Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 397/01Usnesení ÚS ze dne 08.10.2002

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajCepl Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
Věcný rejstříkškoda/náhrada
důkaz/volné hodnocení
EcliECLI:CZ:US:2002:2.US.397.01
Datum podání28.06.2001
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 36, čl. 38 odst.2

65/1965 Sb., § 204

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 397/01 ze dne 8. 10. 2002

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě, složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti D. L., zastoupené JUDr. Z. N., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 4. 2001, č.j. 20 Co 50/2001 - 152, a proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 26. 10. 2000, č.j. 11 C 133/99 - 127, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní soud obdržel ústavní stížnost stěžovatelky podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, ve které napadá v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů a namítá, že došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z ústavní stížnosti a přiložených soudních rozhodnutí vyplývá následující skutkový stav věci. Ústavní stížností napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu stěžovatelky o náhradu škody 17.000,- Kč s příslušenstvím, a to proto, že stěžovatelce se nepodařilo prokázat, že jí byl dne 2. 6. 1998 odcizen moped B., ani že jej toho dne odložila na místě k tomu určeném při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s tím. Neprokázala tedy, že jí vznikla škoda, ani že žalovaný za případnou škodu odpovídá (dle ust. § 204 odst. 1 zákoníku práce). Na základě stěžovatelkou podaného odvolání rozhodoval krajský soud, který ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně.

Proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím obecných soudů podala stěžovatelka ústavní stížnost a navrhovala jejich zrušení, a to s odůvodněním, že obecné soudy zasáhly do jejího práva na spravedlivý proces. Konkrétně stěžovatelka namítala, a to pouze obecným tvrzením, že oba soudy podrobněji nezdůvodnily neunesení důkazního břemene stěžovatelkou. Dále pak namítla, a to opět obecným nekonkretizovaným tvrzením, že brojila proti nedostatečnosti skutkového zjištění a odvolací soud neprovedl "doplňující úkony". Stěžovatelka dále vyjádřila nespokojenost s délkou soudního řízení a namítla, že soudy nehodnotily výpověď svědka G. Stěžovatelka dále opakovaně namítla, že nebylo bráno na zřetel vyšetřování Policie ČR ohledně krádeže jejího mopedu. Stěžovatelka se konečně domnívá, že v důsledku "otázek dotýkajících se její osobní cti, byla nedostatečným zákrokem okresního soudu narušena důstojnost jednání".

Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti podání navrhovatelky. Ústavní stížnost byla podána včas a stěžovatelka vyčerpala všechny prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje. Proto byla ústavní stížnost shledána přípustnou a poté, co advokát stěžovatelky doložil na výzvu Ústavního soudu chybějící plnou moc, ji Ústavní soud projednal.

Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda. Senát, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, je-li zjevně neopodstatněný [§ 72 odst. l písm. a), § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].

Věc byla v další fázi řízení před Ústavním soudem přezkoumána z hlediska její opodstatněnosti. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno ústavně zaručené základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a ke stěžovatelkou namítanému porušení uvedeného ústavně zaručeného práva nedošlo.

Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že může uplatňovat státní moc jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy ČR), zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.

Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka se jen opakovaně dovolává svých výše uvedených námitek a polemizuje s právními názory obecných soudů, které soudy přijaly v ústavní stížností napadených rozhodnutích. V tomto směru tvrzení v ústavní stížnosti nepřináší do posuzované věci nic nového, neboť byla předmětem úvah rozhodování v předchozím řízení a oba obecné soudy se s nimi řádně a obsáhle vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Tvrzení uváděná v ústavní stížnosti ji neposunují do ústavně právní roviny a ústavní stížnost tak postrádá jakoukoliv relevantní ústavněprávní argumentaci. Obecné soudy při svém rozhodování nevybočily z mezí ústavně chráněného práva na spravedlivý proces, když postupovaly v souladu se zákonným předpisem, kterým je zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, do jehož ustanovení se promítají principy upravené v čl. 36 Listiny. Svůj postup obecné soudy řádně a obsáhle odůvodnily, takže Ústavní soud neměl důvod učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Nelze považovat za porušení základních práv stěžovatelky, jestliže jejímu návrhu obecné soudy nevyhověly. Bylo povinností stěžovatelky, aby k prokázání svých tvrzení navrhla příslušné důkazy a unesla tak důkazní břemeno. Z rozhodnutí, jak prvostupňového, tak i odvolacího soudu, je naopak patrné, že obecné soudy se věcí zabývaly pečlivě, provedly řádné dokazování, ze kterého ale vyplynul závěr o neprůkaznosti tvrzení stěžovatelky, když ani z rozhodnutí obecných soudů a ani z ústavní stížnosti se nepodává, že by stěžovatelka navrhla další konkrétní důkaz, se kterým by se obecné soudy nevypořádaly a tvrzení stěžovatelky z ústavní stížnosti o nedostatečnosti skutkových zjištění a "neprovedení doplňujících úkonů" soudy tak zůstala pouze v obecné a nadto nedůvodné rovině a tudíž je lze považovat za neopodstatněné. Obdobně to platí i pro výpověď svědka G., když z hodnocení důkazů provedeného soudem prvního stupně bylo naopak Ústavním soudem zjištěno, že jeho výpověď je hodnocena soudem prvního stupně na dvou stranách spolu s ostatními důkazy. Totéž platí i o stěžovatelkou tvrzené nespokojenosti s mírou relevance vyšetřování Policie ČR, když odvolací soud dostatečně stěžovatelce vysvětlil, že toto vyšetřování bylo odloženo, když se nepodařilo zjistit skutečnosti, odůvodňující zahájení trestního stíhání a oznámení o podezření ze spáchání trestného činu tak bylo odloženo. Ústavní soud se dále nedomnívá, že by narušení důstojnosti jednání, ať již k němu došlo či nikoli, by mohlo mít, tak jak to tvrdila stěžovatelka, vliv na ústavnost napadených rozhodnutí obecných soudů. Pakliže se stěžovatelka domnívá, že do jejího práva na ochranu osobnosti, zejména práva na ochranu osobní cti, dobré pověsti a jména, bylo zasaženo, je na ní, aby učinila příslušné žalobní návrhy. Stěžovatelkou namítanou délku soudního řízení pak již nelze hodnotit jako relevantní z ústavně právního hlediska, když jednak řízení již bylo pravomocně skončeno, takže věc stěžovatelky již byla projednána a ani nálezem Ústavního soudu tedy nelze "nařídit obecným soudům, aby věc projednaly bez zbytečných průtahů" a jednak délka řízení sama o sobě může mít asi stěží vliv na ústavnost napadených rozhodnutí a jejich soulad s principy spravedlivého procesu blíže upravenými občanským soudním řádem. Nadto se Ústavní soud nedomnívá, že by řízení zahájené dnem 20. 5. 1999, s rozhodnutím prvního stupně ze dne 26. 10. 2000 a rozhodnutím odvolacího soudu ze dne 9. 4. 2001, bylo lze označit za řízení vykazující se extrémními průtahy, když navíc stížnosti na průtahy byly příslušnými orgány zcela zákonným způsobem a dostatečně vyřízeny, jak vyplývá z příloh k ústavní stížnosti. Ústavní soud proto neshledal důvod k tomu, aby využil svých ústavních a mimořádných pravomocí, zasáhl do nezávislého soudního rozhodování a zrušil ústavní stížností napadená rozhodnutí. Tvrzení stěžovatelky o porušení jí uváděném ústavně zaručeném základním právu jeví se Ústavnímu soudu jako účelové, bez jakékoliv opodstatněnosti a jeho porušení nebylo shledáno.

S ohledem na výše uvedené byl návrh jako zjevně neopodstatněný v souladu s § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnut.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. 10. 2002

Vojtěch Cepl

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru