Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3964/18 #1Usnesení ÚS ze dne 03.03.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 4
Soudce zpravodajDavid Ludvík
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkrozhodčí nález
rozhodce
Doručování
řízení
EcliECLI:CZ:US:2020:2.US.3964.18.1
Datum podání05.12.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

216/1994 Sb., § 31 písm.e, § 18, § 19 odst.2, § 13


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3964/18 ze dne 3. 3. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky LÁZNĚ JUPITER a.s., sídlem Hornokrčská 939/31, Praha, právně zastoupené JUDr. Mgr. Jiřím Kozákem, Ph.D., advokátem se sídlem Nitranská 988/18, Praha 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018 č. j. 23 Cdo 2808/2018-189, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2018 č. j. 21 Co 27/2018-243 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9. 11. 2017 č. j. 18 C 366/2014-219, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), v němž stěžovatelka navrhuje zrušení v záhlaví citovaného usnesení Nejvyššího soudu, rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud"). Je přesvědčena, že uvedená rozhodnutí jsou v rozporu s jejími ústavně garantovanými právy podle čl. čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Z obsahu ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a dalších přiložených listin Ústavní soud zjistil, že mezi stěžovatelkou a společností ESPRIT BOHEMIA s. r. o. byla uzavřena rozhodčí doložka a na jejím základě bylo následně v červnu 2013 u Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky (dále jen "rozhodčí soud") zahájeno rozhodčí řízení. Jelikož se stěžovatelce nedařilo doručovat žádným ze způsobů předvídaných řádem rozhodčího soudu, byla jí podle § 10 odst. 9 řádu rozhodčího soudu ustanovena osoba pověřená k přijímání písemností, jmenovitě JUDr. Oto Kunz. Nadále tak byly písemnosti doručovány pouze této pověřené osobě. Rozhodčí nález byl vydán dne 18. 8. 2014 pod sp. zn. Rsp 940/13. Stěžovatelka se o proběhlém rozhodčím řízení měla dozvědět právě až po vydání rozhodčího nálezu.

3. Stěžovatelka napadla rozhodčí nález žalobou podanou k obvodnímu soudu. Ten nejprve žalobě vyhověl a rozhodčí nález zrušil z důvodu, že jí byla odepřena možnost projednat věc před rozhodcem dle § 31 písm. e) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění účinném od 1. 4. 2012 (dále jen "zákon o rozhodčím řízení"). Odvolací soud rozhodnutí prvostupňového soudu potvrdil. Žalovaná společnost ESPRIT BOHEMIA s. r. o. podala dovolání k Nejvyššímu soudu, jenž o něm rozhodl rozsudkem ze dne 12. 7. 2017 č. j. 23 Cdo 3376/2016-190 (dále též "první rozhodnutí Nejvyššího soudu") tak, že napadená rozhodnutí zrušil a vrátil věc prvostupňovému soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud totiž dospěl k závěru, že vzhledem ke skutkovým okolnostem případu nelze považovat ustanovení osoby pověřené k přijímání písemností namísto stěžovatelky za popření jejího práva projednat věc před rozhodci. Nebyl tudíž dán důvod ke zrušení rozhodčího nálezu.

4. V souladu s právním názorem vyjádřeným v prvním rozhodnutí Nejvyššího soudu rozhodl obvodní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že stěžovatelčinu žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III). Stěžovatelka podala odvolání k městskému soudu, jenž o něm rozhodl ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že s menšími formulačními úpravami potvrdil meritorní výrok I (výrok I) a nákladové výroky II a III rozsudku prvostupňového soudu (výrok II) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky III a IV). Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelky (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III).

5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uplatňuje obsahově srovnatelné námitky jako v řízení před obecnými soudy. Popisuje, že v době před zahájením rozhodčího řízení došlo k faktickému přesunu jejího sídla na novou adresu, ale kvůli údajným potížím se získáváním souhlasu vlastníka nemovitosti si nějakou dobu nemohla nechat na nové adrese zapsat sídlo společnosti. To bylo patrně příčinou toho, že rozhodčí soud se jí (neúspěšně) pokoušel doručovat na starou adresu sídla. Dle stěžovatelky měl být rozhodčí soud aktivnější a iniciativnější. Buď si měl např. prostřednictvím internetových stránek dohledat adresu jejího faktického sídla a písemnosti doručovat tam, anebo jí měl zaslat alespoň neformální vyrozumění o zahájení řízení na standardní e-mailovou adresu. Rozhodčí soud však postupoval nadmíru formalisticky a stěžovatelce pouze ustanovil osobu pověřenou k přijímání písemností podle § 10 odst. 9 řádu rozhodčího soudu. Tato pověřená osoba navíc se stěžovatelkou nijak nekomunikovala, pročež se stěžovatelka dozvěděla o proběhlém rozhodčím řízení až po jeho skončení. Jelikož obecné soudy tento postup posvětily a nepřistoupily ke zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 písm. e) zákona o rozhodčím řízení, porušily její právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, právo na rovnost zbraní dle čl. 37 odst. 3 Listiny a právo na veřejné projednání věci dle čl. 38 odst. 2 Listiny.

1. Ústavní soud nejprve posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnící řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. Ústavní stížnost je proto přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

2. Po zvážení všech okolností dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

3. Ústavní soud ve své judikatuře dospěl k závěru, že rozhodčí řízení je jednou z alternativ ke klasickému občanskoprávnímu řízení před obecnými soudy, přičemž základní rozdíl mezi nimi spočívá ve vymezení toho, kdo plní funkci řídicího a rozhodujícího orgánu. Zatímco v civilním soudním procesu je ním soud, v rozhodčím řízení je ním rozhodce či stálý rozhodčí soud (dále souhrnně jen "rozhodce"). Pravomoc rozhodce projednat a rozhodnout spor se zakládá na shodné vůli sporných stran projevené v rozhodčí smlouvě. Na základě dobrovolného jednání stran tedy rozhodce nahrazuje obecný soud, který by měl věc jinak projednat a rozhodnout. Dispoziční oprávnění stran však jdou ještě dále a umožňují procesním stranám dohodnout se mj. na osobě rozhodce, procesních pravidlech, místě konání rozhodčího řízení, způsobu projednání věci nebo hlediscích, podle nichž má být věc posouzena (§ 19 a § 25 odst. 3 zákona o rozhodčím řízení). V souladu se zásadou autonomie vůle mají tedy strany v rozhodčím řízení širokou možnost dohodnout se na pravidlech, podle nichž bude řízení probíhat [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 3227/07 ze dne 8. 3. 2011 (N 37/60 SbNU 441)].

4. Projednání věci v rozhodčím řízení pochopitelně neznamená vzdání se právní ochrany nebo zásadní snížení jejího standardu, nýbrž představuje spíše její přesunutí - např. z důvodu vyšší rychlosti či důvěrnosti projednávaných informací - na jiný rozhodující orgán. To odráží mimo jiné § 18 zákona o rozhodčím řízení, jenž kogentně stanoví, že strany mají v rozhodčím řízení rovné postavení a musí jim být dána plná příležitost k uplatnění jejich práv. Rovnost stran a poskytnutí příležitosti k uplatnění práv platí i v případech, kdy postup rozhodce bude vyplývat z řádu stálého rozhodčího soudu nebo kdy jej budou určovat sami rozhodci (srov. § 19 odst. 2 věta druhá zákona o rozhodčím řízení). Nebyla-li zachována rovnost zbraní nebo nebyla-li jedné ze stran dána plná příležitost k uplatnění práv dle § 18 zákona o rozhodčím řízení, zpravidla to bude znamenat, že této straně nebyla ani poskytnuta možnost projednat věc před rozhodci ve smyslu § 31 písm. e) uvedeného zákona, což je jedním z důvodů pro zrušení rozhodčího nálezu obecným soudem. V této souvislosti je však vhodné připomenout, že rozsah kontrolní funkce obecných soudů ve vztahu k rozhodčímu řízení je značně limitován a musí být pečlivě vyvážen tak, aby na jedné straně nebylo popřeno pravidlo, že i v řízení před rozhodci má být poskytována právní ochrana, a na straně druhé aby tím nebyly setřeny výhody rozhodčího řízení a potažmo i jeho praktická využitelnost [srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 3636/13 ze dne 18. 10. 2016 (U 14/83 SbNU 911)]. Řízení o zrušení rozhodčího nálezu soudem proto nemůže být koncipováno obdobně jako řádné nebo mimořádné opravné prostředky v rámci občanskoprávního soudního řízení. Kontrolní funkce obecných soudů proto nezahrnuje přezkum věcné správnosti rozhodčího nálezu (rozpor s hmotným právem), nýbrž pouze zákonem vymezených stěžejních otázek procesní povahy, např. zda rozhodčí řízení vůbec mohlo proběhnout, zda v něm nebyla popřena některá významná procesní práva stran a zda rozhodčí nález sám netrpí zásadními vadami procedurálního rázu.

5. V řízení o ústavní stížnosti může Ústavní soud "jenom" přezkoumat napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska jejich souladu s ústavním pořádkem České republiky (čl. 83 Ústavy), nikoli však podrobit je instančnímu přezkumu nebo zkoumat správnost interpretace a aplikace podústavního práva obecnými soudy. Ústavní soud tedy posuzuje jenom to, zda obecné soudy neporušily ústavně chráněná základní práva stěžovatelky, zda bylo soudní řízení vedeno v souladu s ústavními principy a zda jej lze jako celek pokládat za spravedlivé.

6. Úvodem je vhodné shrnout závěry (ústavní stížností nenapadeného) rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2017, neboť z tam vyjádřených právních závěrů vycházejí všechna ústavní stížností napadená rozhodnutí. Zaprvé, dovolací soud vyšel ze skutkových zjištění nižších soudů a konstatoval, že stěžovatelka a žalovaná společnost si ujednaly, že jejich spory budou rozhodovány stálým rozhodčím soudem a rozhodčí řízení bude vedeno podle řádu rozhodčího soudu (§ 13 odst. 1, 2 a 3 zákona o rozhodčím řízení). Zadruhé, shrnul pravidla pro doručování, jež vyplývají z § 10 řádu rozhodčího soudu. Základním pravidlem je, že "písemnosti ve sporu zasílá stranám rozhodčí soud na adresu, kterou strana uvedla, nebo dodáním do datové schránky, pokud strana takové dodávání umožnila (...). Pokud strana žádnou adresu neuvedla a dodání do datové schránky není možné, zasílají se jí písemnosti na adresu, jež je rozhodčímu soudu známa (...)." Pokud si strana zvolila zástupce nebo zmocnila jinou osobu k přijímání písemností, zasílají se písemnosti tomuto zástupci nebo zmocněné osobě. Pokud strana po zahájení rozhodčího řízení změnila adresu, aniž to oznámila rozhodčímu soudu, je doručováno platně, jsou-li písemnosti doručovány na její poslední známou adresu. Nedaří-li se straně doručit písemnosti žádným ze shora uvedených postupů, předseda rozhodčího soudu jí může ustanovit ze seznamu rozhodců rozhodčího soudu osobu pověřenou k přijímání písemností. Žaloby, žalobní odpovědi, předvolání, rozhodčí nálezy a usnesení se přitom doručují do vlastních rukou s potvrzením o doručení nebo dodáním do datové schránky; ostatní písemnosti lze doručovat i jinými prostředky, např. obyčejným dopisem nebo prostřednictvím e-mailu. Zatřetí, Nejvyšší soud v návaznosti na to posoudil otázku, zda bylo v posuzovaném rozhodčím řízení doručováno v souladu s § 10 řádu rozhodčího soudu a potažmo zda byl dán důvod pro zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 písm. e) zákona o rozhodčím řízení. V této souvislosti zdůraznil, že stěžovatelce byly v rozhodčím řízení doručovány výlučně písemnosti určené do vlastních rukou, přičemž tyto písemnosti se nedařilo doručovat žádným ze způsobů předpokládaných řádem rozhodčího soudu (mj. proto, že stěžovatelka se již delší dobu nezdržovala na zapsané adrese svého sídla, neuvedla jinou adresu pro doručování a neumožnila ani to, aby jí mohly třetí osoby doručovat písemnosti do datové schránky). Vzhledem ke skutkovým okolnostem dospěl k závěru, že byly splněny podmínky k tomu, aby byla stěžovatelce ustanovena osoba pověřená k přijímání písemností podle § 10 odst. 9 a 10 řádu rozhodčího soudu. Pakliže rozhodčí soud dále doručoval písemnosti pouze této pověřené osobě, nepostupoval svévolně nebo nepředvídatelně. Především však v důsledku tohoto postupu nebyla stěžovatelce upřena možnost projednat věc před rozhodci a potažmo nebyl ani dán důvod ke zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 písm. e) zákona o rozhodčím řízení. Nejvyšší soud proto zrušil napadená rozhodnutí obecných soudů a věc jim vrátil k dalšímu řízení, přičemž je zavázal svým právním názorem. Obecné soudy v ústavní stížností napadených rozhodnutích právní názor Nejvyššího soudu plně respektovaly a stěžovatelčinu žalobu na zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 písm. e) zákona o rozhodčím řízení zamítly.

7. Dle Ústavního soudu lze souhlasit se stěžovatelčiným názorem, že osoba pověřená k přijímání písemností a rozhodčí soud mohly zvolit vstřícnější a proaktivnější přístup, např. zaslat jí alespoň neformální cestou na e-mailovou adresu informaci o probíhajícím rozhodčím řízení nebo se pokusit o náhradní doručení. Ostatně i komentářová literatura dospěla k závěru, že rozhodčí řízení je zpravidla méně svázané formálními pravidly než klasické občanskoprávní soudní řízení a poskytuje rozhodcům větší volnost ve volbě vhodného procesního postupu, pročež není zcela výjimečné, že se rozhodci např. pokusí o náhradní doručení písemností nebo ověření adresy sídla účastníka rozhodčího řízení. Současně je však zdůrazňováno, že po rozhodcích nelze vyžadovat jakoukoliv investigativní činnost [Bělohlávek, A. J. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1059 - 1159 (viz zejm. odstavec 31. 62.)]. V rámci řízení před Ústavním soudem ovšem není podstatné to, zda mohli rozhodci nebo osoba pověřená k přijímání písemností postupovat lépe, aktivněji, iniciativněji nebo vstřícněji k procesním právům stěžovatelky, nýbrž pouze to, zda tak s ohledem na stěžovatelčina základní práva postupovat museli, resp. zda z téhož důvodu mělo dojít ke zrušení předmětného rozhodčího nálezu podle § 31 písm. e) zákona o rozhodčím řízení. Ústavní soud dospěl k závěru, že nikoliv.

8. K naplnění důvodů pro zrušení rozhodčího nálezu podle citovaného ustanovení a potažmo k porušení stěžovatelčina práva na spravedlivý proces a rovnost zbraní by mohlo dojít kupříkladu tehdy, kdyby se rozhodčí soud vůbec nepokusil doručit stěžovatelce žalobu a další předmětné písemnosti nebo kdyby stěžovatelce nebylo doručováno v důsledku toho, že rozhodčí soud doručoval písemnosti způsobem a na adresy, které nebyly předvídány rozhodčí smlouvou, příp. řádem rozhodčího soudu. K tomu ovšem nedošlo. Neinformovanost stěžovatelky o probíhajícím rozhodčím řízení navíc nelze bez dalšího ztotožňovat s odepřením práva stěžovatelky projednat věc před rozhodci [Bělohlávek, A. J., citováno výše, odstavec 31. 62.] nebo dokonce s porušením jejího práva na spravedlivý proces a rovnost zbraní. Tento závěr platí zejména v situaci, kdy byla stěžovatelčina neinformovanost o probíhajícím rozhodčím řízení zapříčiněna především její vlastní lhostejností a nedůsledností, v důsledku čehož nebylo možné úspěšně jí doručovat písemnosti do datové schránky (stěžovatelka ji nezpřístupnila třetím osobám), na adresu sídla zapsanou v obchodním rejstříku (stěžovatelka se na ní fakticky nezdržovala), na adresu faktického sídla nebo jinou doručovací adresu (stěžovatelka žádnou z těchto adres v rozhodčí doložce neuvedla) anebo jejímu zástupci, příp. osobě zmocněné k přijímání písemností (stěžovatelka si žádnou z těchto osob nezvolila).

9. Pakliže obecné soudy na základě výše popsaných skutkových zjištění dospěly k názoru, že rozhodčí soud postupoval při doručování předvídatelným a nikoli svévolným způsobem, jenž měl oporu v řádu rozhodčího soudu a pohyboval se v mezích vytyčených zákonem o rozhodčím řízení, pročež odmítly vyhovět návrhu stěžovatelky na zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 písm. e) zákona o rozhodčím řízení, nelze jejich závěrům z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Jak totiž bylo uvedeno výše, stěžovatelka se do situace, která nakonec vedla k její neinformovanosti o probíhajícím rozhodčím řízení, dostala především v důsledku svého vlastního jednání. Dále považuje Ústavní soud za vhodné podotknout, že stěžovatelka je obchodní korporací, nikoli např. nepodnikající fyzickou osobou ve slabším postavení, a rozhodčí řízení bylo zahájeno v souvislosti s její podnikatelskou aktivitou. Není proto dán důvod k tomu, aby jí byla poskytována zvýšena ochrana. Závěrem Ústavní soud připomíná, že ve vztahu k údajům zapsaným ve veřejném rejstříku se podle předchozí i současné právní úpravy uplatňoval princip materiální publicity [k právní úpravě platné do 31. 12. 2013 viz § 29 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník; k současné právní úpravě viz § 121 občanského zákoníku a § 8 zákona č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob a o evidenci svěřenských fondů]. Stěžovatelka se tudíž nemůže úspěšně dovolávat toho, že údaje zapsané v obchodním rejstříku nebyly správné a její faktickou adresu sídla bylo možné zjistit mj. prostřednictvím jejích internetových stránek.

10. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud konstatuje, že nedošlo k porušení stěžovatelčina práva na spravedlivý proces, rovnost zbraní a veřejné projednání věci, pročež mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl nyní posuzovanou ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. března 2020

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru