Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 400/2000Usnesení ÚS ze dne 20.09.2000

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajProcházka Antonín
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /žádný trestný čin a trest bez (předchozího) zákona
základní práva a svobody/svoboda... více
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
EcliECLI:CZ:US:2000:2.US.400.2000
Datum podání04.07.2000
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.6


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 400/2000 ze dne 20. 9. 2000

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Vojtěcha Cepla ve věci ústavní stížnosti P. K., právně zastoupeného JUDr. H. T., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. 9 To 20/2000, a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 2. 2000, sp. zn. 1 T 9/99, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Senát Ústavního soudu mimo ústní jednání návrh bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Včas podanou ústavní stížností, která došla Ústavnímu soudu dne 4. 7. 2000, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. 9 To 20/2000, a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 2. 2000, sp. zn. 1 T 9/99, a to pro porušení čl. 90, č. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 8 odst. 1, 2, čl. 10 odst. 1, 2, čl. 36 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Výše uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem byl stěžovatel uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., že v měsíci lednu 1995 v Litvínově, jako zástupce neexistující firmy P. Praha, pod smyšleným jménem J. M., na základě padělaných dokladů uzavřel s Ch. Litvínov, a. s., kupní smlouvu na dodávku 100 tun destilačně rafinovaného lihu. Podle této smlouvy byla část produktu odebrána a za první dodávky pro získání důvěry dodavatele bylo zaplaceno složenkami. Rozhodující část v hodnotě 37 461 950, 45 Kč uhrazena nebyla a o tuto částku byl Ch., a. s., poškozen. Stěžovateli byl uložen trest odnětí svobody v trvání 10 roků se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou. Výše uvedeným v rozsudkem Vrchního soudu v Praze pak bylo zamítnuto odvolání stěžovatele a byl pouze upraven výrok o náhradě škody.

Ve své ústavní stížnosti stěžovatel namítá nesprávné hodnocení provedených důkazů oběma obecnými soudy, když výrok o vině se opírá především o výpověď svědkyně H., která s pachatelem smlouvy uzavírala a stěžovatele jako pachatele označila, a když ostatní provedené důkazy směřující k identifikaci pachatele tak bezpečně nevyznívají. Ústavní stížnost tvrdí, že v řízení došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces, osobní svobodu a dalších základních práv, zakotvených v Ústavě a v Listině.

Podstatou ústavní stížnosti je tedy námitka, že obecné soudy nehodnotily provedené důkazy správně, když došly k závěru o vině stěžovatele, který svou vinu na trestném jednání popírá. Podle stížnosti nešlo o hodnocení ve smyslu ustanovení § 2 odst. 6 tr. řádu, to znamená "podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu".

Svědkyně H. několikrát s pachatelem jednala, měla tedy možnost si jej opakovaně prohlédnout, popsala jej a bezpečně jej při rekognici podle fotografií, posléze i tváří v tvář poznala. Ostatní svědci, kteří přišli do styku s pachatelem pouze jednou a zběžně, jej nedovedli již tak bezpečně identifikovat, zejména pro značný časový odstup a udávají pouze některé markantní rysy. Teprve po předestření jejich výpovědí z přípravného řízení se na osobu pachatele, jeho vzezření a oblečení upamatovali. Většina z nich však jako výrazný znak vedle jiného zaznamenala silný ostravský přízvuk. Pokud svědkové popisovali další podrobnosti vzezření pachatele jako oblečení, účes, postavu a pokud při konfrontaci stěžovatele bezpečně nepoznali nebo nepoznali vůbec, jde o přirozený proces zapomínání po delší době a jejich výpovědi v tomto směru nejsou v obecné rovině méně věrohodné a už vůbec neznamenají ve svém úhrnu vyloučení osoby stěžovatele jako pachatele. Oba obecné soudy tedy nevycházely při určení osoby pachatele pouze z výpovědi svědkyně H. V odůvodnění svých rozhodnutí se oba soudy rozsáhle zabývají hodnocením všech svědeckých výpovědí a zejména hodnocením věrohodnosti svědecké výpovědi svědkyně H., která má pochopitelný zájem na zjištění osoby pachatele. Odůvodnění obou napadených rozsudků vyznívají přesvědčivě a po formální stránce jim nelze nic vytknout.

Ústavní soud již dříve ve své judikatuře několikrát vyložil, za jakých okolností je oprávněn zasahovat do činnosti obecných soudů. Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti stojí mimo soustavu soudů obecných (čl. 83 Ústavy), není běžnou přezkumnou instancí a je oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy, zejména jestliže obecné soudy nepostupují v souladu s Listinou základních práv a svobod, zejména pak s ohledem na její ustanovení hlavy páté a svým postupem porušují zásady spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny). Respektují-li obecné soudy ve své jurisdikci jak podmínky dané procesními předpisy, v předmětné věci trestní řád, tak i kautely plynoucí z ústavního pořádku republiky, nespadá do pravomoci Ústavního soudu činnost a rozhodnutí obecných soudů přezkoumávat.

Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících orgánů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by měly za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod.

Ústavní soud při shrnutí výše uvedených skutečností neshledal, že by ze strany jednajících orgánů byl porušen čl. 90, č. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy nebo čl. 8 odst. 1, 2, čl. 10 odst. 1, 2, čl. 36 a čl. 39 Listiny.

Na základě výše uvedených skutečností byl nucen Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítnout pro její zjevnou neopodstatněnost.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

JUDr. Antonín Procházka

předseda senátu ÚS

V Brně dne 20. září 2000

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru