Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 4052/18 #1Usnesení ÚS ze dne 21.01.2019

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
STĚŽOVATEL - FO - nezletilá
Dotčený orgánSOUD - KS Praha
Soudce zpravodajDavid Ludvík
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na ochranu rodičovství, rodiny a dětí /práva rodičů ve vztahu k dětem
právo na soudní a jinou právní ochra... více
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
styk rodičů s nezletilými dětmi
EcliECLI:CZ:US:2019:2.US.4052.18.1
Datum podání10.12.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 32 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

89/2012 Sb., § 888, § 909, § 866

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 4052/18 ze dne 21. 1. 2019

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatelky 1) S. S., 2) nezl. S. R., obou zastoupených JUDr. Yvetou Janákovou, advokátkou se sídlem Příkop 27/2a, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. srpna 2018 č. j. 100 Co 195/2018-1944, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatelky podaly v zákonné lhůtě prostřednictvím advokátky ústavní stížnost. Tvrdí, že Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") porušil práva stěžovatelek dle čl. 2 odst. 2, čl. 10 odst. 2, čl. 32 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 8 odst. 2, ve znění protokolů č. 3, 5 a 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 3 odst. 1 a čl. 12 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Stěžovatelky navrhly, aby Ústavní soud napadený rozsudek zrušil. Současně navrhly odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku dle § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

2. Nezletilá stěžovatelka 2) (dále také "nezletilá") byla rozhodnutím Okresního soudu v Berouně (dále jen "okresní soud") v únoru 2012 svěřena do péče matky. Soud dále upravil styk nezletilé s otcem a výši výživného. Krajský soud rozsudkem z července 2017 změnil rozsudek okresního soudu tak, že rozšířil oprávnění ke styku otce s nezletilou a ve zbytku rozsudek potvrdil. Posléze podal otec dítěte návrh na změnu úpravy styku s nezletilou. Okresní soud rozsudkem z dubna 2016 zamítl návrh otce na svěření nezletilé do střídavé péče rodičů, dále rozšířil oprávnění ke styku otce s nezletilou a upravil výši výživného. Krajský soud k odvolání otce nezletilé změnil rozsudek okresního soudu tak, že rozšířil oprávnění ke styku s nezletilou spočívající mj. i v povinnosti nezletilé u otce přespávat. Proti tomu podaly stěžovatelky ústavní stížnost. Ústavní soud rozhodnutím sp. zn. II. ÚS 1191/17 ze dne 15. 5. 2018 zrušil napadené rozhodnutí krajského soudu v rozsahu rozšíření styku otce s nezletilou v podobě přespávání u otce přes noc a výroky akcesorické. Shledal, že postupem krajského soudu bylo zasaženo do práva stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a současně zasáhl do práva nezletilé garantovaného v čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Krajský soud totiž podcenil stav nezletilé, když rozsah styku rozšířil právě o přespávání u otce (bod 21 rozsudku).

3. Krajský soud tak rozsudkem ze dne 29. srpna 2018 č. j. 100 Co 195/2018-1944 (nyní napadené rozhodnutí) znovu upravil styk nezletilé s otcem. Ten je oprávněn se s nezletilou stýkat v každém lichém týdnu v kalendářním roce v sobotu od 9 do 19 hodin a v neděli do 18 hodin, v každém týdnu v kalendářním roce ve čtvrtek od 15 do 18 hodin a v pátek od 15 do 19 hodin, v každém kalendářním roce dne 25. 12. od 9 do 19 hodin. Po dobu prázdnin tuto upravil styk tak, že otec je oprávněn se s nezletilou stýkat od třetí soboty do soboty následujícího týdne každý den od 9 do 20 hodin a v srpnu od třetí soboty do soboty následující týden každý den od 9 do 20 hodin (výrok I.). Krajský soud toto rozšíření oprávnění ke styku odůvodnil tím, že psychický stav nezletilé se mírně zlepšil. Její vztah s otcem je zachován a ukotven. Proto je toho názoru, že lze přistoupit k rozšíření styku s otcem, a to v běžném rozsahu několika hodin, zatím vždy bez povinnosti nezletilé u otce přespat, s ohledem na její psychický stav. K tvrzenému alkoholismu otce soud uvedl, že tuto skutečnost nemá za prokázanou.

4. Ve své rozsáhlé ústavní stížnosti stěžovatelky namítají, že krajský soud zatížil napadené rozhodnutí ústavněprávním deficitem spočívajícím jednak v nedostatku řádného odůvodnění a současně i v libovůli soudu při hodnocení důkazů a následné aplikaci hmotného a procesního práva, v důsledku čehož je napadené rozhodnutí soudu založeno na skutkových a právních závěrech, které jsou ve zjevném rozporu s provedenými důkazy. Dále pak stěžovatelka 1) tvrdí, že otec nezletilé trpí alkoholismem, což podle ní soud nesprávně vyhodnotil za neprokázané. Dále tvrdí, že rozhodnutí krajského soudu není v souladu s nejlepším zájmem dítěte. Ústavní stížnost stěžovatelky zakončily shrnutím svých osobních názorů na věc a dlouhým vysvětlením, co považují za nejlepší zájem dítěte. Navrhly také přiznání odkladného účinku napadeného rozhodnutí.

5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. Ústavní soud není další "odvolací soud". V řízeních o ústavních stížnostech, které směřují proti rozhodnutím obecných soudů, týkajících se úpravy styku rodičů s nezletilými dětmi, Ústavnímu soudu v žádném případě nenáleží hodnotit důkazy provedené obecnými soudy. Stěžovatelky nicméně staví Ústavní soud právě do této pozice "dalšího odvolacího soudu" v systému obecného soudnictví. Jejich námitky mají spíše charakter nesouhlasných námitek vůči konkrétním důvodům, na nichž krajský soud založil své rozhodnutí. K polemice stěžovatelek s těmito skutkovými zjištěními pak lze stručně uvést, že není úkolem Ústavního soudu hodnotit (a přehodnocovat) důkazy provedené obecnými soudy, pokud byly dodrženy zásady dané příslušnými procesními řády [nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. S ohledem na zásadu přímosti dokazování by Ústavní soud ostatně mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by tyto důkazy provedl znovu [nález sp. zn. I. ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123)]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecného soudu, nemá samo o sobě význam, namítá-li stěžovatel jeho věcnou nesprávnost. Ústavní soud má pravomoc k přezkumu rozhodnutí obecných soudů výlučně z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Jde vždy jen a pouze o to, zda obecné soudy porušily ústavními předpisy chráněná práva a svobody stěžovatele nebo nikoliv.

7. Ústavní soud navíc musí zdůraznit, že k přezkumu soudních rozhodnutí vydaných právě v rodinných věcech upravených občanským zákoníkem přistupuje zvláště restriktivně. Důvodem je skutečnost, že ve statusových i dalších rodinněprávních věcech bývá třeba upřednostnit ústavně chráněný princip právní jistoty. To se ostatně odráží i v tom, že v těchto věcech není (až na několik výjimek) proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak poměrně zúžen. Jeho přezkumná pravomoc se koncentruje pouze na posouzení toho, zda se v případě napadeného rozhodnutí nejedná o zcela "extrémní" rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, nebo by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces. O takové rozhodnutí se však v posuzované věci zjevně nejedná.

8. Podle Ústavního soudu krajský soud nijak nezasáhl do substantivních základních práv a svobod stěžovatelek. Za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromáždil veškeré potřebné důkazy, rozhodl v souladu s nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1191/17 ze dne 15. 5. 2018 a své rozhodnutí náležitě odůvodnil. Jeho rozhodnutí nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud tedy uzavírá, že v této věci neshledal zásah do základních práv stěžovatelů.

9. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Z toho důvodu Ústavní soud již samostatně nerozhodoval o návrhu stěžovatelů na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. ledna 2019

Vojtěch Šimíček, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru