Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 40/03Usnesení ÚS ze dne 24.06.2004

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajBalík Stanislav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /žádný trestný čin a trest bez (předchozího) zákona
právo na soudní a jinou právní o... více
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
EcliECLI:CZ:US:2004:2.US.40.03
Datum podání20.01.2003
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 265b, § 11

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 40/03 ze dne 24. 6. 2004

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. D. L. a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti J. Z., zastoupené JUDr. M. V., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. 10. 2002, čj. 6 Tdo 697/2002-341, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která Ústavnímu soudu došla dne 20. 1. 2003 aiv ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu České republiky. Tvrdí, že jím bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhla, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Bruntále, sp. zn. 2 T 138/2001, z něhož zjistil následující:

Okresní soud v Bruntále uznal rozsudkem ze dne 12.2.2002, čj. 2 T 138/2001-297, stěžovatelku společně s dalším obviněným J. M. vinnými trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 trestního zákona. Odsoudil ji k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu jednoho roku a šesti měsíců. Dále ji zavázal společně a nerozdílně s J. M. k náhradě škody. Tímtéž rozsudkem odsoudil k podmíněnému trestu odnětí svobody i J. M. Stěžovatelka se proti rozsudku odvolala. Krajský soud v Ostravě její odvolání zamítl jako nedůvodné usnesením ze dne 17. 6. 2002, čj. 6 To 263/2002-318.

Stěžovatelka podala proti usnesení odvolacího soudu dovolání, přičemž uplatnila dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. e), g) trestního řádu, když považovala za nesprávné právní posouzení skutku ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Zdůraznila, že se "necítí být vinna ze spáchání trestného činu".

Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 16. 10. 2002, čj. 6 Tdo 697/2002-341, dovolání podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl. Konstatoval, že bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b trestního řádu. Připomněl, že uplatněný dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. e) trestního řádu spočívá v tom, že ve věci existoval některý z obligatorních důvodů nepřípustnosti trestního stíhání uvedených v § 11 odst. 1 trestního řádu a příslušný orgán činný v trestním řízení nerozhodl o zastavení trestního stíhání. Konstatoval, že v tomto směru není v dovolání nic vytýkáno. Z jeho obsahu dovodil, že stěžovatelka spatřuje nepřípustnost svého trestního stíhání v důvodech uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, neboť poukazuje na neúplně provedené dokazování a nesprávná skutková zjištění, v důsledku čehož zpochybňuje právní posouzení skutku. Uzavřel, že dovoláním nelze napadat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění, neboť Nejvyšší soud není další odvolací instancí a samotná skutková zjištění, byť mohou mít vliv na právní posouzení skutku nebo na jiné hmotně právní posouzení, není oprávněn přezkoumávat.

Stěžovatelka napadla rozhodnutí dovolacího soudu projednávanou ústavní stížností. Připustila, že důvod dovolání dle § 265b odst. 1 písm. e) trestního řádu neměl být v dovolání uveden. Další uvedený důvod odkazující na § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je ovšem v dovolání jasně citován. Uvedla, že její námitky sice směřovaly proti nesprávnosti skutkových zjištění, poukázaly však i na nedostatek hmotně právních závěrů v otázce kvalifikace skutku, a to na neexistenci příčinné souvislosti mezi omylem osoby jednající za poškozenou společnost a zjištěným obohacením, což dle stěžovatelky odůvodňuje závěr o nesprávnosti právního posouzení skutku.

Ústavní soud vyzval podle ustanovení § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu Nejvyšší soud České republiky, aby se coby účastník řízení k projednávané ústavní stížnosti vyjádřil.

Nejvyšší soud ve svém vyjádření vyslovil přesvědčení, že argumentace stěžovatelky nemůže obstát. Má za to, že dovolací námitky směřovaly primárně do správnosti skutkových zjištění, včetně úplnosti dokazování a způsobu hodnocení důkazů, když v těchto vadách stěžovatelka až následně spatřovala nesprávné právní posouzení skutku. Připomněl, že i obligatorní znaky skutkové podstaty trestného činu jsou předmětem dokazování, tedy primárně skutkovým zjištěním. Stěžovatelka totiž spatřovala neprokázání příčinné souvislosti mezi omylem osoby jednající za poškozeného a obohacením společnosti Rosa Bruntál v tom, že v trestním řízení nebyly provedeny nebo vzaty v úvahu v dovolání specifikované důkazy. Výtku, že dovolací soud měl vyžádat doplnění či upřesnění dovolání, označil Nejvyšší soud za bezpředmětnou neboť o tom, co vytýkala napadeným rozhodnutím, neměl z hlediska požadavků stanovených v § 265f odst. 1 trestního řádu pochybnosti. Připomněl, že rozsudek nalézacího soudu byl na podkladě odvolání stěžovatelky přezkoumán v řádném odvolacím řízení. Na dovolání již nelze bez dalšího použít stejné zásady jako na řízení o řádných opravných prostředcích. Z platných ústavních norem nelze dovodit existenci práva, které by zaručovalo, aby jakákoli trestní věc musela být přezkoumána v mimořádném opravném řízení ve stejném rozsahu jako v řádném opravném řízení, tj. též z hlediska správnosti skutkových zjištění. Nejvyšší soud v závěru svého vyjádření vyslovil názor, že v dovolacím řízení nebyla porušena ústavní práva stěžovatelky. Konkrétní způsob rozhodnutí o podané ústavní stížnosti ponechal na úvaze Ústavního soudu.

Ústavní stížnost postrádá ústavní rozměr.

Stěžovatelka buduje svou argumentaci na nesouhlasu se způsobem, jakým Nejvyšší soud posoudil její dovolání. Je přesvědčena, že odmítnutím věcného projednání dovolání bylo porušeno její ústavní právo na spravedlivý proces.

Ústavní soud na úvod připomíná, že dovolání je institutem, jehož zavedení do právního řádu je projevem svobodné volby zákonodárce a nikoli projekcí případného "základního práva" garantovaného Listinou či jinými součástmi ústavního pořádku. Žádné "základní právo" na přezkum pravomocných výroků v trestním řízení neexistuje. Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod výslovně stanoví pouze právo na dvoustupňové řízení (viz čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě). Rovněž Listina ani žádný z mezinárodněprávních instrumentů neupravuje právo na (jakýkoli) přezkum rozhodnutí o odvolání v trestní věci cestou dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (srov. II. ÚS 651/02, III. ÚS 80/04).

Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud při zkoumání uplatněného dovolacího důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu dospěl k závěru, že námitky stěžovatelky napadají správnost skutkových zjištění plynoucích z provedeného dokazování. Uvedl, že i znaky skutkové podstaty trestného činu včetně jeho objektivní stránky mají původ ve skutkových zjištěních, neboť jsou rovněž předmětem dokazování. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění však podle jeho názoru nespadá do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů, neboť jejich posouzení je věcí soudů obou stupňů.

Ústavní soud, jenž vystupuje dle čl. 83 Ústavy jako soudní orgán ochrany ústavnosti, není povolán k přezkumu správnosti výkladu a následné aplikace norem jednoduchého práva, což je naopak úkolem obecných soudů. Ústavní soud toliko zjišťuje, zda výkladem a aplikací jednoduchého práva nedošlo k porušení ústavních kautel. V posuzovaném případě ověřil, že dovolací soud použil obvyklé metody výkladu norem jednoduchého práva. Jeho interpretace a aplikace jednotlivých procesních ustanovení nejsou projevem libovůle či dokonce svévole. Nejvyšší soud své závěry náležitě zdůvodnil a vypořádal se s námitkami stěžovatelky. Ústavní soud nezjistil, že by jeho postup byl v extrémním rozporu s požadavky spravedlnosti, a tím i ústavnosti. Za dané situace tak nemůže přezkoumávat vlastní obsah napadeného rozhodnutí, neboť by se tím stal další instancí v řízení o dovolání, což je role, která mu nepřísluší (srov. II. ÚS 800/02, I. ÚS 28/03). Ústavností interpretace dalšího uplatněného dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. e) trestního řádu se Ústavní soud nezabýval, neboť sama stěžovatelka označila tento důvod v ústavní stížnosti jako nepřípadný s tím, že neměl být v dovolání uveden.

Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. června 2004

JUDr. Dagmar Lastovecká, v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru