Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 40/04Nález ÚS ze dne 13.04.2005Možnost vydat předběžné opatření v excindačním řízení proti aktivitě správce konkursní podstaty

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost - § 43/1/e)
vyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkPředběžné opatření
konkurz a vyrovnání
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 82/37 SbNU 133
EcliECLI:CZ:US:2005:2.US.40.04
Datum podání22.01.2004
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

328/1991 Sb., § 19 odst.3

99/1963 Sb., § 74, § 7 odst.1, § 157 odst.2, § 102


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 40/04 ze dne 13. 4. 2005

N 82/37 SbNU 133

Možnost vydat předběžné opatření v excindačním řízení proti aktivitě správce konkursní podstaty

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu JUDr. Jiřího Nykodýma a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Pavla Rychetského - ze dne 13. dubna 2005 sp. zn. II. ÚS 40/04 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky E. P. H., Ltd. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. srpna 2003 č. j. 19 Cm 23/2003-27 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. listopadu 2003 č. j. 13 Cmo 459/2003-48, jimiž byl v řízení o vyloučení movitých věcí (ochranných známek) z konkursní podstaty zamítnut návrh stěžovatelky na vydání předběžného opatření, kterým by bylo správci konkursní podstaty úpadce uloženo zdržet se zpeněžení a jiného nakládání s předmětnými známkami, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. ledna 2004 č. j. 19 Cm 23/2003-69 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. února 2004 č. j. 13 Cmo 78/2004-82, jimiž bylo řízení o návrhu stěžovatelky na vydání předběžného opatření shodného znění zastaveno.

I. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. srpna 2003 č. j. 19 Cm 23/2003-27 a výrok II. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. ledna 2004 č. j. 19 Cm 23/2003-69, jakož i usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. listopadu 2003 č. j. 13 Cmo 459/2003-48 a ze dne 26. února 2004 č. j. 13 Cmo 78/2004-82 se zrušují.

II. Návrh na zrušení výroku I. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. ledna 2004 č. j. 19 Cm 23/2003-69 se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 22. ledna 2004 napadla stěžovatelka, s odvoláním na porušení čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") usnesení Městského soudu v Praze (dále též "městský soud") ze dne 26. srpna 2003 č. j. 19 Cm 23/2003-27 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. listopadu 2003 č. j. 13 Cmo 459/2003-48, jimiž byl v řízení o vyloučení movitých věcí (ochranných známek) z konkursní podstaty zamítnut její návrh na vydání předběžného opatření, kterým by bylo správci konkursní podstaty úpadce (vedlejšímu účastníku v řízení před Ústavním soudem) uloženo zdržet se zpeněžení a jiného nakládání s předmětnými známkami. Toto usnesení bylo odvolacím soudem potvrzeno.

Následně stěžovatelka podala druhou ústavní stížnost směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. ledna 2004 č. j. 19 Cm 23/2003-69 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. února 2004 č. j. 13Cmo 78/2004-82, jimiž bylo řízení o návrhu stěžovatelky na vydání předběžného opatření shodného znění zastaveno (výrokem sub. II. napadeného usnesení Městského soudu v Praze). Toto rozhodnutí bylo usnesením odvolacího soudu potvrzeno.

Po zjištění, že obě ústavní stížnosti směřují proti rozhodnutím vydaným soudy v témže řízení (řízení o vyloučení věcí z konkursní postaty vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 19 Cm 23/2003) a věcně se týkají obdobné právní otázky - zasažení do týchž ústavně chráněných práv (čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny) v řízení o vylučovací žalobě, byly ústavní stížnosti v souladu s § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve spojení s § 112 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") spojeny ke společnému řízení a rozhodnutí.

Těžiště posuzovaných ústavních stížností, byť je velmi obšírně rozvedeno procesními i skutkovými námitkami, spočívá v tvrzení, že Městský soud v Praze, ač stěžovatelka dle svého tvrzení jednoznačným způsobem v řízení osvědčila (ve smyslu § 102 odst. 1 ve spojení s § 76 odst. 1 o. s. ř.), že vedlejší účastník hodlá předmětné ochranné známky v rozporu s § 19 odst. 3 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, zpeněžit, jejímu návrhu na vydání předběžného opatření nevyhověl, tento ani řádně neprojednal a nevypořádal se s žádným ze skutkových tvrzení ani důkazních návrhů, které stěžovatelka k návrhu na vydání předběžného opatření soudu předložila. V této souvislosti poukázala zejména na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 179/01 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 28, nález č. 139) a sp. zn. IV. ÚS 89/02 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 27, nález č. 97). Stěžovatelka se domnívá, že plně osvědčila, že vedlejší účastník připravuje zpeněžení těchto ochranných známek, aniž by byly podmínky § 19 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání splněny, jeho závěry v tomto ohledu zpochybnila jak stran formy důkazního prostředku (z hlediska formálních i obsahových nedostatků znaleckého posudku, kterým bylo vedlejším účastníkem v konkursním řízení osvědčováno, že na předmětu sporu hrozí škoda), kterým k osvědčení zákonných podmínek pro neúčinnost zákazu zakotveného § 19 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání vedlejší účastník v konkursním řízení operoval, tak z hlediska jeho obsahu (předložením znaleckého posudku, jenž premisu o hrozící škodě vyvracel). Otázkou nutnosti zatímní úpravy poměrů účastníků ani otázkou, zdali je odůvodněna obava, že by výkon soudního rozhodnutí mohl být ohrožen, ani dalšími skutečnostmi tvrzenými stěžovatelkou v návrhu na nařízení předběžného opatření se však soud prvního stupně vůbec nezabýval. Zcela tak pominul skutečnost, že zde mezi účastníky existuje spor o to, zda jsou dány zvláštní podmínky opravňující správce ve výjimečných případech majetek zpeněžit, tj. spor o to, zda majetku "hrozí škoda, kterou je nezbytné odvrátit jeho zpeněžením" ve smyslu § 19 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání. Nelze vystačit s pouhým konstatováním, že práva a povinnosti správce konkursní podstaty při správě majetku úpadce jsou vymezeny zákonem. Rozhodnutí soudu standardně ukládá účastníkům splnění povinnosti, která jim byla stanovena zákonem a o níž je mezi účastníky spor. Je tomu tak zejména z toho důvodu, že povinnost stanovenou toliko zákonem nelze až na okrajové případy nuceně vykonat, tedy zabezpečit její splnění proti vůli povinné osoby, a to včetně vedlejšího účastníka - správce konkursní podstaty, který je ve vylučovacím sporu v uvedené věci účastníkem s rovnocenným postavením jako stěžovatelka. Uložení povinnosti, která je již stanovena zákonem, proto není nadbytečné právě s ohledem na protiprávní postup vedlejšího účastníka. Stěžovatelka jen obtížně hledá jasnější situaci, kdy by měl soud svým rozhodnutím ochránit její práva před hrozbou porušení zákonem stanovené povinnosti tam, kde jiného právního prostředku ochrany není.

Stěžovatelce se podle jejího tvrzení nedostalo ochrany ani v řízení o podaném odvolání proti zamítnutí návrhu na vydání předběžného opatření před Vrchním soudem v Praze. Odvolací soud se vůbec nezabýval správností rozhodnutí soudu prvního stupně, jak mu ukládají normy procesního práva, nýbrž bez dalšího právnímu názoru městského soudu přisvědčil, zřetelně přitom vyslovuje svůj právní názor, dle kterého v řízeních vyvolaných konkursem se soud z povahy věci nemůže aktivitou správce konkursní podstaty zabývat a stěžovatelka má své právo chránit nenárokovým podnětem konkursnímu soudu k výkonu jeho dohlédací činnosti (§ 12 zákona o konkursu a vyrovnání). Takový závěr vedl k odmítnutí spravedlnosti stěžovatelce ze strany obou soudů.

Stěžovatelka, ač má za to, že přestože je jako věřitel účastníkem konkursního řízení, není aktivně legitimována k tomu, aby se vydání předběžného opatření domáhala v jeho rámci, jak ve svém rozhodnutí předestírá Městský soud v Praze, přesto tak v zájmu právní jistoty učinila. Ztotožňuje se ovšem se závěry Vrchního soudu v Praze, specializovaného senátu 1 Ko tohoto soudu, který v řízení o odvolání proti rozhodnutí, kterým byl návrh stěžovatelky na vydání předběžného opatření v konkursním řízení zamítnut, toto rozhodnutí zrušil (usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2003 č. j. 1Ko 426/2003-434). Při svém rozhodování dospěl Vrchní soud v Praze k závěru, že navrhované předběžné opatření má sice přímou vazbu na konkursní řízení, v daném případě však neexistuje přímá vazba návrhu na nařízení předběžného opatření s probíhajícím konkursem vedeným na majetek úpadce D., s. r. o., a to již proto, že správce konkursní podstaty není ve smyslu § 7 zákona o konkursu a vyrovnání účastníkem konkursu. Navržené předběžné opatření však přímo souvisí se žalobou na vyloučení věcí ze soupisu konkursní podstaty projednávanou v řízení, jehož je stěžovatelka účastníkem (jako žalobkyně) a vedlejší účastník jako žalovaný, a Městský soud v Praze proto měl o návrhu na předběžné opatření rozhodnout v rámci řízení o vylučovací žalobě, a nikoliv v rámci konkursního řízení. Opačný postup by dle závěrů Vrchního soudu v Praze znamenal zásah do práva na zákonného soudce dle čl. 38 Listiny.

Poté, co bylo rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 11. září 2003 č. j. 77 K 82/0220-357 zrušeno a věc vrácena Městskému soudu v Praze (senát 77 K), byl návrh stěžovatelky ze dne 4. září 2003 na nařízení předběžného opatření postoupen konkursním senátem 77 K do řízení o vyloučení věcí vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 19 Cm 23/2003. V tomto řízení pak výrokem II. usnesení ze dne 15. ledna 2004 č. j. 19 Cm 23/2003-69 soud prvního stupně řízení o návrhu, který mu byl postoupen, zastavil pro překážku věci rozhodnuté. Toto rozhodnutí bylo rovněž ze strany odvolacího soudu k odvolání stěžovatelky usnesením ze dne 26. února 2004 č. j. 13 Cmo 78/2003-82 jako věcně správné potvrzeno. Vrchní soud v odůvodnění svého rozhodnutí vyjádřil přesvědčení, že usnesením Vrchního soudu v Praze (1 Ko 426/2003-434) došlo k odstranění pochybností stran soudce k rozhodnutí o návrhu na nařízení předběžného opatření příslušného, tedy že zjištěný protiústavní postup byl rozhodnutím odvolacího soudu v konkursním řízení a následným postoupením do řízení o vylučovací žalobě zhojen. Stěžovatelka však především namítá, že předmět řízení o návrhu na nařízení předběžného opatření, který byl podán v řízení vedeném pod sp. zn. 19 Cm 23/2003 a o kterém bylo v rámci tohoto řízení již rozhodnuto, není totožný s návrhem, který uplatnila v konkursním řízení, neboť přestože je petit obou návrhů stejný, nevychází ze stejných skutkových tvrzení; hypotéza § 83 odst. 1 o. s. ř. tak není naplněna. Soud se navíc s ohledem na své úvahy již dále věcným návrhem stěžovatelky nezabýval a s jejími skutkovými tvrzeními ani důkazními návrhy se nijak nevypořádal. Vrchní soud v Praze dle ní zejména pominul skutečnost, že ani o jednom návrhu stěžovatelky na nařízení předběžného opatření nebylo soudem prvního stupně věcně rozhodnuto, stěžovatelce tak byla odepřena spravedlnost, když v řízení o prvním návrhu zákonný soudce stěžovatelky (senát 19 Cm) se odmítl návrhem zabývat a odkázal ji na soudce nikoliv zákonného ve smyslu čl. 38 Listiny (na konkursní senát 77 K), a tímto protiústavním rozhodnutím založil překážku věci rozhodnuté pro řízení o návrhu stěžovatelky postoupeném z konkursního řízení. Dle názoru stěžovatelky je zcela lhostejno, že uvedeného výsledku, jež se nadále negativně promítá do ústavních práv stěžovatelky, bylo dosaženo následkem rozhodnutí různých senátů Městského soudu v Praze, a z hlediska porušení ústavních práv stěžovatelky je rovněž lhostejno, že Městský soud v Praze postupoval sice zdánlivě formálně správně, ovšem aplikací přepjatého formalismu při výkladu procesního předpisu se Městský soud v Praze shodně se soudem odvolacím dopracoval absurdního výsledku, který je opětovným porušením jejích ústavních práv.

Stěžovatelka, poukazujíc především na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 561/02 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 29, nález č. 9), I. ÚS 278/96 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 7, nález č. 35) a I. ÚS 60/97 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 11, nález č. 51), je tak přesvědčena, že vydáním ústavní stížností napadených rozhodnutí došlo k porušení jejích procesních práv v takové intenzitě, že se jedná o zásah do jejích základních ústavně zaručených práv, a to práva na spravedlivý proces (čl. 36 Listiny), na zákonného soudce (čl. 38 Listiny) a práva na ochranu vlastnictví (čl. 11 Listiny), a navrhuje zrušení všech napadených rozhodnutí.

Ústavní soud si k posuzované ústavní stížnosti vyžádal vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení.

Za Vrchní soud Praze se k návrhu vyjádřil předseda senátu 13 Cmo JUDr. M. K., který právní argumentaci stěžovatelky označil za nesprávnou a s jejím závěrem, že rozhodnutími Vrchního soudu bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených práv, se neztotožnil. Rozhodnutí odvolacího soudu jsou postavena na závěru, že nelze přezkoumávat rozhodnutí konkursního soudu v řízení konkursem vyvolaném za situace, kdy lze téhož dosáhnout v rámci samotného konkursu jinými právními prostředky, přičemž tomuto řešení nebrání ani okolnost, že stěžovatelka není účastníkem konkursního řízení, neboť jejími případnými námitkami proti prodeji sporných věcí ze soupisu konkursní podstaty úpadce by se musel zabývat konkursní soud. Správce konkursní podstaty je pak osobou nejen nadanou širokými pravomocemi, ale zároveň zatíženou odpovídající odpovědností za výkon funkce, a otázku, zdali jsou dány podmínky pro uplatnění výjimky z pravidla, že do pravomocného skončení řízení o excindační žalobě nelze věc, právo nebo jinou majetkovou hodnotu zpeněžit (§ 19 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání), je proto třeba vyřešit v konkursu vedeném na úpadcův majetek. Vyjádřil zároveň přesvědčení, že opačný postup, tj. vyřešení uvedené otázky také v řízení konkursem vyvolaném, by mohlo představovat průlom do právní úpravy závaznosti rozhodnutí podle §159a o. s. ř. za použití § 167 odst. 2 o. s. ř. a jde v podstatě o neoprávněný přezkum pravomocného rozhodnutí, jehož výsledkem by mohla být dvě rozporná rozhodnutí soudu týkající se stejné věci, tj. souhlas konkursního soudu s prodejem věci poskytnutý správci konkursní podstaty na straně jedné, a eventuálně zákaz soudu uložený témuž správci se podle tohoto souhlasu chovat na straně druhé. V dalším pak odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí.

Městský soud v Praze se ke stížnosti vyjádřil prostřednictvím JUDr. J. H., předsedkyně senátu 58 Cm, doplněné vyjádřením JUDr. A. J. Městský soud v Praze vyjádřil přesvědčení, že není dán důvod pro zrušení napadených rozhodnutí Městského soudu v Praze. Soud prvního stupně oba návrhy na nařízení předběžných opatření zamítl, protože neshledal důvod v řízení o vylučovací žalobě ukládat žalovanému, tj. správci konkursní podstaty, povinnosti, které mu již ukládá zákon o konkursu a vyrovnání, a zasahovat tak do činnosti jak správce, tak konkursního soudce a průběhu konkursního řízení. V době rozhodování o obou návrzích stěžovatelka ani neosvědčila nutnost nařízení požadovaného předběžného opatření proti žalovanému. Soud uzavřel, že dle jeho názoru v řízení nedošlo k porušení práv stěžovatelky. Pokud se stěžovatelka dovolává práva na spravedlivý proces, namítá, že porušení práv lze spíše hledat na straně žalovaného (vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem) a za ním stojících konkursních věřitelů, neboť z důvodu procesní aktivity stěžovatelky koluje spis mezi soudem prvního stupně a odvolacím soudem a zatím nebylo možné ani zahájit přípravu k jednání.

Vedlejší účastník zaslal prostřednictvím svého právního zástupce Ústavnímu soudu vyjádření, ve kterém rovněž popřel, že by vydáním stížností napadených usneseních došlo k porušení práv stěžovatelky, s poukazem na právní závěry Ústavního soudu učiněné v rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 221/98 Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 16, nález č. 158), dle nichž i samotné vydání předběžného opatření může představovat citelný zásah do práv, dokonce i do ústavně zakotvených práv osoby, které vzniká z předběžného opatření určitá povinnost, a to za situace, kdy není věc samotná po stránce právní ani skutkové ještě objasněna. Navíc se často jedná o rozhodnutí, jehož důsledky již nemohou být v návaznosti na konečné rozhodnutí o výsledku sporu napraveny. Dle platné právní úpravy (§ 74 odst. 1 o. s. ř.) pak i v případě, že jsou tyto předpoklady naplněny, není povinností soudu návrhu na předběžné opatření vyhovět, nýbrž musí být objektivní potřeba nařídit předběžné opatření vzhledem ke stávajícím poměrům účastníků nebo musí být ohrožen výkon soudního rozhodnutí. V daném případě má vedlejší účastník za to, že ani jeden z těchto předpokladů splněn nebyl. Na prvém místě, jestliže poměry účastníků upravuje zákon (§ 18 odst. 3 ve spojení s § 19 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání), není zde potřeba, aby byly tyto poměry upraveny předběžným opatřením soudu. Na místě druhém není dán ani předpoklad představovaný ohrožením výkonu rozhodnutí, neboť tento není postupem správce dotčen. Správce sám, poté co získal znalecký posudek, který nasvědčuje tomu, že v důsledku prodlení se zpeněžením hrozí vznik škody na majetku, který je zapsán v konkursní podstatě, požádal konkursní soud, který je ze zákona (§ 12 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání) pověřen dohledem nad průběhem konkursu, podáním ze dne 16. července 2003, aby mu udělil souhlas se zpeněžením majetku. Tvrzení stěžovatelky o tom, že se soud jejím návrhem nezabýval, považuje za nedůvodné. Má za to, že soud se návrhem zabýval, posoudil jej a zamítl, v čemž nelze spatřovat odmítnutí spravedlnosti. Dle názoru vedlejšího účastníka nebylo porušeno ani právo stěžovatelky na spravedlivý proces, neboť o návrhu rozhodoval příslušný soud v souladu s jeho pravomocemi v zákonem stanovené lhůtě a rozhodnutí měla všechny náležitosti a byla řádně odůvodněna. Stran namítaného porušení vlastnického práva má vedlejší účastník za to, že ustanovení § 19 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání samo o sobě dostatečně chrání vlastnické právo stěžovatelky. Analogicky, stejně jako za výjimečných okolností lze zasáhnout do práv účastníků řízení předběžným opatřením, aniž by byla věc samotná rozhodnuta, stanoví naopak zákon o konkursu a vyrovnání obdobnou možnost za výjimečných okolností zpeněžit majetek i dříve, nežli je rozhodnuto, kdo je k majetku oprávněn. O tom, zda se o tento výjimečný případ jedná, rozhoduje konkursní soud provádějící dohled nad průběhem konkursu po stránce věcné i právní, a tedy není třeba, aby celou věc předběžně rozhodoval soud jiný nařízením předběžného opatření. To, zda ve smyslu § 19 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání je správce konkursní podstaty oprávněn nakládat s majetkem před rozhodnutím o vylučovací žalobě (vzhledem k tomu, že hrozí škoda) či nikoli, je záležitost, která se týká průběhu konkursu. O této záležitosti je proto oprávněn rozhodovat konkursní soud v rámci zmocnění uvedeného v § 12 zákona o konkursu a vyrovnání. V konkrétním případě, je-li zákonem určen soud, který má meritorně přezkoumat, zda jsou splněny zákonné podmínky pro zpeněžení majetku ještě před rozhodnutím o vylučovací žalobě, není na místě, aby docházelo ke vměšování jiného soudu, který by takovýto postup zakazoval, a to bez meritorního zkoumání. Vydání předběžného opatření tak není namístě, má-li být zakázán úkon, jenž má být učiněn se souhlasem soudu vydaným v rámci jeho pravomoci. To by vedlo k existenci vzájemně protichůdných soudních rozhodnutí a k naprosté právní nejistotě. Vedlejší účastník tedy navrhl odmítnutí ústavní stížností jako zjevně nedůvodné, případně její zamítnutí.

K těmto vyjádřením zaslala stěžovatelka Ústavnímu soudu repliku, v níž rozvádí své již vyslovené námitky po právní i skutkové stránce, avšak již bez další ústavněprávní argumentace.

Dle § 48 odst. 1 zákona o Ústavním soudu Ústavní soud provádí důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, přičemž rozhoduje, které z navrhovaných důkazů je třeba provést, a může provést i jiné důkazy, než jsou navrhovány. Uvedené zákonné ustanovení nutno interpretovat z pohledu čl. 83 Ústavy, dle něhož je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti, jakož i z pohledu jeho dosavadní judikatury, v níž je zvýrazněna rozdílná funkce Ústavního soudu ve vztahu k soudům obecným. Ústavními stížnostmi napadená rozhodnutí obecných soudů posuzuje Ústavní soud tudíž toliko hlediskem dotčení ústavním pořádkem garantovaných základních práv a svobod, a nikoli přezkoumáním věci samé pohledem jednoduchého práva. Pro oblast dokazování z toho plyne maxima vést dokazování ke skutečnostem ověřujícím tvrzení stěžovatelky o dotčení v základních právech a svobodách, nikoli však dokazování ve věci samé, tj. dokazování na úrovni jednoduchého práva, vedoucí k rozhodnutí v samotném meritu věci. Uvedená diferenciace je jedním z komponentů odlišujících ústavní soudnictví od soudnictví obecného.

Z pohledu naznačených principů, za účelem ověření tvrzení obsažených v ústavní stížnosti, provedl v předmětné věci Ústavní soud dokazování spisem Městského soudu v Praze sp. zn. 19 Cm 23/2003, z nějž zjistil následující:

- Stěžovatelka podala dne 28. července 2003 žalobu na vyloučení v žalobě specifikovaných ochranných známek ze soupisu konkursní podstaty úpadce D., s. r. o., proti správci konkursní podstaty úpadce (vedlejšímu účastníku v řízení před Ústavním soudem) s odůvodněním, že byly do konkursní podstaty zahrnuty neoprávněně, neboť jejich vlastníkem je již od jejich zápisu do rejstříku ochranných známek stěžovatelka.

- Návrhem ze dne 25. srpna 2003 se stěžovatelka domáhala vydání předběžného opatření, kterým by byla vedlejšímu účastníku uložena povinnost zdržet se zpeněžení a jiného nakládání s ochrannými známkami, které jsou předmětem sporu. Svůj návrh zdůvodnila poukazem na některé kroky vedlejšího účastníka, které přes rozpor s ustanovením § 19 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání směřují k prodeji (zpeněžení) známek, ač stěžovatelka je přesvědčena, že nebylo prokázáno, že by hrozila na majetku, který je předmětem řízení, škoda. Stěžovatelka tak měla za to, že by budoucí výkon soudního rozhodnutí byl ohrožen a dovolávala se z toho důvodu potřeby prozatímní úpravy poměrů účastníků.

- Ústavní stížností napadeným usnesením Městský soud v Praze návrh stěžovatelky zamítl. V odůvodnění uvedl, že v daném případě se žalobce (stěžovatelka) dovolává zákazu (dispozice) proti správci konkursní podstaty, jejž mu ukládá a je upraven ustanovením § 19 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání. Jedinou výjimku z citovaného ustanovení je předpoklad hrozící škody na majetku, který je předmětem žaloby, umožňující správci postupovat podle § 27 zákona o konkursu a vyrovnání a tento majetek zpeněžit. Otázka posouzení, zda hrozí škoda, leží na správci a soudci v konkursním řízení, který podle § 12 zákona o konkursu a vyrovnání vykonává dohled nad činností správce a nese spoluodpovědnost za průběh konkursu. Z těchto důvodů nepřísluší soudu v této věci zasahovat do činnosti soudu ve věci konkursního řízení a nelze správci zakázat ani zpeněžení majetku patřícího do konkursní podstaty, ani vyslovit zákaz nakládání s tímto majetkem. Soud proto nemohl stěžovatelce vyhovět, a to i přes to, že má pochybnosti o zákonnosti a oprávněnosti postupu žalovaného správce. Toto posouzení leží výhradně na správci a konkursním soudu a případné nároky vyplývající z chybného postupu lze postihnout žalobou o náhradu škody, nikoli však uplatněným postupem.

- K odvolání stěžovatelky se věcí zabýval Vrchní soud v Praze jako soud odvolací, který usnesením ze dne 30. května 2003 č. j. 13 Cmo 459/2003-48 rozhodnutí městského soudu ve výroku, kterým byl návrh na nařízení předběžného opatření zamítnut, potvrdil. Odvolací soud poukázal na zvláštní postavení správce konkursní podstaty v konkursním řízení (§ 7 a 8 zákona o konkursu a vyrovnání) a právní instituty, které zákon o konkursu a vyrovnání má a jež by měly poskytnout ochranu konkursním věřitelům, ale nejen jim, možností ovlivňovat výkon funkce správce jak preventivně, tak následně. Tyto možnosti jsou dány i soudu v rámci soudního dohledu. Pokud správce poruší svá práva či povinnosti vyplývající z jeho funkce, je třeba následky jeho postupu vyřešit, případně zjednat nápravu v rámci konkursního řízení. Odvolací soud tak dospěl k závěru, že důvody, pro které by předběžné opatření přicházelo v úvahu, resp. naplnění účelu předběžného opatření, je nutno v daném případě hledat v konkursním řízení při využití zvláštních procesních postupů, které zákon o konkursu a vyrovnání umožňuje, nikoliv v řízení konkursem vyvolaném, neboť v daném případě zákon o konkursu a vyrovnání obsahuje ustanovení, jež jsou v dostatečném rozsahu schopna omezit správce konkursní podstaty tak, aby nemohl v rozporu se zákonem, s rozhodnutím konkursního soudu či v rozporu s názorem věřitelského výboru přistoupit ke zpeněžení ochranných známek za situace, že by tím mohl způsobit újmu osobě, která na zamezení zpeněžení ochranných známek prokáže právní zájem. Podle názoru odvolacího soudu mezi tato ustanovení patří především § 19 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání upravující zákaz zpeněžení věci v průběhu řízení o vylučovací žalobě zahájeného z podnětu osoby prokazující, že věc, právo nebo jiná majetková hodnota neměla být do soupisu konkursní podstaty zařazena, § 12 zákona o konkursu a vyrovnání o dohlédací činnosti soudu a § 8 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání o odpovědnosti správce konkursní podstaty za škodu způsobenou porušením povinností, které mu ukládá zákon nebo které mu uloží soud. Odvolací soud uzavřel, že je zřejmé, že ochrana práv stěžovatelky je zajištěna úpravou § 12 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání (konkursní soud by se musel jejími námitkami proti zpeněžení v rámci soudního dohledu zabývat), tj. v rámci dohlédací činnosti konkursního soudu, a v tomto řízení (tj. řízení o vyloučení) nelze ukládat správci konkursní podstaty povinnosti v konkursu a zasahovat tak do konkursního řízení.

- Na čísle listu 55 a násl. soudního spisu je založen přípis předsedkyně senátu 77 K, kterým byl soudu do řízení sp. zn. 19 Cm 23/2003 postoupen návrh stěžovatelky na vydání předběžného opatření podle § 66a zákona o konkursu a vyrovnání ze dne 5. září 2003, jímž by byla správci konkursní podstaty uložena povinnost zdržet se zpeněžení a jiného nakládání s majetkem stěžovatelky, jenž byl zapsán do konkursní podstaty, včetně ochranných známek [pod bodem c) návrhu], které jsou předmětem řízení pod sp. zn. 19 Cm 23/2003 a rozhodnutí Vrchního soudu v Praze č. j. 1 Ko 426/2003-434, jímž bylo zrušeno usnesení Městského soudu v Praze č. j. 77 K 82/2002-357 ze dne 11. září 2003, kterým soud prvního stupně návrh na vydání předběžného opatření v konkursním řízení zamítl. Odvolací soud zde v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že neexistuje přímá vazba návrhu na nařízení předběžného opatření s probíhajícím konkursem vedeným na majetek úpadce D., s. r. o., a to již proto, že správce není ve smyslu § 7 zákona o konkursu a vyrovnání účastníkem konkursu. Navržené předběžné opatření však přímo souvisí se žalobou stěžovatelky na vyloučení encyklopedické databáze D. a ochranných známek ze soupisu konkursní podstaty projednávanou soudem prvního stupně v řízení vedeném pod sp. zn. 19 Cm 23/2003, jehož účastníkem je stěžovatelka jako žalobce a správce jako žalovaný, a je tedy na soudu, aby o návrhu na nařízení předběžného opatření rozhodl v rámci excindačního řízení. Tím, že soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení předběžného opatření v rámci konkursu, porušil základní ústavní právo vyplývající z čl. 38 Listiny. Protože o návrhu na nařízení předběžného opatření rozhodl soudce, který je dle rozvrhu práce určen k projednání a rozhodnutí ve věci konkursu, ale nikoliv soudce, který je určen k projednání a rozhodnutí ve věci vedené pod sp. zn. 19 Cm 23/2003, v jejímž rámci mělo být rozhodnuto o navrženém předběžném opatření, byli jak stěžovatelka, tak správce odňati svému zákonnému soudci.

- Městský soud v Praze následně výrokem sub II. usnesení ze dne 15. ledna 2004 č. j. 19 Cm 23/2003-69 o postoupeném návrhu rozhodl tak, že řízení o něm zastavil s odůvodněním, že stěžovatelka uplatnila shodný návrh na nařízení předběžného opatření, o němž již bylo v této věci rozhodnuto dne 26. srpna 2003, kteréžto rozhodnutí nabylo právní moci po rozhodnutí odvolacího orgánu k datu 25. listopadu 2003. Pro překážku rei iudicatae, pro niž nemůže být věc shodná rozhodnuta znovu, soud postupem dle § 104 odst. 1 o. s. ř. řízení o návrhu na nařízení předběžného opatření ohledně ochranných známek zastavil.

- Odvolání stěžovatelky do výroku sub II citovaného usnesení Vrchní soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 26. února 2004 č. j. 13 Cmo 78/2004-82 zamítl jako nedůvodné. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že podle § 102 odst. 3 věty druhé o. s. ř. platí zde ustanovení § 75 odst. 5 o. s. ř. obdobně, tedy že pro předběžné opatření je rozhodující stav v době vyhlášení (vydání) usnesení soudu prvního stupně. Žalobce (stěžovatelka) se však dalším návrhem na nařízení předběžného opatření domáhá stejného rozhodnutí, aniž uvádí nové skutečnosti, jež by ve své podstatě znamenaly změnu poměrů oproti prvnímu návrhu na nařízení předběžného opatření. Odvolací soud má za to, že soud prvního stupně postupoval zcela správně v souladu s § 159a odst. 1 o. s. ř. v souvislosti § 167 odst. 2 o. s. ř., neboť o návrhu stěžovatelky na nařízení předběžného opatření bylo již pravomocně rozhodnuto a nepochybně tato překážka brání tomu, aby již o věci bylo opětovně jednáno; jedná se o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, a proto soud prvního stupně řízení v souladu s § 104 odst. 1 o. s. ř. řízení zastavil. K v odvolání namítané neústavnosti postupu soudu prvního stupně (rozpor s čl. 36 a 38 Listiny) odvolací soud poznamenal, že právě usnesením Vrchního soudu v Praze (1 Ko 426/2003) došlo k odstranění pochybností o rozhodování věci soudcem, jemuž má být věc přidělena v souladu s rozvrhem práce k projednání a rozhodnutí, neboť rozhodování o tomto předběžném opatření v rámci konkursního řízení nepřichází do úvahy; předání návrhu z konkursního spisu k projednání do senátu 19 Cm k předmětné excindační žalobě zcela koresponduje s uvedenými závěry odvolacího soudu.

Ústavní soud po provedení dokazování připojeným spisem Městského soudu v Praze a zvážení všech okolností případu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud na tomto místě musí připomenout, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, a proto není jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických či právnických osob chráněných předpisy občanského nebo trestního práva a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem České republiky. Může se tedy zabývat pouze případy, u kterých zjistí, že v řízení před soudy byly porušeny ústavní principy, mezi něž patří právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), právo na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny), rovnost účastníků v řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny), právo na veřejné projednání věci (s možností vyjádřit se ke všem důkazům) a na rozhodnutí věci v přiměřené době (čl. 38 odst. 2 Listiny).

Ústavní soud však má za to, že nesprávnou interpretací ustanovení občanského soudního řádu ve spojení s aplikací zákona o konkursu a vyrovnání obecné soudy nevyhověly požadavku ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť se řádným způsobem nezabývaly návrhem stěžovatelky na vydání předběžného opatření, ani skutečnostmi, které v něm uvedla, a stěžovatelku odkázaly na uplatnění jejích práv do řízení konkursního, aniž by pro to byly splněny alespoň základní předpoklady. A poté, co soud odvolací odkázal stěžovatelku zpět do řízení vylučovacího, k tomuto závěru nepřihlédly a na základě postupu a úvahy, kterou je třeba označit jako nad míru formální, znemožnily stěžovatelce svá práva v řízení účinně hájit. Takový postup se vyznačuje vysokou mírou svévole v soudním rozhodování, jež má být, jak už Ústavní soud mnohokrát interpretoval, z takového rozhodování vyloučena.

Základní otázkou, jež byla řešena v dané věci před obecnými soudy, byla otázka charakteru řízení o vyloučení věci z konkursní podstaty a účelu tohoto řízení, přičemž obecná právní úvaha soudu v této věci se následně promítla do rozhodnutí obecných soudů o návrzích stěžovatelky na vydání předběžných opatření i do rozhodnutí o opravných prostředcích proti rozhodnutím o zamítnutí těchto návrhů. Tuto úvahu má Ústavní soud za nesprávnou.

Dle ustanovení § 19 zákona o konkursu a vyrovnání jsou-li pochybnosti, zda věc, právo nebo jiná majetková hodnota náleží do podstaty, zapíše se do soupisu podstaty s poznámkou o nárocích uplatněných jinými osobami anebo s poznámkou o jiných důvodech, které zpochybňují zařazení věcí, práva nebo jiné majetkové hodnoty do soupisu (odstavec 1), a soud uloží tomu, kdo uplatňuje, že věc, právo nebo jiná majetková hodnota neměla být v soupisu zařazena, aby ve lhůtě určené soudem podal žalobu proti správci. V případě, že žaloba není včas podána, má se za to, že věc, právo nebo jiná majetková hodnota je do soupisu pojata oprávněně (odstavec 2).

Smyslem a účelem vylučovacího (excindačního) řízení dle § 19 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání je tak autoritativní zjištění, zda u majetku, který byl pojat do konkursní podstaty, tak bylo učiněno oprávněně, tj. zda vůči němu nesvědčí jiným osobám silnější právo než osobě úpadce, právo, které zahrnutí tohoto majetku do konkursní podstaty úpadce a následné zpeněžení v konkursu vylučuje. Tímto právem může být na prvním místě právo vlastnické, případně právo obligační. Řízení není řízením konkursním, nýbrž pouze konkursem vyvolaným (jako např. nucené vypořádání společného jmění manželů při úpadku jednoho z nich). Žalobce se tak domáhá rozhodnutí o přiznání práva plynoucího pro něj z předpisů procesních a rozsudek nepřekračuje rámec konkursního řízení, v rámci kterého bylo řízení vyvoláno. Přesto bylo toto řízení z řízení konkursního spolu s dalšími spory konkursem vyvolanými úmyslně vyloučeno.

Spory vyvolané konkursem (incidenční spory), mezi něž řízení o vyloučení věcí z podstaty patří, jsou tedy spory, které je třeba rozhodnout pro potřebu zvláštního (konkursního) řízení, které však samo pro řešení takového sporu není způsobilé, neboť sleduje jiný cíl a tomuto cíli odpovídá jeho struktura a principy. Tato principiální odlišnost spočívá především v jiném okruhu účastníků, než vyžaduje spor. Spor vyžaduje postavení účastníků jako vzájemných odpůrců (žalobce a žalovaného), nikoliv jejich pluralitu nerozdělenou do dvou sporných stran, jejichž procesní aktivita v řízení, jakož i aktivita soudu se řídí jinými zásadami (viz Wintrová, A: Incidenční spory. In: Bulletin advokacie, č. 4, ročník 2003, str. 12 a násl.). Přestože žaloba je vyvolána procesním úkonem ve zvláštním řízení (výzvou soudu k podání žaloby ve stanovené lhůtě), jejím účelem je zajištění ochrany práv oprávněných osob, které mají k věci zapsané do konkursní podstaty právo, které vylučuje její zpeněžení v rámci konkursu za účelem úhrady pohledávek úpadce.

V tomto sporu tak proti sobě stojí osoba, která tvrdí své lepší právo k věci jako žalobce a správce konkursní podstaty jako žalovaný, přičemž předmětem řízení je určení, zda věc byla zapsána do konkursní podstaty oprávněně či nikoliv. Pouze tento spor je určený k tomu, aby byly řešeny pro účely konkursu vztahy žalobce i žalovaného k věci, a tento spor musí také po celou dobu oběma stranám umožnit jejich práva chránit. Byl-li by tento spor podřízen účelu konkursního řízení (§ 1 zákona o konkursu a vyrovnání), jímž je uspořádání majetkových poměrů dlužníka, který je v úpadku, se zřejmým cílem, který směřuje k uspokojení pohledávek věřitelů úpadce (§ 2 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání), bezpochyby by nebylo možné v plném rozsahu ochranu právům stěžovatelky poskytnout, a to tam, kde tak není možné učinit v řízení konkursním, nebo kde by ochrana v konkursním řízení nebyla dostačující. Řízení o excindační žalobě je zcela záměrně vyloučeno z režimu zvláštního zákona a řídí se příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, který pouze pamatuje na některé jeho zvláštnosti [viz § 35 odst. 1 písm. k), § 88 písm. i), § 118b] vzhledem ke zvláštnímu důvodu zahájení takového řízení. Avšak ani tento specifický důvod sporu vzniklého na základě zvláštního zákona nedovoluje závěr o tom, že je třeba některé skutkové nebo právní okolnosti řízení nebo jeho procesní pravidla zásadním způsobem modifikovat nebo vůbec neužít ve prospěch cíle tohoto zvláštního řízení, tedy mimo zákonem stanovený postup.

Soud v řízení o vyloučení věci z konkursní podstaty je tak plně vázán zásadami občanského soudního řádu a je povinen ustanovení občanského soudního řádu v plném rozsahu aplikovat. Pokud bere na zřetel účel tohoto řízení (jímž je určení procesního postavení účastníků a jejich poměru k vylučované věci, nikoliv účel konkursu), musí zajistit i ochranu práv účastníků tam, kde by mohlo dojít ještě před rozhodnutím ve sporu k jejich ohrožení.

K poskytnutí takové ochrany může sloužit i institut předběžného opatření (§ 74 ve spojení s § 102 o. s. ř.). Soud zde upravuje zatímně, nikoliv s konečnou platností, poměry účastníků, přičemž musí poskytnout ochranu oběma stranám. Jedná se přitom o opatření dočasná, jejichž trvání je omezeno § 77 odst. 1 o. s. ř., a navíc mohou být zrušena k návrhu (§ 77 odst. 2 věta prvá o. s. ř.). Zákon přitom nenechává na libovůli soudu, zda předběžné opatření vydá či nikoliv, nýbrž je předestírá jako prostředek, jehož účelem je buď zatímní úprava poměrů účastníků řízení, a nebo ochrana před situací, za níž by mohl být výkon rozhodnutí, ve který by řízení mělo vyústit, ohrožen. Jde o poskytnutí prozatímní ochrany jednomu z účastníků tím, že je uložena povinnost (něco konat, něčeho se zdržet, něco trpět) účastníku druhému. Tato ochrana může směřovat i proti nezákonnému jednání jednoho z nich, k plnění povinností, které jsou mu - ať již zákonem nebo rozhodnutím - stanoveny, nebo k tomu, aby tyto povinnosti nebo oprávnění mu daná do doby, než soud spor pravomocně rozhodne, nevykonával, neboť jejich výkonem by mohlo dojít k ohrožení práv druhé strany sporu. Má-li přitom být předběžné opatření nařízeno, musí být potřeba zatímní úpravy právních (nikoliv faktických) poměrů účastníků prokázána.

Přitom dle názoru Ústavního soudu není podstatné, že osoba, vůči níž by v daném případě předběžné opatření směřovalo, je zároveň zvláštním subjektem řízení jiného a že její práva a povinnosti jsou stanoveny zákonem, který toto zvláštní řízení upravuje. Soud je z hlediska § 7 odst. 1 a 2 o. s. ř. oprávněn k vydání předběžného opatření, týká-li se věci, o níž je dána jeho pravomoc meritorně rozhodovat (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M.: Občanský soudní řád: Komentář. I. díl, 6. vydání. C. H. Beck, Praha 2003, str. 216). V daném případě rozhoduje o tom, zda je věc vyloučena ze soupisu konkursní podstaty, tedy o kroku, který učinil správce konkursní podstaty v konkursním řízení. Je tak povinen se zabývat tím, jak tato osoba jako účastník řízení, které je u něj vedeno, svá práva a povinnosti v takovém řízení vykonává a za jakých okolností se tak děje, neboť její jednání se bezprostředně týká věci, o kterou v řízení jde. Existuje-li obava, že by v souvislosti s jednáním takové osoby mohlo řízení a jeho výsledek ztratit reálný význam, a tato obava je v průběhu řízení druhou stranou sporu tvrzena a k jejímu prokázání jsou navrhovány důkazy, je soud nejen oprávněn, ale především povinen se těmito tvrzeními a důkazy zabývat.

Výsledkem úspěšného uplatnění vylučovací žaloby totiž je vyloučení určitého majetku ze soupisu podstaty, a tím i ztráty správcova oprávnění nakládat s tímto majetkem a zejména možnosti zpeněžit jej. Pokud by však došlo k jeho zpeněžení před skončením řízení o vyloučení z podstaty, nelze tohoto výsledku dosáhnout, neboť jeho zpeněžením přestává být takový majetek součástí konkursní podstaty a žaloba o jeho vyloučení z podstaty by musela být zamítnuta. Ze zákona je proto žalobci poskytována ochrana, která spočívá v uložení zákazu správci majetek zpeněžit, který není aplikován pouze tam, kde majetku, který je předmětem žaloby, hrozí škoda, jíž je možno prodejem věci odvrátit. Odvracení škody musí být však poměřováno závažností zásahu v souladu s měřítkem proporcionality, neboť prodej majetku ustanovení § 19 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání umožňuje pouze za zcela výjimečných okolností a za splnění zákonem daných podmínek, neboť jde o závažný zásah do základních práv vlastníka sporného majetku. To však, zda jsou splněny zákonné předpoklady, kdy zákonný zákaz z důvodu uvedeného není aplikovatelný, posuzuje v konkursním řízení pouze správce konkursní podstaty, který v tomto postupu není zákonem o konkursu a vyrovnání nikterak omezen, ani věřitelským výborem, ani soudem. Je pouze na jeho úvaze, jak posoudí skutkovou situaci a zda přistoupí či nepřistoupí k prodeji věci. Vyžádá-li si k této úvaze stanovisko věřitelského výboru nebo soudu, své odpovědnosti se nezbavuje a zákon o konkursu a vyrovnání rovněž nepředpokládá, že by o splnění těchto podmínek rozhodoval konkursní soud. Toto zákonné ustanovení tedy není samo o sobě způsobilé k tomu, aby v dalším znemožnilo procesní ochranu osoby, která se vyloučení majetku z podstaty domáhá.

Soud v incidenčním řízení je tedy oprávněn se okolnostmi konkursního řízení k návrhu účastníků incidenčního řízení zabývat a vést k prokázání jejich tvrzení (obsažených v návrhu na vydání předběžného opatření) dokazování; neprovede-li navržené důkazy, musí se v souladu s § 157 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 167 odst. 2 o. s. ř. rovněž řádně vypořádat s tím, proč tak neučinil. Oba soudy však pouze formálně odkázaly na existenci zákonné úpravy konkursního řízení, aniž by se v daném případě zabývaly tím, zda je požadavek těchto ustanovení (zejména blokačního ustanovení § 19 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání) naplněn, přičemž žádné ze skutkových námitek stěžovatelky se nedostalo řádného projednání.

Ústavní soud již opakovaně konstatoval, že takový způsob uvažování, který nebere v úvahu fakticitu jevu, proporcionalitu následku a příčiny a zvažování pozitivních a negativních argumentů v kolizi stojících zájmů za současné minimalizace zásahů do základních práv účastníka řízení, není v souladu s požadavky kladenými na obecný soud v souvislosti s poskytováním ochrany právům (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. července 2002 sp. zn. IV. ÚS 89/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 27, nález č. 97).

Stěžovatelka je v daném případě osobou na konkursním řízení zúčastněnou, neboť je zároveň jedním z věřitelů úpadce. Prostředky, kterými by mohla ovlivnit postup konkursního soudu ve smyslu § 12 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání nebo jeho rozhodování, však nejsou prostředky, které by jí bez dalšího ochranu jejích práv k věci v řízení zaručily, a jejich uplatnění je velmi omezené, neboť sice disponuje informacemi o průběhu konkursního řízení, není však bez dalšího vyzývána (nejde-li zároveň o člena věřitelského výboru, což v daném případě není zřejmé), aby se k nim vyjádřila nebo mohla naložení s těmito informacemi jinak ovlivnit. Je totiž zcela na úvaze konkursního soudu, zda ji k vyjádření vyzve či nikoliv, zákon mu tuto povinnost neukládá a směřuje ji pouze vůči věřitelskému výboru (byl-li ustaven) nebo zástupci věřitelů, jehož zájmem, který v řízení chrání, je pouze ochrana společného zájmu věřitelů (§ 11 odst. 7 zákona o konkursu a vyrovnání), tedy zájem na co nejlepším uspokojení jejich pohledávek, nikoliv ochrana práv k věcem do soupisu podstaty sepsaným.

Rozhodnutí, jimiž se upravuje průběh konkursního řízení, pak příslušný konkursní soud vydává bez toho, aniž by byla věřitelům vždy dána možnost se k danému opatření vyjádřit tak, jak to garantuje čl. 38 odst. 2 Listiny, a zákon jim ani neposkytuje opravný prostředek, který by umožnil revizi rozhodnutí konkursního soudu. Argument, že by konkursní soud byl přesto povinen se vyslovenými námitkami zabývat, zeslabuje skutečnost, že pro takové námitky v konkursním řízení je dán jen velmi malý prostor závisící pouze na nijak procesně nevyjádřené úvaze konkursního soudu; o přijatém opatření se věřitelé v zásadě dozví až v okamžiku, kdy je jim doručeno, a napadnout je již nelze.

Zásah do práv k majetku sepsanému do podstaty v podstatě nelze zhojit ani v dalších fázích konkursního řízení či po jeho ukončení. Nelze proto připustit, aby do práv osob k sepsanému majetku, jimž přísluší ochrana dle ustanovení § 19 zákona o konkursu a vyrovnání, bylo zasahováno toliko prostým poukazem na probíhající konkurs a účely konkursu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. srpna 2004 sp. zn. I. ÚS 371/04, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 34, nález č. 121) nebo jim z tohoto důvodu byla ochrana jejich práv odepřena a jejich návrh nebyl řádně projednán.

Přes výše uvedené však Ústavní soud respektuje, že poskytnutí ochrany prostřednictvím předběžného opatření vydaného v řízení o vyloučení věci, a to proti aktivitě správce konkursní podstaty, bude zásahem výjimečným, nastupujícím tam, kde zřetelně není tato ochrana poskytnuta v řízení konkursním nebo nebyla dostatečná, kde ji z důvodů časových nebo procesních nebylo možné v konkursním řízení dosáhnout, a to i s ohledem na to, že tím bude ovlivněno probíhající konkursní řízení.

Posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je opět věcí obecnéhosoudu (čl. 90 věta první Ústavy). Ústavní soud se mohl jen přesvědčit, zda zde vůbec byly dány, zda soud prvního stupně i soud odvolací nerozhodly svévolně, nýbrž zda se s tvrzeními stěžovatelky v řízení řádně vypořádaly, a zda tak byly zajištěny podmínky pro ochranu práv, jak to ukládá ústavní pořádek České republiky. V daném případě se však soud prvního stupně těmito podmínkami vůbec nezabýval, nýbrž ve svém rozhodnutí předestřel úvahu, že k takovému rozhodnutí není oprávněn. Nesprávnou úvahu nenapravil ani soud odvolací. Oba pak, při rozhodování o druhém, postoupeném návrhu, ač již byly specializovaným senátem odvolacího soudu poučeny, že rozhodnutí o návrhu přísluší soudu v řízení o vylučovací žalobě, pouze na svá předchozí rozhodnutí odkázaly, a to i přesto, že si byly vědomy, že se návrhu stěžovatelky řádného projednání nedostalo. Nevzaly v úvahu ani tu skutečnost, že stěžovatelka se svou obranou v konkursním řízení nebyla a nemohla být úspěšná a že prostor pro tuto ochranu je dán v řízení zvláštním (vylučovacím), tedy že jejich předchozí závěr nebyl správný. Takový postup, zohledňující pouze formu a nikoliv již účel procesní úpravy, o zachování principů spravedlivého procesu nesvědčí.

Ústavnísoud vyložil již ve své předchozí judikatuře, že není v jeho pravomoci generelně zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů. Důvod k jeho zásahu je dán pouze v případě, kdy by právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, neboť pak je nutno takové rozhodnutí považovat za ocitající se v rozporu s ústavně chráněnou zásadou řádného a spravedlivého procesu. Ústavní soud má za to, že k takové situaci v daném případě došlo, neboť právní závěry soudu prvního stupně i soudu odvolacího a jejich aplikace na rozhodnutí o návrzích stěžovatelky znemožnily poskytnutí ochrany jejích práv v rozsahu, v jakém je soud povinen ji poskytnout.

Ústavnísoud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnosti pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny v souladu s ustanovením § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zčásti vyhověl a obě napadená usnesení Vrchního soudu v Praze, jakož i usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. srpna 2003 č. j. 19 Cm 23/2003-27 a výrok II. usnesení téhož soudu ze dne 15. ledna 2004 č. j. 19 Cm 23/2003-69 zrušil.

Stran výroku I. usnesení Městskéhosoudu v Praze ze dne 15. ledna 2004 č. j. 19 Cm 23/2003-69, jenž byl ústavní stížností rovněž napaden, Ústavní soud shledal, že tento samostatný výrok nebyl dotčen odvoláním a nabyl právní moci dne 22. ledna 2004. Ústavní stížnost podaná proti tomuto samostatnému výroku tak byla shledána nepřípustnou (§ 72 odst. 3 ve spojení s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a proto ji dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) a e) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru