Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 398/03 #1Nález ÚS ze dne 13.12.2007Svévolný postup soudu při rozhodování o odměně notáře

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO - notář
Dotčený orgánSOUD - KS Ústí nad Labem
SOUD - OS Teplice
Soudce zpravodajLastovecká Dagmar
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
vyhověno
odmítnuto - pro 2b
Předmět řízení
základní ústavní principy/demokratický právní stát/vyloučení svévole
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na spravedlivou odměnu za práci
Věcný rejstříkDědění
právní předpis
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 220/47 SbNU 903
EcliECLI:CZ:US:2007:2.US.398.03.1
Datum vyhlášení19.12.2007
Datum podání29.07.2003
Napadený akt

rozhodnutí soudu

zákon; 99/1963 Sb.; občanský soudní řád; § 175zb/3

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 28, čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6

Ostatní dotčené předpisy

30/2000 Sb.

612/1992 Sb., § 14 odst.1, § 13, § 16 odst.2, § 15

99/1963 Sb., § 175zb odst.3, § 109, § 111


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Pokud obecný soud interpretuje a aplikuje jednoduché právo způsobem, který není ústavně konformní (nerespektuje kogentní normu stanovenou přechodnými ustanoveními), porušuje princip zákazu svévole a tím porušuje také právo na spravedlivý proces chráněné čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatelky M.D., notářky, zrušil II. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 13. prosince 2007 podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy v řízení o ústavních stížnostech usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 5. 2003 č.j. 9 Co 498/2003-83 a výrok pod bodem V. usnesení Okresního soudu v Teplicích ze dne 27. 3. 2003 č.j. 36 D 1511/97-71, kterým nebyla JUDr. M. D. přiznána odměna notářky - soudní komisařky. Návrh na zrušení § 175zb odst. 3 o.s.ř. , ve znění zák. č. 30/2000 Sb. odmítl pro zjevnou neopodstatněnost.

Narativní část

Okresní soud nepřiznal stěžovatelce odměnu notáře - soudního komisaře - za úkony provedené v dědickém řízení. Poukázal na to, že notářce byla věc odňata pro průtahy v řízení. Aplikoval přitom § 175zb odst. 3 o.s.ř., ve znění zákona č. 30/2000 Sb., který stanoví, že odnětím věci zaniká právo notáře na odměnu za dosud jím provedené úkony. K odnětí věci pro průtahy řízení došlo z důvodu rozdílného právního názoru soudu a stěžovatelky na to, kdo má vyhotovit usnesení o odpadnutí překážky pro přerušení řízení. Věc soud poté přidělil jinému notáři, kterému přiznal odměnu v plném rozsahu dle § 14 odst. 1 a § 15 vyhlášky č. 612/1992 Sb., o odměnách notářů a správců dědictví.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud nejprve shrnul ustanovení o.s.ř. a vyhlášky č. 612/1992 Sb., o odměnách notářů a správců dědictví, která se na danou problematiku vztahují. Konstatoval, že napadený odstavec 3 § 175zb byl zařazen do o.s.ř. zákonem č. 30/2000 Sb. Do té doby obsahoval zmíněný paragraf pouze ustanovení o tom, že soud může odejmout věc pověřenému notáři, jestliže přes předchozí upozornění způsobí zbytečné průtahy v soudním řízení. Soud pak pověří úkony v řízení o dědictví jiného notáře podle rozvrhu práce. Novela v přechodných ustanoveních stanovila, že řízení ve věci dědictví po zůstaviteli, který zemřel přede dnem nabytí účinnosti novely, se v prvním stupni řídí dosavadními právními předpisy. Ustanovení § 16 odst. 2 vyhlášky č. 612/1992 Sb. stanoví, že bylo-li v řízení o dědictví činno více notářů nebo pokud notář provedl jen některé úkony, náleží mu podíl odměny stanovené podle příslušných ustanovení.

Obecné soudy v tomto případě, vzhledem k tomu, že zůstavitel zemřel ještě před účinností novely, na věc nesprávně aplikovaly § 175zb o.s.ř., ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb., neboť nerespektovaly kogentní normu, a to bod 12 přechodných ustanovení hlavy I., části dvanácté tohoto zákona. S ohledem na datum úmrtí zůstavitele bylo v dané věci na místě postupovat při stanovení odměny podle zmíněného § 16 odst. 2 vyhlášky č. 612/1992 Sb. Uvedené ustanovení, pokud jde o přiznání nákladů za provedené úkony stěžovatelce, soud nejenže neaplikoval, ale ani je nerespektoval při přiznání odměny notáři, který dědické řízení dokončil. Notáři, kterému byla věc předána po odnětí věci stěžovatelce, byla přiznána odměna v plném rozsahu, tedy nikoliv pouze za úkony, které skutečně vykonal.

Ústavní soud konstatoval, že při rozhodování soudů došlo v důsledku ústavně nekonformní interpretace a aplikace jednoduchého práva k porušení principu zákazu svévole, majícího za následek porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces, chráněného čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy.

Tvrzeným rozporem § 175zb odst. 3 o.s.ř., ve znění zák. č. 30/2000 Sb., s čl. 28 Listiny se Ústavní soud nezabýval, protože napadené ustanovení ve věci bylo aplikováno neoprávněně. K porušení základního práva stěžovatelky došlo z důvodu pochybení obecných soudů, nikoliv pro neústavnost citovaného ustanovení. Návrh na jeho zrušení proto odmítl jako zjevně neopodstatněný.

Soudcem zpravodajem v dané věci byla Dagmar Lastovecká. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko.

II.ÚS 398/03 ze dne 13. 12. 2007

N 220/47 SbNU 903

Svévolný postup soudu při rozhodování o odměně notáře

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma - ze dne 13. prosince 2007 sp. zn. II. ÚS 398/03 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. M. D. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. května 2003 č. j. 9 Co 498/2003-83 a usnesení Okresního soudu v Teplicích ze dne 27. března 2003 č. j. 36 D 1511/97-71, jimiž nebyla stěžovatelce přiznána odměna notářky jako soudní komisařky, a ve věci návrhu na zrušení ustanovení § 175zb odst. 3 občanského soudního řádu.

I. Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 5. 2003 č. j. 9 Co 498/2003-83 a výrok pod bodem V. usnesení Okresního soudu v Teplicích ze dne 27. 3. 2003 č. j. 36 D 1511/97-71, kterým nebyla JUDr. M. D. přiznána odměna notářky - soudní komisařky, se ruší.

II. Návrh na zrušení § 175zb odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění zákona č. 30/2000 Sb., se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se s odvoláním na porušení čl. 28 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále též "krajský soud" nebo "odvolací soud"), kterým bylo potvrzeno rovněž shora uvedené usnesení Okresního soudu v Teplicích (dále též "okresní soud") ve výroku, jímž jí nebyla přiznána odměna notářky jako soudní komisařky v řízení po zemřelém O. D., neboť věc jí byla odňata z důvodů zbytečných průtahů.

V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že zbytečné průtahy v tomto případě nezavinila ona, ale soud, a nebyl tak dán důvod pro odejmutí její odměny. Dne 4. 12. 2001 byl stěžovatelce vrácen spis s pokynem, aby pokračovala v řízení, které bylo k jejímu návrhu usnesením soudu přerušeno. Stěžovatelka spis soudu dne 7. 1. 2002 vrátila s upozorněním na pochybení soudu, neboť ve spise chybělo usnesení o odpadnutí překážky a možnosti pokračovat v řízení. Soud v pochybení pokračoval a nutil stěžovatelku k připravení návrhu na pokračování v řízení v době, kdy řízení bylo přerušeno a nemohlo v něm být pokračováno. Spis se tak až do 17. 5. 2002 pohyboval mezi soudem a komisařkou. Povinnost soudu vyhotovit usnesení stěžovatelka dovozuje z § 91 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti České republiky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy. Správnost jejího názoru potvrzuje i to, že poté, co jí byl spis jako soudní komisařce odebrán, soud předmětné usnesení vyhotovil a teprve poté pověřil dokončením řízení jiného notáře.

Odvolací soud nezkoumal, zda odnětí věci bylo po právu, a navíc při rozhodování o odměně nevzal v úvahu řízení jako celek a věc posoudil tak, že odvoláním není dotčen výrok o odměně druhého notáře, přestože z vyhlášky Ministerstva spravedlnosti České republiky č. 612/1992 Sb., o odměnách notářů a správců dědictví, a vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 196/2001 Sb., o odměnách a náhradách notářů a správců dědictví, vyplývá způsob vypořádání odměny v případě, že se na řízení podílí více notářů jako soudních komisařů.

Stěžovatelka poukazuje na to, že oba soudy v projednávané věci nesprávně použily ustanovení § 175zb odst. 3 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř."), které bylo do občanského soudního řádu zařazeno až zákonem č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinným od 1. 1. 2001, který však v bodě 12 přechodných ustanovení hlavy I části dvanácté uvádí, že řízení ve věci dědictví po zůstaviteli, který zemřel přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se v prvním stupni řídí dosavadními právními předpisy. Vzhledem k tomu, že zůstavitel zemřel dne 22. 10. 1997, mělo být ve věci postupováno podle § 16 vyhlášky č. 612/1992 Sb., podle kterého v případě, že v řízení o dědictví bylo činno více notářů, nebo pokud notář provedl jen některé úkony, náleží mu podíl stanovené odměny podle rozsahu jeho činnosti.

Stěžovatelka je přesvědčena, že § 175zb odst. 3 o. s. ř, ve znění zákona č. 30/2000 Sb., je v rozporu s čl. 28 Listiny, a vzhledem k tomu, že jí byl na základě tohoto ustanovení odepřen nárok na odměnu za práci, kterou prokazatelně vykonala, domáhá se jeho zrušení.

Rozhodnutí obou soudů ve výroku o odměně notářky jsou v naprostém nesouladu se skutkovými zjištěními a právním vyhodnocením. Poukaz krajského soudu na nutnost, s ohledem na datum úmrtí, aplikovat § 175zb odst. 3 o. s. ř. je v rozporu s přechodnými ustanoveními zákona č. 30/2000 Sb. a svědčí o libovůli soudu.

Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že zcela odkazuje na obsah napadeného usnesení.

Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem připojeného spisu Okresního soudu v Teplicích sp. zn. 36 D 1511/97 a přezkoumal, že tvrzení obsažená v ústavní stížnosti mají oporu v listinných podkladech, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je opodstatněná.

Podle § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Vzhledem k tomu, že obě podmínky citovaného ustanovení byly naplněny, Ústavní soud od ústního jednání v předmětné věci upustil.

Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka byla usnesením Okresního soudu v Teplicích ze dne 3. 12. 1997 pověřena jako soudní komisařka úkony v řízení o dědictví po Ing. O. D., zemřelém dne 22. 10. 1997. Stěžovatelka ve věci provedla šetření za účelem zjištění adresy pozůstalé manželky, dne 9. 11. 1998 provedla za její účasti předběžné šetření a učinila dotazy na pět peněžních ústavů za účelem zjištění stavu hotovosti na účtech zůstavitele. Ve spise je dále založen znalecký posudek a výpisy z katastru nemovitostí vedeného Katastrálním úřadem v Teplicích. Z protokolu o projednání dědictví ze dne 13. 9. 1999 vyplynulo, že předmětem dědictví má být i garáž, kterou zůstavitel pořídil za trvání manželství se svou bývalou manželkou E. D., přičemž nedopatřením garáž nebyla projednána v dědickém řízení. Z uvedeného důvodu byl spis spolu s návrhem na usnesení o přerušení řízení dne 3. 11. 1999 postoupen Okresnímu soudu v Teplicích, který usnesením ze dne 16. 11. 1999 č. j. 36 D 1511/97-34 řízení do právní moci usnesení, jímž bude doprojednáno dědictví po zemřelé E. D., přerušil. Řízení ohledně nově zjištěného majetku bylo skončeno rozhodnutím Okresního soudu v Teplicích sp. zn. 36 D 1323/99, které nabylo právní moci dne 25. 9. 2001. Ze spisu dále vyplývá, že dne 19. 11. 2001 vydal soud pokyn k zaslání spisu stěžovatelce k pokračování řízení, která jej dne 18. 12. 2001 vrátila s tím, že pokud odpadla překážka, je nutné podle § 109 a 111 o. s. ř. vydat o tom usnesení. Soud spis dne 15. 1. 2002 stěžovatelce vrátil s pokynem, aby usnesení o pokračování řízení vyhotovila. Stěžovatelka spis soudu dne 11. 3. 2002 opět předala s poukazem na to, že pokud řízení bylo přerušeno, notář jako pověřený soudní komisař nemůže činit právní úkony a navíc nemá podklady pro to, zda odpadla překážka řízení, neboť je má k dispozici soud. Přípisem ze dne 2. 4. 2002 byl spis znovu postoupen stěžovatelce s pokynem ke zpracování usnesení podle § 175zd odst. 1 o. s. ř. Stěžovatelka spis dne 17. 4. 2002 opět soudu vrátila s tím, že vydání tohoto rozhodnutí je věcí soudu, neboť nejde o postup podle § 175zd o. s. ř., ale o analogii s úkony soudu v době, kdy notář nebyl ještě v řízení pověřen. V přípisu ze dne 23. 4. 2002 trval soud na svém předchozím pokynu a upozornil na možnost odebrání věci. Stěžovatelka spis soudu vrátila a s poukazem na závěry porady ze dne 7. 5. 2002 uvedla, že se v daném případě jedná o dobu soudního vyřizování. Dne 23. 5. 2002 předseda senátu věc stěžovatelce podle § 175zb o. s. ř. odebral a dne 23. 5. 2002 Okresní soud v Teplicích usnesení o pokračování v dědickém řízení vydal.

Usnesením okresního soudu napadeným ústavní stížností bylo rozhodnuto o vypořádání dědictví a určena odměna ve výši 2 160 Kč notáři, který jako soudní komisař byl určen k projednání dědictví po odejmutí věci stěžovatelce. Odměna byla vyměřena z obecné ceny majetku podle § 14 a 15 vyhlášky č. 612/1992 Sb. Stěžovatelce odměna za úkony provedené v řízení přiznána nebyla, a to s odkazem na § 175zb odst. 3 o. s. ř., neboť pro průtahy řízení jí byla věc odňata.

Krajský soud v odůvodnění rozhodnutí, kterým nevyhověl odvolání stěžovatelky proti výroku okresního soudu o nákladech řízení, uvedl, že na věc je nutno vzhledem k datu úmrtí zůstavitele aplikovat § 175zb o. s. ř., ve znění zákona č. 30/2000 Sb. Dále považoval v souzené věci za nepochybné, že okresní soud oprávněně rozhodl podle § 175zb odst. 1 o. s. ř. o odnětí věci notářce z důvodu jí způsobených průtahů, přičemž uvedené rozhodnutí není rozhodnutím soudním a nelze proti němu podat odvolání. Za dané situace bylo správně aplikováno ustanovení § 175zb odst. 3 o. s. ř., podle kterého nárok na odměnu v takovém případě zaniká ze zákona.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s postupem soudů, které poté, co jí z důvodu průtahů řízení odňaly projednávaný případ, na věc jednak aplikovaly ustanovení zákona v nesprávném znění (§ 175zb o. s. ř.) a dále při rozhodování o odměně nerespektovaly znění zákona (§ 16 odst. 2 vyhlášky č. 612/1992 Sb.).

Ústavní soud nejdříve podotýká, že posuzoval ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a obdobně orgánům veřejné moci a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že soudy nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny. S ohledem na zjištěné skutečnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že právě k výše uvedenému porušení principů obsažených v Listině, opravňující zásah Ústavního soudu, došlo.

Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že o nesprávnou aplikaci jednoduchého práva obecnými soudy, která má za následek porušení základních práv a svobod a opravňuje ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů, se může jednat v případech konkurence norem jednoduchého práva, v případech konkurence interpretačních alternativ a v případech svévolné aplikace jednoduchého práva [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 747/2000 ze dne 16. 1. 2003 (N 7/29 SbNU 47) a nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17)].

Projednávanou věc je třeba z hlediska jednoduchého práva posuzovat dle těchto ustanovení:

Ustanovení § 175zb odst. 1 o. s. ř ., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., podle kterého soud může odejmout věc pověřenému notáři, jestliže přes předchozí upozornění způsobí zbytečné průtahy v soudním řízení. Soud pak pověří úkony v řízení o dědictví jiného notáře podle rozvrhu práce. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení odnětí věci podle odstavce 1 není soudním rozhodnutím.

Zákonem č. 30/2000 Sb. (účinným od 1. 1. 2001) byl do § 175zb o. s. ř. zařazen odstavec 3, podle kterého odnětím věci zaniká právo notáře na odměnu za dosud jím provedené úkony.

Dle bodu 12 přechodných ustanovení hlavy I části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. platí, že řízení ve věci dědictví po zůstaviteli, který zemřel přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se v prvním stupni řídí dosavadními právními předpisy.

Ustanovení § 14 odst. 1 vyhlášky č. 612/1992 Sb., podle kterého je základem odměny notáře jako soudního komisaře za úkony provedené v řízení o dědictví, které není uvedeno v § 13, obecná cena zůstavitelova majetku, který se stal předmětem řízení o dědictví.

Ustanovení § 16 odst. 2 vyhlášky č. 612/1992 Sb., podle kterého platí, že bylo-li v řízení o dědictví činno více notářů, nebo pokud notář provedl jen některé úkony, náleží mu podíl odměny stanovené podle § 13 nebo vypočtené podle § 15, popřípadě zvýšené podle odstavce 1, odpovídající rozsahu jeho činnosti.

Z uvedené citace příslušných ustanovení občanského soudního řádu a vyhlášky č. 612/1992 Sb. je zřejmé, že vzhledem k datu úmrtí zůstavitele, tj. 22. 10. 1997, v posuzované věci obecné soudy na věc nesprávně aplikovaly § 175zb o. s. ř., ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb., neboť nerespektovaly kogentní normu, a to bod 12 přechodných ustanovení hlavy I části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb.

S ohledem na datum úmrtí zůstavitele bylo v dané věci namístě postupovat (pokud již soud dospěl k závěru, že je třeba z důvodů průtahů řízení soudnímu komisaři věc odejmout podle § 175zb o. s. ř.) podle ustanovení § 16 odst. 2 vyhlášky č. 612/1992 Sb., podle kterého platí, že bylo-li v řízení o dědictví činno více notářů, nebo pokud notář provedl jen některé úkony, náleží mu podíl odměny odpovídající rozsahu jeho činnosti. Uvedené ustanovení, pokud jde o přiznání nákladů za provedené úkony stěžovatelce, soud nejenže neaplikoval, ale ani je nerespektoval, co se týče přiznání odměny notáři, který dědické řízení dokončil. Z obsahu spisu totiž vyplývá, že notáři, kterému byla věc předána po odnětí věci stěžovatelce, byla přiznána v plném rozsahu odměna podle § 14 odst. 1 a § 15 vyhlášky č. 612/1992 Sb., tedy nikoliv pouze za úkony, které skutečně vykonal. Krajský soud, přestože stěžovatelka v odvolání výslovně poukázala na právní úpravu obsaženou v přechodných ustanoveních zákona č. 30/2000 Sb., prvostupňové rozhodnutí potvrdil, aniž se s jejími námitkami v tomto směru vypořádal.

Dle názoru Ústavního soudu se v dané věci jednalo ze strany obecných soudů o svévolný postup nemající oporu v právních předpisech, přičemž tato skutečnost je zřejmá i z toho, že o odměně jednoho z notářů, který se jako soudní komisař podílel na dědickém řízení, bylo rozhodováno podle předpisů platných v době úmrtí zůstavitele a o odměně druhého z nich podle předpisů platných v době rozhodování. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že vyhláška č. 612/1992 Sb. byla nahrazena s účinností od 1. 7. 2001 vyhláškou č. 196/2001 Sb., ve které se v § 14 odst. 2 uvádí, že bylo-li v řízení o dědictví činno více notářů, nebo pokud notář provedl jen některé úkony v řízení o dědictví, náleží mu podíl odměny stanovené podle § 11 nebo vypočtené podle § 13, popřípadě zvýšené podle odstavce 1, odpovídající rozsahu jeho činnosti. Došlo-li k odnětí věci notáři, nepřísluší mu žádná odměna, přičemž podle § 26 této vyhlášky za úkony notáře provedené přede dnem její účinnosti náleží notáři odměna a náhrady podle dosavadního předpisu.

Ústavnísoud však považuje za nutné zmínit se i o tom, že k odnětí věci a nepřiznání nákladů řízení stěžovatelce došlo z důvodu rozdílného právního názoru stěžovatelky a soudu na povinnost vyhotovit usnesení o pokračování přerušeného řízení, kdy spis byl vzájemně několikrát vracen, aniž by i ze strany soudu došlo k operativnímu řešení. Ze spisu je rovněž zřejmé, že od 4. 12. 2001, kdy byla stěžovatelce věc poprvé od přerušení řízení předána, minimálně do 12. 4.2002 neměla stěžovatelka k dispozici materiály prokazující, že překážka řízení odpadla. Usnesení o pokračování řízení pak bylo soudem vyhotoveno 23. 5. 2002. Průtahy v řízení naopak nebyly shledány v činnosti notáře, který řízení dokončil (věc předložil soudu k rozhodnutí dne 1. 11. 2002), ačkoliv jím sepsaný návrh na rozhodnutí mu byl soudem dvakrát vrácen z důvodu jeho pochybení, vždy si vyžadujícího opětovné předvolání dědiců. Rozhodnutí tak bylo soudem vydáno až dne 27. 3. 2003.

Z výše uvedeného je zřejmé, že při rozhodovánísoudů došlo v důsledku ústavně nekonformní interpretace a aplikace jednoduchého práva k porušení principu zákazu svévole, majícího za následek porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces chráněného čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Tvrzeným rozporem § 175zb odst. 3 o. s. ř., ve znění zákona č. 30/2000 Sb., s čl. 28 Listiny se Ústavnísoud nezabýval, neboť je evidentní, že uvedené ustanovení ve věci bylo aplikováno neoprávněně a k porušení základního práva stěžovatelky tak došlo z důvodu pochybení obecných soudů, nikoliv pro neústavnost citovaného ustanovení. Za situace, kdy napadené rozhodnutí, v němž bylo uvedené ustanovení v rozporu s platnou právní úpravou aplikováno, je po derogačním nálezu Ústavního soudu zrušeno, jsou úvahy o jeho neústavnosti předčasné a Ústavnímu soudu nezbylo než návrh na zrušení § 175zb odst. 3 o. s. ř., ve znění zákona č. 30/2000 Sb., odmítnout jako neopodstatněný.

Ústavnísoud z uvedených důvodů ústavní stížností napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 5. 2003 č. j. 9 Co 498/2003-83 a výrok pod bodem V. usnesení Okresního soudu v Teplicích ze dne 27. 3. 2003 č. j. 36 D 1511/97-71, kterým nebyla JUDr. M. D. přiznána odměna notářky - soudní komisařky, pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a s čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod podle § 82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. Návrh na zrušení § 175zb odst. 3 o. s. ř., ve znění zákona č. 30/2000 Sb., byl odmítnut podle § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh neopodstatněný.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru