Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 40/95Nález ÚS ze dne 11.12.1996K řádnému postupu soudu v řízení o restituci

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajProcházka Antonín
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstříkPoučovací povinnost
osoba/oprávněná
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 136/6 SbNU 501
EcliECLI:CZ:US:1996:2.US.40.95
Datum podání22.02.1995
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

403/1990 Sb., § 5 odst.1

87/1991 Sb., § 4 odst.2, § 6 odst.1 písm.f, § 5 odst.5

99/1963 Sb., § 5, § 43 odst.1


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 40/95 ze dne 11. 12. 1996

N 136/6 SbNU 501

K řádnému postupu soudu v řízení o restituci

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

rozhodl dne 11.12.1996 ve věci

ústavní stížnosti F.S., a Z. H. proti rozsudku Krajského soudu

v Brně ze dne 30.11.1994, sp.zn. 12 Co 571/93, ve spojení

s rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 23. 12. 1992, čj.

7 C 1060/91-14, za účasti účastníka řízení Krajského soudu v Brně

a vedl. účastníka řízení Okresního soudu Brno-venkov, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30.11.1994, sp.zn. 12

Co 571/93, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze

dne 23.12.1992, čj. 7 C 1060/91-14, sezrušují.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti stěžovatelé uvedli, že

žalobou podanou k Okresnímu soudu Brno-venkov se domáhali vydání

nemovitosti - čp. 62 k.ú. R., a to proti žalovanému Ing. J.N.

Nárok uplatnili podle zák.č. 87/1991 Sb. Tato žaloba byla soudem

I. stupně zamítnuta pro špatný žalobní petit, aniž by však soud

poučil žalobce o nutnosti jeho změny. Dále stěžovatelé vytýkají

soudu, že špatně posoudil právní problematiku věci, když vůbec

nevzal v úvahu ust. § 6 odst. 1 písm. f) zák. 87/1991 Sb.

Předmětnou nemovitost koupili stěžovatelé od prodejců, kteří poté

emigrovali a byli odsouzeni pro opuštění republiky. Městský soud

v Brně svým rozhodnutím, sp.zn. 37 C 375/74, prohlásil kupní

smlouvu emigrantů se stěžovateli za absolutně neplatnou.

Stěžovatelé proti rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne

23.12.1992, čj. 7 C 1060/91-14, podali odvolání. Krajský soud

v Brně svým rozhodnutím ze dne 30.11.1994, sp.zn. 12 Co 571/93,

rozsudek soudu I. stupně potvrdil.

V odůvodnění rozsudku, jak dále uvádějí stěžovatelé, odvolací

soud zjistil, že předmětná nemovitost byla v bezpodílovém

spoluvlastnictví manželů, ale žalobci žalovali pouze jednoho

z nich. Odvolací soud proto zamítl žalobu z formálních důvodů,

aniž by se vůbec zabýval právní podstatou celé věci.

K tomu stěžovatelé dále uvádějí, že se obrátili na Katastrální

úřad v Brně se žádostí o vystavení listu vlastnictví. Tato žádost

jim byla zamítnuta, neboť chata nebyla v operátu nemovitostí

evidována a pozemek, na kterém byla postavena, patří jinému

vlastníkovi. Tento důkaz nebyl soudem I.stupně vůbec vyžadován

a soud se rovněž nezabýval otázkou pasivní legitimace odpůrců ve

věci. Tento nedostatek byl zjištěn teprve v řízení odvolacího

soudu.

Oběma rozsudky, podle stěžovatelů, došlo k porušení čl. 11

odst.1 ústavního zákona č. 23/1991 Sb.

Ústavní soud po odstranění vad plné moci si vyžádal spis

Okresního soudu Brno-venkov, sp.zn. 7 C 1060/91. Z tohoto spisu

zjistil, že chata byla stěžovatelům prodána původními vlastníky

manžely N.. Jednalo se o chatu čp. 62, postavenou na pozemku p.č.

2490/les v kat. území R. Protože manželé N. opustili ilegálně

republiku, k návrhu Československého státu Městský soud v Brně,

jak vyplývá ze spisu 37 C 375/74, prohlásil uzavřenou kupní

smlouvu za absolutně neplatnou, neboť byla uzavřena ve snaze

obejít zákon, když původní vlastníci museli vědět, že hodlají

opustit území republiky. Proto nařídil také vyklizení chaty ve

prospěch státu.

Nemovitost pak byla převedena hospodářskou smlouvu z Okresního

národního výboru Brno-venkov na Obvodní národní výbor Brno II. Dne

1.12.1975 prodal tento orgán tuto chatu manželům N. Kupní smlouva

byla registrována rozhodnutím Státního notářství Brno-město ze dne

18.3.1976, pod sp.zn. 2 RI 38/76. Vůči jednomu z těchto manželů,

tj. Ing. J. N., podali stěžovatelé návrh na vydání věci, jak je

uvedeno výše.

Soud I. stupně dospěl k závěru, že pokud se stěžovatelé

domáhali vydání nemovitosti, pak tak mohli učinit pouze na základě

obecných ustanovení občanského zákoníku, a to jako vlastníci věci,

žalobou proti osobám, které jejich vlastnické právo narušují.

Neexistenci vlastnického práva stěžovatelů však opírá soud

o citované rozhodnutí městského soudu, se kterým se plně

ztotožňuje a kterým, jak uvádí, je navíc vázán. Dovozuje dále, že

i kdyby původní vlastnické právo svědčilo stěžovatelům, Ing. N. by

byl nabyl věci do vlastnictví či do bezpodílového spoluvlastnictví

manželů vydržením.

Tento názor a postup soudu I. stupně je protiprávní, neboť

nerespektoval, že žaloba byla podána podle zák.č. 87/1991 Sb., ve

znění novel, kdy tento případ je nutno subsumovat pod ustanovení

§ 6 odst. 1 písm.f) citovaného zákona, kdy povinnost vydat věc se

vztahuje na případy, kdy v rozhodném období věc přešla na stát na

základě soudního rozhodnutí, kterým byla prohlášena za neplatnou

smlouva o převodu majetku, kterou občan před odchodem do ciziny

převedl na jiného, bylo-li důvodem neplatnosti opuštění republiky.

V takovém případě je však oprávněnou osobou nabyvatel podle

uvedené smlouvy, a to i pokud tato smlouva nenabyla účinnosti.

Naopak, soud I. stupně se plně postavil za represivní rozsudek

Městského soudu v Brně, sp.zn. 37 C 375/74, kdy právě citované

znění § 6 odst. 1 písm. f) zák.č. 87/1991 Sb. podobná rozhodnutí,

která byla projevem politické perzekuce, se snaží při splnění

daných podmínek eliminovat a obnovit základní práva a svobody

občana, mj.vlastnit majetek, a obecná ustanovení o vlastnickém

právu, tj. věc držet, užívat a svobodně s ní disponovat.

Ústavní soud si je vědom, že sama skutečnost, že soudy zamítly

návrh stěžovatelů a že toto rozhodnutí opřely o právní názor, se

kterým se stěžovatelé neztotožňují, nezakládá sama o sobě důvod

k ústavní stížnosti (IV.ÚS 188/94; I.ÚS 12/95). Ústavní stížnost

je opodstatněná, pokud jednáním a rozhodnutím soudů došlo

k porušení Ústavou chráněných zájmů občanů a osob. Výše uvedeným

rozsudkem soudu I. stupně došlo k porušení čl.11 odst.1 Listiny

základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy ČR, podle kterého je

povinností soudu poskytovat ochranu právům občanů. V projednávaném

případě nepřihlédl soud ani k hodnocení povinných osob podle § 4

odst. 2 zák.č. 87/1991 Sb., ve znění novel. Soud proto vůbec

nezkoumal způsob nabytí věcí povinné osoby, a to nabytí v rozporu

s tehdy platnými předpisy, nebo na základě protiprávního

zvýhodnění osoby nabyvatele. Protiprávnost tohoto zvýhodnění

nemusí spočívat pouze ve výši kupních částek.

Je proto také neudržitelný závěr soudu o možném vydržení věci,

neboť právě tzv. restituční zákony právní zásadu vydržení

prolamují.

Soud I. stupně uvádí, že pokud by věc měla být posuzována

podle zák.č. 87/1991 Sb., pak že je návrh zcela nedůvodný, a to

proto, že mělo být žalováno na povinnost uzavřít dohodu o vydání

věci, a nikoliv na vydání věci.

Tento názor je v protikladu k nálezu Ústavního soudu ČSFR, kdy

bylo Ústavním soudem stanoveno, že pokud soud v řízení podle

ustanovení § 5 odst. 5 zák.č. 87/1991 Sb. zastává jiný právní

názor na volbu vhodného postupu než žaloba, je soud povinen

žalobce vyzvat k úpravě petitu. Nedodržení tohoto postupu

a zamítnutí žaloby pouze z formálních důvodů, je porušení principu

plné ochrany vlastnického práva ve smyslu ust. čl.11 odst.1

ústavního zákona č. 23/1991 Sb.

Je sice pravdou, že odvolací soud se neztotožnil s výše

uvedenými závěry soudu I.stupně, ale svůj výrok potvrzující

rozhodnutí prvostupňového soudu opřel o jinou právní skutečnost,

čímž odňal účastníkům jeden stupeň a tak porušil zásadu

dvouinstančnosti řízení. Dovodil, že chata, pokud se týká odpůrců,

je v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů a stěžovatelé uplatnili

nárok pouze vůči jednomu z nich, a to jak výzvou, tak i v podané

žalobě. Protože nárok nebyl uplatněn i proti druhému manželovi,

v daném případě manželce, nezbylo odvolacímu soudu, než aby

shledal žalobu jako bezdůvodnou. Odvolání stěžovatelů zamítl

a rozhodnutí soudu I. stupně podle ustanovení § 219 o.s.ř.

potvrdil jako věcně správné.

I v tomto případě došlo k porušení ústavnosti Krajským soudem

v Brně. Již ve svém nálezu, sp.zn. IV. ÚS 6/95, ze dne 26.6.1995,

Ústavní soud stanovil, že neznalosti či pochybení navrhovatelů by

nemělo být využíváno proti cílům restituce. Snaha státu o alespoň

částečnou kompenzaci křivd by se měla odrazit i v přístupu soudů

k chybám v označení účastníků řízení.

Podobně k tomu i nález Ústavního soudu ze dne 29.6.1995,

sp.zn. III.ÚS 74/94, který navíc podobný formalistický postup

soudu označuje za nevstřícný a hrozící případnou další křivdou.

Restituční nároky jsou nároky mimořádnými, a to do té míry, že to

odůvodňuje i mimořádný postup soudů, pokud se týká poučení

účastníků. Nerespektováním této zásady hrozí porušení § 43 odst.

1 o.s.ř. a následně i ustanovení čl.36 odst. 1 Listiny základních

práv a svobod.

V projednávané věci bylo jednoznačně prokázáno, že stěžovatelé

se snažili o správné zjištění nynějších vlastníků chaty, ale

i u Katastrálního úřadu v Brně byli odmítnuti. Chaty se dříve do

operátu nemovitostí mnohde vůbec nezapisovaly.

V předmětné věci je možno poukázat na rozsudek Vrchního soudu

v Praze ze dne 24.2.1993, sp.zn. 3 Cdo 41/92, uveřejněného ve

Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (č.14/1994), který

vyslovuje tuto právní větu:

Jestliže oprávněná osoba vyzve k vydání věci toho, o němž se

na základě objektivně zjištěných údajů (zejména písemných operátů

uvedených v evidenci nemovitostí) důvodně domnívá, že věc

v rozhodnou dobu drží, má takové podání účinky řádné výzvy podle

ustanovení § 5 odst. 1 zák.č. 403/1990 Sb.

K tomu nutno dodat, že citované znění § 5 odst. 1 je ve všech

restitučních zákonech řešeno obdobně. Ze spisu obecných soudů

nijak neplyne, že by se výzva nedostala do dispoziční sféry

druhého manžela.

Bylo proto povinností odvolacího soudu, aby provedl řádné

poučení stěžovatelů v okamžiku, kdy z vyžádaných písemných důkazů

zjistil to, co opomenul soud I. stupně, tj. že chata je v držení

manželů a tvoří jejich bezpodílové spoluvlastnictví dle § 216

o.s.ř., který vylučuje použití ust. § 92 o.s.ř., rozsudek soudu

I.stupně dle § 221 odst. 1 a 2 o.s.ř.zrušil a vrátil věc soudu

I.stupně k dalšímu řízení se závazným právním názorem ohledně

nutnosti splnit poučovací povinnost dle § 5 o.s.ř.

Krajský soud nesplnil svou poučovací povinnost podle § 5

o.s.ř. a tím znemožnil stěžovatelům realizaci jejich základního

práva na řádný soudní proces. Porušil tak ustanovení čl. 36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod.

Pokud se krajský soud ztotožnil se stanoviskem soudu I.

stupně, že stěžovatelé nesprávně uplatnili v předmětném řízení

svoje restituční nároky ve smyslu zák.č. 87/1991 Sb. žalobou na

vydání, a nikoliv žalobou na nahrazení projevu vůle žalovaných,

potřebného k uzavření dohody o vydání věci, k tomu viz nález I.ÚS

597/92, uvedený výše.

Proto nezbylo Ústavnímu soudu, než aby oba stížností napadené

rozsudky zrušil podle § 82 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst.3

písm.a) zák.č. 182/1993 Sb. pro jejich neústavnost.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu České republiky

se nelze odvolat.

V Brně dne 11.12.1996

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru