soudu napadá z toho důvodu, že jím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Skutková a právní stránka ústavní stížnosti spočívá v následujících skutečnostech. Stěžovatel dne 17. 4. 1993 uzavřel s I.F. kupní smlouvu o koupi 283,2 tun motorové nafty, kterou poté uskladnil u Vojenského útvaru č. 2547 H., na základě smlouvy ze dne 17.4. 1993 o pronájmu technologického zařízení. Dne 29. 10. 1996 bylo pracovníky Celního úřadu v P. ze zásob stěžovatele přečerpáno 44,04 tun nafty. Stěžovatel se k námitkám dověděl, že nafta byla dovezena v rozporu s celním zákonem a on není účastníkem celního řízení (deklarantem) a nemá tudíž nárok na další zdůvodnění postupu celního úřadu. Jak se dodatečně dověděl, zboží dovezl do ČR jistý T.G., který prý nesplnil své povinnosti v celním řízení.

Stěžovatel namítá, že podle § 107 celního, zákona č. 13/1993 Sb. byl deklarantem nepochybně T.G. Ovšem na řízení o zajištění zboží celním úřadem se vztahuje rovněž správní řád. Protože stěžovatel mohl a byl rozhodnutím Celního úřadu v P. z 24. 5. 1993, č j. 707/93, dotčen, dosud mu nebylo doručeno a dověděl se o něm až 30. 1. 1997 při jednání Okresního soudu ve Vsetíně ve věci uplatnění náhrady škody vzniklé stěžovateli nesprávným úředním postupem

II.ÚS 407/97

Celního úřadu v P. Proto s ním měl celní úřad jednat jako s účastníkem řízení, doručit mu rozhodnutí o zajištění zboží a upozornění o jeho prodeji. Navíc zboží od prodávajícího I.F., které mohlo být za splnění podmínek § 309 celního zákona (což je sporné) zajištěno, již bylo v té době dále prodáno dalším odběratelům. V důsledku postupu Celního úřadu v P. tak stěžovatel nemohl podat řádný, ani mimořádný opravný prostředek proti rozhodnutí o zajištění zboží, když mu nebylo doručeno. Jinak by proti němu zcela jistě podal řádný opravný prostředek pro jeho zřejmý rozpor se zákonem. Taktéž nebyl informován Celním úřadem v O. o rozhodnutí ze dne 30. 9. 1993, č.j. 5371/93, kterým bylo vysloveno propadnutí mimo jiné i 44,04 tun motorové nafty ve vlastnictví stěžovatele.

Proti rozhodnutí Celního úřadu v P. podal stěžovatel dne 29. 10. 1996 žalobu u Okresního soudu v Prostějově, který ji postoupil z důvodu věcné nepříslušnosti Krajskému soudu v Brně. Ten řízení zastavil usnesením, které je napadeno ústavní stížností. Usnesení odůvodnil tím, že pravomocné rozhodnutí správního orgánu lze napadnout jen po vyčerpání opravných prostředků. To však nebylo v případě stěžovatele možné, když mu toto rozhodnutí nebylo doručeno a dověděl se o něm až v lednu 1997. Krajský soud tak podle stěžovatele nepostupoval v souladu s ustanovením § 250 odst. 2 a § 250b odst. 2 o.s.ř. Protože k těmto okolnostem nebylo Krajským soudem v Brně přihlédnuto, stěžovatel se domnívá, že tak došlo k zásahu do jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 Listiny.

Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným navrhovatelem, měla stanovené náležitosti, ústavní soud byl k jejímu projednání příslušný a stěžovatel byl zastoupen advokátem s plnou mocí. Proto bylo možno posoudit další náležitosti ústavní stížnosti.

Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení. Za vedlejšího účastníka řízení se vyjádřila jeho ředitelka M.A., která poukázala na další ustanovení celního zákona, které stěžovatel ve své argumentaci záměrně přechází (zejména ustanovení § 309 odst. 2 celního zákona). Nebyl-li stěžovatel účastníkem celního řízení, nemohl být vůči němu učiněn žádný úkon a nemohlo se mu doručovat ani rozhodnutí o zajištění zboží. Stížnost jako ryze účelovou navrhla zamítnout.

Za účastníka řízení se vyjádřil předseda senátu 30 Ca JUDr. J.Š. Uvedl, že ústavní stížnost není důvodná, neboť stěžovatel brojí proti rozhodnutí správního orgánu 1. stupně, proti kterému nikdo nepodal odvolání. Proto soud nemohl ve věci jednat. I kdyby postupoval podle § 250b odst. 2 o.s.ř. a uložil správnímu orgánu rozhodnutí doručit, nemohl by ani po takovém doručení rozhodnout, neboť by scházel předpoklad rozhodnutí o opravném prostředku. Podle jeho názoru proto k porušení čl. 36 Listiny nedošlo.

V daném případě došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je třeba přezkoumat pouze z hlediska ustanovení čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny nikoli podle čl. 36 odst. 3 Listiny, neboť otázka náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem nebyla předmětem usnesení, které bylo ústavní stížností napadeno. Stejně tak nemohlo být přihlédnuto k rozhodnutí Celního úřadu v O. ze dne 30. 9. 1993, č.j. 5371/93, kterým bylo vysloveno propadnutí 44,04 tun motorové nafty ve vlastnictví stěžovatele.

2

II.ÚS 407/97

Podle čl. 36 odst. 1 Listiny má každý právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle čl. 36 odst. 2 Listiny má každý, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.

Stěžovatel nezpochybnil nezávislost a nestrannost obecných soudů při rozhodování. Pouze namítá, že krajský soud měl poskytnout soudní ochranu jeho právům v celním, popř. správním řízení, konkrétně právu být účastníkem takového řízení. Protože řízení ve věci zastavil, jde o porušení čl. 36 Listiny.

Toto tvrzení stěžovatele neobstojí. Práva na soudní ochranu a jinou právní ochranu je třeba domáhat se stanoveným způsobem. Podle čl. 36 odst. 4 Listiny podmínky a podrobnosti práva na soudní ochranu včetně "stanoveného postupu" stanoví zákon. Tímto zákonem je o.s.ř., který v částí páté upravuje podrobnosti správního soudnictví a správní řád, popřípadě celní zákon, který upravuje postavení a práva účastníků správního, popřípadě celního řízení.

Z předloženého soudního spisu vyplývá, že rozhodnutí Celního úřadu v P. o zajištění zboží bylo vydáno proti firmě T.G., která měla s dovezenou motorovou naftou nakládat před jejím propuštěním do volného oběhu, čímž se dopustila celního deliktu podle ustanovení § 293 písm. e) celního zákona. Podle ustanovení § 309 odst. 1 písm. b) celního zákona celní úřad může k projednání zajistit zboží, o kterém lze důvodně předpokládat, že bylo ke spáchání celního deliktu užito nebo určeno, anebo bylo celním deliktem získáno nebo bylo nabyto za zboží celním deliktem získané. Podle odstavce 2 téhož ustanovení může celní úřad zajistit zboží podle odstavce 1 "bez ohledu na práva třetích osob", což se v daném případě stalo vůči stěžovateli. Podle ustanovení § 310 odst. 1 vydá celní úřad o zajištění zboží rozhodnutí a doručí je osobě, které bylo zboží zajištěno. Proti rozhodnutí o zajištění zboží se může osoba, které bylo zboží zajištěno, odvolat ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení. Toto odvolání nemá odkladný účinek.

Na základě ustanovení § 320 celního zákona (zákon ČNR č. 13/1993 Sb., ve znění zákona č. 35/1993 Sb.) platí podpůrně pro celní řízení správní řád za podmínky, že celní zákon nestanoví jinak. V daném případě celní zákon stanoví, že rozhodnutí o zajištění zboží se doručuje "osobě, které bylo zboží zajištěno". Touto osobou nebyl v daném případě deklarant, nýbrž stěžovatel jako jeho vlastník a jako pronajímatel technologického zařízení VÚ 2547 H., ve kterém měl toto zboží uskladněno. Zajistit zboží lze pouze u toho, kdo je má alespoň ve svém držení, tj. u sebe, aniž je vlastníkem. Tím spíše by však mělo být takové rozhodnutí doručeno tomu, kdo je takovým zásahem současně omezen ve svém vlastnickém právu. Stěžovatel měl motorovou naftu ve svém vlastnictví a měl ji uskladněnou u VÚ 2547 H. Proto měl podle speciální úpravy ustanovení § 310 odst. 1 celního zákona nárok na doručení rozhodnutí. To je ústavně konformní výklad tohoto ustanovení.

To, že podle § 309 odst. 2 může celní úřad zajistit zboží bez ohledu na práva třetích osob neznamená, že tomu, kdo má takové zboží ve svém vlastnictví nebo držení, se toto rozhodnutí nedoručí proto, že není deklarant, jak se domnívá vedlejší účastník. Stěžovatel samozřejmě nebyl účastníkem řízení o celním deliktu podle § 293 písm. e) celního zákona. Bylo mu však celním úřadem zajištěno zboží a tudíž mu mělo být doručeno rozhodnutí o tom, že se tak stalo. Jiný výklad by nutně vedl senát

II.ÚS 407/97

Ústavního soudu k tomu, že by bylo nutno přerušit řízení a posoudit soulad takových ustanovení s čl. 11 odst. 1 Listiny s ohledem na rovnost vlastníků, kdy by byl procesně zvýhodněn deklarant, který měl zboží u sebe, oproti vlastníku zboží, který není podezřelý z celního deliktu a přesto se nemůže bránit proti závažnému zásahu do svých vlastnických práv, neboť nemůže prokázat, že se o takové zboží nejedná, neboť je již zcizil někomu jinému, stejně jako to, zda jsou zde vůbec podmínky k zajištění dány podle ustanovení § 309 odst. 1 celního zákona. Takovéto opatření proto musí splňovat požadavky odpovídající úrovni právního státu.

Ústavní soud proto musel posoudit, jaké právní prostředky měl stěžovatel k dispozici. Stěžovatel se o zásahu orgánu celní správy dověděl 29. 10. 1993, kdy s ním odmítli pracovníci celní správy jednat, neboť není účastníkem řízení (deklarantem). Opakovaně zaujali stejné stanovisko při návštěvách stěžovatele na Celním úřadě v P. O tom, že bylo vydáno rozhodnutí o zajištění zboží, proti komu a pod jakým číslem, se stěžovatel podle svého tvrzení dověděl až při soudním jednání 30. 1. 1997 u Okresního soudu ve Vsetíně. Již předtím dne 29. 10. 1996 podal žalobu na přezkoumání zákonnosti tohoto rozhodnutí u Okresního soudu v Prostějově, který ji postoupil Krajskému soudu v Brně a ten řízení zastavil z výše uvedených důvodů.

Ústavní soud došel k závěru, že usnesení krajského soudu o zastavení řízení nelze hodnotit jako neústavní. Stěžovatel před podáním žaloby nevyužil zákonné procesní prostředky, které jsou mu k ochraně jeho práv poskytnuty. Podle úpravy správního řízení v § 60 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, je povinností odvolacího orgánu, v tomto případě příslušného oblastního celního úřadu, přezkoumat i opožděné nebo nepřípustné odvolání z toho hlediska, zda neodůvodňuje obnovu řízení anebo změnu nebo zrušení rozhodnutí mimo odvolací řízení; jinak odvolání zamítne. Poté co se stěžovatel dověděl o rozhodnutí o zajištění zboží a kdo je vydal, měl bez ohledu na tvrzení celního úřadu právně otevřenou možnost obrátit se s odvoláním na příslušný oblastní celní úřad. Ten byl povinen toto odvolání věcně přezkoumat a nemohl je odmítnout pouze z důvodu, že bylo podáno někým, kdo fakticky nebyl účastníkem řízení v 1. stupni.

Tohoto zákonného procesního prostředku však stěžovatel z neznámých důvodů nevyužil. Tím znemožnil krajskému soudu, aby mohl meritorně posoudit jeho případnou žalobu proti rozhodnutí příslušného obvodního celního úřadu ať již z hlediska toho, že by bylo rozhodnuto věcně nesprávně nebo že by bylo porušeno základní právo stěžovatele domáhat se stanoveným způsobem svého práva "u jiného orgánu" ve smyslu čl. 36 odst. 1 in fine Listiny. Krajský soud ve věci nemohl rozhodnout jinak, neboť zde nebyly dány podmínky řízení, jak je stanoví § 247 odst. 2 o.s.ř.

Ústavní stížnost proto byla odmítnuta jako nepřípustná pro nevyčerpání opravných prostředků. Aby mohlo být rozhodnuto meritorně o obsahu ústavní stížnosti proti usnesení krajského soudu, musel by stěžovatel splnit podmínku, kterou stanoví ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a vyčerpat všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, jinak řečeno, musel by projít celou právní cestu, která v jeho případě začíná podáním odvolání proti rozhodnutí celního úřadu ve smyslu ustanovení § 60 správního řádu. Takovéto odvolání je odvolací orgán podle výslovného znění § 60 správního řádu "povinen" meritorně projednat a rozhodnout o něm. Tím by se v případě neúspěchu otevřela pro stěžovatele cesta správního soudnictví podle § 247 o.s.ř. a popř. i k Ústavnímu soudu.

II.ÚS 407/97

V daném případě však stěžovatel tuto cestu neprošel a Ústavnímusoudu proto nezbylo než návrh odmítnout jako nepřípustný podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb. Zákon o ústavním soudu sice umožňuje podle ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) učinit z tohoto pravidla výjimku, ovšem jedním z nutných předpokladů je, že ústavní stížnost byla podána ve lhůtě jednoho roku ode dne, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. Pokud stěžovatel po krajském soudu požadoval zrušení rozhodnutí celního úřadu z 24. 5. 1993, nebylo již možno posoudit další podmínky pro uplatnění výjimky z výše uvedeného pravidla.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. 8. 1998 Vojtěch Ceplsoudce Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru