Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 4050/16 #1Usnesení ÚS ze dne 02.05.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
Soudce zpravodajDavid Ludvík
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
Věcný rejstříkadvokát/ustanovený
poplatek/osvobození
poplatek/soudní
dovolání/náležitosti
EcliECLI:CZ:US:2017:2.US.4050.16.1
Datum podání09.12.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 138, § 30, § 241


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 4050/16 ze dne 2. 5. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Rotha, zastoupeného JUDr. Blankou Schöblovou, advokátkou, AK se sídlem Jaselská 205/25, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2016 č. j. 30 Cdo 1566/2016-183, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel ve své formálně bezvadné ústavní stížností navrhuje zrušení výše specifikovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu. Tvrdí, že Nejvyšší soud porušil jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Na počátku této věci byla žaloba, kterou stěžovatel podal u Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"). Domáhal se po žalovaných zaplacení 300 000 Kč jako náhrady nemajetkové újmy. Požádal současně o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce. Krajský soud však obě žádosti zamítl. Stěžovatelova žaloba podle něj představovala svévolné a zřejmě bezúspěšné uplatňování práv. Stěžovatel tak nesplnil jednu ze dvou podmínek, které pro úspěch těchto žádostí stanoví § 30 ve spojení s § 138 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Stěžovatel podal proti usnesení krajského soudu odvolání. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") však rozhodnutí krajského soudu potvrdil. Konstatoval, že v posuzovaném sporu jde ze strany stěžovatele o šikanózní výkon práva.

2. Stěžovatel podal dne 13. 6. 2014 dovolání. Nenechal se zastoupit advokátem. Ani nedoložil, že by měl právnické vzdělání. Krajský soud ho proto usnesením ze dne 18. 1. 2016 vyzval, aby si pro podání dovolání v této věci zvolil advokáta. Jeho prostřednictvím pak měl podat řádné dovolání. Krajský soud současně stěžovatele poučil, že pokud ve lhůtě dvou měsíců od doručení tohoto usnesení nepředloží soudu plnou moc zvoleného advokáta a jím sepsané dovolání, pak Nejvyšší soud dovolací řízení zastaví. Stěžovatel výzvu krajského soudu nesplnil. Informoval soud, že se v dovolacím řízení zastupuje sám. Odkázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 609/97 ze dne 28. dubna 1997. Podle něj v souladu s názorem stěžovatele platí, že v řízeních, kde jde o nevyhovění žádosti o ustanovení zástupce z řad advokátů (§ 30 o. s. ř.), není nedostatek podmínky povinného zastoupení důvodem pro zastavení dovolacího řízení. Nejvyšší soud však usnesením, které stěžovatel napadá touto ústavní stížností, řízení zastavil. V odůvodnění uvedl, že rozhodnutí, na které stěžovatel odkazoval, bylo překonáno usnesením Nejvyššího soudu ze dne 8. dubna 2015 sen. zn. 31 NSČR 9/2015 (č. 78/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní). Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v tomto případě není důvod ustanovit stěžovateli zástupce z řad advokátů pro řízení o dovolání. Stěžovatel pak neodstranil nedostatek povinného zastoupení, ač k tomu byl krajský soudem vyzván. Proto Nejvyšší soud řízení o tomto dovolání zastavil (§ 104 odst. 2, § 241 a § 241b odst. 2 o. s. ř.).

3. V ústavní stížnosti stěžovatel vytýká Nejvyššímu soudu, že nesprávně a retroaktivně aplikoval usnesení sen. zn. 31 NSČR 9/2015. Nový výklad povinnosti být právně zastoupen Nejvyšší soud přijal až poté, co stěžovatel podal dovolání. Výklad práva či použití jakéhokoliv ustanovení právního předpisu nesmí působit retroaktivně. Povinnost zastoupení v dovolacím řízení stěžovateli nevznikla ani na základě výzvy krajského soudu ze dne 18. 1. 2016. Pokud se během řízení změní výklad práva či dokonce obecný předpis, který je však v neprospěch účastníka řízení, tak se takového výkladu práva nepoužije, a dodrží se zásada plynoucí z výkladu příznivějšího. Retroaktivním použitím nové judikatury Nejvyššího soudu bylo stěžovateli odejmuto právo na věcné projednání samotného dovolání, ačkoliv splňovalo veškeré nezbytné náležitosti. Podle ustálené judikatury platí, že v případě dovolání proti rozhodnutím podle § 30 a § 138 o. s. ř. se jinak povinné zastoupení advokátem nevyžaduje. To aproboval i Ústavní soud (viz usnesení sp. zn. II. ÚS 2479/15 ze dne 19. 1. 2016, bod 12). Nejvyšší se od ustálené judikatury odchýlil v neprospěch stěžovatele. Usnesení soudu napadané touto ústavní stížností Nejvyšší soud ani dostatečně neodůvodnil. Nevypořádal se s důvody aplikace výkladu o neexistenci povinnosti právního zastoupení advokátem v dovolacím řízení podle dřívější judikatury.

4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Ústavní soud předně podotýká, že podle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Na půdě Ústavního soudu nelze vést pokračující polemiku s obecnými (civilními, trestními, správními) soudy či jinými orgány veřejné moci, s jejichž rozhodnutími stěžovatel nesouhlasí. Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci ani v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor.

6. Ústavní stížnost stěžovatele směřuje proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým tento soud zastavil dovolací řízení pro chybějící právní zastoupení stěžovatele. Odkázal na závaznou judikaturu, podle které je třeba na zastoupení dovolatelů trvat i v případech dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu podle § 30 § 138 o. s. ř. Námitky stěžovatele pak směřují proti výkladu § 241 o. s. ř., který zaujal Nejvyšší soud, a podmínky povinného zastoupení advokátem v dovolacím řízení. To je primárně otázka podústavního práva. V této souvislosti však Ústavní soud musí připomenout svou ustálenou judikaturu, že výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší vykládat podústavní právo, pokud jeho výkladu v konkrétní věci chybí ústavněprávní rovina.

7. V nyní posuzované věci pak podle názoru Ústavního soudu napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu obsahuje dostatečné, konkrétní a logické odůvodnění, které přesvědčivě reaguje na hlavní námitku stěžovatele. Ten se podle Ústavního soudu mýlí, pokud tvrdí, že Nejvyšší soud aplikoval nový judikatorní názor retroaktivně. Ve skutečnosti jde o názor tzv. retrospektivní. Judikatura obecně nepůsobí jen do budoucna, ale nově vyslovené judikatorní závěry je třeba aplikovat také ve všech probíhajících řízeních (hovoří se o tzv. incidentní retrospektivě u působení judikatury). Výklad právní normy podaný soudem je správným od okamžiku platnosti a účinnosti konkrétní právní normy, nikoli od okamžiku, kdy výklad soud podá [podrobněji viz například Kühn, Z. Prospektivní a retrospektivní působení judikatorních změn. Právní rozhledy, č. 6/2011, s. 191 a násl.; viz také nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3221/11 ze dne 12. 12. 2013 (N 216/71 SbNU 531)]. Nejvyšší soud proto nepochybil, pokud již ve věci stěžovatele aplikoval nový právní názor plynoucí z usnesení sn. zn. 31 NSČR 9/2015. Vůči stěžovateli navíc postupoval vstřícně, protože ho ještě vyzval ke splnění náležitostí dovolání a dal mu tak šanci, aby se v řízení mohlo pokračovat. Po negativní reakci stěžovatele však neměl jinou možnost než řízení o dovolání zastavit.

8. Z tohoto důvodu Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů odmítl, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. května 2017

Jiří Zemánek, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru