Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 405/98Nález ÚS ze dne 20.10.1999Ke konfiskaci zemědělského majetku v rozporu s tehdy platnými předpisy

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajProcházka Antonín
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstříkosoba/oprávněná
konfiskace majetku
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 146/16 SbNU 87
EcliECLI:CZ:US:1999:2.US.405.98
Datum podání18.09.1998
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

12/1945 Sb., § 3 odst.2

141/1947 Sb.

229/1991 Sb., § 6 odst.1 písm.r


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 405/98 ze dne 20. 10. 1999

N 146/16 SbNU 87

Ke konfiskaci zemědělského majetku v rozporu s tehdy platnými předpisy

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátu ve věci ústavní stížnosti M.

V., důchodkyně, a vedl. účastníka Zemědělského družstva L. proti

rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 7. 1998,

č. j. 30 Ca 138/98-21, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 7.

1998, č. j. 30 Ca 138/98-21, a rozhodnutí Okresního úřadu,

pozemkového referátu v Hradci Králové ze dne 2. července 1997, č.

j. RP 1-2403/906 R So (1) se zrušují.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti brojí stěžovatelka proti

rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 7. 1998,

č. j. 30 Ca 138/98-21.

Navrhovatelka uvádí, že dne 27. 2. 1992 uplatnila nárok na

vydání nemovitostí v návrhu blíže označených ve smyslu příslušných

ustanovení zák. č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů

(dále jen zák. č. 229/1991 Sb.).

Místně příslušný Okresní úřad v Hradci Králové, pozemkový

referát, rozhodl dne 2. 7. 1997 tak, že stěžovatelka není

vlastnicí pozemků v tomto rozhodnutí blíže identifikovaných, neboť

konfiskace majetku proběhla v souladu s tehdy platnými právními

předpisy. Podle názoru stěžovatelky pozemkový úřad pochybil, pokud

posuzoval věc podle zák. č. 243/1992 Sb., neboť stěžovatelka

opřela svou výzvu zcela jednoznačně o ustanovení § 6 odst. 1 písm.

r) zák. č. 229/1991 Sb.

Podáním opravného prostředku proti správnímu rozhodnutí ke

Krajskému soudu v Hradci Králové se navrhovatelka domáhala zrušení

správního rozhodnutí. Krajský soud v Hradci Králové však po

provedeném řízení rozhodnutí Okresního úřadu v Hradci Králové,

pozemkového referátu v plném rozsahu potvrdil. Napadeným rozsudkem

Krajského soudu v Hradci Králové a rozhodnutím pozemkového

referátu bylo tak, podle názoru stěžovatelky, porušeno ústavní

právo zakotvené v čl. 11, v čl. 36 Listiny základních práv

a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 90 a čl. 95 odst. 1

Ústavy.

V odůvodnění svého názoru stěžovatelka zdůrazňuje, že jak

správní orgán, tak i krajský soud dovodily, že k přechodu

vlastnického práva původního vlastníka nemovitostí F. M. (otce

navrhovatelky) na čs. stát došlo výměrem Zemského národního výboru

v Praze ze dne 3. 4. 1948, č.j. XIII-1-10.085/2-1947, s odkazem na

ustanovení § 3 odst. 2 dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb.

(dále jen dekret), když právě tento výměr (zde měla zřejmě

stěžovatelka na mysli citovaný dekret) byl zneužíván k aktům

politické perzekuce. Změna poměrů po r. 1945 začala doléhat na

rodinu otce stěžovatelky již krátce po osvobození, když otec

stěžovatelky byl bez jakéhokoli písemného rozhodnutí obviněn

z kolaborace a byl mu zakázán pobyt v Praskačce, takže se

i s rodinou musel vystěhovat mimo obec i okres Hradec Králové. Na

opuštěný majetek byla uvalena národní správa a teprve po třech

měsících se rodina mohla vrátit zpět do svého domu. V této době

však bylo znovu zahájeno vyšetřování otce stěžovatelky, které bylo

ukončeno až v r. 1946 zastavením řízení.

Dne 10. 2. 1948 byl z podnětu ONV v Hradci Králové podán

návrh na konfiskaci zemědělského majetku otce stěžovatelky podle

§ 3 odst. 2 cit. dekretu, které se opíralo o část spisového

materiálu trestního nalézacího senátu III při ONV v Hradci

Králové, vedeného pod sp. zn. T 563/46.

I přes tento zákrok vydal MNV v Praskačce dne 4. 4. 1947 pod

č. j. 200/47 otci stěžovatelky osvědčení o státní a národní

spolehlivosti, takže uvalená národní správa na majetek F. M. byla

zrušena. Výměrem shora citovaného Zemského národního výboru

v Praze ze dne 3. 4. 1948, byla však v příslušných knihovních

vložkách pro k. ú. P. poznamenána konfiskace zemědělského majetku

podle dekretu č. 12/1945 Sb. Dne 1. 6. 1949 došlo k reálnému

rozdělení spoluvlastnictví rodičů stěžovatelky s tím, že část

nemovitostí byla ponechána ve vlastnictví p. M..M. Navrhovatelce

bylo později umožněno odkoupit část zkonfiskovaného majetku svého

otce z důvodu přídělu zemědělské půdy.

Z výše uvedeného stěžovatelka dovozuje, že k aplikaci dekretu

došlo až v rozhodném období ve smyslu zák. č. 229/1991 Sb., t. j.

po 25. 2. 1948. Podle názoru navrhovatelky osvědčení o státní

a národní spolehlivosti, vydané již v r. 1947, sanovalo usnesení

trestní a nalézací komise ze dne 18. 6. 1946, sp. zn. T 563/46,

kterým byl F. M. uznán vinným proviněním podle § 1 odst. 1 dekretu

č. 138/1945 Sb. Z tohoto důvodu považuje navrhovatelka konfiskaci

majetku svého otce za akt politické perzekuce ve smyslu § 6 odst.

1 zák. č. 229/1991 Sb. a navrhuje zrušení napadeného rozsudku

Krajského soudu v Hradci Králové.

Z uvedeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne

17. 7. 1998, č. j. 30 Ca 138/97-21, Ústavní soud zjistil, že tento

soud rozhodl o opravném prostředku stěžovatelky proti rozhodnutí

Okresního úřadu v Hradci Králové ze dne 2. 7. 1997, č. j. RP

- 1-2403/906 R So (1), za účasti vedl. účastníků tak, že opravným

prostředkem napadené správní rozhodnutí potvrdil. V odůvodnění

rozsudku konstatoval soud, že při přezkoumávání citovaného

rozhodnutí v řízení podle části páté hlavy třetí o. s. ř. dospěl

k následujícím skutkovým zjištěním a právním závěrům:

Z usnesení trestního nalézacího senátu III. při ONV v Hradci

Králové ze dne 18. 6. 1946, sp. zn. T 563/46, se zjišťuje, že

trestní řízení proti F. M. bylo zastaveno i když byl jmenovaný

uznán vinným podle § 1 odst. 1 dekretu prezidenta republiky č.

138/1945 Sb., ale od jeho potrestání bylo upuštěno v důsledku

zjištěné podpory drobných českých lidí v době Protektorátu

a současně i pro rodinné zatížení duševní chorobou.

Při jednání před krajským soudem však stěžovatelka uvedla, že

toto tvrzení bylo pouze účelové, neboť její otec nebyl nikdy

zbaven způsobilosti k právním úkonům a duševně byl zcela zdráv.

Krajský soud dále zdůraznil, že citované usnesení nepozbylo nic na

své platnosti a jeho závěry nelze ani v dnešní době zpochybňovat

či přezkoumávat, což ve svém důsledku znamená nemožnost aplikovat

na restituci zák. č. 243/1992 Sb. pro nesplnění podmínky

ustanovení § 2 odst. 1 cit. zákona.

K námitce stěžovatelky, že konfiskační výměr Zemského

národního výboru v Praze ze dne 3. 4. 1948, č. j.

XIII-1-10.085/2/1947, byl aktem politické perzekuce ve smyslu

§ 6 odst. 1 písm. r) zák. č. 229/1991 Sb. krajský soud

z listinných důkazů dovodil, že konfiskační řízení probíhalo

fakticky již od r. 1946, tedy před rozhodným obdobím a důvodem

k tomuto postupu bylo již citované rozhodnutí v trestní věci proti

otci stěžovatelky z r. 1946.

Krajský soud zdůraznil, že v těchto letech nedošlo k žádnému

zkreslení postojů otce stěžovatelky v době nacistické okupace

a řízení o konfiskaci majetku, včetně vyřízení podaného opravného

prostředku proti výměru, proběhlo v souladu s tehdy platnými

právními předpisy, když odvolání proti konfiskačnímu výměru

Zemského národního výboru bylo tímto orgánem odmítnuto pro jeho

zjevnou opožděnost. Z průběhu dokazování krajský soud dovodil,

v souladu s rozhodnutím správního orgánu, že namítaná politická

perzekuce v souvislost s konfiskací majetku otce stěžovatelky

nebyla prokázána.

Ústavní soud po zjištění, že ústavní stížnost splňuje

náležitosti podání ve smyslu ustanovení § 34 ve vztahu

k ustanovení § 72 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších

předpisů, a že tedy není důvod pro její odmítnutí podle ustanovení

§ 43 odst. 1, 2 cit. zákona o Ústavním soudu, si vyžádal spis

Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 30 Ca 138/97, správní

spis Okresního úřadu v Hradci Králové, pozemkového referátu

a vyjádření účastníka řízení, včetně vedl. účastníků k podané

ústavní stížnosti. Účastník řízení odkázal ve svém vyjádření

v plném rozsahu na skutkový stav a právní závěry, obsažené

v napadeném rozsudku a trval na jeho obsahu. Účastník řízení je

přesvědčen, že výtky stěžovatelky ohledně porušení ústavních práv

postupem pozemkového úřadu a Krajského soudu v Hradci Králové

nejsou důvodné, je však připraven respektovat v plném rozsahu

posouzení věci Ústavním soudem.

Zároveň se účastník řízení již dopředu omluvil z veřejného

projednání věci.

Ze spisu Okresního úřadu v Hradci Králové, pozemkového

referátu se zjišťuje, že správní orgán rozhodl ve věci návrhu

stěžovatelky na vydání pozemků tak, že stěžovatelka není vlastnicí

nemovitostí v rozhodnutí blíže specifikovaných, t. j. pozemků

v k. ú. P. a nemá ani nárok na náhradu za požadované pozemky.

Stěžovatelka uplatnila dne 27. 2. 1992 svůj nárok podle § 9 odst.

1 zák. č. 229/1991 Sb. u místně příslušného Okresního úřadu

v Hradci Králové, pozemkového referátu a uvedla, že předmětné

nemovitosti přešly na stát na základě dekretu č. 12/1945 Sb., když

v tomto případě šlo o zneužití dekretu jako aktu politické

perzekuce. Správní orgán si vyžádal řadu listinných dokladů

vztahujících se jak ke konfiskaci majetku F. M.., t. j. zejména

výměr Zemského národního výboru v Praze ze dne 3. 4. 1948, č. j.

XIII-1-10.085/2-1947, vydaný podle § 3 odst. 2 dekretu č. 12/1945

Sb., jakož i usnesení trestního nalézacího senátu III., sp. zn.

T 563/46, a zdůraznil, že z výpovědi svědků navržených

stěžovatelkou a dalšího svědka, vyslechnutého v průběhu správního

řízení, nezjistil žádnou politickou perzekuci právního předchůdce

stěžovatelky po r. 1948, když vystěhování rodiny a uvalení národní

správy na majetek se událo ještě před rozhodným obdobím. Pozemkový

referát připustil, že na daný problém nelze vztáhnout podmínky

zák. č. 243/1992 Sb., neboť nelze vyhovět především dikci

ustanovení § 2 odst. 1 cit. zák., který požaduje, aby se dotčená

osoba neprovinila proti čs. státu. V této souvislosti dospěl

k závěru, že tvrzení stěžovatelky o zneužití dekretu č. 12/1945

Sb. a o politické perzekuci původního vlastníka jsou v rozporu

s provedeným dokazováním a jako nerozhodné nemohly být vzaty

v úvahu při rozhodování tohoto orgánu. V závěru proto rozhodl ve

smyslu ustanovení § 9 odst. 4 zák. č. 229/1991 Sb. zamítavým

výrokem.

Ústavní soud si je vědom, že nemůže přezkoumávat důkazy

provedené obecným soudem v případě, pokud by je sám v řízení před

Ústavním soudem neprovedl, ale může ze skutkových zjištění vyvodit

jiné právní závěry.

Ústavní soud při svém zkoumání vycházel především

z listinných důkazů dosvědčujících, že přes veškerou snahu a četné

urgence tehdejšího Zemského národního výboru o získání podkladů

pro možnost konfiskace zemědělského majetku F. M. nebylo možné až

do února 1948 získat takové zákonné podklady, které by umožňovaly

aplikovat ustanovení § 1 odst. 1 písm. b) pro rozhodnutí Zemského

národního výboru v Praze ve smyslu § 3 odst. 2 dekretu.

Na žádost F. M. bylo MNV v Praskačce dne 4. 4. 1947, tedy

před vydáním konfiskačního výměru, vydáno osvědčení o státní

a národní spolehlivosti jmenovaného ve smyslu vyhl. č. 141/1947 Ú.

l., které osvědčovalo, že fyzická osoba národnosti české,

slovenské nebo jiné slovanské národnosti nebyla odsouzena podle

tehdy platných dekretů a zákonů, týkajících se postihů

kolaborantů, zrádců a nepřátel čs. republiky a že proti ní není

ani žádné řízení ve smyslu těchto právních předpisů vedeno.

Platnost vydaného osvědčení trvala tak dlouho, dokud nebylo

vydávajícím národním výborem zrušeno z toho důvodu, že předpoklady

pro státní a národní spolehlivost nebyly naplněny. Stíhání osob,

provinivších se proti národní cti a provedení revizí skončených

trestních řízení, umožňoval až zák. č. 34/1948 Sb. ze dne 25. 3.

1948.

Ve smyslu dekretu č. 12/1945 Sb. přecházel konfiskovaný

majetek na čs. stát dnem jeho účinnosti. Konfiskační výměr jako

akt deklaratorní a zároveň prováděcí pak pouze vymezoval, které

nemovitosti jsou dekretem dotčeny a zároveň bylo umožněno, aby

v případě liberačních důvodů příslušný orgán část takto:

zkonfiskovaného majetku z konfiskace vyňal. V rámci ustálené

judikatury Ústavního soudu (viz nález ze dne 1. 10. 1998, sp. zn.

III. ÚS 187/98, a nález ze dne 12. 10. 1995, sp. zn. III.ÚS

39/95) bylo konstatováno, že osvědčení o státní a národní

spolehlivosti, včetně rozhodnutí o zastavení trestního stíhání,

pokud byla vydána k tomu kompetentními orgány před přijetím

konfiskačního výměru zcela opodstatňují právní závěr, dle kterého

byl následně vydaný (v rozhodném období) konfiskační výměr zjevně

v rozporu s tehdy platnými právními předpisy. V daném případě

stěžovatelka poukazovala již v řízení před správním orgánem na

tuto skutečnost s odůvodněním, že konfiskační výměr byl vydán jak

akt politické perzekuce po 25. únoru 1948. Ústavní soud vzhledem

ke shora řečenému s tímto závěrem souhlasí, neboť opačný výklad by

znamenal nejen porušení práva rovnosti, vzhledem k předchozím

restitučním případům, ale i porušení práva na spravedlivý proces

podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

Ze shora uvedeného tedy vyplývá, že k přechodu majetku na

stát došlo se zpětnou platností k datu účinnosti dekretu č.

12/1945 Sb., aniž byly v této době naplněny hmotně právní podmínky

pro konfiskaci majetku původního vlastníka. Na správní akt

(konfiskační výměr) lze proto pohlížet jako na akt politické

perzekuce, porušující obecně uznávaná lidská práva a svobody

a v daném případě i jako na právní akt vydaný v rozporu s tehdy

platnými právními předpisy.

Ze všech těchto důvodů Ústavní soud vyhověl zcela ústavní

stížnosti podle ustanovení § 82 odst. 1, 3 písm. a) zák. č.

182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť uvedenými

rozhodnutími bylo porušeno právo stěžovatelky, zakotvené v čl. 36

odst. 1 a čl. 1 Listiny.

Z důvodů procesní ekonomie rozhodl Ústavní soud i o zrušení

rozhodnutí Okresního úřadu-pozemkového referátu, jak uvedeno

v enunciátu rozsudku.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 20. října 1999

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru