Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 397/06 #1Nález ÚS ze dne 28.03.2007K otázce provádění jiných důkazů než navržených účastníky občanskoprávního soudního řízení (sporného)

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS České Budějovice
SOUD - OS Tábor
Soudce zpravodajBalík Stanislav
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastníků řízení, rovnost „zbraní“
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
Důkaz
účastník řízení
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 57/44 SbNU 733
EcliECLI:CZ:US:2007:2.US.397.06.1
Datum vyhlášení11.04.2007
Datum podání28.06.2006
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 96 odst.1

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 37 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 120 odst.3, § 237 odst.1 písm.b, § 237 odst.1 písm.c, § 119a


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 397/06 ze dne 28. 3. 2007

N 57/44 SbNU 733

K otázce provádění jiných důkazů než navržených účastníky občanskoprávního soudního řízení (sporného)

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma - ze dne 28. března 2007 sp. zn. II. ÚS 397/06 ve věci ústavní stížnosti V. K. proti rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 12. 10. 2004 č. j. 7 C 315/2002-142, proti rozsudkům Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 29. 4. 2004 č. j. 15 Co 158/2004-125 a ze dne 27. 1. 2005 č. j. 15 Co 795/2004-161 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2006 č. j. 21 Cdo 1392/2005-177, jimiž byla zamítnuta stěžovatelova žaloba proti vedlejší účastnici FONTEA, a. s., na zaplacení žalované částky.

Rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 12. 10. 2004 č. j. 7 C 315/2002-142, rozsudky Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 29. 4. 2004 č. j. 15 Co 158/2004-125 a ze dne 27. 1. 2005 č. j. 15 Co 795/2004-161 a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 4. 2006 č. j. 21 Cdo 1392/2005-177 se zrušují.

Odůvodnění:

Ústavní stížností ze dne 26. 6. 2006 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Okresního soudu v Táboře, Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře a usnesení Nejvyššího soudu. Domnívá se, že jimi bylo zasaženo do jeho práv garantovaných čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 95 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky.

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Táboře sp. zn. 7 C 315/2002, z něhož zjistil následující:

Rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 14. 1. 2004 č. j. 7 C 315/2002-100 uložil soud žalované: FONTEA, a. s., Veselí nad Lužnicí 596/1, IČO 26029073, (dále jen "žalovaná") zaplatit stěžovateli (v původním řízení žalobci) částku 300 000 Kč s příslušenstvím do 3 dnů od právní moci rozsudku a zamítl žalobu stěžovatele v části, jíž se domáhal zaplacení 736 607 Kč s příslušenstvím.

Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 29. 4. 2004 č. j. 15 Co 158/2004-125 bylo prvostupňové rozhodnutí zrušeno ve výroku o platební povinnosti žalovaného a ve výroku o nákladech řízení a věc byla v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně. Výrok o částečném zamítnutí žaloby zůstal nedotčen. Soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvádí, že za daného stavu řízení (tj. na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně) nelze rozsudek soudu prvního stupně ani potvrdit, ani změnit. Mezi účastníky existují rozpory o tom, z jakých závazkových vztahů žalovaný plnil a v jaké výši, a závěry soudu prvního stupně "zatím nemají jednoznačnou oporu v provedených důkazech". Tyto rozpory se pak má soud prvního stupně pokusit odstranit provedením dalších důkazů (a dále v rozhodnutí odvolací soud uvádí, že předpokládá, že žalobce nebyl jedinou osobou, s kým žalovaný obdobnou smlouvu uzavíral, a proto lze pochybnosti odstranit i porovnáním smlouvy žalobce s obdobnými smlouvami jiných zaměstnanců a případně tyto osoby vyslechnout, a také že z hlediska mzdového účetnictví musí u žalovaného existovat vnitřní účetní doklady, na základě kterých účetní zpracuje výpočet mzdy a jejích dalších složek, které by měl žalovaný předložit), anebo rozhodnout dle zásad unesení či neunesení důkazního břemene.

S ohledem na pokyn odvolacího soudu Okresní soud v Táboře vyzval žalovaného, aby předložil obdobné pracovní smlouvy, jako je smlouva uzavřená se žalobcem, a interní mzdové doklady týkající se vyplácení odměn žalobci. Dle sdělení žalovaného jiní zaměstnanci nepracovali ve stejném postavení jako žalobce. Interní mzdové doklady však předložil a soud je provedl jako listinný důkaz. Dále doplnil dokazování o výslechy dalších svědků. Rozsudkem ze dne 12. 10. 2004 č. j. 7 C 315/2002-142 poté žalobu stěžovatele na zaplacení částky 300 000 Kč s příslušenstvím zamítl a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Toto rozhodnutí potvrdil Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 27. 1. 2005 č. j. 15 Co 795/2004-161.

Nejvyšší soud pak usnesením ze dne 19. 4. 2006 č. j. 21 Cdo 1392/2005-177 dovolání stěžovatele odmítl. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že dovolání nebylo přípustné dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále též jen "o. s. ř."), jak tvrdil stěžovatel. To připadá v úvahu v případech, kdy je mezi novým rozsudkem soudu prvního stupně a právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil, příčinná souvislost potud, že právě tento názor odvolacího soudu byl určující pro nové rozhodnutí věci soudem prvního stupně. Tím však nemohou být pokyny odvolacího soudu k doplnění důkazního řízení, jestliže byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen pro neúplnost skutkových zjištění, popřípadě jiné jeho pokyny o tom, jak má soud prvního stupně dále postupovat po procesní stránce. Tak tomu bylo i v projednávaném případě, kdy odvolací soud rušil rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť spočívalo na neúplně zjištěném skutkovém stavu věci, a soud prvního stupně následně rozhodl, aniž by jeho právní posouzení bylo usměrněno zrušovacím usnesením odvolacího soudu. Dovolací soud se dále zabýval i tím, zda dovolání není přípustné dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., dospěl však též k negativnímu závěru. Odvolatel totiž ve svém dovolání právní posouzení věci odvolacím soudem nenapadl a neoznačil ani žádnou otázku, pro kterou by napadené rozhodnutí mělo mít zásadní právní význam. Ve svém dovolání pouze kritizuje skutková zjištění a nesouhlasí s výsledky dokazování; uplatnil tedy nezpůsobilý dovolací důvod (§ 241a odst. 3 o. s. ř.), který přípustnost dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá. Další námitky dovolatele týkající se vad řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, by mohl dovolací soud zohlednit jen tehdy, bylo-li by dovolání přípustné, samy o sobě však přípustnost nezakládají.

Stěžovatel napadá závěry obecných soudů v projednávané ústavní stížnosti. Kritizuje zejména rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 29. 4. 2004 č. j. 15 Co 158/2004-125, který uložil soudu prvního stupně provedení dalších důkazů, resp. rozhodnout podle unesení důkazního břemene, což doplnil o konkrétní označení v úvahu přicházejících důkazů, kterými žalovaná prokázala svá tvrzení a dosáhla úspěchu ve sporu. Tím měl soud zasáhnout do principu rovnosti účastníků. Pochybení pak spatřuje i v rozhodnutí dovolacího soudu. Pokud jde o jeho výklad přípustnosti dovolání dle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., stěžovatel má za to, že v jeho případě se jednalo o speciální situaci. Odvolací soud instruoval právně závazně soud prvního stupně k provedení konkrétních důkazů vybočujících z rámce neúplného apelačního systému, tedy nad rámec § 205a a § 211a o. s. ř. K jinému rozhodnutí soudu prvního stupně pak došlo na základě závaznosti nezákonného postupu. Stěžovatel se též domnívá, že by výklad zastávaný dovolacím soudem znamenal možnost dovolat se ochrany práva pouze v případě, kdy odvolací soud vysloví hmotněprávní názor. Dle názoru stěžovatele ale ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. takovou diferenciaci nečiní. Pokud by přitom odvolací soud dokazování provedl sám a rozhodnutí soudu prvního stupně změnil, dovolání by přípustné bylo dle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Stěžovatel nesouhlasí ani se závěrem dovolacího soudu stran nepřípustnosti dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Soud dle něj nijak neodůvodnil, proč nelze založit přípustnost z důvodu, že je řízení stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Názor dovolacího soudu zužuje možnost přezkumu dovolání nad rámec zákona, když z žádného ustanovení nevyplývá, že zásadní význam po právní stránce mají jen otázky hmotněprávní.

Podle ustanovení § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyzval Ústavní soud účastníky řízení a vedlejšího účastníka řízení, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.

Okresní soud v Táboře ve svém vyjádření odkazuje na odůvodnění svého rozhodnutí s tím, že je otázkou pro Ústavní soud, zda přes poučení dle § 119a o. s. ř. je zvýhodněním jednoho z účastníků úvaha odvolacího soudu, jaké další důkazy by mohly existovat, a uložení povinnosti soudu prvního stupně provést je v dalším řízení.

Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ve svém vyjádření navrhl zamítnout ústavní stížnost, resp. ji pro zjevnou neopodstatněnost odmítnout. Současně dává souhlas dle § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu s upuštěním od ústního jednání. K námitkám obsaženým v ústavní stížnosti uvádí, že v řízení vyšla najevo potřeba učinit pokus o odstranění zásadních rozporů mezi účastníky provedením dalších důkazů ve smyslu § 120 odst. 3 o. s. ř. Tím, že nastínil možný směr dokazování, nezabezpečil žalovanému lepší postavení v řízení, neboť nemohl předpokládat výsledek dokazování.

Nejvyšší soud ve svém vyjádření také navrhl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout a současně též souhlasil s upuštěním od ústního jednání. Dle svého vyjádření setrvává na svém závěru vyjeveném v napadeném rozhodnutí, dle něhož nebylo dovolání stěžovatele přípustné, což soud dále podrobně odůvodňuje.

Společnost FONTEA, a. s, se sídlem ve Veselí nad Lužnicí 596/I, IČ 260 29 073, zastoupená JUDr. Vladimírem Folprechtem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Jeremiášova 18, ve svém vyjádření uvádí, že postup obecných soudů považuje za správný a souladný s platným právem. K porušení ústavně garantovaných práv stěžovatele tak dle ní nemohlo dojít. Vedlejší účastník také souhlasí s upuštěním od ústního jednání.

Tato vyjádření byla zaslána stěžovateli k možné replice, čehož však nevyužil.

Ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou v projednávané věci splněny procesní předpoklady pro to, aby se věcí mohl zabývat meritorně. Zohlednil přitom, že dovolací soud odmítl dovolání stěžovatele, neboť nebylo přípustné dle § 237 odst. 1 o. s. ř., přičemž však jeho rozhodnutí o nepřípustnosti dovolání nespočívalo na jeho uvážení. S ohledem na ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu by pak Ústavní soud musel odmítnout stížnost v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně jako pozdně podanou, neboť lhůta k podání ústavní stížnosti by se odvíjela již od doručení rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 27. 1. 2005. Ústavní soud však nemohl pominout, že stěžovatel byl odvolacím soudem chybně poučen, že dovolání je v jeho případě přípustné ze zákona a lze je dle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. podat. Že tomu tak není, je správně odůvodněno v rozhodnutí dovolacího soudu. Za daného stavu má Ústavní soud za to, že by odmítnutí ústavní stížnosti, které by však bylo důsledkem chybného poučení obecného soudu, a nikoli pochybením stěžovatele, mohlo způsobit odepření spravedlnosti, a samo by tak zasáhlo do ústavně zaručených práv stěžovatele. S ohledem na výše uvedené se proto celou ústavní stížností zabýval meritorně.

Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a že není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a 90 Ústavy České republiky). Proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností za předpokladu, že soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy České republiky). Ústavní soud na druhé straně opakovaně připustil, že aplikace a interpretace právních předpisů obecnými soudy mohou být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny a zasáhnou tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Ústavní soud shledal, že právě k takovému zásahu do ústavně garantovaného práva v projednávaném případě došlo.

Občanskýsoudní řád je, pokud jde o sporná řízení, veden mj. principem projednacím a principem koncentrace řízení. Podle ustanovení § 120 odst. 1 o. s. ř. jsou účastníci povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení, a soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede. Zásadně proto platí, že tvrzení skutečností a navrhování důkazů je věcí účastníků řízení. Práva účastníků a současně i zájem na projednání věci jsou pokryty jednak instituty, které slouží přípravě jednání, a jednak i poučovací povinností soudu pro případ, že skutková tvrzení a důkazní návrhy jsou neúplné. Následky spojené s neunesením břemene tvrzení a důkazního břemene po řádném poučení soudu pak nese účastník řízení. Občanský soudní řád připouští z tohoto pravidla jistou výjimku v ustanovení § 120 odst. 3 věty prvé o. s. ř., dle něhož nejde-li o řízení uvedená v odstavci 2 (mezi něž projednávaná věc nepatří), může soud provést jiné než účastníky navržené důkazy v případech, kdy potřeba jejich provedení ke zjištění skutkového stavu vyšla v řízení najevo. Takovou výjimku je nutno interpretovat restriktivním způsobem, s ohledem na principy, na nichž je sporné řízení založeno, a to včetně principu rovnosti účastníků takového řízení. Takovou výjimkou mohou být např. situace, kdy vyjde najevo potřeba provedení důkazů v souvislosti s právním posouzením věci tam, kde soud bude na skutkový základ aplikovat kogentní normu, a aby jeho rozhodnutí odpovídalo hmotnému právu, musí mít možnost zjistit též skutečnosti rozhodné dle hmotného práva (srov. Bureš a kol.: Občanský soudní řád, komentář, 6. vydání, str. 452-453). Současně nutno též trvat na tom, že takto výjimečný postup třeba náležitě odůvodnit, aby nemohl být považován za libovolný.

Ve světle shora uvedeného Ústavnísoud nahlížel na okolnosti projednávané věci; má za to, že pro postup dle § 120 odst. 3 o. s. ř. nebyly v projednávaném případě splněny předpoklady. Jednalo se o sporné řízení, jehož předmětem bylo zaplacení peněžité částky z titulu smlouvy. Na jeho účastnících tedy bylo, aby ke svým tvrzením navrhli příslušné důkazy. Účastníci též byli před vynesením v pořadí prvého rozsudku okresního soudu poučeni dle § 119a odst. 1 o. s. ř., že všechny rozhodné skutečnosti musí uvést a důkazy označit dříve, než ve věci vyhlásí rozhodnutí. Bylo pouze na jejich vůli, jaké skutečnosti a důkazy učiní předmětem jednání. Pokud by skutkový stav snad byl zjištěn nedostatečně, pak by se tak stalo v důsledku nesplnění jejich povinnosti tvrzení či povinnosti důkazní, což by mělo pro příslušného účastníka následek v podobě nepříznivého rozhodnutí soudu. Soud prvního stupně takto - ve svém v pořadí prvém rozhodnutí - správně postupoval, tj. vyšel ze zjištěného skutkového stavu, na základě čehož učinil své právní závěry. Nutno navíc dodat, že ustanovení § 120 odst. 3 o. s. ř. se vztahuje pouze na dokazování před nalézacím soudem do okamžiku poučení dle § 119a o. s. ř.

Další postup obecnýchsoudů již ústavně konformním není. Odvolací soud by mohl zrušit rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud by ten postupoval v rozporu s § 120 odst. 3 o. s. ř. a neprovedl důkazy, které v řízení vyšly najevo, což by bylo vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tak tomu však v projednávaném případě nebylo a nutno též uvést, že takto odvolací soud své prvé rozhodnutí ze dne 29. 4. 2004 ani neodůvodnil. Ústavní soud shora popsal, jak je třeba nahlížet na interpretaci § 120 odst. 3 o. s. ř., a domnívá se, že odvolací soud k interpretaci tohoto ustanovení přistoupil značně extrémně. Důvodnost postupu dle tohoto ustanovení (a tedy zásadní vybočení ze zásady projednací) nelze odvíjet jen ze skutečnosti, že se odvolací soud domnívá, že skutkový stav není zjištěn dostatečně, neboť snad mohou existovat i jiné důkazy objasňující skutkový stav, relevantní v projednávané věci. V tomto případě se nadto úvaha odvolacího soudu o potřebě provedení konkrétních důkazů jeví jako pouhá spekulace, což dokládá i fakt, že jím doporučený důkaz v podobě obdobných smluv, jako měl žalobce, neexistoval. Nelze proto dospět k závěru, že by se odvolací soud ocitl v situaci, kdy potřeba provedení těchto důkazů vyšla v řízení najevo. Pokud jde o důkaz účetními doklady žalovaného, pak bylo pouze na něm, aby, měl-li na jejich provedení zájem, jejich provedení již v řízení před soudem prvního stupně navrhl. Pokud tak neučinil či opomenul učinit, musel nést příslušné právní následky, a nelze jej v následném odvolacím řízení favorizovat spekulací, že takový důkaz může existovat. Ústavní soud má za to, že rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 29. 4. 2004 č. j. 15 Co 158/2004-125 nepřípustně vybočilo při interpretaci a aplikaci § 120 odst. 3 o. s. ř. z mezí ústavnosti a že jeho důsledkem pak byl postup obecných soudů a jejich rozhodnutí, která zasáhla do ústavně zaručeného práva stěžovatele na spravedlivé řízení, včetně práva na rovné postavení účastníků před soudem.

Ze všech uvedených důvodů Ústavnísoud po provedeném řízení bez nařízení ústního jednání se souhlasem účastníků (§ 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) napadený rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 12. 10. 2004 č. j. 7 C 315/2002-142, rozsudky Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 29. 4. 2004 č. j. 15 Co 158/2004-125 a ze dne 27. 1. 2005 č. j. 15 Co 795/2004-161 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2006 č. j. 21 Cdo 1392/2005-177, které s ohledem na zrušení rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu pozbylo svůj účel, zrušil [§ 82 odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Poukazuje též na to, že důkazy, které byly v řízení před obecnými soudy provedeny v důsledku neústavní interpretace a aplikace § 120 odst. 3 o. s. ř., nemohou být podkladem pro další rozhodnutí ve věci.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru