Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 4007/16 #1Usnesení ÚS ze dne 31.10.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 4
Soudce zpravodajTomková Milada
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
právo na soudní a jinou právní ochranu /s... více
Věcný rejstříkDokazování
svědek/výpověď
Poškozený
Obnova řízení
EcliECLI:CZ:US:2017:2.US.4007.16.1
Datum podání06.12.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 282 odst.1, § 283 odst.1 písm.d, § 278

40/2009 Sb., § 145 odst.1, § 358


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 4007/16 ze dne 31. 10. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka, soudkyně zpravodajky Milady Tomkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti J. K., t. č. ve Věznici Ostrov nad Ohří, zastoupeného JUDr. Vítězslavem Květenským, advokátem sídlem Křižíkova 16, Praha 8, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. září 2016 č. j. 67 Tmo 27/2016-904 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. června 2016 č. j. 3 Tm 5/2015-875, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 4 a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení shora označených usnesení obecných soudů, jimiž byl zamítnut jeho návrh na povolení obnovy trestního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4, soudu pro mládež, pod sp. zn. 3 Tm 5/2015.

Z ústavní stížnosti, napadených usnesení a obsahu spisu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3709/16 vyplynulo, že v řízení, o jehož obnovu stěžovatel usiloval, byl tehdy mladistvý stěžovatel a další dva spoluobvinění, ml. Pavel M. (jedná se o pseudonym) a Jan S. (jedná se o pseudonym), uznáni vinnými, že všichni společně dne 12. 10. 2013 kolem 01:00 hodin na specifikovaném prostranství veřejnosti přístupném v Praze v blízkosti stanice metra s dalšími dosud neztotožněnými spolupachateli úmyslně fyzicky napadli poškozeného Adama P. (jedná se o pseudonym) údery a kopy způsobem podrobně popsaným ve skutkové větě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4, soudu pro mládež. V důsledku tohoto jednání poškozený utrpěl rozsáhlá poranění hlavy, která byla z hlediska soudně lékařského považována za těžké ublížení na zdraví, a posttraumatickou stresovou poruchu považovanou za těžkou újmu na zdraví. Jednání, jímž se stěžovatel podílel na napadení poškozeného, bylo právně kvalifikováno jako provinění těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku a provinění výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku spáchaných ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Za tato provinění (a za sbíhající se provinění krádeže v jednočinném souběhu s proviněním neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku ve formě pomoci z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. 9. 2014 sp. zn. 3 Tm 11/2014) bylo stěžovateli uloženo souhrnné trestní opatření odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. V témže řízení bylo rozhodnuto i o vině a trestu spoluobžalovaných. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl jako zjevně neopodstatněné podle ustanovení § 265 odst. 1 písm. b) tr. řádu Rozsudek odvolacího soudu a usnesení dovolacího soudu byly k ústavní stížnosti stěžovatele přezkoumány Ústavním soudem, který ji nálezem ze dne 20. 6. 2017 sp. zn. I. ÚS 3709/16 zamítl jako nedůvodnou.

V květnu 2016 podali všichni tři odsouzení návrh na obnovu trestního řízení, v němž uvedli, že jim v době rozhodování obecných soudů ve věci samé nebyla známa skutečnost, která svědčí o tom, že fyzického útoku na poškozeného se měly dopustit zcela jiné osoby. Poukázali na nahrávku rozhovoru, kterou pořídil M. D. a na které D. G. uvádí, že skutečnými pachateli byli D. B. a F. R.. Rozhovor s G. pořídil D. cíleně na základě informace od ml. Pavla M., že odsouzení jsou nevinní a že se mu G. už přede dvěma lety přiznal. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") po provedeném dokazování ústavní stížností napadeným usnesením návrh na povolení obnovy řízení zamítl. K pořízené nahrávce konstatoval, že nemá možnost ověřit její pravost, nahrávka není dobře zřetelná, logiku vět nelze dobře pochopit a zasadit je do správného kontextu v tom smyslu, zda se hovoří spekulativně či nikoliv nebo zda jde o domněnky či podložená tvrzení. Z nahrávky lze vyvodit toliko podezření, že se útoku na poškozeného mohly dopustit ještě další osoby, to však vyplývá i z výpovědi poškozeného. V nahrávce též zaznívá úvaha, že se určité osoby před soudním jednáním "domluví", což vede soud k pochybnostem o věrohodnosti hovořících osob.

Proti rozhodnutí okresního soudu podali všichni tři odsouzení stížnost, kterou Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") ústavní stížností napadeným usnesením zamítl. Městský soud nesdílel výhradu obvodního soudu k autentičnosti předmětné nahrávky, ale důvody pro zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení shledal především v jejím obsahu ve spojení s výpověďmi odsouzeného ml. Pavla M. a svědka D. Městský soud považoval za zcela nelogické, aby ml. Pavel M., kterému před dvěma lety měl G. říct, že "jdou sedět za něco, co neudělali", tuto informaci nezmínil po celý průběh trestního řízení a nesvěřil se ani spoluobviněným. Podle městského soudu z nahrávky nevyplývá přiznání G., že skutek spáchal on se svou partou, naopak osoba, která má být G. uvádí, že "u toho nebyla", že tam ale určitě byli B. a R., a na další naléhání D. reaguje vyhýbavě. I z dalšího projevu G. lze mít za to, že o celé události ví z doslechu, přítomen jí nebyl a z nějakého obecného mínění, o němž "se povídá", vlastních negativních zkušeností a antipatií vyvozuje, že se na jím popisovaném jednání kromě dalších měli podílet i B. a R., se kterými má zjevně z minulosti nevyřízené účty. Městský soud též hodnotil úryvky rozhovoru v části, kdy se ke skupině připojil ml. Pavel M.; obsah hovoru, zejména poznámky "nemáš šlapat lidem na hlavu, kdybys to nějak domluvil s těma klukama, aby nebyli tak agresivní, tak bys nešel sedět", podle městského soudu vyznívají tak, že se Pavel M. na útoku podílel. Městský soud uzavřel, že z pořízené audionahrávky nelze vyvodit nic, co by zpochybňovalo původní závěry nalézacího a odvolacího soudu, zjevně na ní parta mladíků při pětihodinovém popíjení alkoholu, míněném též jako rozlučka s odsouzeným Pavlem M. nastupujícím za dva dny do výkonu trestu, spekuluje o možném průběhu děje za situace, kdy přijali za vlastní tvrzení, že odsouzení se jednání, kterým byli uznáni vinnými, nedopustili a z jejich pohledu byli odsouzeni neprávem.

V ústavní stížnosti stěžovatel stručně rekapituloval průběh a výsledky řízení o povolení obnovy řízení a závěrům soudů obou stupňů oponoval. Obvodnímu soudu vytkl, že se soustředil na výpověď poškozeného, který v původním řízení pachatele popsal a identifikoval a jeho výpověď byla podle soudu konzistentní a přesvědčivá. Stěžovatel má však za to, že v původním řízení soud pochybil, neboť průběh identifikace odsouzených poškozeným včetně rekognice podle fotografií byl problémový. Obvodní soud proto měl ověřit, zda existují osoby označené novým svědkem za pachatele trestného činu a znovu se zabývat otázkou věrohodnosti výpovědi poškozeného. Městský soud pak podle stěžovatele rezignoval na navrhované zjištění skutkového stavu věci, nehledal a ani se nesnažil hledat to, co by prokázalo, že původní rozhodnutí o vině a trestu bylo nesprávné a naopak se snažil vyvrátit tvrzení navrhovatelů obnovy řízení. Stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil a věc vrátil s pokyny k provedení dalšího dokazování městskému soudu a současně, aby rozhodl o propuštění všech tří odsouzených z výkonu trestu odnětí svobody.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.

Ústavní soud předesílá, že v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení obecný soud nepřezkoumává správnost původního rozhodnutí, nýbrž posuzuje, zda nově předložené skutečnosti či důkazy mohou ve spojení s důkazy původními vést k jinému rozhodnutí v otázce viny a trestu; ne každá nová skutečnost či důkaz jsou proto schopné vyvolat následky předpokládané v § 278 tr. řádu. Směřuje-li ústavní stížnost proti usnesení, jímž byl trestním soudem zamítnut návrh na povolení obnovy řízení, může být měřítkem důvodnosti ústavní stížnosti pouze otázka, zda existovaly relevantní důvody pro povolení obnovy řízení, respektive zda obecné soudy ústavně konformním způsobem odůvodnily, proč stěžovatelem předestřené důkazy nebyly způsobilé důvod obnovy řízení založit [srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 178/03 ze dne 15. 4. 2004 (U 20/33 SbNU 417), usnesení sp. zn. III. ÚS 62/04 ze dne 15. 4. 2004 (U 19/33 SbNU 409), usnesení sp. zn. III. ÚS 361/07 ze dne 29. 12. 2008, dostupné v el. podobě na http://nalus.usoud.cz, k posouzení zamítnutí návrhu na povolení obnovy trestního řízení, které již bylo přezkoumáno Ústavním soudem srov. též usnesení sp. zn. III. ÚS 2679/13 ze dne 21. 5. 2014 (U 9/73 SbNU 993)].

Podstatou ústavně právní argumentace stěžovatele byl jeho nesouhlas se způsobem, jakým soudy obou stupňů vyhodnotily informace obsažené v audionahrávce a na základě tohoto hodnocení dospěly k závěru o absenci důvodů obnovy řízení. Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti však nemůže nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994, N 5/1 SbNU 41 (45-46)] a do rámce, ve kterém obecné soudy vykonávají nezávisle svoji činnost ingeruje jen ve výjimečných případech. Zpravidla tak činí pouze v případech, kdy právní závěry soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají. Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi rovněž identifikoval, jaká pochybení v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu či při aplikaci a interpretaci norem jednoduchého práva mají ústavně právní relevanci a odůvodňují zásah Ústavního soudu. Lze shrnout, že se jedná o případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377), nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95), nález sp. zn. IV. ÚS 518/10 ze dne 23. 11. 2010 (N 233/59 SbNU 375) a další)]. V posuzované věci Ústavní soud žádné z takových pochybení, které by odůvodňovalo jeho zásah ve formě kasačního nálezu, neshledal.

Z obsahu ústavní stížnosti, protokolu o veřejném zasedání Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 6. 2016 (založeném ve spisu sp. zn. 3 Tm 5/2015, který si Ústavní soud vyžádal v řízení o ústavní stížnosti stěžovatele vedené pod sp. zn. I. ÚS 3709/16) a napadených rozhodnutí je zřejmé, že se soudy obou stupňů návrhem na povolení obnovy řízení řádně zabývaly. Obvodní soud vyslechl stěžovatele (stejně jako další dva spoluodsouzené), svědka D. a přehrál zvukový záznam schůzky G. s D., ke kterým se po určité době připojil Pavel M. a další, provedené důkazy hodnotil a svoje závěry ústící v zamítavé rozhodnutí přiměřeně odůvodnil. Rovněž městský soud, který se ztotožnil se skutkovými i právními závěry obvodního soudu, věnoval stížnostním námitkám stěžovatele přiměřenou pozornost, řádně a přesvědčivě se s nimi vyrovnal a podrobně rozvedl, proč jim nepřisvědčil; v odůvodnění svého rozhodnutí citoval konkrétní pasáže rozhovoru osob účastnících se předmětné schůzky a vyložil, v jakém kontextu na informace v nich obsažené nahlížel a jak je hodnotil. Skutková zjištění obecných soudů, že provedenými důkazy nebyla znevěrohodněna výpověď poškozeného v původním řízení, který tři z útočníků (stěžovatele a další dva spoluodsouzené) bezpečně poznal, a že tak nevyšly najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy dříve známými odůvodnit jiné rozhodnutí o vině stěžovatele, je v souladu s právním závěrem o absenci důvodů obnovy řízení. Ústavní soud tak považoval napadená rozhodnutí soudů obou stupňů za souladná s ústavními kautelami podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jehož podstatou, resp. základním principem, je z hlediska ústavních procesních práv mimo jiné i princip, dle něhož je soud povinen poskytnout stěžovateli veškeré možnosti k uplatnění svých práv. To se v posuzované věci nepochybně stalo. Nesouhlas stěžovatele s hodnocením důkazů předložených v návrhu na povolení obnovy řízení a s právními závěry Obvodního soudu pro Prahu 4 a Městského soudu v Praze nezakládá sám o sobě důvodnost ústavní stížnosti. Podle ustálené a obecně dostupné judikatury Ústavního soudu je výlučně na obecných soudech, aby v první fázi řízení o povolení obnovy řízení hodnotily relevanci jim předložených důkazů a dostačujícím způsobem ve svých rozhodnutích osvětlily, proč žalobě nevyhověly.

K tvrzenému porušení čl. 6 Úmluvy Ústavní soud uvádí, že jeho záruky na řízení, v němž se rozhoduje o návrhu na povolení obnovy trestního řízení, nedopadají. Evropský soud pro lidská práva ve své rozhodovací praxi vyloučil aplikaci čl. 6 Úmluvy na řízení o žádosti o přezkoumání pravomocného rozhodnutí v trestním či civilním řízení a podanou stížnost co do čl. 6 označil za neslučitelnou ratione materiae s ustanoveními Úmluvy (srov. např. rozhodnutí ESLP ve věci Vebiu proti České republice ze dne 26. 8. 2003 č. 46168/99, též Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 602). Rozhodnutím o případném "znovuotevření" pravomocným rozsudkem již skončeného řízení soudy nerozhodují o posouzení oprávněnosti trestního obvinění jednotlivce. Aplikace čl. 6 Úmluvy v jeho trestní větvi by přicházela v úvahu až v řízení následujícím po povolení obnovy řízení, což však nebyl posuzovaný případ. Totéž lze uvést i k aplikaci čl. 40 Listiny.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal důvod ke zrušení napadených usnesení, jimiž byl zamítnut návrh na povolení obnovy řízení, nezabýval se (akcesorickým) návrhem stěžovatele na propuštění všech tří odsouzených na svobodu. V obecné poloze lze jen dodat, že o takovém návrhu by mu nepříslušelo rozhodovat, neboť takto konstruovaný požadavek neodpovídá dikci právních předpisů vymezujících jeho postavení a kompetence a zjevně z nich vybočuje.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. října 2017

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru