Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 401/97Nález ÚS ze dne 14.09.1999Ručení Fondu národního majetku za závazky nabyvatelů privatizovaného majetku

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajCepl Vojtěch
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkinterpretace
Privatizace
retroaktivita/pravá
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 124/15 SbNU 181
EcliECLI:CZ:US:1999:2.US.401.97
Datum podání23.10.1997
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 1

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

224/1994 Sb.

40/1964 Sb., § 868

92/1991 Sb., § 15 odst.3


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 401/97 ze dne 14. 9. 1999

N 124/15 SbNU 181

Ručení Fondu národního majetku za závazky nabyvatelů privatizovaného majetku

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

rozhodl v senátě ve věci ústavní

stížnosti Š., a.s., zastoupené JUDr. L. V., advokátem, proti

rozsudku Vrchního soudu v Praze, č.j. 8 Cmo 533/95-47, ze dne 4.

10. 1996 a proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR, č.j. 1 Odon

48/97-64, ze dne 30. 7. 1997, za účasti Nejvyššího soudu České

republiky a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení a 1)

H. K., a.s. v likvidaci zastoupeného JUDr. J. H., advokátkou,

a 2) Fondu národního majetku ČR, jako vedlejších účastníků řízení,

mimo ústní jednání, takto:

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 7. 1997, č.j. 1 Odon

48/97-64, a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 10. 1996,

č.j. 8 Cmo 533/95-47, se zrušují.

Odůvodnění:

Stěžovatelka napadla ústavní stížností podanou k poštovní

přepravě dne 21. 10. 1997 rozsudek Nejvyššího soudu ČR, č.j. 1

Odon 48/97-64, ze dne 30. 7. 1997, kterým bylo zamítnuto dovolání

stěžovatelky proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, č.j. 8 Cmo

533/95-47, ze dne 4. 10. 1996, kterým byl změněn rozsudek

Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 22. 4. 1996, č.j. 4 Cm

497/93-19.

Skutková a právní stránka ústavní stížnosti spočívá

v následujících skutečnostech. Stěžovatelka se domáhala žalobou

proti vedlejším účastníkům zaplacení částky 1 703 223 Kč

s příslušenstvím s tím, že vedlejší účastníci jsou povinni

zaplatit vymáhané částky společně a nerozdílně, přičemž plněním

jednoho z nich zaniká v rozsahu plnění povinnost druhého. Vymáhaná

částka představovala poplatek z prodlení podle § 378 hospodářského

zákoníku za prodlení se zaplacením dodaného zařízení. Vedlejší

účastník 1. byl odběratelem a dlužníkem, vedlejší účastník 2. byl

ručitelem žalovaného 1.

Krajský obchodní soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 4. 1996,

č.j. 4 Cm 497/93-19, rozhodl, že vedlejší účastníci jsou povinni

zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 1 703 223 Kč a dále

částku 79 652 Kč na náhradu nákladů řízení, to vše do tří dnů od

právní moci rozsudku s tím, že plněním jednoho z nich zaniká

v rozsahu plnění povinnost druhého vedlejšího účastníka.

Soud prvního stupně tak vyhověl žalobě v plném rozsahu, když

vycházel ze zjištění, že 1. vedlejší účastník nárok co do důvodu

i výše uznal a že žalobce vyzval 2. vedlejšího účastníka dopisem

ze dne 25. 11. 1993 k zaplacení dluhu jakožto ručitele, když

dlužník nezaplatil z důvodu insolvence. Tento soud vzal v úvahu

původní znění ustanovení § 15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb.,

o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, které zavazovalo

Fond národního majetku České republiky jako ručitele, a následné

novelizace tohoto ustanovení, provedené zákony č. 210/1993 Sb.

s účinností ode dne 13. 8. 1993 a č. 224/1994 Sb. s účinností od

6. 12. 1994. Soud měl za prokázané, že pohledávka stěžovatelky

vznikla přede dnem 13. 8. 1993 a byla uplatněna u 2. vedlejšího

účastníka jako ručitele před 6. 12. 1994 a na základě toho dospěl

k závěru, že ručitelský závazek 2. vedlejšího účastníka vznikl ex

lege, nadále trvá a nelze proto na daný případ aplikovat

ustanovení § 15 odst. 3 zákona č. 91/1992 Sb., ve znění zákona č.

224/1994 Sb. Ve vztahu k 1. vedlejšímu účastníku soud rozhodl

způsobem podle ustanovení § 153a o.s.ř.

Proti tomuto rozsudku podal 2. vedlejší účastník odvolání, na

jehož základě Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 10. 1996

napadený rozsudek změnil tak, že se mu povinnost zaplatit

stěžovateli částku 1.703.223,- Kč a dále částku Kč 79.652,- Kč na

náhradu nákladů řízení společně a nerozdílně s 1. vedlejším

účastníkem neukládá a v důsledku toho plněním jednoho z vedlejších

účastníků nezaniká v rozsahu plnění povinnost druhého vedlejšího

účastníka. V ostatním zůstal výrok rozsudku nedotčen.

Odvolací soud se neztotožnil s názorem soudu prvního stupně,

že jsou splněny podmínky ručení 2. vedlejšího účastníka za závazek

1. vedlejšího účastníka. Ustanovení § 15 odst. 3 zákona č.

224/1994 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 92/1991 Sb., ve

znění pozdějších předpisů, se nedotýká existence právního vztahu,

který vznikl ze zákona mezi věřiteli nabyvatele privatizovaného

majetku a Fondem národního majetku České republiky jako ručitelem,

a zachovává i právo, které z tohoto vztahu vzniká, a pouze

modifikuje podmínky pro jeho uplatnění. Nejde proto o zpětnou

účinnost zákona, která by byla nepřípustná. Ručení Fondu národního

majetku ČR je založeno speciálním zákonem, s výraznými odchylkami

od obecné úpravy v obchodním zákoníku. Aplikace právní úpravy

ručení Fondu národního majetku za závazky nabyvatelů

privatizovaného majetku má proto přednost před aplikací obecné

úpravy obchodního zákoníku. Nároky věřitelů, pokud vznikly před

13. 8. 1993 a dosud trvají, je nutno podřídit ustanovení § 15

odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., ve znění zákona č. 224/1994 Sb.,

a zkoumat, zda jsou splněny podmínky cit. ustanovení pro splnění

ručitelské povinnosti. Odvolací soud dospěl k závěru, že v daném

případě vznik ručitelské povinnosti 2. vedlejšího účastníka nebyl

prokázán.

Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka dovolání ze dne 3.

12. 1996, s poukazem na ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) a § 241

odst. 3 písm. d) o.s.ř. Dovozoval, že právní názor odvolacího

soudu je chybný. Ručitelský závazek 2. vedlejšího účastníka vznikl

ex lege dne 10. 2. 1992, tj. zapsáním 1. vedlejšího účastníka do

obchodního rejstříku. Proto pro určení 2. vedlejšího účastníka

platí ustanovení § 15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., ve znění

platném ke dni 10. 2. 1992, což znamená ručení jak časově, tak

i věcně neomezené. Cit. zákon upravoval pouze vznik ručení Fondu

národního majetku a v souvislosti s tím prolomil obecně platnou

zásadu, že k přechodu závazku je třeba souhlas věřitele,

a stanovil, že k přechodu závazku se souhlas věřitele nevyžaduje,

a současně zakotvil časově a věcně neomezené ručení Fondu

národního majetku.

Stěžovatelka dále v dovolání argumentovala tím, že vzhledem

k tomu, že zákon č. 92/1991 Sb. jinou podrobnější úpravu

neobsahoval, je nutno použít na obsah ručení ustanovení § 304 an.

obch. z. Podle ustanovení § 306 odst. 1 obch. z. je věřitel

oprávněn se domáhat splnění závazku na ručiteli jen v případě, že

dlužník nesplnil svůj splatný závazek v přiměřené době poté, co

byl k tomu věřitelem písemně vyzván. Stěžovatel jako věřitel

vyzval dlužníka ke splnění závazku pokusem o smír ze dne 11. 10.

1993 a rovněž vyzval ručitele svým dopisem ze dne 25. 11. 1993 ke

splnění ručitelského závazku. Z toho vyplývá, že stěžovateli

vzniklo právo domáhat se splnění ručitelského závazku na 2.

vedlejším účastníku jako ručiteli před účinností zákona č.

224/1994 Sb., a toto právo tedy nemohlo zaniknout ani nemohlo být

modifikováno. Nová zákonná úprava tudíž nemohla mít vliv na

existenci již nabytých práv, opačné tvrzení by znamenalo

připuštění pravé retroaktivity, která je v českém právním řádu

nepřípustná. Zásada ochrany nabytých práv byla zakotvena již

v článku V. vyhlašovacího patentu k obecnému zákoníku občanskému,

kde se uvádělo, že zákony nemají působit nazpět. Tato zásada byla

dále vyjádřena v ustanovení § 5 obecného zákoníku občanského,

podle něhož zákony nepůsobí nazpět, nemají totiž vliv na jednání,

která se seběhla dříve, a na práva dříve nabytá. Argumentoval

i právním názorem vyjádřeným v nálezu Ústavního soudu ČR

publikovaném pod č. 131/1994 Sb., podle něhož k definičním znakům

právního státu patří také princip právní jistoty a ochrany důvěry

občanů v právo, jejíž součástí je také zákaz retroaktivity

právních norem. Principy právního státu, právní jistoty vyžadují

každý ústavně možný případ retroaktivity zakotvit expressis verbis

v zákoně a vyřešit s tím spojené případy tak, aby nabytá práva

byla řádně chráněna".

Stěžovatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s § 243

odst. 1 a 2 o.s.ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc

vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud jako soud

dovolací konstatoval, že skutková zjištění, učiněná

v předcházejícím řízení soudy prvního a druhého stupně, jsou

nesporná a ani dovolatel je nezpochybňuje. Podle úplného výpisu

z obchodního rejstříku, vedeného Krajským obchodním soudem

v Praze, oddíl B., vložka 1335, byla dne 10. 2. 1992 do obchodního

rejstříku zapsána "P. K., a.s.", od 22. 8. 1995 pak byla zapsána

změna obchodního jména na "H. K., a.s." ,a poté od 10. 11. 1995

byla zapsána změna H. K., a.s. "v likvidaci". Akciová společnost

byla založena jednorázově, jediným zakladatelem byl Fond národního

majetku České republiky.

Předmětem sporu v dovolacím řízení byla právní otázka, zda

2. vedlejší účastník - Fond národního majetku České republiky - je

povinen zaplatit stěžovateli částku 1,703.223,-Kč

s příslušenstvím, a to alternativně, popř. i solidárně s 1.

vedlejším účastníkem, na základě závazku z titulu ručení.

Z toho Nejvyšší soud ČR dovodil, že v posuzovaném případě za

předmětný závazek 1. vedlejšího účastníka jako zakladatel ručil

Fond národního majetku ze zákona, neboť ručení vzniklo za

účinnosti zákona č. 92/1991 Sb., před účinností novel - zákona č.

544/1992 Sb., zákona č. 210/1993 Sb., a zákona 224/1994 Sb. V době

vzniku předmětného ručitelského závazku tak ručil 2. vedlejší

účastník věcně a časově neomezeně. Pokud jde o právní změny

provedené citovanými novelizacemi, dovodil Nejvyšší soud, že pro

Fond národního majetku neplatí speciální úpravy ručení za závazky

vzniklé po dni 13. 8. 1993, jak vyplývá z novel - zákonem č.

210/1993 Sb. a zákonem č. 224/1994 Sb. Novely provedené zákonem č.

544/1992 Sb. a č. 210/1993 Sb. se však nedotkly existence již

vzniklých ručitelských závazků fondu.

Jiná je podle Nejvyššího soudu situace v případě novely

zákonem č. 224/1994 Sb., který výslovně pamatuje i na závazky

vzniklé před dnem 13. 8. 1993. Tato novela však uvedené minulé

závazky věcně a časově neomezuje, pouze modifikuje podmínky pro

vymáhání nároků (závazků). Proto dovolání zamítl, neboť odvolací

soud dospěl k závěru, že žalobce jako věřitel nevyčerpal všechny

právní prostředky včetně výkonu rozhodnutí a konkursu ve vztahu

k žalovanému 1. jako dlužníkovi, nelze mu vytknout pochybení,

poněvadž žalobce splnění podmínek, vyžadovaných v ustanovení § 15

odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., ve znění novely - zákona č.

224/1994 Sb., v průběhu řízení neprokázal.

Toto rozhodnutí napadla stěžovatelka svou ústavní stížností,

ve které tvrdí, že výše popsanými rozsudky Vrchního soudu v Praze

a Nejvyššího soudu ČR bylo zasaženo do jejích ústavních práv

plynoucích z čl. 1 Ústavy ČR a z čl. 36 odst. 1 Listiny základních

práv a svobod (dále jen "Listina").

V případě čl. 1 Ústavy ČR proto, neboť oba soudy vyložily

zákon č. 224/1994 Sb. ve smyslu pravé zpětné účinnosti, která je

v právním státě nepřípustná. Dále shrnula své argumenty, které

uvedla již v dovolání a zdůraznila, že vzhledem k uplatnění zásady

ochrany nabytých práv nelze skutečnost, že právní předpis

upravující obchodní vztahy neobsahuje přechodná ustanovení

vykládat ve smyslu stanovení pravé zpětné účinnosti tohoto

právního předpisu. Proto se vznik právních vztahů existujících

před nabytím účinnosti nové právní normy a právní nároky, které

z těchto vztahů vznikly, řídí zrušenou právní normou. Proto práva,

vzniklá před nabytím účinnosti zákona č. 224/1994 Sb., nemohla po

nabytí účinnosti tohoto zákona zaniknout nebo být modifikována

z toho důvodu, že nebyly splněny podmínky, na které zákon č.

224/1994 Sb. nově vznik obsahově totožných práv vázal.

V případě porušení čl. 36 odst. 1 Listiny proto, že rozsudky

soudů neodpovídají procesním zásadám a kritériím § 157 odst. 2 in

fine a odst. 3 o.s.ř., neboť oba soudy se zabývaly pouze popisem

předchozích řízení, a nikoli právními argumenty stěžovatelky.

Podstatou sporu však byla rozdílnost v právní, nikoli skutkové

argumentaci. Nejvyšší soud se přitom spokojil s pouhým

konstatováním, že uvedené minulé závazky věcně a časově neomezuje,

pouze modifikuje podmínky pro vymáhání nároků (závazků). Zaujal

tak zcela opačný právní názor než v rozsudku, sp. zn. 1 0don

20/96, ze dne 16. 10. 1996, kde svoji argumentaci přesvědčivě

a podrobně zdůvodnil.

Ústavní soud nejdříve přezkoumal formální náležitosti ústavní

stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatelka byla

jako právnická osoba oprávněná k jejímu podání, byla řádně

zastoupena a vyčerpala všechny prostředky, které jí zákon

k ochraně jejích práv poskytuje v průběhu celého řízení včetně

dovolání. Ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou.

Ústavní soud si vyžádal spisový materiál a vyjádření

účastníka a vedlejšího účastníka řízení. Za Nejvyšší soud ČR se

vyjádřil předseda senátu JUDr. F. F., který uvedl, že podle názoru

Nejvyššího soudu stěžovatelka neprokázala splnění podmínek § 15

odst.3 zákona č. 92/1991 Sb., ve znění novely zákonem č. 224/1994

Sb., a proto bylo dovolání zamítnuto. Smyslem novely mělo být

nejen to, že Fond národního majetku již nebude ručit za závazky

vzniklé od její účinnosti, nýbrž i to, že se dotkne ručitelských

závazků vzniklých před 13. 8. 1993. Nejvyšší soud musel toto

ustanovení aplikovat, neboť jde o součást platného právního řádu.

Otázkou pravé retroaktivity a ochrany nabytých práv se nezabýval,

neboť jde o otázku ústavní, kterou má rozhodnout Ústavní soud. Za

Vrchní soud v Praze se vyjádřila předsedkyně jeho senátu JUDr. L.

R. Uvedla, že jí není obsah rozsudku Nejvyššího soudu znám.

Poukázala však na rozsudek Nejvyššího soudu, čj. I Odon

20/96/Fa-113, ze dne 16. 10. 1996, ze kterého plyne, že závěry

Vrchního soudu nebyly správné. 1. vedlejší účastník sdělil, že

souhlasí plně s důvody ústavní stížnosti. 2. vedlejší účastník

poukázal na praxi soudů, které mu zpravidla v obdobných případech

ukládají povinnost uhradit věřiteli nabyvatele privatizovaného

majetku požadované finanční plnění s tím, že novela provedená

zákonem č. 224/1994 Sb. na projednávaný případ nedopadá. S touto

rozhodovací praxí 2. vedlejší účastník nesouhlasí. Podle jeho

názoru je třeba na všechny případy sporů ohledně ručitelského

závazku FNM vztáhnout úpravu novou. Argumentoval též nálezem

Ústavního soudu č. 63/1997 Sb. ve věci retroaktivity § 45 odst.

3 věta třetí zákona č. 92/1991 Sb. Uvedl též, že případné vyhovění

ústavní stížnosti přinese FNM značnou finanční zátěž.

Věc byla Ústavním soudem posouzena z hlediska její

opodstatněnosti. Opodstatněností ústavní stížnosti je přitom

v řízení před Ústavním soudem rozumět to, že rozhodnutí, které je

stížností napadeno, porušilo základní práva a svobody

stěžovatelky. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených

listinných důkazů a posouzením právního stavu došel Ústavní soud

k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru opodstatněná. Vedly

jej k tomu následující důvody.

Fond národního majetku jako 2. vedlejší účastník byl jediným

zakladatelem 1. vedlejšího účastníka, který byl do obchodního

rejstříku zapsán dne 10. 2. 1992 jako P. K., a.s., a jehož

označení se dvakrát měnilo. V řízení před obecnými soudy nebylo

sporu o tom, že 1. vedlejší účastník nárok co do důvodu i výše

uznal a že stěžovatelka vyzvala 2. vedlejšího účastníka dopisem ze

dne 25. 11. 1993 k zaplacení dluhu jakožto ručitele, když dlužník

nezaplatil z důvodu insolvence. Bylo prokázáno, že splatnost

pohledávky stěžovatelky vznikla přede dnem 13. 8. 1993 a byla

uplatněna u 2. vedlejšího účastníka jako ručitele před 6. 12.

1994, konkrétně 25. 11. 1993, žaloba byla proti oběma vedlejším

účastníkům podána rovněž před 6. 12. 1994, konkrétně 5. 12. 1993.

Spor se vedl o to, zda podle tehdy platného stavu ručitelský

závazek 2. vedlejšího účastníka vznikl ex lege, a trval bez ohledu

na provedené novelizace § 15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb. nebo

zda bylo třeba na daný případ aplikovat ustanovení § 15 odst. 3

zákona č. 92/1991 Sb., ve znění zákona č. 224/1994 Sb., podle

kterého ručení 2. vedlejšího účastníka nastupuje teprve poté, co

byly vyčerpány všechny právní prostředky proti nabyvateli

privatizovaného majetku (zde 1. vedlejší účastník), včetně výkonu

rozhodnutí a konkursu.

Původní právní stav byl takový, že v § 15 odst. 3 zákona č.

92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, byl

upraven vznik speciálního zákonného ručení, podle něhož

- v souvislosti s převodem privatizovaného majetku na nabyvatele

- k přechodu závazku se nevyžaduje souhlas věřitele, fond však

ručí svým majetkem za splnění závazku nabyvatelem privatizovaného

majetku. Toto původní znění § 15 odst. 3 bylo do doby řešení sporu

celkem třikrát novelizováno. Novela, provedená zákonem č.

544/1992 Sb. s účinností od 8. 12. 1992, upravila ručení v § 15

odst. 3 tak, že "fond však ručí až do výše získané hodnoty

privatizovaného majetku, a to po dobu jednoho roku od okamžiku

přechodu závazku na nabyvatele privatizovaného majetku". Další

novela, provedená zákonem č. 210/1993 Sb., s účinností od 13. 8.

1993, vypustila z předmětného ustanovení tu část věty, která

upravovala ručení fondu, a ponechala v zákoně pouze ustanovení

o přechodu závazků, ke kterému není třeba souhlasu věřitele.

Základní význam pro řešení daného případu měla novela, provedená

zákonem č. 224/1994 Sb., s účinností od 6. 12. 1994, která

stanovila v § 15 odst. 3, že "věřitel nabyvatele privatizovaného

majetku se může domáhat splnění závazků vzniklých před 13. srpnem

1993, které na nabyvatele přešly v rámci privatizace, na Fondu

národního majetku až po vyčerpání všech právních prostředků vůči

nabyvateli privatizovaného majetku, včetně výkonu rozhodnutí

a konkursu. Za závazky vzniklé po uvedeném dni Fond národního

majetku neručí".

Postupně tak zákonodárce snižoval rozsah ručení 2. vedlejšího

účastníka za závazky nabyvatelů privatizovaného majetku, až je

s účinností od 6. 12. 1994 zrušil zcela. V daném případě však bylo

sporné to, že dnem 6. 12. 1994 se již nemohla stěžovatelka, tj.

věřitel nabyvatele privatizovaného majetku, tj. 1. vedlejšího

účastníka, domáhat na 2. vedlejším účastníku splnění závazků

vzniklých před 13. srpnem 1993, které na nabyvatele přešly v rámci

privatizace, dokud nevyčerpala všechny právní prostředky, včetně

výkonu rozhodnutí a konkursu vůči 1. vedlejšímu účastníku. Zpětně

se tak změnila právní pozice stěžovatelky. Podle názoru Nejvyššího

soudu novela zákonem č. 244/1994 Sb. uvedené minulé závazky věcně

a časově neomezuje, pouze modifikuje podmínky pro vymáhání nároků

(závazků). S tímto názorem se Ústavní soud nemohl ztotožnit.

V daném případě nedošlo k pouhé modifikaci podmínek pro

vymáhání závazků, které by spočívalo ve změně předepsaného

procesního postupu stěžovatelky. Splatná pohledávka stěžovatelky

vznikla přede dnem 13. 8. 1993 a mohla být a byla uplatněna u 2.

vedlejšího účastníka jako ručitele před 6. 12. 1994. Podle tehdy

platného právního stavu vzniklo stěžovatelce subjektivní právo

domáhat zapravení své splatné pohledávky u 2. vedlejšího

účastníka, který byl z titulu svého postavení solidárním

ručitelem.

Jestliže Vrchní soud v Praze a Nejvyšší soud došly shodně

k závěru, že v důsledku přijetí novely § 15 odst. 3 zákonem č.

244/1994 Sb. se situace stěžovatelky změnila tak, že již nemohla

své nároky uplatnit přímo vůči solidárnímu ručiteli, došlo zpětně

ke změně její právní situace, kdy se nároky (splatná pohledávka)

vzniklé před přejitím nové úpravy posuzují zpětně podle této nové

úpravy, která zde v době jejich vzniku nebyla. V takovém případě

se nejedná o modifikaci procesního postupu při uplatnění nároku,

nýbrž o jeho změnu z hlediska hmotného práva. Nejen že se mění

pořadí dlužníků jako subjektů hmotněprávního vztahu, dochází ke

změnám v povinných osobách. Výrazně se zpětně zhoršuje situace

věřitele, který by tak nemohl nadále uplatňovat svou splatnou

pohledávku vůči tomu, kdo ji byl povinen v době jejího uplatnění

splatit.

Takováto situace není nepravou zpětnou účinností ve smyslu

§ 868 o.z., nýbrž naopak zásahem do nabytých práv vymoci si

zapravení splatné pohledávky u toho, kdo je tak povinen učinit

a představuje proto pravou zpětnou působnost, která je v rozporu

s principy právního státu, jak již Ústavní soud vícekrát

konstatoval ve své judikatuře (srov. nálezy Pl. ÚS 16/93, Pl. ÚS

9/95, Pl. ÚS 17/96, uvedené ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního

soudu ČR, sv. 1, č. 25, sv. 5, č. 16, sv. 7, č. 46). II. senát

Ústavního soudu přitom považuje za potřebné uvést, že nedošel

k závěru o nutnosti přerušit řízení a podat ve smyslu § 78 odst.

2 zákona o Ústavním soudu návrh na zrušení předmětné novelizace

§ 15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., neboť - jak dokazuje

i rozhodovací praxe obecných soudů - jde jen o otázku zachování

ústavně konformního výkladu daných právních předpisů.

Podle čl. 36 odst. 1 Listiny má každý právo domáhat se

stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu.

Tomu přirozeně odpovídá povinnost soudu v případě, že shledá zásah

do práv a oprávněných zájmů účastníků řízení, tuto ochranu právům

poskytnout. V daném případě byl sice veden spor o výklad zákonného

předpisu, nicméně způsob, jakým byl vyložen a jakým bylo

rozhodnuto, zasáhl do oblasti ústavně zaručených subjektivních

veřejných práv fyzických a právnických osob. Stalo se tak při

změně právního názoru Nejvyššího soudu, aniž byly důvody pro tuto

změnu vyloženy.

Ze všech výše uvedených důvodů rozhodl Ústavní soud tak, jak

je ve výroku uvedeno. Dospěl k názoru, že postupem Vrchního soudu

v Praze a Nejvyššího soudu ČR bylo porušeno základní právo

stěžovatele zakotvené:

- v čl. 36 odst. 1 Listiny, zaručujícím každému domáhat se

stanoveným způsobem svých práv u nezávislého a nestranného

soudu a

- v čl. 1 Ústavy ČR, zakotvujícím princip právního státu,

jehož neoddělitelnou součástí jsou mimo jiné ochrana

nabytých práv, požadavek právní jistoty účastníků právních

vztahů a důvěry v platné právo v době vzniku subjektivního

práva.

Protože v projednávané věci trpí obě rozhodnutí napadená

ústavní stížností stejnou vadou, bylo z důvodu procesní ekonomie

rozhodnuto o zrušení jak rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne

4. 10. 1996, č.j. 8 Cmo 533/95-47, tak rozsudku Nejvyššího soudu

ČR ze dne 30. 7. 1997, č.j. 1 Odon 48/97-64, a podle § 82 odst. l,

odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších

předpisů, o Ústavnímsoudu, bylo návrhu zcela vyhověno.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 14. 9. 1999

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru