Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 4/2000Nález ÚS ze dne 19.11.2002Dokazování v trestním řízení; vady řízení

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajHoleček Miloš
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
presumpce/neviny
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 141/28 SbNU 231
EcliECLI:CZ:US:2002:2.US.4.2000
Datum podání04.01.2000
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 90

2/1993 Sb., čl. 8 odst.2, čl. 38 odst.2, čl. 40 odst.2

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

120/1976 Sb., čl. 14

140/1961 Sb., § 250a

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 220 odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 4/2000 ze dne 19. 11. 2002

N 141/28 SbNU 231

Dokazování v trestním řízení; vady řízení

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Senát Ústavního soudu

rozhodl po ústním jednání ve věci

ústavní stížnosti navrhovatele Ing. J. J., zastoupeného advokátem

JUDr. P. V., proti usnesení Městského soudu v Praze z 21. 9. 1999

sp. zn. 9 To 345/99 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu

5 z 6. 5. 1999 sp. zn. 3 T 26/99 spojené s návrhem na zrušení

ustanovení § 250a trestního zák., takto:

Usnesení Městského soudu v Praze z 21. 9. 1999 sp. zn. 9 To

345/99 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 z 6. 5. 1999 sp. zn.

3 T 26/99 se zrušují.

Odůvodnění:

Dne 4. 1. 2000 došel Ústavnímu soudu včas podaný návrh ze dne

27. 12. 1999, jímž stěžovatel napadá uvedená rozhodnutí obecných

soudů. Spolu s ústavní stížností podal též návrh na zrušení

ustanovení § 250a zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění

pozdějších předpisů (dále jen "tr. zák.").

Senát Ústavního soudu svým usnesením z 15. 2. 2000 sp. zn.

II.ÚS 4/2000 řízení o ústavní stížnosti přerušil a návrh na

zrušení § 250a tr. zák. postoupil podle § 78 odst. 1 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále

jen "zákon") plénu Ústavního soudu.

Plénum Ústavního soudu nálezem z 20.února 2001 tento návrh

zamítlo.

Poté pokračoval senát v řízení o ústavní stížnosti.

Z důvodů dále uvedených má stěžovatel za to, že napadenými

rozhodnutími obecných soudů byla porušena jeho základní práva,

ústavně zaručená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod

č. 2/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "Listina").

Zároveň obecné soudy podle jeho názoru nedostály své ústavní

povinnosti uložené jim v čl. 90 a čl. 95 odst. 2 Ústavy České

republiky č. 1/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen

"Ústava"), když aplikací § 250a odst. 1 tr. zák. porušily právo

ústavně zaručené v čl. 11 Listiny.

Proti navrhovateli bylo vedeno trestní stíhání pro trestný

čin pojistného podvodu podle § 250a tr. zák. Napadeným rozsudkem

obvodního soudu byl uznán vinným pokusem tohoto trestného činu

a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož

výkon soud podmíněně odložil na zkušební dobu jednoho roku.

Navrhovatelovo odvolání proti tomuto rozsudku zamítl Městský

soud v Praze jako nedůvodné.

Navrhovatelova trestná činnost měla spočívat v tom, že 28.

7. 1998 nahlásil u České pojišťovny, a. s., Praha 1, Spálená 14,

pojistnou událost č. 9846671013, k níž mělo dojít v jeho domě, na

adrese trvalého bydliště, dne 23. 7. 1998. Následkem vichřice toho

dne měla být poškozena plastová okna a dveře na terase domu,

ačkoliv bylo zjištěno, že k tomuto poškození došlo již před 17.

6. 1998, přičemž měl navrhovatel žádat náhradu škody ve výši 131

555 Kč, k čemuž však nedošlo.

V písemném vyjádření k obžalobě namítal procesní vady.

Především zkrácení práva na obhajobu, které spatřoval v tom, že mu

nebylo umožněno prostudovat spisy, neboť vyrozumění o uvedené

možnosti mu nebylo doručeno vzhledem k jeho nepřítomnosti v České

republice; přitom vyšetřovatelka se o nové vyrozumění již

nepokusila. Dále namítal neúplnost skutkových zjištění, neboť

nebylo žádným způsobem prověřeno, jaká škoda skutečně na pojištěné

stavbě v důsledku bouře vznikla. Také vznesl námitku vůči použité

právní kvalifikaci.

K těmto námitkám soud nepřihlédl.

Ve svém odvolání stěžovatel brojil proti výkladu § 250a odst.

1tr. zák. Podle jeho názoru uvedení nepravdivých nebo hrubě

zkreslených údajů nelze interpretovat tak, že se to vztahuje na

jakékoliv údaje, ale jen na takové, které jsou způsobilé přivodit

pojistiteli škodu. Přitom je třeba přihlížet ke znění pojistné

smlouvy, z níž vyplývá, že je to pojistitel, kdo provede šetření

a sám stanoví rozsah náhrady z pojistné události.

Městský soud v Praze jako odvolací soud v odůvodnění svého

rozhodnutí uvedl, že řízení, které předcházelo rozsudku Obvodního

soudu pro Prahu 5, netrpí vadami, které by měly nebo mohly mít

vliv na správnost rozhodnutí. Návrh na doplnění dokazování

znaleckým posudkem z oboru stavebnictví, jímž by měla být podle

požadavku obhajoby zjištěna skutečná škoda, pokládal odvolací soud

pro potřeby trestního řízení za zcela neúčelné. Stejně tak

námitka, že konečnou výši plnění určuje pojišťovna, považoval

Městský soud v Praze za zcela lichou.

Vzhledem k vytýkaným pochybením se navrhovatel domnívá, že

bude nutno obě rozhodnutí obecných soudů zrušit pro jejich rozpor

s uvedenými ústavněprávními ustanoveními.

Ústavní soud vyžádal k podané ústavní stížnosti podle § 42

odst. 4 zákona vyjádření účastníků a vedlejších účastníků.

Předsedkyně senátu Městského soudu v Praze odkazuje ve svém

vyjádření na odůvodnění napadeného usnesení. Vzhledem ke změně

v obsazení senátu a nedostupnosti spisu soudu prvního stupně se

více k argumentům ústavní stížnosti nevyjadřuje.

Předseda senátu Obvodního soudu pro Prahu 5 konstatoval, že

soud se při projednávání stěžovatelovy trestní věci řídil platným

a účinným trestním zákonem, který obsahoval a stále obsahuje

ustanovení § 250a. Vina obžalovaného byla proto posouzena podle

tohoto zákonného ustanovení v souvislosti s dokazováním zjištěnými

skutečnostmi.

Městský státní zástupce v Praze jako vedlejší účastník využil

oprávnění, jež mu dává § 28 odst. 2 zákona, a uvedeného procesního

postavení se vzdal. Stejně tak učinil i obvodní státní zástupce

pro Prahu 5.

Stěžovatelova replika došla Ústavnímu soudu dne 24. 7. 2001.

V ní se odvolává na dosavadní argumenty, které byly popsány

v písemném vyhotovení ústavní stížnosti.

II.

Ústavní soud se náležitě seznámil se všemi nezbytnými

listinnými důkazy, které k tomu podle § 42 odst. 3 zákona vyžádal,

zejména vyšetřovacím a soudním spisem (ČVS: OVV 1762/98-44, sp.

zn. 3 T 26/99) a dospěl k následujícím závěrům.

Podaná ústavní stížnost je důvodná.

Zásadní procesní vadu znamenající porušení jeho práva na

obhajobu, spatřoval stěžovatel v tom, že mu nebylo umožněno

prostudovat na závěr přípravného řízení vyšetřovací spis.

Z protokolu na č.l. 45 tohoto spisu Ústavní soud zjistil, že

stěžovatel se k prostudování dne 11. 2. 1999 nedostavil, neboť

obsílka s modrým pruhem se vyšetřovatelce vrátila jako

nevyzvednutá v úložní době. Uložit tuto zásilku možné bylo, neboť

to nevylučoval § 63 odst. 3 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb.,

o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších

předpisů (dále jen "tr. ř."), ani tak neučinila sama

vyšetřovatelka podle § 63 odst. 3 písm. b), odst. 4 tr. ř. Fikce

doručení podle § 63 odst. 2 tr. ř. tak v případě stěžovatele,

obhájce v té době ještě neměl, nastala dnem 8. 2. 1999, neboť

zásilka byla uložena dne 4. 2. 1999 a den 7. 2. 1999 připadl na

neděli. Zákonná podmínka této fikce, tj., že se adresát v místě

doručení zdržuje, nebyla v době doručování zpochybněna, nakolik

stěžovatelovo tvrzení, že se v té době zdržoval mimo republiku,

bylo poprvé uplatněno až v ústavní stížnosti. Na č.l. 45 spisu

připojená stěžovatelem nevyzvednutá zásilka osvědčuje také

dostatečným způsobem záznam vyšetřovatelky o tom, že obviněný

možnosti prostudovat spisy podle § 166 odst. 2 tr. ř. nevyužil.

Proto dále postupovala, jako by k tomuto úkonu došlo.

Podle názoru senátu Ústavního soudu tímto postupem zákon

porušen nebyl.

K tvrzeným neúplným skutkovým zjištěním ze strany orgánů

činných v trestním řízení, stran doby, příčin a výše škody

způsobené na plastových oknech (prosklené stěně) stěžovatelova

domu, která byla zásadní povahy, Ústavní soud na základě trestního

spisu zdokumentoval následující:

První návrh v tomto směru učinila obhajoba ve vyjádření

k obžalobě (č.l. 58) a zopakovala jej v průběhu hlavních líčení

(č.l. 66 a 68). Nalézací soud na ně reagoval v odůvodnění rozsudku

(č.l. 75) takto: ". obžalovaný měl problémy s prosklenou stěnou ve

svém domě již dříve, zřejmě vlivem nekvalitní stavby této

prosklené stěny, což ovšem kryto pojištěním nebylo . Soud

neprováděl doplnění dokazování přibráním znalce . z oboru

stavebnictví k posouzení otázky, zda prosklená stěna byla uvolněna

nárazem větru a jaká škoda byla tímto způsobena, z toho důvodu, že

pokud jde o výši škody, rozhodná je zde výše škody, kterou se

obžalovaný pokusil podvodně na pojišťovně vylákat . Pokud pak jde

o otázku, jakým způsobem škoda vznikla, v této souvislosti je

spíše rozhodné, kdy škoda vznikla, zda tedy obžalovaný pojistnou

událost uplatnil oprávněně či neoprávněně, neboť to, že stěna byla

poškozená soud nezpochybňuje."

Senát Ústavního soudu se domnívá, že důvody, pro které obecný

soud odmítl provést důkaz znalcem vybočují z rámce daného v § 2

odst. 6 a § 125 tr. ř. Přestože obhajoba navrhovala tento důkaz

též k dokumentaci faktu, kdy a z jaké příčiny škoda na prosklené

stěně vznikla, obecný soud jej odmítl bez jakéhokoliv zdůvodnění,

přestože zároveň sám přiznává důležitost spolehlivého zjištění,

kdy škoda vznikla, aby tento fakt bylo možno porovnat s oznámením

pojistné události stěžovatelem z hlediska jeho pravdivosti.

Důkazní návrh obhajoby v uvedeném směru obecný soud nehodnotil

v duchu zásady volného hodnocení důkazů, nýbrž svévolně. Porušil

tak citovaná ustanovení trestního řádu.

Kromě toho obecný soud ve svém rozsudku tvrdí, že pojistná

smlouva nekryla nedostatečnou kvalitu stavby prosklené stěny.

V tomto směru se však opíral o listinný důkaz, tedy o pojistnou

smlouvu, který ve spise založen nebyl a tudíž ani nemohl být podle

§ 112 odst. 2 a § 213 odst. 1 tr. ř. proveden, ačkoliv předmětem

trestního řízení bylo obvinění z trestného činu pojistného

podvodu. Porušena tak byla zásada bezprostřednosti podle § 2 odst.

12 a § 220 odst. 2 tr. ř.

Porušení trestního řádu v uvedených trestněprocesních

zásadách znamená tím samým i porušení zásady zákonnosti trestního

řízení podle § 2 odst. 1 tr. ř.

Svévolným odmítnutím navrhovaného důkazu nebyly touto cestou

odstraňovány důvodné skutkové pochybnosti z hlediska viny, včetně

případného uplatnění zásady in dubio pro reo, nehledě na

nesplněnou povinnost orgánů činných v trestním řízení i bez návrhu

stran objasňovat stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch

i v neprospěch obviněného. Zároveň tak byl stěžovatel zbaven

možnosti se k němu vyjádřit, pokud by byl řádně proveden. Tím

došlo k porušení zásady presumpce neviny, resp. zákazu presumpce

viny podle § 2 odst. 2 tr. ř., jakož i zásady zjišťování

skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti a zásady

vyhledávací, jak stanoví § 2 odst. 5 tr. ř. Nemožnost vyjádřit se

k předmětnému důkazu pak znamenala omezení zásady práva na

obhajobu podle § 2 odst. 13 a § 33 odst. 1 tr. ř.

K námitce nesprávnosti obžalobou použité právní kvalifikace

činu stěžovatele, tedy k chybně použitému ustanovení § 250 tr.

zák., ačkoliv měl být aplikován § 250a tr. zák., nelze než dodat,

že toto právní pochybení napravil nalézací soud. Spolu s ústavní

stížností podaným návrhem zpochybňujícím ústavnost trestného činu

pojistného podvodu se potom vypořádalo plénum Ústavního soudu svým

zamítavým nálezem z 20. února 2001 sp. zn. Pl. ÚS 5/2000

vyhlášeným pod č. 127/2001 Sb.

Ústavní soud dále nehodnotil polemiku ústavní stížnosti

s obecným soudem ohledně výkladu § 250a tr. zák., neboť to mu

nepřísluší.

Ústavní soud, jsa vázán hranicemi svých pravomocí podle čl.

87 odst. 1 písm. d) Ústavy, již mnohokrát konstatoval

(např.usnesení z 27.3.1998 sp. zn. IV. ÚS 360/97), že není soudem

nadřízeným soudům obecným, a proto mu nepřísluší posuzovat

celkovou zákonnost či správnost napadených rozhodnutí. To však

nemění nic na jeho oprávnění zjišťovat, zda napadenými

rozhodnutími nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv

a svobod.

Ústavním soudem byla z tohoto hlediska zjištěna zásadní

pochybení obecných soudů, jejichž rozhodnutí jsou předmětem

ústavní stížnosti, která dosahují podle jeho názoru do ústavní

roviny.

Z vad v procesním postupu vytýkaných v ústavní stížnosti mají

tuto povahu všechny případy nerespektování základních zásad

trestního řízení (tzn. zásady zákonnosti, presumpce neviny,

zjišťování skutkového stavu věci bez důvodných pochybností,

vyhledávací, volného hodnocení důkazů, zásady bezprostřednosti

a zásady práva na obhajobu podle uvedených ustanovení trestního

řádu, jak je blíže zdůvodněno v bodu II. odůvodnění tohoto

nálezu).

Nezákonnosti tohoto typu se promítly do ústavní roviny

porušením především čl. 90 Ústavy a čl. 8 odst. 2 Listiny,

garantujících právo na řádný zákonný trestní proces; z hlediska

mezinárodních smluv podle čl. 10 Ústavy byla v tomto ohledu

dotčena následující ustanovení: čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně

lidských práv a základních svobod ve znění protokolů - č.

209/1992 a č. 243/1998 Sb.- (dále jen "Úmluva") a čl. 14 odst. 2

Mezinárodního paktu o občanských a politických právech - č.

120/1976 Sb.- (dále jen "Pakt"). Porušení zákonnosti procesu se

projevilo i v nerespektování zásad dokazování, tedy zásad

vyhledávací, zjišťování skutkového stavu věci bez důvodných

pochybností, volného hodnocení důkazů a zásady bezprostřednosti.

Presumpci neviny jako ústavní princip včetně z ní plynoucí

zásady " V pochybnostech ve prospěch obviněného" (in dubio pro

reo), garantuje čl. 40 odst. 2 Listiny, jakož i čl. 6 odst. 2

Úmluvy a čl. 14 odst. 2 Paktu, které tak napadenými rozhodnutími

obecných soudů byly dotčeny.

Ústavním ekvivalentem procesní zásady práva na obhajobu je

ustanovení čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny, jež jsou

složkami též práva na spravedlivý proces; to ostatně platí

i o porušené presumpci neviny. Z hlediska těchto mezinárodních

smluv se napadená rozhodnutí obecných soudů dotkla čl. 6 odst. 1

Úmluvy a čl. 14 odst. 1 Paktu.

Pokud ústavní stížnost namítala i porušení čl. 36 odst. 1

Listiny a čl. 95 odst. 2 Ústavy, senát Ústavního soudu tento názor

nesdílí. Napadeným postupem a rozhodnutími obecných soudů nebylo

totiž stěžovateli znemožněno domáhat se stanoveným postupem svého

práva na projednání své trestní věci v řízení před nimi. Stejně

tak uvedené ustanovení Ústavy nelze vykládat tak, že na postup

obecného soudu, jak je v něm upraven, má stěžovatel ústavněprávní

nárok. Pouze k námitce účastníka stran neústavnosti zákona

v řízení před obecným soudem nelze přihlížet, resp. nelze od ní

odvozovat povinnost obecného soudu takovou věc předložit Ústavnímu

soudu, nedospěl-li sám tento soud k závěru, že zákon, jenž má být

při řešení věci použit, je v rozporu s ústavním zákonem.

Na základě právního a ústavněprávního rozboru (II., III.)

dospěl Ústavní soud k závěru, že podané ústavní stížnosti je nutno

v celém rozsahu podle § 82 odst. 1 zákona vyhovět, a proto

napadená rozhodnutí obecnýchsoudů zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§ 54

odst. 2 zákona).

V Brně dne 19.listopadu 2002

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru