Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 40/20 #1Usnesení ÚS ze dne 21.04.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 4
Soudce zpravodajDavid Ludvík
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/ochrana soukromého a rodinného života
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na ochranu rodičovství, rodiny a dětí /práv... více
Věcný rejstříkstyk rodičů s nezletilými dětmi
výživné/pro dítě
výchova
EcliECLI:CZ:US:2020:2.US.40.20.1
Datum podání06.01.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

104/1991 Sb./Sb.m.s., čl. 3

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 10 odst.2, čl. 32 odst.4, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

89/2012 Sb., § 913, § 914, § 923, § 909


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 40/20 ze dne 21. 4. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele O. Š., právně zastoupeného Mgr. Václavem Strouhalem, advokátem se sídlem Písek, Přátelství 1960, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 28 Co 106/2019-2110 ze dne 16. 10. 2019 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 0 P 724/2015-1943 ze dne 29. 11. 2018, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím opatrovnických soudů, jimiž bylo rozhodnuto o návrhu otce na změnu výchovy tak, že se nezletilé děti nesvěřují do střídavé výchovy obou rodičů a stěžovateli jako otci bylo částečně sníženo výživné. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl návrh otce na snížení výživného počínaje dnem 1. 11. 2014 pro nezletilého D. na částku 1 000 Kč měsíčně a pro nezletilého P. na částku 500 Kč měsíčně (výrok I.), zamítl také návrh otce na změnu výchovy obou nezletilých synů tak, že se svěřují do péče otce a matce je stanoveno výživné částkou 2 000 Kč měsíčně pro nezletilého D. a částkou 1 500 Kč měsíčně pro nezletilého P. (výrok II.), zamítl návrh matky na změnu úpravy styku otec s nezletilými syny (výrok III.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.).

3. Soud prvního stupně takto rozhodoval k návrhu otce, který návrh odůvodňoval tím, že synové při pravidelném kontaktu s ním si stěžují na to, že v péči matky nemají dostatečnou pohodu a klid, se svým otcem jsou rádi a jsou smutní, když ho dlouho nevidí. Matka opakovaně komplikuje realizaci styků dětí s otcem a vštěpuje jim, že jen ona se o ně dokáže nejlépe postarat; pokud by byli v péči otce, respektoval by styk s matkou. Matka se domáhala návrhem zúžení styku s tvrzením, že otec nejeví o syny zájem a převážnou péči v době styku zajišťují rodiče a příbuzní otce. Otec je podle ní dlouhodobě účelově nezaměstnaný a nehradí výživné pro syny. Otec naopak uváděl, že byl veden v evidenci uchazečů o zaměstnání u příslušného úřadu práce a intenzivně si vyhledával zaměstnání. Výrazně se mu zhoršil zdravotní stav, především astma a hypertenze, v důsledku psychického tlaku navštěvuje pravidelně psychiatrickou ambulanci, trpí refluxem a polyvalentní alergií, výživné platí podle svých aktuálních možností a v závislosti na finanční výpomoci od ostatních.

4. Soud prvního stupně provedl obsáhlé dokazování, a to výpověďmi rodičů, zprávami a dalšími označenými listinami, a v odůvodnění rozsudku podrobně popsal všechna z nich učiněná skutková zjištění, na jejichž základě rozhodl o zamítnutí obou návrhů. Na základě odvolání stěžovatele změnil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o výživném tak, že je snížil na částku 4 000 a 5 000 Kč, v ostatních výrocích rozsudek potvrdil.

5. Stěžovatel v obsáhlé ústavní stížnosti namítá, že soudy obou stupňů porušily jeho základní práva tím, že při rozhodování o výchově nezletilých nevycházely z relevantní judikatury Ústavního soudu, kterou také v ústavní stížnosti rozsáhle cituje. Oba soudy se nedostatečně vypořádaly s tvrzeními, která soudům stěžovatel opakovaně předkládal. Zaměřily se na pouhou aplikaci právních norem, bez toho, aby komplexněji posuzovaly celou věc. Soudy dále nedostatečně hodnotily jednotlivé důkazy s ohledem na jejich váhu a nezabývaly se podstatnými skutečnostmi. V konkrétním případě tato pochybení činí rozhodnutí soudů nepřezkoumatelnými. Stěžovatel rovněž nesouhlasí s výrokem odvolacího soudu ohledně výživného, které, ačkoli mu bylo tímto soudem sníženo, stále pokládá za nepřiměřeně vysoké, a to s ohledem na svoje majetkové a osobní poměry a poměry matky, které podrobně v ústavní stížnosti rozebírá.

6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

7. Podstatou nyní projednávané ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právními závěry opatrovnických soudů v rámci řízení o úpravě výchovných poměrů k jeho nezletilým dětem. Ústavní soud v této souvislosti předně považuje za nezbytné zdůraznit, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je totiž v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech, směřujících proti rozhodnutím obecných soudů, týkajících se úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, v žádném případě nenáleží hodnotit důkazy, provedené obecnými soudy v příslušných řízeních, a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče, jakým způsobem (co do rozsahu i konkrétního vymezení časového harmonogramu) má být rozhodnuto o styku rodičů k nezletilému dítěti, atp. Stěžovatel nicméně staví Ústavní soud právě do této pozice, tj. další instance v systému obecného soudnictví, neboť jeho námitky obsažené v ústavní stížnosti mají spíše charakter nesouhlasných námitek vůči důvodům, na nichž oba soudy založily svá rozhodnutí. Stěžovatel tak ústavní stížnost fakticky považuje za další procesní prostředek, jehož prostřednictvím se domáhá změny konkrétní úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, jak byla vymezena pravomocným rozhodnutím obecných soudů.

8. Pokud tedy stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje se způsobem, jakým obecné soudy rozhodly o úpravě výchovných poměrů jeho nezletilých dětí, Ústavní soud připomíná, že ve vztahu k přezkumu rozhodnutí obecných soudů týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem je jeho úkolem především posoudit, zda obecné soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele, kupříkladu tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že příslušnou podústavní úpravou je právě ústavní úprava realizována a konkretizována [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363), či nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná rovněž na http://nalus.usoud.cz]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla rozhodnutí vydaná v průběhu řízení v tomto smyslu náležitě odůvodněna [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683)].

9. Ústavní soud ve své judikatuře vymezil ústavněprávní kritéria pro svěřování dětí do péče, jejichž naplnění v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu vždy zkoumá. Mezi kritéria, která musí obecné soudy z hlediska nutnosti rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte v řízení o úpravě výchovných poměrů vzít v potaz, patří zejména: "(1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby; (3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte" (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13, body 19 a 21, a tam citovanou judikaturu). V případě, že jeden z rodičů naplňuje tato kritéria výrazně lépe, je zpravidla v zájmu dítěte, aby bylo svěřeno do péče tohoto rodiče; naopak v případě, že oba rodiče naplňují tato kritéria zhruba stejnou měrou, je třeba vycházet z premisy, že zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů [srov. např. citovaný nález sp. zn. III. ÚS 1206/09; nález sp. zn. I. ÚS 3216/13 ze dne 25. 9. 2014 (N 176/74 SbNU 529) či nález sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014 (N 236/75 SbNU 629)].

10. V ústavní stížnosti stěžovatel rozsáhle cituje z judikatury Ústavního soudu, týkající se zejména svěřování dětí do střídavé péče. Tato pasáž je podstatnou částí stěžovatelovy ústavní stížnosti. K tomu Ústavní soud podotýká, že je mu samozřejmě jeho vlastní judikatura v této oblasti dobře známa, ovšem dovozuje-li stěžovatel, že v jeho případě byla naplněna kritéria pro svěření nezletilých do střídavé péče, a odkazuje-li přitom na nálezy Ústavního soudu, Ústavní soud k tomu poznamenává, že u soudních rozhodnutí v tak individualizovaných věcech, jakými jsou spory o úpravu výchovných poměrů nezletilých dětí, lze stěží hovořit o precedenční závaznosti jejich závěrů, tím méně je možné vymezit obecná kritéria, jejichž naplnění pak vždy, bez ohledu na konkrétní okolnosti projednávaného případu, nutně musí vést k uložení vybraného výchovného opatření. Za taková nelze považovat ani předestřená ústavněprávní kritéria a požadavky pro svěřování dětí do péče, neboť ta představují toliko referenční kritéria, jež musí obecný soud vždy vzít do úvahy a jejich naplnění zkoumat s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu. Jak již bylo výše uvedeno, úkolem Ústavního soudu je pak v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů o svěření nezletilého dítěte do péče zkoumat, zda byla výše uvedená ústavněprávní kritéria zohledněna, nikoliv však předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče či dokonce přímo rozhodovat o jeho svěření do střídavé péče (viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2014 sp. zn. II. ÚS 2224/14, U 21/75 SbNU 685). Ústavní soud konstantně judikuje, že klíčovým kritériem, které soudy musejí brát při rozhodování ve věcech péče o děti v potaz, je právě nejlepší zájem dítěte, který je však definován vždy individuálně s ohledem na specifickou situaci dítěte. Požadavku stěžovatele, aby byl podíl obou rodičů na péči a výchově dítěte zásadně rovnocenný, lze přitom dosáhnout nejen úpravou střídavé péče, ale i svěřením dítěte do výlučné péče jednoho z rodičů [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 1921/17 ze dne 21. 11. 2017, dostupný stejně jako ostatní citovaná rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz].

11. V posuzované věci byla napadená rozhodnutí odůvodněna způsobem, který nevybočuje z mezí ústavnosti. Oba soudy hodnotily nejlepší zájem dětí způsobem, jemuž není co vytknout. Vzaly v potaz zejména vzhledem k věku nezletilých potřebu co nejstabilnějšího výchovného prostředí, jakož i přístup obou rodičů k řešené problematice a jejich vzájemné vztahy. Oba soudy na základě přímosti a ústnosti soudního jednání neshledaly ve věci takovou změnu poměrů ve smyslu § 909 občanského zákoníku, jež by vyžadovala i změnu výchovného prostředí nezletilých, přičemž své právní závěry dostatečným způsobem ve svých rozhodnutích odůvodnily. Ústavní soud tak neshledal důvod ke svému zásahu do nezávislého soudního rozhodování. Do budoucna nadto není vyloučena změna rozhodnutí soudu, dojde-li ke skutečně relevantní změně poměrů.

12. Co se týče námitek vůči nově stanovenému výživnému, je třeba poznamenat, že stěžovatelovu návrhu na jeho snížení bylo ze strany odvolacího soudu částečně vyhověno. Odvolací soud přitom vycházel ze všech zjištěných skutečností, které jsou k jeho rozhodnutí právně významné a své rozhodnutí v tomto směru také náležitě odůvodnil.

13. Ústavní soud ve svých rozhodnutích setrvale upozorňuje, že není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů; dle své dosavadní rozhodovací praxe Ústavní soud zasahuje v rodinně právních věcech pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž právě na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Naopak Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku nezletilého s druhým z rodičů, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako protiústavní.

14. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. dubna 2020

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru