Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 4010/16 #1Usnesení ÚS ze dne 02.05.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - OS Most
Soudce zpravodajDavid Ludvík
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní... více
Věcný rejstříkExekuce
řízení/zastavení
Platební rozkaz
soudce/podjatost
soudce/vyloučení
doručování/do vlastních rukou
EcliECLI:CZ:US:2017:2.US.4010.16.1
Datum podání06.12.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 173 odst.2, § 268 odst.1 písm.a


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 4010/16 ze dne 2. 5. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky Orgapol, akciová společnost, se sídlem Podolí 78, zastoupené JUDr. Ing. Ivanem Rottem, advokátem, AK se sídlem Křížová 96/18, Brno, proti usnesení Okresního soudu v Mostě ze dne 22. 11. 2016 č. j. 48 C 21/2016-80, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Výše označená stěžovatelka podala v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdila, že bylo zasaženo její základní právo na spravedlivý proces a rovnost účastníků garantované čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách. Navrhovala, aby Ústavní soud svým nálezem usnesení Okresního soudu v Mostě č. j. 48 C 21/2016-80 zrušil.

2. Okresní soud v Mostě usnesením ze dne 22. 11. 2016 č. j. 48 C 21/2016-80 zamítl návrh stěžovatelky na zrušení platebního rozkazu č. j. Ro 4216/95-8 pro nedoručitelnost. Platební rozkaz č. j. Ro 4216/95-8 byl vydán dne 1. 4. 1997. Platebním rozkazem bylo vedlejšímu účastníkovi uloženo zaplatit právnímu předchůdci stěžovatele částku 670 811 Kč s příslušenstvím. K doručení došlo dle údajů na doručence dne 8. 10. 1997. Právní moci a vykonatelnosti nabyl platební rozkaz dne 24. 10. 1997. Návrh na nařízení exekuce byl podán dne 8. 1. 2003. Exekuční řízení bylo následně pravomocně zastaveno z důvodů uvedených v § 268 odst. 1 písm. a) z. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, neboť platební rozkaz nebyl vedlejšímu účastníkovi řádně doručen do vlastních rukou. Okresní soud pokračoval v řízení o původním návrhu stěžovatelky o zaplacení 670 811 Kč a opětovně doručil platební rozkaz právnímu zástupci vedlejšího účastníka, který proti němu podal odpor. Stěžovatelka se návrhem ze dne 17. 3. 2016 domáhala zrušení platebního rozkazu ze dne 1. 4. 1997 č. j. Ro 4216/95-8 pro nedoručitelnost. Okresní soud v Mostě tento návrh usnesením ze dne 22. 11. 2016 č. j. 48 C 21/2016-80 zamítl. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka ústavní stížnost.

3. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

4. Ústavní soud předně podotýká, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

5. Na půdě Ústavního soudu nelze vést pokračující polemiku s obecnými (civilními, trestními, správními) soudy či jinými orgány veřejné moci, s jejichž rozhodnutími stěžovatel nesouhlasí. Ústavní soud zdůrazňuje, že se cítí být vázán doktrínou minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, která je mj. odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci.

6. Výjimku představují situace, kdy interpretace podústavního práva, kterou soudy zvolily, založila porušení některého základního práva stěžovatele, anebo je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy, případně koliduje s všeobecně (konsensuálně) akceptovaným chápáním dotčených právních institutů, event. představuje zjevné a neodůvodněné vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (čímž činí na jeho základě vydané rozhodnutí nepředvídatelným excesem), případně je-li dokonce výrazem interpretační svévole, jemuž chybí jakékoli smysluplné odůvodnění. Napadené rozhodnutí navíc není rozhodnutím konečným, podstatou přezkumu tohoto dílčího opatření v rámci soudního řízení může být jen omezený test ústavnosti, tj. posouzení, zda rozhodnutí mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a není projevem svévole (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98; viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 11. 2015 sp. zn. III. ÚS 3193/15; či usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 595/16).

7. První dvě podmínky byly splněny. Stejně tak nelze v postupu soudu dovodit prvky svévole. Posuzovaná ústavní stížnost je pouze pokračováním polemiky stěžovatelky se závěry obecných soudů a opakováním jejích námitek již uplatněných v předchozím řízení. Tato polemika je však vedena v rovině práva podústavního a stěžovatelka nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu.

8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že nelze-li platební rozkaz doručit, měl soud platební rozkaz dle § 173 odst. 2 občanského soudního řádu zrušit. Podle názoru stěžovatelky není opětovné doručování platebního rozkazu možné. Okresní soud v Mostě, který zamítl návrh stěžovatelky na zrušení platebního rozkazu, v odůvodnění zcela správně uvádí, že opakované doručení platebního rozkazu není vyloučeno. Odkazuje i na komentářovou literaturu a judikaturu, která s možným opětovným doručováním počítá. Platební rozkaz je nutné doručit do vlastních rukou, náhradní doručení je vyloučeno. Tím je zajištěno, že se žalovaný s platebním rozkazem fakticky seznámí. Ke zrušení má dojít tehdy, nelze-li platební rozkaz doručit. Pokud je však zřejmé, že opětovné doručení může být úspěšné, není pro zrušení platebního rozkazu důvod. Takový postup plně odpovídá účelu ustanovení § 173 odst. 2 občanského soudního řádu a principům, na nichž je civilní proces postaven. I pokud by došlo ke zrušení platebního rozkazu soudem pro jeho nedoručitelnost, jak preferuje stěžovatelka, postup po takovém zrušení platebního rozkazu by byl stejný, jako v případě zrušení ze zákona po podání odporu. Není tedy naprosto zřejmé, jaký význam by zrušení platebního rozkazu pro ochranu stěžovatelčiných práv mělo. V ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí soudu o zamítnutí návrhu na zrušení platebního rozkazu pro jeho nedoručitelnost také není přiléhavé argumentovat tím, že po stěžovateli nelze spravedlivě požadovat, aby nyní předkládal podrobné důkazní prostředky. K hodnocení důkazů soud přistoupí až v řízení ve věci samé. K případným průtahům a zrušení napadeného rozhodnutí srov. nález ÚS ze dne 10. 7. 1997, sp. zn. III. ÚS 70/97 (N 96/8 SbNu 375).

9. Stěžovatelka v ústavní stížnosti dále namítá, že platební rozkaz neměl být doručován advokátovi vedlejšího účastníka, neboť plná moc ze dne 5. 1. 2012 není plnou mocí k zastupování vedlejšího účastníka v řízení vedeném pod sp. zn. Ro 4216/95. I s touto námitkou se Okresní soud v Mostě vypořádal. Soud dospěl k závěru, že plná moc založená ve spisu splňuje minimální zákonné požadavky a je tak řádnou plnou mocí. Platební rozkaz byl tedy doručen řádně a proti platebnímu rozkazu byl řádně a včas podán odpor. Stěžovatelce nelze přisvědčit ani v tom, že si vedlejší účastník podáním zjevně účelového odporu neoprávněně otevírá cestu k přiznání náhrady nákladů řízení nad zákonný rámec. Podání odporu je právem žalovaného, a je plně v jeho dispozici. Zároveň je nutné podotknout, že i v této situaci je možné za podmínek § 96 občanského soudního řádu zpětvzetí návrhu na zahájení řízení, stejně jako v případě, že by byl platební rozkaz soudem zrušen pro jeho nedoručitelnost.

10. Stěžovatelka dále považuje za nesprávné, že v exekučních věcech týkajících se stěžovatele rozhodoval stejný soudce, který nyní doručil platební rozkaz právnímu zástupci vedlejšího účastníka. Soudci a přísedící jsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jen jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je tu důvod pochybovat o jejich nepodjatosti (§ 14 a násl. občanského soudního řádu). Pokud se stěžovatelka domnívala, že je v jejím případě důvod pochybovat o nepodjatosti soudce, měla v souladu s § 15a občanského soudního řádu namítnout podjatost. Samotná skutečnost, že soudce rozhodoval i v jiné věci týkající se stěžovatele, však nezakládá pochybnost o jeho nepodjatosti.

11. Z těchto důvodů Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. května 2017

Jiří Zemánek, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru