Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 406/2000Nález ÚS ze dne 07.11.2000Povinnost soudu doručit platební rozkaz odpůrci do vlastních rukou

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajProcházka Antonín
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
Věcný rejstříkDoručování
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 163/20 SbNU 159
EcliECLI:CZ:US:2000:2.US.406.2000
Datum podání07.07.2000
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 38 odst.1, čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 173 odst.1


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 406/2000 ze dne 7. 11. 2000

N 163/20 SbNU 159

Povinnost soudu doručit platební rozkaz odpůrci do vlastních rukou

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátu ve věci ústavní stížnosti

F. V., za účasti účastníka řízení Obvodního soudu pro Prahu 7,

proti platebnímu rozkazu Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 15.

3. 1996, č. j. 5 C 36/96-5, takto:

Platební rozkaz Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 15.3.

1996, č. j. 5 C 36/96-5, se zrušuje.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 7 rozhodl v právní věci žalobce OPZ

PLUS, a. s., se sídlem Praha 1, Hradební 3, IČO 45274835, proti

stěžovateli, o zaplacení 102.372,- Kč platebním rozkazem ze dne

15.3. 1996, č. j. 5 C 36/96-5, tak, že uložil stěžovateli (v té

době žalovanému), aby do 15 dnů ode dne doručení tohoto platebního

rozkazu zaplatil žalobci částku 102.372,- Kč a náklady řízení ve

výši 6.840,- Kč nebo, aby podal v téže lhůtě proti tomuto

platebnímu rozkazu u tohoto soudu odpor.

Stěžovatel tvrdí, že mu tento platební rozkaz nebyl řádně

doručen. Obvodnímu soudu pro Prahu 7 se však vrátila doručenka

s podpisem V. Soudce Obvodního soudu pro Prahu 7 vyznačil dne

3.5. 1996 právní moc s datem 10.4.1996, a to na základě doručenky

s vyznačeným datem doručení 22.3. 1996 a s podpisem V.

Skutečnost, že platební rozkaz nebyl doručen stěžovateli

podle ustanovení § 173 odst. 2 o. s. ř. do vlastních rukou, sdělil

žalovaný Obvodnímu soudu pro Prahu 7 prostřednictvím svého

právního zástupce dopisem ze dne 16.11. 1998. V dopise stěžovatel

zároveň požádal o řádné doručení platebního rozkazu a informoval

soud o tom, že zadal vypracování znaleckého posudku ohledně

pravosti podpisu na doručence. Skutečnost, že platební rozkaz na

adrese uvedené na doručence převzala osoba rozdílná od

stěžovatele, zcela jednoznačně vyplývá ze znaleckého posudku

z oboru kriminalistiky, specializace expertiza ručního písma,

předloženého soudu spolu s dopisem ze dne 30.12. 1998. Tímto

dopisem, jakož i podáním ze dne 27. 4. 1999 žalobce požadoval, aby

ze spisu bylo odstraněno vyznačení právní moci a aby mu byl

platební rozkaz řádně doručen.

Předseda senátu Obvodního soudu pro Prahu 7 pak přípisem ze

dne 27. 4. 1999 sdělil, že řízení bylo pravomocně skončeno dne

10. 4. 1996, když v zákonem stanovených lhůtách nebyl podán ani

mimořádný opravný prostředek. Tuto žádost pak stěžovatel

bezvýsledně opakoval, a to dne 22. 6. 1999, k rukám předsedy

senátu, posléze dne 22. 2. 2000 k rukám předsedy soudu. Z jeho

odpovědi ze dne 1. 3. 2000, sp. zn. Spr. 215/2000 vyplývá, že

nenalezl způsob, jak pravomocné rozhodnutí změnit. Stěžovatel dále

uvádí, že ze shora uvedeného je zjevné, že platební rozkaz nebyl

doručen v souladu se zákonem, když nebyl doručen do vlastních

rukou (§ 173 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb.). Lhůta stanovená pro

podání odporu tedy stěžovateli vůbec nezačala běžet, nemohla tedy

ani uplynout a tudíž právní moc platebního rozkazu nemohla nastat.

Stěžovatel proto navrhuje, aby Ústavní soud uložil Obvodnímu soudu

pro Prahu 7 povinnost směřující k tomu, aby tento protizákonný

a současně též protiústavní stav odstranil, a to odstraněním

vyznačené právní moci a řádným doručením platebního rozkazu ze dne

15. 3. 1996, č. j. 5 C 36/96-5, stěžovateli. V jednání soudu

spatřuje stěžovatel porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních

práv a svobod (dále jen "Listina").

Protože bylo stěžovatelem namítáno, že soudem bylo porušeno

jeho základní právo, zaručené Listinou, vyžádal si Ústavní soud

spis Obvodního soudu pro Prahu 7, sp. zn. 5 C 36/96, spolu

s vyjádřením k ústavní stížnosti.

Předseda senátu 5 C Obvodního soudu pro Prahu 7 ve svém

vyjádření ze dne 4. 10. 2000 mj. uvedl, že teprve po uplynutí tří

let od právní moci došlo k vyslovení námitky, že žalovaný

nepřevzal osobně doporučenou, do vlastních rukou určenou zásilku,

tj. s modrým pruhem, která obsahovala jednak žalobu a jednak

platební rozkaz, ačkoli je toto zcela zřejmé z čitelně uvedeného

data 22. 3. 1996 a čitelného podpisu V. bez uvedení, že by tak

snad v rozporu s předpisy o poštovní přepravě za součinnosti

pracovníka pošty a třetí osoby došlo k nepřípustnému

a protizákonnému předání takové zásilky někomu jinému než určenému

adresátovi, řádně označenému na obálce a doručence.

Soud je rovněž toho názoru, že jakákoli argumentace

znaleckými posudky z oboru písmoznalectví je v tomto případě zcela

bezpředmětná, když podle navíc ustálené judikatury, zejména

Nejvyššího soudu ČR, jde k tíži adresáta vše co souvisí

s nedostatky poštovní přepravy jako je odcizení výzvy ze schránky,

převzetí takovéto zásilky třetí osobou nebo jiné zmaření řádné

poštovní přepravy samotnou poštou.

Ve vyjádření soud dále uvádí, že nelze cestou ústavní

stížnosti v daném případě podle výslovně stanoveného rozsahu

možnosti jejího využití podle zákona č. 182/1993 Sb., ve znění

pozdějších předpisů, žádat nápravu ohledně průtahů v řízení,

protože tyto průtahy v řízení může řešit ohledně postupu řízení

u obecných soudů jen předseda či místopředseda téhož soudu či

nadřízeného soudu, ale nikoli Ústavní soud, neboť to nespadá do

jeho pravomoci ze zákona. Ostatně ve smyslu příslušných ustanovení

citovaného zákona se jeví stížnost navíc nepřípustnou pro

nevyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně

jeho práva poskytuje (odpor, odvolání, dovolání, obnova řízení).

Navrhuje proto, aby stížnost byla z obou výše uvedených důvodů

odmítnuta.

Stěžovatel svá poslední dvě podání se žádostí o odstranění

protiprávního vztahu, a to podání ze dne 22. 6. 1999, doložená

znaleckým posudkem ze dne 22. 2. 2000, adresoval přímo k rukám

předsedy Obvodního soudu pro Prahu 7, když několik jím podaných

písemných podání adresoval marně předsedovi senátu 5 C.

V odpovědi na tato podání místopředseda Obvodního soudu pro Prahu

7 zrekapituloval dosavadní jednání ve věci a uvedl, že z hlediska

lidskosti má pro tento problém pochopení. Dále uvedl, že vynaložil

velkou snahu na to, aby nalezl zákonné ustanovení, které by dávalo

předsedovi soudu možnost zasáhnout do soudního rozhodování

příslušného zákonného soudce a na základě předloženého znaleckého

posudku bez dalšího vyslovit, že doručení platebního rozkazu

žalovanému nebylo provedeno. Takové ustanovení však nenalezl.

Protože s obdobným problémem se při své soudní praxi dosud

nesetkal a zároveň nenalezl způsob, jak takto pravomocné

rozhodnutí při daných pravomocích předsedovi soudu změnit,

připojil se k náhledu stěžovatele - podat ústavní stížnost

Ústavnímu soudu ČR k rozhodnutí.

Ústavní soud si rovněž vyžádal od stěžovatele originál

znaleckého posudku z oboru kriminalistiky soudního znalce PhDr.

Václavy Musilové, v jehož závěru je stanoveno, že sporný podpis na

doručence č. 1/345 není pravým spontánním podpisem F.

V, který ho ani nepsal za použití kursivního písma. Jako

pisatelka sporného podpisu č. 1/345 byla s velkou pravděpodobností

znalkyní identifikována J. V.

Protože stěžovatelem bylo namítáno porušení ústavnosti ve

vztahu vůči jeho osobě, musel si Ústavní soud nejprve vyjasnit

otázku, zda stížnost byla podána v intencích zák. č. 182/1993 Sb.,

ve znění pozdějších předpisů.

Soud tvrdí, že jeho rozhodnutí je v právní moci, a to již

několik roků. Stěžovatel naproti tomu se odvolává na ustanovení

§ 173 odst. 2 o. s. ř., ze kterého dovozuje, že předmětný platební

rozkaz nemohl doposud této právní moci nabýt, neboť mu nebyl dosud

doručen. Soud však trvá na svém stanovisku a z právní moci

platebního rozkazu plynou právní důsledky. Pokud se týká námitek

stěžovatele, o nich již soud vůbec nejednal, neboť pro něj bylo

právní mocí rozhodnutí řízení skončeno.

Rozkazní řízení, vzhledem k tomu, že se jedná o zkrácené

řízení soudní, vyžaduje, aby platební rozkaz byl doručen

žalovanému do vlastních rukou. Doručením do vlastních rukou se

teprve vyvozuje rovnost účastníků řízení, neboť i žalovanému je

dána možnost projevit svou vůli a vyjádřit se. A zde již nezáleží

na tom, zda svou vůli žalobce projeví mlčky nebo písemným odporem,

i když zákon s každou z těchto forem spojuje jiné následky.

Nesplněním této podmínky doručení platebního rozkazu do vlastních

rukou odpůrci, nemůže platební rozkaz nabýt právní moci. Pokud by

tak soud učinil, porušil by základní ustanovení zakotvené v čl.

1 a čl. 37 odst. 3 Listiny a rovnost účastníků v řízení a čl. 36

odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny o spravedlivém procesu.

Toto doručení do vlastních rukou podle § 173 o. s. ř.

vylučuje i možnost náhradního doručení. Byl-li doručen nesprávné

osobě, odlišné od účastníka řízení, nelze jej považovat za

doručený, a to ani tehdy, jestliže se shodou okolností dostal do

rukou účastníka řízení, kterému byl určen ( Sbírka rozhodnutí

5/96 str. 114).

Nelze proto souhlasit se stanoviskem předsedy senátu 5 C,

když ve svém vyjádření k ústavní stížnosti se odvolává na

ustálenou judikaturu, zejména Nejvyššího soudu ČR, podle které jde

k tíži adresáta vše, co souvisí s nedostatky poštovní přepravy,

jako je odcizení výzvy ze schránky, převzetí takové zásilky třetí

osobou nebo jiné zmaření řádné poštovní přepravy samotnou poštou.

Podobné stanovisko je v rozporu s výše uvedenými ústavními

předpisy a navíc i s ustanovením čl. 90 Ústavy.

Nepřesný je i poukaz předsedy senátu na to, že vyslovení

námitek žalovaným bylo provedeno po uplynutí tří let. Platební

rozkaz nese datum 15. 3. 1996 a námitky žalovaného jsou opakovaně

vznášeny od 16. 1. 1998.

Konečně je třeba reagovat na stanovisko předsedy senátu,

podle kterého není podle zákona č. 182/1993 Sb. dána Ústavnímu

soudu možnost zasahovat do průtahů řízení, neboť tyto průtahy může

řešit ohledně postupu u obecných soudů jen předseda nebo

místopředseda téhož soudu či nadřízeného soudu.

Takto obecně vyjádřeným tvrzením se předseda senátu dostává

do rozporu s ustanovením čl. 6 odst. 1 Úmluvy, kdy přiměřenost

lhůty soudního jednání je jedním ze základních práv člověka

(k tomu též čl. 38 odst. 2 Listiny), při jehož porušení nastává

ingerence Ústavního soudu, nedošlo-li k odstranění poruchy tohoto

vztahu jinak.

Pokud pak předseda senátu poukazuje na nepřípustnost ústavní

stížnosti pro nevyčerpání všech procesních prostředků, které zákon

k ochraně práva poskytuje, tj. odporu, odvolání a obnovy řízení,

potom je třeba uvést, že jím uplatněná plná moc zcela logicky

další postupy vyloučila. Pokud se týká obnovy řízení, není podle

ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění

pozdějších předpisů, posledním prostředkem, který zákon k ochraně

práva poskytuje. Situace se i pro samotný Obvodní soud pro Prahu

7 dostala do neřešitelné situace, neboť uplatněním plné moci

platebního rozkazu se soud zbavil jakékoli možnosti dalšího

jednání, především také zkoumání pravdivosti důkazů, o které

žalovaný opírá své námitky.

Pro námitky stěžovatele o nedoručení platebního rozkazu

svědčí provedený znalecký posudek z oboru

kriminalistika-specializace expertiza ručního písma ze dne 8.12.

1998, provedený znalkyní PhDr. Václavou Musilovou, členkou Komory

soudních znalců ČR, který jednoznačně vyloučil stěžovatele jako

příjemce platebního rozkazu. S přihlédnutím k této skutečnosti,

v rámci práva na spravedlivý proces, platební rozkaz nebyl dosud

doručen.

Stěžovatel se domáhá jeho doručení proto, aby mohl proti němu

vnésti odpor a následně pak v řádném soudním jednání uplatnit

důvody svého nesouhlasu s podanou žalobou. Jinak by oprávněnost

platebního rozkazu konkludentně uznal.

Za takto stanovených skutečností, v duchu podaného návrhu

ústavní stížnosti, se jeví jako jediné řešení pro dodržení

rovnosti účastníků v rámci zajištění spravedlivého procesu, zrušit

platební rozkaz. Nehledě k ekonomice řízení, se tak dostane oběma

účastníkům možnosti spravedlivého řízení. Ústavní stížnost byla

tedy podána řádně a včas.

Ústavní soud proto po provedeném řízení rozhodl podle

ustanovení § 82 odst. 1, 2, 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve

znění pozdějších předpisů, tak, že ústavní stížnosti plně vyhověl,

a to pro porušení ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 36 odst.

1 a čl. 38 odst. 2 Listiny a stížností napadený platební rozkaz ze

dne 15. 3. 1996, č. j. 5 C 36/96-5, zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 7. listopadu 2000

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru