Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 402/18 #1Usnesení ÚS ze dne 27.02.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Hradec Králové
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
Věcný rejstříkadvokát/ustanovený
poplatek/osvobození
poplatek/soudní
Obnova řízení
soudce/vyloučení
žaloba/pro zmatečnost
EcliECLI:CZ:US:2018:2.US.402.18.1
Datum podání30.01.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 138, § 30


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 402/18 ze dne 27. 2. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele B. V., zastoupeného advokátem JUDr. Ladislavem Koženým, se sídlem Sládkovského 13, Kolín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 11. 2017, č. j. 27 Cdo 4485/2017-576, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 7. 2017, č. j. 20 Co 188/2017-566, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové z 19. 11. 2008, č. j. 17 Co 261/2007-125, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doplněná podáním ze dne 16. 2. 2018. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno zejména jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na soudní ochranu podle čl. 90 Ústavy.

2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadených rozhodnutí, přitom vyplývá, že Okresní soud v Havlíčkově Brodě usnesením ze dne 30. 5. 2017, č. j. 3 C 38/2016-556, nepřiznal stěžovateli osvobození od soudních poplatků pro řízení o žalobě na obnovu řízení a o žalobě pro zmatečnost a zamítl jeho žádost o ustanovení zástupce z řad advokátů pro uvedené řízení. Stěžovatelova žaloba na obnovu řízení, respektive žaloba pro zmatečnost, přitom navazovala na jím v minulosti vedené řízení o vydání jeho zdravotnické dokumentace proti Psychiatrické nemocnici Havlíčkův Brod.

3. Krajský soud v Hradci Králové nyní napadeným usnesením k odvolání stěžovatele usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Ve shodě s okresním soudem totiž konstatoval, že pro osvobození od soudních poplatků musí být současně splněny dvě podmínky - musí to odůvodňovat poměry účastníka řízení a zároveň se nesmí jednat o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování či bránění práva. Není-li jedna z těchto podmínek splněna, nelze osvobození od soudních poplatků přiznat. Stejně tak i pro ustanovení zástupce z řad advokátů musí být současně splněny dvě podmínky, a to, že účastník musí splňovat podmínky pro osvobození od soudních poplatků a ustanovení advokáta vyžaduje ochrana zájmů účastníka. Bez splnění byť jedné z těchto podmínek nelze žádosti o ustanovení advokáta vyhovět, i kdyby druhá podmínka byla splněna.

4. Ve věci stěžovatele se přitom podle krajského soudu jednalo o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva. V případě žaloby na obnovu řízení totiž tato v rozporu se zákonem zčásti směřovala proti nemeritorním rozhodnutím a zčásti byla podána opožděně. Žalobou pro zmatečnost pak stěžovatel brojil proti podjatosti stěžovatelem jmenovaných soudců, ovšem důvod jejich podjatosti shledával ve způsobu jejich rozhodování ve věci samé. Taková skutečnost však podle krajského soudu není důvodem pro vyloučení soudce z projednávání a rozhodnutí věci. Žádný ze soudců nebyl rovněž v souvislosti s věcí stěžovatele odsouzen pro trestný čin.

5. Následné řízení o stěžovatelově dovolání bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu zastaveno, neboť stěžovatel nebyl zastoupen advokátem aiv tomto případě se jednalo o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva. Proto nebylo namístě stěžovateli pro dovolací řízení zástupce z řad advokátů ustanovit.

6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zčásti návrh nepřípustný ve smyslu ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, a to v rozsahu, je-li ústavní stížností napadán rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 11. 2008, č. j. 17 Co 261/2007-125. Tímto rozsudkem - zjednodušeně řečeno - byl totiž potvrzen rozsudek Okresního soudu v Havlíčkově Brodě, kterým byla zamítnuta stěžovatelova žaloba na vydání zdravotnické dokumentace za roky 1974, 1975 a 1976 proti žalované Psychiatrické léčebně Havlíčkův Brod. Ústavní stížnost představuje procesní prostředek k ochraně subjektivních základních práv a svobod individuálního stěžovatele, které jsou zaručeny ústavním pořádkem. Z ustanovení § 72 odst. 1, 3, 4 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přitom plyne, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně základních práv, který je možno zásadně využít až po marném vyčerpání všech prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně toho kterého práva poskytuje. Stěžovatel ale v nyní projednávané věci nenapadá i rozhodnutí Nejvyššího soudu, byť byl krajským soudem poučen o přípustnosti dovolání. Zde ovšem Ústavní soud nepřehlédl, že stěžovatel dovolání proti citovanému rozsudku krajského soudu podal, a toto dovolání vyústilo v rozsudek Nejvyššího soudu ze dne ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3562/2009. Tento rozsudek Nejvyššího soudu pak stěžovatel napadl i ústavní stížností, která ale byla usnesením Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2012, sp. zn. II. ÚS 3406/11 odmítnuta podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněná. Z právě uvedeného lze tedy usuzovat, že i kdyby nyní stěžovatel opětovně rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3562/2009 nyní projednávanou ústavní stížností napadl, byla by v tomto rozsahu ústavní stížnost opožděná, neboť by nebyla podána v zákonné lhůtě ve smyslu § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.

7. Ústavní soud dále konstatuje - ve vztahu ke zbývajícím rozhodnutím - že ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Takové zásahy či pochybení nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

8. K věci samé může Ústavní soud toliko dodat, že stěžovatel v ústavní stížnosti dostatečně nespecifikuje - o ústavněprávní rovině ani nemluvě - v čem obecné soudy pochybily, když hodnotily (ne)splnění podmínek pro podání žaloby na obnovu řízení a žaloby pro zmatečnost, přičemž od tohoto hodnocení pak odvozovaly i zřejmou bezúspěšnost při uplatňování nebo bránění práva, a tedy (ne)splnění podmínek pro osvobození od soudních poplatků a (ne)splnění podmínek pro ustanovení právního zástupce.

9. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva stěžovatele. Pokud totiž stěžovatel Ústavnímu soudu nepředestře relevantní argumentaci, nedává mu ani možnost se s ní věcně vypořádat.

10. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl zčásti pro nepřípustnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ve zbytku pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) cit. zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. února 2018

Ludvík David v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru