Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 4/96Usnesení ÚS ze dne 08.04.1997

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajProcházka Antonín
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstřík
EcliECLI:CZ:US:1997:2.US.4.96
Datum podání03.01.1996

přidejte vlastní popisek

II.ÚS 4/96 ze dne 8. 4. 1997

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

II.ÚS 4/96

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání soudcem zpravodajem JUDr. Antonínem Procházkou dne 8.4. 1997 ve věci ústavní stížnosti J.S., zastoupené advokátem JUDr. J.B., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, č.j. 10 Co 325/95-80, ze dne 23.10. 1995, takto:

Ústavnístížnostseodmítá.

Odůvodnění:

Soudce zpravodaj podle ustanovení § 43 odst.1 písm.c) zák. č.182/1993 Sb., návrh odmítl, neboť se jedná o podání zjevně neopodstatněné.

Stěžovatelka podala dne 3.1.1996 k Ústavnímu soudu ČR stížnost, která však vykazovala vady ve smyslu zák.č. 182/1993 Sb. K odstranění vad jí byla stanovena 15 denní lhůta od doručení písemné výzvy.

Dne 26.1.1996 stěžovatelka doplnila své podání a připojila rovněž plnou moc právního zástupce JUDr. J.B.

Ve svém podání stěžovatelka tvrdí, že pravomocnými rozsudky jak Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23.10.1995, čj. 10 Co 325/95-80, tak i rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 11.5.1995, čj. 12 C 92/92-71, kterými byl zamítnut návrh stěžovatelky (dříve navrhovatelky) na uzavření dohody o vydání věci podle zák. č. 87/1991 Sb., proti odpůrci S.U., byla porušena její základní práva zaručená Listinou základních práv a svobod (dále jen Listina), konkrétně uvedených v článku 11 odst.1 Listiny, kdy podle jejího názoru bylo porušeno její právo vlastnit majetek, rovněž byla porušena rovnost jejího vlastnického práva a právo na dědění. Ve svém návrhu stěžovatelka namítá rovněž porušení článku 1 Listiny, které zaručuje svobodu a rovnost lidí v důstojnosti i v právech a článku 3 odst.1 Listiny, který zaručuje stejná základní práva a svobody všem občanům bez rozdílu.

1

II.ÚS 4/96

Navrhovatelka se domnívá, že majetek jejího otce měl být ve smyslu § 24 odst.1 dekretu prezidenta republiky číslo 5/1945 Sb., vyňat z NS a uvalená NS byla tou skutečností, která bránila vrácení majetku otci stěžovatelky podle zák. 128/1946 Sb., když podle tohoto zákona svůj nárok otec stěžovatelky uplatnil.

Navrhuje proto, aby Ústavní soud ČR ve svém nálezu zrušil jak rozsudek odvolacího soudu, tak i rozsudek soudu první instance.

Z předložených listinných dokladů, zejména pak z rozsudku soudu první instance se podává, že předmětem sporu byl návrh stěžovatelky proti odpůrci S.U., o uzavření dohody na vydání věci podle zák.č. 87/1991 Sb. Stěžovatelka žádala o vydání majetkové podstaty firmy V.N. v Ú., zapsané ve vložce číslo 415 pozemkové knihy pro k.ú. Ú., sestávající z domu č.p. 152 se stavební parcelou č.217 a ze zahrad p.č.714/17 a 714/18 téhož katastrálního území.

Odpůrce v tomto řízení namítal nedostatek pasivní legitimace a rovněž skutečnost, že k přechodu vlastnického práva na stát požadovaných nemovitostí došlo před 25.2.1948 t.j. mimo rozhodné období ve smyslu zák. č. 87/1991 Sb.

Původním vlastníkem sporných nemovitostí byl otec stěžovatelky, který jak navrhovatelka uvádí, s ohledem na politické poměry v S. byl v roce 1940 donucen prodat shora uvedené nemovitosti firmě G.F.S. Ta pak byla v roce 1946 znárodněna podle § 17 dekretu prezidenta republiky č.100/1945 Sb.

Podle názoru stěžovatelky bylo znárodnění provedeno v rozporu s tehdy platnými právními předpisy, když nebylo přihlédnuto k tomu, že vlastnický převod majetku provedený za okupace se stal po roce 1945 právně neúčinným. V roce 1949 se otec stěžovatelky domáhal určení neplatnosti kupní smlouvy z roku 1940. Návrh byl však usnesením Okresního soudu v Teplicích ze dne 30.1.1951, č.j. Nc 252/99-5, zamítnut, neboť otec stěžovatelky neprokázal, že k uzavření kupní smlouvy došlo pod tlakem okupace. Navrhovatelka tvrdí, že k přechodu vlastnictví předmětného majetku došlo až k 30.1.1951, t.j. na základě zamítavého usnesení Okresního soudu v Teplicích.

Stěžovatelka se po smrti původního vlastníka stala jednou z jeho dědiček.

Prvoinstanční soud rovněž konstatoval, že podle vyhlášky ministra průmyslu č.335 z 27.12.1945, vyhlášky ministra průmyslu č.894 ze dne 7.3.1946 a na základě § 17 dekretu prezidenta republiky č.100/1945 Sb. bylo vloženo vlastnické právo pro S.U. Dne 8.5.1951 bylo vloženo vlastnické právo k tomuto nemovitému majetku pro Čs. stát - S. "LB ". V současné době tvoří požadované nemovitosti většinou zastavěné plochy, průmyslové

2

II.ÚS 4/96

objekty a silnice jiných vlastníků než odpůrce.

Závěrem pak tento soud dovodil, že není splněna základní podmínka zák. č. 87/1991 Sb., pro uzavření dohody o vydání věci, neboť k přechodu vlastnictví nárokovaných nemovitostí nedošlo v rozhodném období daném zák. č.87/1991 Sb., a dále skutečností, že stěžovatelce nemůže svědčit ani restituční nárok jako oprávněné osobě, neboť nikdy nedošlo k obnovení vlastnického práva k předmětným nemovitostem u právního předchůdce stěžovatelky.

Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu první instance co do právních závěrů a dále rozvedl skutková zjištění Okresního soudu v Teplicích. Zdůraznil, že v době podání výzvy stěžovatelkou byl vlastníkem předmětných nemovitostí odpůrce, když k dalším majetkovým převodům na dceřinou společnost odpůrce došlo až později. Tím padá námitka odpůrce ohledně tvrzeného nedostatku pasivní legitimace.

Znění zák. č. 87/1991 Sb., neumožňuje zrušit nebo změnit pravomocné rozhodnutí Okresního soudu v Teplicích z 30.1. 1951.

Jak konstatoval již prvoinstanční soud z výpisu z pozemkové knihy pro k.ú. Ú., číslo knihovní vložky 415 bylo na základě trhové smlouvy z 21.9. 1928 vloženo vlastnické právo k továrně na stroje a formy v Ú., čp. 152 a přilehlým parcelám V.N. Podle kupní smlouvy ze 17.7. 1940 bylo vloženo právo vlastnické pro firmu G.F.S. v Ú.

Vyhláškou ministra průmyslu č.442 z 29.11.1945 o znárodnění podniků v zemi České a Moravskoslezské, provozovaných podle horního zákona, byl na základě §1 odst.4 dekretu prezidenta republiky č. 100/1945 Sb., prohlášen pod číslem 39 majetek movitý i nemovitý H. "LB", pro průmysl sklářský za znárodněný zestátněním k datu 27.10.1945.

Je nutné zdůraznit skutečnost, že nárokované nemovitosti tvořily v době jejich znárodnění část majetkové podstaty akciové společnosti H. "LB" a byly tedy součástí společnosti nově vzniklé. Okolnost, že uvedená akciová společnost byla znárodněna zestátněním a to již v roce 1945, nikoli konfiskována, svědčí o tom, že se v době znárodnění nejednalo o majetek podléhající konfiskaci v rozsahu § 1 odst. 1 a 2 dekretu prezidenta republiky č.108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy.

V restitučním řízení nejsou obecné soudy oprávněny přezkoumávat a přímo zasahovat proti pravomocným rozhodnutím soudů z předchozího období, výjimku tvoří pouze správní akty přijaté v tzv. rozhodném období zák.č. 87/1991 Sb., které jsou oprávněny posuzovat z hlediska v úvahu přicházejících restitučních titulů pouze za předpokladu, že se mohlo jednat

3

II.ÚS 4/96

o politickou perzekuci nebo postup porušující obecně uznávaná lidská práva a svobody, spáchané před rozhodným obdobím daným zákonem č. 87/1991 Sb.

V tomto případě se soudce zpravodaj ztotožnil se závěrem obecných soudů, pokud tyto odmítly přezkoumávat usnesení Okresního soudu v Teplicích z 30.1. 1951 a cítí se tímto rozhodnutím vázány.

Porušení čl. 11 odst.1 Listiny nemůže v případě stěžovatelky přicházet v úvahu, neboť jak již Ústavní soud ČR několikrát judikoval, jak stěžovatelce, tak i jejímu právnímu předchůdci nesvědčí vlastnické právo ke sporným nemovitostem. Pokud se týká porušení čl. a čl. 3 odst.1 Listiny neshledal soudce zpravodaj jejich porušení ve shora napadeném rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem.

Ze všech shora uvedených důvodů soudce zpravodaj podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu ČR není odvolání přípustné.

JUDr. Antonín Procházka

Soudce Ústavního soudu

V Brně dne 8.4.1997

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru