Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 4009/16 #1Usnesení ÚS ze dne 10.01.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ostrava
SOUD - OS Frýdek-Místek
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
Věcný rejstříkškoda/náhrada
In dubio pro reo
Poškozený
občanské soudní řízení
obžaloba
EcliECLI:CZ:US:2017:2.US.4009.16.1
Datum podání06.12.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 229 odst.3, § 226 písm.b


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 4009/16 ze dne 10. 1. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Nevluda, zastoupeného Mgr. Tomášem Gureckým, advokátem, se sídlem Elektrárenská 125, Frýdlant nad Ostravicí, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 3 To 479/2015 ze dne 24. srpna 2016 a rozsudku Okresního soudu ve Frýdku - Místku sp. zn. 4 T 205/2013 ze dne 4. srpna 2015, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Frýdku-Místku, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavní práva zaručená čl. 1 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku - Místku byli obžalovaní K. J., Andrej Holčík, R. J., M. J., V. J. a Jaroslav Bůžek podle § 226 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") zproštěni obžaloby Okresního státního zastupitelství ve Frýdku-Místku, která vinila obžalovanou K. J. ze spáchání jednak zločinu křivého obvinění dílem dokonaného dle § 345 odst. 2, odst. 3 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), dílem nedokonaného ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 k § 345 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, jednak zvlášť závažným zločinem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku dílem dokonaného dle § 346 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, dílem nedokonaného ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 k § 346 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, a obžalované Andreje Holčíka, R. J., M. J., V. J. a Jaroslava Bůžka ze spáchání zvlášť závažného zločinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku dílem dokonaného podle § 346 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, dílem nedokonaného ve stádiu pokusu dle § 21 odst. 1 k § 346 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Podle § 229 odst. 3 tr. ř. byl stěžovatel jako poškozený se svým nárokem na náhradu škody a nemajetkové újmy v penězích odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. O odvolání státního zástupce podaném v neprospěch obžalovaných a o odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Ostravě napadeným usnesením, jímž obě odvolání zamítl, přičemž odvolání stěžovatele vyhodnotil jako odvolání podané osobou neoprávněnou. Krajský soud konstatoval, že stěžovateli jako poškozenému přísluší právo odvolání pouze v rozsahu vymezeném v § 246 odst. 1 písm. d) tr. řádu, podle něhož platí, že rozsudek může odvoláním napadnout též poškozený, který uplatnil nárok na náhradu škody, pro nesprávnost výroku o náhradě škody. Současně odkázal na ustanovení § 229 odst. 3 tr. řádu, vztahující se na rozhodování o nároku poškozeného v případě zproštění obžalovaného obžaloby podle § 226 tr. řádu, kdy soud musí obligatorně, bez výjimky, odkázat poškozeného s celým uplatněným nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních.

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti, obdobně jako ve svém odvolání proti napadenému rozsudku soudu prvního stupně, opakuje důvody, pro něž nesouhlasí s vydáním zprošťujícího výroku, přičemž zejména odkazuje na průběh řízení, vedeného u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 1 T 158/2006, v rámci něhož bylo rozhodnuto o jeho vině a trestu. Poukazuje přitom na zásadní rozpory ve výpovědích tehdy slyšených svědků, přičemž zastává názor, že svědky z okruhu rodiny J.není možné hodnotit jako věrohodné, což je dle něho zřejmé i z jiných řízení (o vyklizení nemovitosti, o určení neplatnosti kupní smlouvy o prodeji nemovitosti). J. J. a R. J. nadto byli v minulosti odsouzeni za spáchání trestné činnosti. Uvádí, že uvedené trestní řízení bylo znovu otevřeno po povolení obnovy a nakonec byl obžaloby zproštěn. Připomíná pro něho významné skutečnosti a důkazy, k nimž soud prvního stupně nepřihlédl či je hodnotil odlišně, přičemž poukazuje i na svou výpověď, na níž nehodlá ničeho měnit. Stran důvodů a výše náhrady škody, kterou v trestním řízení uplatnil, uvádí, že požadoval škodu ve výši 30 976 723,30 Kč, která vznikla nemožností užívat předmětné nemovitosti. Žádal též náhradu nákladů, které uhradil advokátovi, neboť byl nespravedlivě odsouzen na základě výpovědí obžalovaných. Ti však nakonec nebyli potrestáni a vzniklá škoda za nespravedlivé trestní řízení mu nebyla uhrazena.

5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

6. Ústavní soud ve své dřívější rozhodovací praxi ustáleně judikoval, že pouze stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán a jaký trest, popřípadě jaké jiné újmy na právech nebo na majetku pachatele lze za jeho spáchání uložit. Úprava těchto otázek v trestním řádu nezakládá - v ústavní rovině ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy - žádné základní právo, aby proti jinému byla taková (trestněprávní) "satisfakce" uplatněna [srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 84/99 ze dne 8. 4. 1999 (U 29/14 SbNU 291) nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 361/96 ze dne 26. 2. 1997 (U 5/7 SbNU 343), obě dostupné stejně jako další citovaná rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz]. Dle ústavního pořádku České republiky tak neexistuje něčí subjektivní právo na to, aby bylo vedeno trestní řízení proti jiné osobě.

7. Tento svůj přístup Ústavní soud částečně korigoval s ohledem na vývoj rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva v nálezu ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12 [N 152/74 SbNU 301], v němž konstatoval, že osoba poškozená trestným činem má ústavně zaručené právo na efektivní trestní řízení na obranu svých práv a svobod. K ochraně tohoto práva pak může (po formálním a materiálním vyčerpání ostatních prostředků, pokud je zákon poškozeným poskytuje) využít ústavní stížnost směřující proti rozhodnutím, kterými se trestní proces končí. Jakkoliv tedy v těchto případech Ústavnímu soudu obecně nepřísluší z podnětu poškozeného přezkoumávat samotné rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení po stránce věcné, musí se zabývat tím, zda postup orgánů činných v trestním řízení, kterým ke svému rozhodnutí dospěly, byl v souladu s požadavky na účinné vyšetřování.

8. Ústavní soud však zároveň v těchto případech zdůraznil, že povinnost vedení efektivního trestního řízení je povinností účinně využít jeho prostředků a nikoliv dosáhnout určitého výsledku. Na postup orgánů činných v trestním řízení je také třeba klást různé nároky podle závažnosti daného zásahu do práv a svobod poškozeného, respektive vůči němu spáchaného trestného činu. Takto Ústavní soud nejdůrazněji chrání právo na život zaručené čl. 6 Listiny a čl. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (viz nález sp. zn. I. ÚS 1565/14 ze dne 2. 3. 2015), popřípadě práva dotýkající se fyzické integrity stěžovatelů (zejména zákaz mučení či nelidského a ponižujícího zacházení ve smyslu čl. 7 odst. 2 Listiny či čl. 3 Úmluvy). V případě zásahů méně závažných, kterým bude v rovině podústavního práva zpravidla odpovídat kategorie "pouhých" přečinů (ve smyslu § 14 odst. 2 trestního zákoníku), by zásah Ústavního soudu byl možný jen ve zcela mimořádných situacích, a to u extrémních případů flagrantních pochybení s intenzivními přetrvávajícími následky pro poškozeného. V těchto souvislostech je zároveň na místě přihlížet k tomu, zda poškozený má možnost podání občanskoprávní žaloby, která by měla reálnou šanci na úspěch vedoucí k ochránění jeho práv. Pokud tomu tak je, bude zásah Ústavního soudu možný jen ve zcela mimořádných situacích u těch nejzávažnějších trestných činů, kde by se řešení toliko prostředky civilního práva jevilo jako hrubě nedostatečné. I když se nebude jednat o případ, kdy by ve smyslu výše uvedeného byl zásah Ústavního soudu možný jen zcela mimořádně, stále samozřejmě platí, že k němu Ústavní soud může přistoupit, s přihlédnutím k zásadě zdrženlivosti v rozhodování Ústavního soudu, jen při existenci velmi závažných pochybení, porušujících ústavně zaručená práva stěžovatele. Proto například situace, kdy bude obžalovaný přes proběhlé dokazování obžaloby zproštěn pro nedostatek důkazů na základě uplatnění zásady in dubio pro reo, by stěží mohla být sama o sobě základem důvodné ústavní stížnosti.

9. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost neodmítl proto, že by napadenými rozhodnutími nemohla být dotčena stěžovatelova ústavní práva a svobody. Po zvážení stížnostních námitek i obsahu napadených rozhodnutí však dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

10. Pokud totiž nalézací soud po provedeném dokazování obžalované zprostil obžaloby a odvolací soud tento výrok plně přezkoumal na základě odvolání státního zástupce Okresního státního zastupitelství ve Frýdku - Místku, podaného v neprospěch obžalovaných, přičemž po doplnění dokazování nezjistil žádné vady, které by měly za následek nedostatečné objasnění věci, nelze v jejich postupu spatřovat pochybení, které by mohlo mít ústavněprávní relevanci. Odvolací soud konstatoval, že při důkazní situaci, jaká byla zjištěna nalézacím soudem, tento soud nepochybil, pokud všechny obžalované podle § 226 písm. b) tr. řádu podané obžaloby zprostil s tím, že v žalobním návrhu označené skutky nejsou trestným činem, a také správně dovodil, že skutkový děj se zčásti sice stal, nebylo však prokázáno, že původní odsouzení stěžovatele je v příčinné souvislosti s křivým obviněním K. J. a křivými svědeckými výpověďmi všech obžalovaných. Jestliže tedy dále konstatoval, že nalézací soud v tomto kontextu důvodně aplikoval jednu ze základních zásad trestního řízení, a to zásadu in dubio pro reo, Ústavní soud může jen stěží v takovém postupu shledat libovůli, porušující ústavně zaručené právo stěžovatele na efektivní trestní řízení na obranu svých práv a svobod. Za situace, kdy oba soudy svůj postup řádně a logicky odůvodnily, není na Ústavním soudu, aby do jejich úvah jakkoliv zasahoval, či dokonce prováděl vlastní hodnocení důkazů. Nesouhlas stěžovatele se skutkovými závěry soudů nemůže sám o sobě vést k závěru o porušení tvrzených ústavních práv.

11. Pokud jde o námitky proti výroku rozsudku soudu prvního stupně, kterým byl stěžovatel se svým nárokem na náhradu škody a nemajetkové újmy v penězích odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních, i tento výrok byl řádně odůvodněn ustanovením § 229 odst. 3 tr. řádu, podle jehož znění soud musí vždy, když obžalovaného zprostí obžaloby, poškozeného odkázat s celým uplatněným nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních. Ze strany soudu prvního stupně, který toto ustanovení důvodně aplikoval, i soudu odvolacího, jenž jeho postup potvrdil, tak ani v případě tohoto výroku nejde o ústavněprávně relevantní exces. Z hlediska ústavního je ovšem relevantní, že uplatněného majetkového nároku se stěžovatel může domáhat za splnění zákonem předepsaných podmínek cestou občanskoprávního řízení.

12. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena tvrzená práva stěžovatele. Proto ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. ledna 2017

Jiří Zemánek, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru