Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3983/13 #1Usnesení ÚS ze dne 17.02.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánPOLICIE - Národní protidrogová centrála služby kriminální policie a vyšetřování
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - KSZ České Budějovice
Soudce zpravodajSuchánek Radovan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/obvinění a stíhání
Věcný rejstříkorgán činný v trestním řízení
Státní zástupce
trestní stíhání
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.3983.13.1
Datum podání23.12.2013
Napadený akt

rozhodnutí jiné

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 8 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 160 odst.1, § 134 odst.2

40/2009 Sb., § 13, § 283


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3983/13 ze dne 17. 2. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Martina Veselovského, t. č. Věznice Ostrov nad Ohří, zastoupeného JUDr. Liborem Janků, advokátem, se sídlem Mánesova 13, 350 02 Cheb, proti usnesení Policie České republiky, Národní protidrogové centrály služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 10. 10. 2013, ČTS: NPC-953/TČ-2012-222100, a proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. KZV 39/2013, za účasti Policie České republiky, Národní protidrogové centrály služby kriminální policie a vyšetřování a Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 23. 12. 2013, stěžovatel napadl usnesení Policie České republiky, Národní protidrogové centrály služby kriminální policie a vyšetřování (dále jen "policie") ze dne 10. 10. 2013, ČTS: NPC-953/TČ-2012-222100 (dále jen "usnesení policie"), kterým bylo proti němu podle § 160 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen trestní řád), zahájeno trestní stíhání pro zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b), c) zákona č. 40/2009 Sb. trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen trestní zákoník), dílem dokonaný, dílem ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku. Rovněž napadl usnesení Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích (dále jen "státní zastupitelství") ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. KZV 39/2013 (dále jen "usnesení státního zastupitelství"), jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení policie.

Stěžovatel tvrdí, že zahájení trestního stíhání proti němu postrádá dostatečný popis objektivní i subjektivní stránky trestného činu, jakož i důkazů, kterými má být toto stíhání podloženo. Usnesení policie odkazuje na použití operativně pátracích prostředků dle § 158b odst. 1 trestního řádu, zde je ovšem dle stěžovatele otázkou, zda pro jejich užití vůbec byly naplněny potřebné podmínky a důvody, a zda nemělo charakter provokace aktivně konstruující samotný skutkový děj, a tedy je-li možno výsledky jejich nasazení považovat za procesně použitelné.

Z uvedených důvodů je přesvědčen, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 4, čl. 7 odst. 1. čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.

II.

Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává podle svého § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. V této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

K posouzení argumentů stěžovatele konstatuje Ústavní soud především, že právní názor na povahu zahájení trestního stíhání z ústavněprávního pohledu opakovaně vyjádřil ve své judikatuře (např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 535/02, II. ÚS 741/02, IV. ÚS 47/03, II. ÚS 192/03, IV. ÚS 213/03, II. ÚS 364/03, IV. ÚS 568/03, I. ÚS 598/14, I. ÚS 1887/14). Ústavní soud již mnohokrát uvedl, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy jinými procesními prostředky, které jednotlivci zákon poskytuje. Trestní řízení jako zákonem upravený postup poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, představuje proces, v němž spolupůsobí a jenž průběžně kontrolují jednotlivé orgány činné v trestním řízení. V procesu, který probíhá, respektive teprve započal, lze případné vady napravit v rámci trestního řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, to znamená především samotnými orgány činnými v přípravném řízení, ale i soudním přezkumem.

Ústavní soud připomíná, že se necítil být oprávněn zasahovat do samotného počátku trestního řízení ani v době, kdy bylo zahajováno opatřením, proti kterému nebylo možno podat opravný prostředek. Pouze za situace, pokud by bylo obvinění spojeno se skutečným zásahem do základních práv a svobod, který by nebylo možno odčinit jinak (zejména se vzetím do vazby), pak by po vyčerpání všech procesních prostředků, jež stěžovateli zákon poskytuje, mohla přicházet v úvahu ústavní stížnost. Zásah Ústavního soudu do rozhodování orgánů činných v trestním řízení již v počátku trestního řízení by byl jinak považován za nepřípustný. Od tohoto závěru se Ústavní soud neodchýlil ani po novele trestního řádu provedené zákonem č. 265/2001 Sb. s účinností od 1. 1. 2002, kdy je vůči usnesení o zahájení trestního stíhání podle § 160 odst. 7 trestního řádu připuštěna stížnost.

Tento postup byl poněkud korigován až nálezem ve věci sp. zn. III. ÚS 511/02 (Sbírka nálezů a usnesení, svazek 30, nález 105, str. 471), s poukazem na zcela mimořádnou situaci, spočívající ve zjevné libovůli v rozhodování. V tomto nálezu Ústavní soud připustil přezkum usnesení státního zástupce, týkající se stížnosti obviněného proti usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání a výjimku ze zásady subsidiarity (a tedy nepřípustnosti ústavní stížnosti), kterou však lze uplatnit pouze tehdy, pokud usnesení státního zástupce je založeno na naprosto (prima facie) nedostatečném odůvodnění. Takový postup by totiž svědčil o denegationis iustitiae a o libovůli v rozhodování a z toho plynoucím porušení práva na soudní a jinou ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny).

Takovouto mimořádnou situaci však Ústavní soud v projednávané věci neshledal. Ústavní soud nenabyl přesvědčení, že by zahájení trestního stíhání proti stěžovateli trpělo neseznatelností rozhodovacích důvodů, přičemž nutno zdůraznit, že zahájení trestního stíhání je prvotní či úvodní fází trestního řízení, v němž skutečnosti svědčící o spáchání konkrétního trestného činu nelze mít postaveny najisto. Tomu musejí nutně korespondovat požadavky kladené na preciznost a přesnost odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání a usnesení státního zástupce o stížnosti obviněného proti němu.

Pokud jde o stěžovatelovy výhrady proti nasazení operativně pátracích prostředků, Ústavní soud má za to, že charakter těchto námitek je takový, že jejich posouzení má být teprve součástí dalších fází trestního procesu. S ohledem na princip, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, by proto jejich posouzení Ústavním soudem bylo v tuto chvíli zcela předčasné.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. února 2015

Radovan Suchánek v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru