Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 403/21 #1Usnesení ÚS ze dne 15.03.2021

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
Soudce zpravodajUhlíř David
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
Věcný rejstříkdovolání/přípustnost
EcliECLI:CZ:US:2021:2.US.403.21.1
Datum podání11.02.2021
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 237, § 238 odst.1 písm.c


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 403/21 ze dne 15. 3. 2021

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky, společnosti SEFIKO, s.r.o., se sídlem v Praze, Libeňský ostrov 272, zastoupené Mgr. Michalem Hanzlíkem, advokátem, se sídlem v Praze, Na Hřebenech II 1718/8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2020 č. j. 32 Cdo 3219/2020-255, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností se stěžovatelka s odkazem na údajné porušení čl. 11, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhala zrušení shora uvedeného usnesení obecného soudu. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2020 č. j. 32 Cdo 3219/2020-255 bylo ve věci společnosti Trade Industry s.r.o. jako žalobkyně proti žalované stěžovatelce odmítnuto dovolání stěžovatelky, a byla jí uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníku řízení na náhradu dovolacího řízení částku 8 615 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám právního zástupce vedlejšího účastníka. Důvodem pro odmítnutí dovolání byla skutečnost, že stěžovatelka podala dovolání proti výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně co do částky 39 502 Kč s příslušenstvím, přičemž Nejvyšší soud uzavřel s odkazem na § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., že dovolání není přípustné, neboť směřuje proti rozhodnutí o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 50 000 Kč.

2. Mezi stěžovatelkou jako objednatelem a vedlejším účastníkem coby zhotovitelem došlo k uzavření rámcových smluv o dílo ze dne 2. 1. 2015 a 4. 1. 2016, když jednotlivé smlouvy byly uzavřeny vždy na příslušný kalendářní rok. Na základě těchto smluv prováděl vedlejší účastník pro stěžovatelku mimo jiné i dílo na Hotelu Excelsior a ČVUT v Praze, a to dle objednávek stěžovatelky, tedy mezi vedlejším účastníkem a stěžovatelkou došlo k uzavření dílčích smluv o dílo dle ustanovení § 2586 občanského zákoníku podle ustanovení čl. 1.3 rámcových smluv. Přesto Městský soud v Praze ve svém rozsudku č. j. 35 Co 74/2020-232 ze dne 19. 5. 2020, proti kterému směřovalo dovolání stěžovatelky, podle jejího názoru nesprávně uzavřel, že dílo na stavbě ČVUT tak bylo žalobkyní realizováno na základě zcela samostatné a pouze ústní dohody obou stran, tj. neplatí pro ně ujednání uzavřené rámcové smlouy o dílo. Stěžovatelka v odůvodnění ústavní stížnosti shledává zásah do svých ústavně zaručených práv zejména v tom, že Nejvyšší soud odmítl její dovolání podle jejího názoru v nesouladu s ustálenou judikaturou, postupoval ryze formalisticky a povinnost k náhradě nákladů řízení uložil rovněž nesprávně. Dovolání nebylo možno označit za nepřípustné, když stěžovatelka namítala zásah do svých základních práv. Rozsudek Městského soudu v Praze pak podle stěžovatelky spočíval na nesprávném právním posouzení věci, a mimo jiné posoudil vadně i otázku započtení, když stěžovatelka jako sekundární obranu řádně uplatnila kompenzační námitku.

3. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Nejvyšší soud v napadeném usnesení zejména uvedl, že stěžovatelka podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání v celém rozsahu. K podání dovolání v části, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně částečně změněn, však není subjektivně oprávněna, neboť inkriminovaným výrokem nebyla stěžovatelce způsobena žádná újma na jejích právech, jelikož jí bylo vyhověno. V tomto směru bylo tedy dovolání odmítnuto jako nepřípustné. Dovolací soud pak zkoumal přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen výrok soudu prvního stupně co do částky 39 502 Kč a o náhradě nákladů odvolacího řízení. Nejvyšší soud uzavřel s odkazem na § 238 odst. 1 písm. c) o.s.ř., že dovolání není přípustné, neboť směřuje proti rozhodnutí o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 50 000 Kč. Stejně tak není dovolání přípustné v části, směřující proti rozhodnutí o nákladech řízení. Na tomto právním názoru Nejvyššího soudu nelze shledat nic neústavního. Hlubší ingerence do zkoumaného případu tak Ústavnímu soudu za této situace nepřísluší, i když stěžovatelka je jiného názoru. Pokud se domnívala, že pochybil Městský soud v Praze, měla a mohla si přímo stěžovat na jeho rozsudek.

4. Ústavní stížnost tedy byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. března 2021

Ludvík David v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru