Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 397/2000Nález ÚS ze dne 25.10.2000K restituci majetku, který v době výkupu byl ležící pozůstalostí

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajProcházka Antonín
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/záruka dědě... více
Věcný rejstříkosoba/oprávněná
důkaz/formální posouzení
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 155/20 SbNU 99
EcliECLI:CZ:US:2000:2.US.397.2000
Datum podání03.07.2000
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 90

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 4 odst.2, § 6 odst.1 písm.n, § 4 odst.1

46/1948 Sb., § 10 odst.2, § 10 odst.3

946/1811 Sb.


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 397/2000 ze dne 25. 10. 2000

N 155/20 SbNU 99

K restituci majetku, který v době výkupu byl ležící pozůstalostí

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátu ve věci ústavní stížnosti

1) J. S., 2) J.B. za účasti účastníků řízení 1) Krajského soudu

v Praze, 2) Magistrátu hl. m. Prahy, proti rozsudku Krajského

soudu v Praze ze dne 10. 2. 2000, č. j. 45 Ca 203/99-19,

a rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, pozemkového úřadu ze

dne 8.10. 1999, č. j. PÚ 444/91, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 10.2. 2000, č. j. 45

Ca 203/99-19, a rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy,

pozemkového úřadu ze dne 8.10. 1999, č. j. PÚ 444/91, se zrušují.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti stěžovatelky namítají, že

v enunciátu uvedenými rozhodnutími bylo porušeno jejich základní

právo, zakotvené v Listině základních práv a svobod v čl. 11 odst.

1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 tím, že přezkumným soudem bylo

potvrzeno rozhodnutí pozemkového úřadu, že nejsou vlastnicemi

v rozhodnutí specifikovaných nemovitostí. Jak uvádějí dále,

původní vlastnicí všech pozemků byla paní B. S., nar. 12.2.1871,

která zemřela dne 16.5.1948 se zanecháním závěti. Na základě této

závěti ustanovila zůstavitelka jako dědice svého majetku nevlastní

děti (děti její sestry B. S.), a to A. K., nar. 5.7.1890, 1/3

ideální, V. S., nar. 4.2.1895, 1/3 ideální a děti jejich

nevlastního syna J. S., V. S. a B. V., každému 1/9 ideální.

Dne 7.10.1949 vyhotovil Okresní soud civilní Prah-západ

odevzdací listinu sp. zn. D IV 477/49. Tato odevzdací listina byla

pak doplněna usnesením Státního notářství pro Prahu 5 ze dne

24.4. 1967, sp. zn. 5D 381/67.

Podle § 819 ve spojení s § 547 cbecného zákoníku občanského

vyhlášeného císařským patentem č. 946/1811 Sb. (dále jen

"o.z.o."), platného ve dni smrti B. S-ové, lze konstatovat

v jejich případě, že dnem odevzdání její pozůstalosti, tedy dnem

7.10. 1949, získali právo s dědictvím disponovat závětní dědicové

výše uvedení.

Stěžovatelky dále poukazují na to, že jak je z výpisů

z pozemkových knih č. kn. vl. 48 pro k. ú. Velká Chuchle a č.

kn.vl. 95 pro k.ú. Velká Chuchle patrné, dne 18.10. 1949 byla

v těchto knihovních vložkách učiněna poznámka výkupu shora

uvedených pozemků podle § 10 odst. 2 zákona č. 46/1948 Sb. na

základě výměru ONV Praha jih ze dne 16. 6.1949. Podle § 10 odst.

3 zák. č. 46/1948 Sb. měla poznámka provedení výkupu v pozemkové

knize účinky přechodu vlastnictví k vykoupené půdě na

československý stát. Dle tohoto ustanovení mělo tedy vzniknout

vlastnické právo k předmětným nemovitostem československému státu

dnem 18. 10. 1949, ve kterém byla učiněna poznámka do pozemkové

knihy. S ohledem na shora uvedené skutečnosti je však ale

nepochybné, že pozůstalost, jejíž součástí byly předmětné pozemky,

nebyla od 7.10. 1949, tedy ke dni 18.10.1949, ve kterém byla

provedena poznámka výkupu, vlastnictvím zůstavitelky B. S-ové, ale

závětních dědiců, tudíž právo výkupu mělo býti uplatněno právě

u závětních dědiců. Dále namítají, že pozemkový úřad rozhodoval

o vlastnickém právu k pozemkům, které nespadaly vůbec pod tzv.

"výkup" a které v rámci dědického řízení byly odevzdány do

spoluvlastnického podílu stěžovatelkám. Konečně namítají, že

rozsudek přezkumného soudu byl vydán po jednání bez jejich účasti,

aniž by měly právo vyjádřit své stanovisko při jednání.

Z rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy, pozemkového úřadu

vyplývá, že veškerý majetek ve Velké Chuchli po B. S-ové přešel do

vlastnictví státu jako ležící pozůstalost na základě výměru ONV

Praha-jih ze dne 16.6. 1949 sp. zn. 611-30.5.1949-IX/1, což bylo

vyznačeno i v pozemkové knize. Hlavním důvodem negativního

rozhodnutí bylo zjištění tohoto správního orgánu, že stěžovatelky

nejsou oprávněnými osobami ve smyslu ustanovení § 4 zák. č.

229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Oprávněnou osobou je

pouze dědic ze závěti, který nabyl vlastnictví, ale pouze v míře

odpovídající jeho dědickému podílu. Pozemkový úřad proto dovozuje,

že zákon ve svém ustanovení § 4 upravuje odlišnou dědickou

posloupnost oproti občanskému zákoníku. V daném případě

navrhovatelé nejsou závětními dědici, ale až jejich dědici, proto

nemají postavení oprávněné osoby dle zákona o půdě.

S tímto tvrzením plně souhlasí přezkumný soud, který

v odůvodnění stížností napadeného rozsudku při hodnocení § 4 odst.

2 písm. a) a b) zákona o půdě dovodil, že podle cit. zákonného

ustanovení mají přednost dědici ze závěti a že oprávněnými osobami

již nejsou jejich dědici.

K další námitce stěžovatelek, že všechny nemovitosti nepřešly

na stát podle zákona č. 46/1948 Sb., soud nemohl přisvědčit, neboť

byl vázán výměrem ONV Praha - jih ze dne 16. 6. 1949zn.

611-30.5.1949-IX/1, vydaným podle ustanovení § 10 odst. 2 zákona

č. 46/1948 Sb.

Ústavní soud si vyžádal od správního orgánu spis sp. zn. PÚ

444/91. Ve vyjádření k podané ústavní stížnosti tento orgán uvedl,

že vykupována byla "ležící pozůstalost", neboť k odevzdání dědicům

doposud nedošlo. K námitkám stěžovatelek o zahrnutí i jiných

pozemků do rozhodnutí správního orgánu, ačkoli byly již vypořádány

státním notářstvím, správní orgán uvedl, že pokud se tak stalo,

pochybilo státní notářství a nikoli pozemkový úřad.

K námitce, že Krajský soud v Praze vydal svůj rozsudek bez

jednání, poznamenává, že ústní jednání bylo řádně nařízeno na den

10.2. 2000 a že se ho účastnily jak stěžovatelky, tak i jejich

právní zástupce.

V dožádaném vyjádření se v tomto směru vyjádřil i Krajský

soud v Praze, který se rovněž plně ztotožnil s právním závěrem

správního orgánu, že stěžovatelky nesplňovaly podmínky oprávněné

osoby podle § 4 odst. 2 písm. a) - e) zák. č. 229/1991 Sb., ve

znění pozdějších předpisů.

Ústavní soud na základě předložených písemností a rozhodnutí

dospěl k závěru, že ústavní stížnost je oprávněná.

Zákon č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě, tj. o trvalé

úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdě, byl ve své podstatě

tvrdým vyvlastňovacím zákonem, odebírajícím půdu všem, když

nesplňovali v § 1 odst. 1 vytýčenou komunistickou zásadu, že "půda

patří jen těm, kteří na ni pracují".

Podle ustanovení § 10 cit. zákona mělo v každém případě

předcházet jednání o výkupu dohodou, kterou schvalovaly místní

rolnické komise v součinnosti s místním sdružením příslušného

Jednotného svazu zemědělců. Nedojde-li k dohodě, rozhoduje

o výkupu okresní národní výbor, který současně provedl i knihovní

pořádek žádostí u knihovního soudu o provedení poznámky o výkupu,

která má účinky přechodu vlastnictví. Současně s rozhodnutím

okresního národního výboru o výkupu mělo dojít k náhradovému

řízení, neboť celý tento tzv. "výkup" byl právně postaven jako

úplatný.

Ve spise je založen pouze koncept výměru Okresního národního

výboru Praha - jih ze dne 16. 6. 1948 zn. 611-30/5, 1949, ve

kterém se uvádí, že je vykupována pozůstalost po pí. B. S-ové,

a to v rozsahu veškerých nemovitostí v k. ú. Velká Chuchle, bez

jejich bližší specifikace pouze s udáním výměry 9,5059. Současně

enunciát rozhodnutí obsahuje ustanovení, že o náhradě za

vykoupenou půdu bude rozhodnuto samostatně.

O tom, zda náhrada byla provedena, se nezmiňuje žádné

z napadených rozhodnutí, je však obecně známo, že žádná náhrada se

za "vykoupené" pozemky neposkytovala. Je tím tedy dán restituční

důvod podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. n) zákona o půdě.

Celé tzv. "výkupní" řízení je vedeno proti ležící

pozůstalosti (hereditas iacens), neboť vlastnické i dědické vztahy

se řídily podle obecného zákoníku občanského (dále jen o. z. o.),

který byl vydán císařským patentem č. 946/1811 ř. z.

Zpracováním této otázky se oba orgány rozhodující ve věci

vůbec nezabývaly, ač je pro posouzení věci z právního hlediska

rozhodující. Mementem mělo být již zcela prosté a logické

konstatování, že nelze uzavírat "výkupní dohody" se zesnulým

subjektem.

Dědické právo není právem ryze osobním, nýbrž současně

i právem majetkovým a jako takové může být zcizitelné a může být

předmětem i jiných právních jednání.

Usnesením Okresního soudu civilního Praha-západ sp. zn. D IV

477/98 ze dne 7.10.1949 bylo dědictví odevzdáno v něm uvedeným

dědicům. Námitka správního orgánu, že tentýž výměr obsahuje

k projednání pozůstalosti spočívající v nemovitém majetku lhůtu do

31.1. 1950, neobstojí, neboť se jedná výhradně o provedení

knihovního řízení po přijetí dědictví.

Pro určení subjektu, vůči kterému mělo být "výkupní" řízení

vedeno, je také směrodatné ustanovení § 1278 o. z. o., že

v případě prodeje dědictví je prodavačem osoba, která dědictví

přijala nebo které dědictví alespoň připadlo. Pro správné

posouzení věci je zde rovněž rozhodující ustanovení § 537 o. z.

o., které říká, že přečkal-li dědic zůstavitele, přechází dědické

právo na jeho dědice i předtím než se dědictví ujal, jako jiná

volně zděditelná práva, jestli mu jinak ještě nezaniklo zřeknutím

se nebo jiným způsobem.

Ve spisu uložený koncept výkupního výměru Okresního národního

výboru Praha-jih zn. 611-30/5,1949, obsahuje razítko výpravy, že

tento výměr byl odeslán Okresnímu soudu Zbraslav až dne

17.10.1949, tedy po obdržení dědictví, Nejvyšší soud ČR po sp. zn.

3 Cdon 476/96 ve vztahu na ustanovení §§ 797 a 819 o. z. o.

konstatoval, že odevzdací listina byla titulem vlastnického práva

a odevzdání původní pozůstalosti dědici již následně k dovršení

přechodu nevyžadovalo vkladu vlastnického práva do veřejných knih.

Všechny tyto skutečnosti nebyly soudem vůbec váženy, aniž by

bylo k nim vůbec přihlédnuto. Proto mohlo dojít k odmítnutí

stěžovatelek jako oprávněných osob s odkazem na § 4 odst. 1 a 2

zákona o půdě, kdy odůvodněním, že cit. paragraf zná jinou

dědickou sukcesi než základní občanský zákon, převrátilo pořadí

její důležitosti. Primárním zůstává projev vůle zůstavitele, t. j.

testamentární dědění. Při aplikaci ustanovení odst. 2 písm. a), b)

zákona o půdě ve vztahu k odst. 1 citovaného paragrafu, nutno mít

na zřeteli, že uplatněním dědického práva z testamentu, další

případní dědici ve vztahu k dědici z testamentu jsou již dědici ze

zákona.

Soud ani správní orgán rovněž neodstranil námitky

stěžovatelek o rozpornosti parcelních čísel "vykoupených" pozemků,

a o jejich počtu, jakožto rozporu ve vztahu na provedená dědická

řízení, provedená knihovními zápisy.

Řízením obou orgánů tak došlo k porušení ústavního práva

stěžovatelek na řádný proces podle ustanovení čl. 36 odst. 1

Listiny základních práv a svobod ve vztahu na čl. 90 Ústavy.

Proto Ústavní soud ústavní stížnosti zcela vyhověl podle

ustanovení § 82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.,

ve znění pozdějších předpisů, a v enunciátu uvedená rozhodnutí

zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 25. října 2000

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru