Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 403/07 #1Usnesení ÚS ze dne 23.10.2008

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 1
Soudce zpravodajNykodým Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkOdvolání
poplatek/osvobození
poplatek/soudní
EcliECLI:CZ:US:2008:2.US.403.07.1
Datum podání12.02.2007
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

337/1992 Sb., § 60

549/1991 Sb., § 4 odst.1 písm.b, § 7 odst.1

99/1963 Sb., § 138, § 218 písm.c


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 403/07 ze dne 23. 10. 2008

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti JUDr. Z. A., zastoupeného JUDr. Milanem Hulíkem, advokátem v Praze, směřující proti usnesení rozhodnutí předsedy Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 12. 2006, sp. zn. Spr. 3228/2006, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1 jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i co do ostatních formálních náležitostí vyhovuje zákonu č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí předsedy Obvodního soudu pro Prahu 1, jímž se cítí poškozen v právu na spravedlivý proces, jak mu je garantováno čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Stěžovatel vedl před Obvodním soudem pro Prahu 1 spor o peněžité plnění. V prvé instanci byla věc ukončena rozsudkem č. j. 24 C 265/2000-95; stěžovatel coby žalobce dílem uspěl, dílem byla (ohledně žalovaného příslušenství a vůči jedné ze žalovaných) žaloba zamítnuta. Proti zamítavé části rozsudku se stěžovatel odvolal. Zároveň požádal o osvobození od povinnosti platit soudní poplatek z odvolání. Obvodní soud toto osvobození nepřiznal (usnesení č. j. 24 C 265/2000-142) s tím, že dle učiněných zjištění stěžovatelův majetek k úhradě vyměřeného poplatku dostačuje. Městský soud v Praze k podanému odvolání rozhodnutí o nepřiznání osvobození od soudního poplatku jako věcně správné potvrdil (usnesení č. j. 20 Co 428/2005-151). Usnesení odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud ČR odmítl (usnesení č. j. 33 Odo 412/2006-163) s tím, že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž občanský soudní řád tento mimořádný opravný prostředek nepřipouští. Zrušení rozhodnutí obecných soudů se stěžovatel domáhal též cestou ústavní stížnosti, kterou ovšem Ústavní soud jako zjevně neopodstatněnou odmítl (usnesení sp. zn. I. ÚS 54/06). Následně Obvodní soud pro Prahu 1 vyzval (usnesení č. j. 24 C 265/2000-166) stěžovatele k zaplacení soudního poplatku z odvolání, a to ve lhůtě 15 dnů od doručení rozhodnutí.

Stěžovatel reagoval jednak podáním žaloby na náhradu škody vůči České republice způsobené mu údajným korupčním jednáním, které mimo jiné dovozuje i z negativních rozhodnutí soudů o žádostech a návrzích o osvobození od soudního poplatku, a jednak požádal soud o povolení posečkání se zaplacením vyměřeného poplatku. Žádost odůvodnil tím, že je dlouhodobě vystaven ekonomickému nátlaku spočívajícímu v zadržování svých příjmů za souběžného vymáhání dluhů a vykonstruovaných exekucí na jeho majetek. Očekává však, že tento nátlak bude postupně slábnout se slábnutím vlivu žalované České strany sociálně demokratické na státní orgány.

O žádosti rozhodl předseda Obvodního soudu pro Prahu 1 rozhodnutím napadeným nyní Ústavní stížností tak, že posečkání se zaplacením soudního poplatku se nepovoluje. Stěžovatele poučil, že proti rozhodnutí není přípustné odvolání.

Stěžovatel se tedy obrátil na Ústavní soud. V podání po stručné rekapitulaci událostí vedoucích k vydání napadeného rozhodnutí uvedl, že důvody porušení svých základních práv v podstatě vyložil v (shora zmiňované) žalobě na náhradu škody způsobené mu orgány České republiky korupčním jednáním. Stěžovatel v této souvislosti poukázal na to, že Obvodní soud pro Prahu 1 i ostatní soudy rozhodující v jeho poplatkové záležitosti informoval o "bezprecedentním" nátlaku "některých státních orgánů" vyvíjeném na jeho osobu, a přesto nebyl od soudního poplatku osvobozen. Tím byla podstatně ztížena možnost stěžovatele vymoci své nároky a jeho dlužníkům naopak tímto přístupem soudy poskytly nepatřičnou výhodu "ve smyslu Trestněprávní úmluvy o korupci a Občanskoprávní úmluvy o korupci" (publikovaných pod č. 70/2002, resp. 3/2004 Sb. mezinárodních smluv). S odkazem na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Delcourt konstatuje, že napadeným rozhodnutím byl porušen princip rovnosti zbraní. Svých práv se u soudu domáhal proti vládnoucí politické straně, zjevnou faktickou nerovnost stran sporu proto soud mohl a měl minimalizovat alespoň posečkáním s úhradou soudního poplatku. Konečně lze dle stěžovatele výkladem § 60 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb. dovodit, že rozhodnutí o nepovolení posečkání se zaplacením soudního poplatku podléhá přezkoumání odvolacím soudem a jako takové musí být odůvodněno.

stavní soud přezkoumal podaný návrh a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. Vzhledem ke skutečnosti, že podání je polemikou s výkladem práva, nemusel ve věci činit další úkony a mohl bez dalšího rozhodnout.

Tak jako v řadě předchozích případů i nyní Ústavní soud předně konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, a proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 45/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, č. 5, a dále řada rozhodnutí na něj navazujících). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Rozhodnutí o žádosti o posečkání s úhradou poplatku není rozhodnutím ve věci a jako takové, stejně jako drtivá většina rozhodnutí procesní povahy, ani není způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv (obdobný závěr Ústavní soud učinil např. ve vztahu k rozhodnutí o přerušení řízení v nepublikovaných usneseních sp. zn. II. ÚS 234/04, III. ÚS 350/04 či III. ÚS 626/06 aj.). Podstata předmětné ústavní stížnosti spočívá v pouhém nesouhlasu stěžovatele s tím, jak soud naložil s jeho žádostí o posečkání se zaplacením soudního poplatku, tedy žádostí "předprocesního" charakteru, kdy rozhodnutí o ní leží v rovině podústavního práva. Jeho výklad, stejně jako hodnocení zjištěních skutečností, přísluší obecným soudům, které jsou oprávněny a současně i povinny odpovědně zvážit, jaký procesní postup v konkrétním případě zvolí. Ústavnímu soudu nepřísluší procesní postup obvodního soudu zpochybňovat, neboť tento soud je v dané věci nejlépe informován o okolnostech případu, ani měnit závěr o poplatkové povinnosti, který je výrazem nezávislého rozhodování. To by posunovalo Ústavní soud do role další přezkumné instance v systému všeobecného soudnictví; v případě nyní posuzovaném by Ústavní soud působil dokonce jako soud odvolací. To by bylo evidentně v rozporu s ústavním vymezením jeho kompetencí. Nelze přehlédnout, že pravidla občanského soudního řízení neumožňují, aby se rozhodnutími vydanými v souvislosti s odchylným postupem od jinak obecné povinnosti skládat soudní poplatek zabýval Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací, či že rozhodnutí o posečkání daně jsou vyloučena z přezkumu správními soudy (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. 10 Afs 10/2003-54, publikováno ve Sb.NSS pod č. 521/05). O to více je dle Ústavního soudu problematický posun této marginální problematiky do roviny ústavněprávní. V této souvislosti je třeba zdůraznit princip subsidiarity ústavní stížnosti a s ním související princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do pravomoci jiných orgánů, jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavních stížnostech přezkoumávána.

Dle Ústavního soudu je vůbec otázkou, zda je institut posečkání s úhradou, který je právně zakotven v § 60 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "daňový řád"), v případě soudních poplatků použitelný. Podle ustanovení § 4 odst. 1 písm. b) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, vzniká poplatková povinnost, jde-li o poplatek za řízení, podáním odvolání. Dle § 7 odst. 1 téhož zákona je soudní poplatek splatný vznikem poplatkové povinnosti. Jde o kogentní ustanovení které nepřipouští odchylný postup. Případná výjimka by musela být výslovně zakotvena. Krom toho by se posečkání s úhradou ve své podstatě krylo s institutem osvobození od soudního poplatku. Zákonná dikce "odůvodňují-li to poměry účastníka", s níž jako s předpokladem pro osvobození pracuje občanský soudní řád (§138), v sobě zahrnuje i vážnou újmu poplatníka hrozícímu neprodleným zaplacením či nemožnost vybrat poplatek z jiných důvodů, tedy pojmy, s nimiž pracuje daňový řád. Jak ale bylo opakovaně zdůrazněno, není Ústavní soud tím, komu v řízení o ústavní stížnosti náleží vykládat vztahy a vazby mezi běžnými zákony, chybí-li zde vazba na základní práva a svobody garantovaná ústavou.

Nicméně pakliže soud prvého stupně, resp. jeho předseda, shledal institut aplikovatelným, nemohl postavení stěžovatele z hlediska ústavních garancí zhoršit, leda naopak. V žádném případě nelze dovodit právní nárok na poplatkový "pardon", a bylo tedy věcí volné úvahy soudu, jak se žádostí naloží. Pokud obvodní soud při posuzování předcházející žádosti o osvobození od soudního poplatku zjistil, že stěžovatel je vlastníkem řady nemovitostí v různých katastrálních územích, kdy u desítek z nich sice byla nařízena exekuce jejich prodejem, ovšem z porovnání daňového přiznání a prohlášení o osobních a majetkových poměrech po odečtení dluhů stěžovateli zbývá dosažený příjem cca 2 mil. Kč, pak zcela logicky dospěl k závěru, že může zaplatit i soudní poplatek vyměřený částkou 500.000 Kč, aniž by šlo o situaci, kdy by zaplacením soudního poplatku byl ohrožen jeho běžný život, eventuálně život jeho rodiny. S ohledem na tato zjištění o majetkových poměrech stěžovatele nebylo možné posoudit jinak ani jeho následnou žádost o posečkání s úhradou.

Dále Ústavní soud konstatuje, že shora zmiňovaná žaloba proti České republice na náhradu škody způsobené stěžovateli korupčním jednáním, na niž je v ústavní stížnosti odkazováno, nemá pro přezkoumávanou věc žádnou relevanci. Při zajišťování splnění poplatkové povinnosti obecný soud přihlíží pouze k majetkové situaci poplatníka a jakékoliv úvahy či tvrzení poplatníka o propojení druhého účastníka sporu s výkonnou mocí státu jsou v tomto směru bezvýznamné a ve výroku rozhodnutí se nemohou odrazit. Jinak Ústavní soud příliš nerozumí námitce stěžovatele, že úpravou poplatkové povinnosti (posečkáním s ní) mohl obvodní soud "vyrovnat zbraně" stěžovatele a žalované politické strany. Povinnost skládat soudní poplatek vznikla stěžovateli ze zákona tím, že podal odvolání. Stejně tak by ale poplatková povinnost stíhala druhou procesní stranu, pokud by se do rozsudku odvolala ona. Souvislost s garantovaným rovným postavením účastníků soudního procesu zde dle Ústavního soudu není žádná. Každopádně ani pochybnost o rovném postavení účastníků před soudy není sto vyvolat skutečnost, že jeden z účastníků sporu je politická strana, která se podílela na vládě. Ústavní soud v tomto směru zdůrazňuje, že Česká republika je právním státem (čl. 1 Ústavy ČR), kde soudní moc vykonávají jménem republiky nezávislé - a to i na vládních politických stranách - soudy (čl. 81 Ústavy ČR).

Námitkou stěžovatele, že proti napadenému rozhodnutí předsedy obvodního soudu mělo být připuštěno odvolání, se Ústavní soud dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl zabývat, neboť je nepřípustná. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze podat zpravidla pouze tehdy, vyčerpal-li stěžovatel ještě před jejím podáním všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Princip subsidiarity ústavní stížnosti, v němž se fakticky projevuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci, vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a do jejich činnosti může zasáhnout jen v případě, že v jejich rozhodování shledá porušení některých základních práv a svobod stěžovatele a pouze tehdy, není-li možné nápravu zjednat před obecnými soudy samými. Namítá-li stěžovatel, že byl o možnosti napadnout usnesení předsedy obvodního soudu odvoláním poučen chybně, nic mu nebránilo, aby odvolání přesto podal a o správnosti svého výkladu přesvědčil odvolací soud. O ústavní stížnosti mohl uvažovat teprve v případě rozhodnutí ve smyslu § 218 písm. c) občanského soudního řádu.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení stěžovatelem namítaného práva na spravedlivý proces či jiného základního práva. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. října 2008

Jiří Nykodým

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru