Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 396/15 #1Usnesení ÚS ze dne 01.10.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na ochranu rodičovství, rodiny a dětí /právo dítěte na rodičovskou výchovu a péči (výživu)
hospodářská, so... více
Věcný rejstříkstyk rodičů s nezletilými dětmi
Náklady řízení
poplatek/osvobození
poplatek/soudní
výchova
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.396.15.1
Datum podání06.02.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 32 odst.1, čl. 32 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

89/2012 Sb., § 891 odst.1

99/1963 Sb., § 142, § 148 odst.1


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 396/15 ze dne 1. 10. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. N., zastoupeného Mgr. Janem Aulickým, advokátem se sídlem Za Tiskárnou 327, Český Krumlov, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 11. 2014, č. j. 6 Co 1777/2014-593, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností, předanou k poštovní přepravě dne 5. 2. 2015 v zákonem stanovené lhůtě (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], brojí stěžovatel proti v záhlaví citovanému usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, neboť má za to, že jím byl porušen čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z obsahu vyžádaného spisu Okresního soudu v Českém Krumlově sp. zn. 8 P 26/2010 se podává, že tentýž soud rozsudkem ze dne 27. 6. 2014, č. j. 8 P 26/2010-555, v řízení o úpravě výchovných poměrů nezletilé S. k návrhu její matky (M. M.) na změnu úpravy styku nezletilé s jejím otcem (stěžovatelem), jímž se původně domáhala úplného zákazu styku, posléze styku v omezeném rozsahu, rozhodl tak, že se jednak schvaluje dohoda rodičů, podle které se styk stěžovatele s nezletilou v tam specifikovaných termínech uskuteční v zařízení pro nezletilé ICOS o.p.s. za asistence odborného pracovníka [výrok I. a)], jednak nově upravil rozsah styku stěžovatele s nezletilou a vymezil podmínky tohoto styku [výrok I. b)]. Dále pak rozhodl o nákladech řízení, a to tak, že účastníkům nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.) a stěžovateli uložil povinnost zaplatit České republice na nákladech řízení částku 21.508 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok IV.). Z odůvodnění předmětného rozsudku vyplývá, že okresní soud k uvedené úpravě styku nezletilé se stěžovatelem přistoupil především po zohlednění závěrů znaleckého posudku, vypracovaného Mgr. P. Popelkovou, a závěrů zpráv psycholožky Mgr. P. Valkony, vypracovaných v rámci průběžného sledování nezletilé při jejím terapeutickém vedení v ambulanci klinické psychologie z iniciativy její matky, a to zejména z důvodu projevů sebepoškozování nezletilé, zvyšující se její psychické zátěže (dlouhodobé a kumulované) a výskytu psychosomatických potíží či neurotických symptomů v podobě úzkosti, emoční zranitelnosti, vše "pramenící z nejistoty ohledně dalších kontaktů se (stěžovatelem)", resp. "mající svůj původ v negativních projevech či manipulativním chování (stěžovatele) ve vztahu k nezletilé, které je nastaveno proti její matce." Proto okresní soud uzavřel, že stávající úprava styku stěžovatele s nezletilou "je na újmu dítěte a donucování k takovému rozsahu styku by mohlo dítě vážně psychicky i fyzicky narušit" (str. 5 rozsudku). Při rozhodování o nákladech řízení okresní soud přihlédl na straně jedné k tomu, že "se obě strany sporu s ohledem na charakter sporu svého práva na náhradu nákladů řízení vzdaly", na straně druhé, s ohledem na skutečnost, že mu vznikly "výlohy v podobě znaleckého posudku a v souvislosti s výslechem znalkyně", uložil stěžovateli povinnost tyto náklady uhradit, a to "podle výsledku sporu", kdy soud dal za pravdu matce nezletilé, že je na místě nová úprava styku stěžovatele s nezletilou, právě s ohledem na zájmy dítěte. "[S]oud se domnívá, že právě (stěžovatel) by měl být tím subjektem, jenž by měl zaplatit náklady státu s tímto řízením související. U matky soud zhodnotil i majetkové postavení, skutečnost, že je na rodičovské dovolené s příjmem odpovídajícím dávkám od státu pro ženy na rodičovské dovolené (rodičovský příspěvek)" (str. 6 rozsudku).

3. V odvolání, směřujícím však pouze proti výroku IV. rozsudku okresního soudu ohledně uvedené povinnosti zaplatit státu náhradu nákladů řízení, stěžovatel namítal, že odůvodnění tohoto výroku je nesprávné a v rozporu s příslušnými ustanoveními zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), jakož i s výsledkem řízení, neboť okresní soud ukládá povinnost zaplatit náklady řízení pouze stěžovateli s tím, že shledává důvodným návrh matky, aniž by však hodnotil vliv matky na příčiny nutnosti změny úpravy jeho styku s nezletilou, vycházeje ze skutečnosti, že vina byla pouze na straně stěžovatele, a to i s ohledem na tendenčně zaměřené závěry znaleckého posudku. Stěžovatel v souvislosti s podaným odvoláním požádal o osvobození od placení soudních poplatků, které mu ovšem usnesením Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 26. 8. 2014, č. j. 8 P 26/2010-580, přiznáno nebylo, přičemž k odvolání stěžovatele bylo toto rozhodnutí usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 11. 2014, č. j. 6 Co 1778/2014-588, jako věcně správné potvrzeno.

4. O samotném odvolání stěžovatele proti výroku IV. výše rekapitulovaného rozsudku okresního soudu pak rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích ústavní stížností napadeným usnesením tak, že jej podle ustanovení § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil, ovšem pouze ve vztahu ke stanovení podmínek splatnosti, kdy stěžovateli podle ustanovení § 163 o. s. ř. umožnil úhradu uvedené částky ve splátkách. Samotné rozhodnutí okresního soudu o uložení povinnosti stěžovateli uhradit náklady řízení vzniklé státu krajský soud považoval za věcně správné, neboť rovněž dospěl k názoru, že "matka nezletilé byla v řízení zcela jednoznačně úspěšná." Krajský soud navíc konstatoval, že "nelze pominout ani skutečnost, vyplývající ze zjištěného skutkového stavu soudu prvního stupně, tj. že k omezení styku (stěžovatele) s nezletilou je nutné přistoupit z důvodu negativního působení styku na nezletilou s jejím otcem ve smyslu psychického a fyzického a původ těchto potíží spočívá v negativních projevech (stěžovatele) ve vztahu k nezletilé a jeho manipulativním chování k ní; které je nastaveno vůči matce. I z toho důvodu lze spravedlivě na (stěžovateli) požadovat, bez ohledu na skutečnost, zda navrhoval znalecký posudek či nikoliv, aby náklady spojené se znaleckým posudkem a s výslechem znalkyně hradil." Vzhledem ke skutečnosti, že u stěžovatele nebyly shledány předpoklady pro přiznání práva na osvobození od soudních poplatků, bylo mu dle krajského soudu možné podle ustanovení § 148 odst. 1 o. s. ř. uložit povinnost zaplatit náklady řízení vzniklé státu.

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti se závěrem obecných soudů ohledně stanovení povinnosti zaplatit náklady řízení vzniklé státu (náklady spojené s vypracováním znaleckého posudku a s výslechem znalkyně) nesouhlasí, neboť je údajně nedostatečně odůvodněný, nachází se v rozporu s konkrétními okolnostmi případu a je založen na nesprávných argumentech. Konkrétně na argumentu, že matka nezletilé byla v návrhu jednoznačně úspěšná, ačkoliv svůj původní návrh stran úplného zákazu styku stěžovatele s nezletilou v průběhu řízení modifikovala na zúžení tohoto styku, a dále, že k omezení styku stěžovatele s nezletilou bylo nutné přistoupit z důvodu negativního působení stěžovatele na nezletilou, což je jednak názor opírající se o tendenčně (v neprospěch stěžovatele) zaměřené závěry znaleckého posudku, jednak nezohledňující chování a vliv matky nezletilé na stávající situaci. Dle stěžovatele tak krajský soud (a před ním i okresní soud) svým postupem porušil jeho právo na spravedlivý proces, když při rozhodování o nákladech řízení ve smyslu ustanovení § 142 o. s. ř. dostatečně nezvážil všechny okolnosti, zejména "kdo a jak důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, a jaké byly okolnosti, které vedly ke vzniku sporu a příčiny, které vedly k tomu, proč byly náklady vynaloženy, kdo zavinil řízení i jaký byl jeho výsledek." Stěžovatel má za to, že krajský soud v ústavní stížností napadeném usnesení "nezohlednil ve výroku o nákladech řízení státu ukládaných (stěžovateli) průběh celého řízení, návrhy jednotlivých účastníků, výsledky provedeného dokazování, i chování jednotlivých účastníků před zahájením řízení a v jeho průběhu."

6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného jiného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení krajského soudu (a před ním ani okresního soudu) nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

7. Jak již bylo zdůrazněno výše, Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako se tomu děje v řízení před obecnými soudy a aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Uvedené platí rovněž ve vztahu k rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení, jímž se Ústavní soud ve své předchozí judikatuře opakovaně zabýval, přičemž však zdůraznil, že z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně garantovaných práv stěžovatele [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 777/12 ze dne 15. 10. 2012 (N 173/67 SbNU 111), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi teprve v případě zásadního zásahu do majetkových práv stěžovatele či extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1862/13 ze dne 10. 6. 2014). Na druhou stranu Ústavní soud setrvale zdůrazňuje, že úkolem obecného soudu není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 653/03 ze dne 12. 5. 2004 (N 69/33 SbNU 189) či nález sp. zn. II. ÚS 2658/10 ze dne 5. 1. 2012 (N 3/64 SbNU 29)].

8. Ústavní soud proto vztáhl shora uvedená kritéria rovněž na usnesení krajského soudu napadené nyní projednávanou ústavní stížností, přičemž konstatuje, že krajský soud svůj závěr, jímž jako věcně správný aproboval závěr okresního soudu o stanovení povinnosti stěžovatele zaplatit náklady řízení vzniklé státu (náklady spojené s vypracováním znaleckého posudku a s výslechem znalkyně), řádně a podrobně odůvodnil, když znovu přezkoumal nejen způsob určení jejich výše, ale i podmínky jejich splatnosti, což jej ostatně přimělo i ke změně, a to umožnění jejich splatnosti ve formě splátek (ve smyslu ustanovení § 163 o. s. ř.), pro stěžovatele nepochybně vstřícnější oproti rozhodnutí okresního soudu.

9. Ústavní soud tak v ústavní stížností napadeném usnesení krajského soudu neshledal nic, co by svědčilo o extrémním vykročení z pravidel týkajících se rozhodování o nákladech řízení či o svévolném zásahu do základních práv stěžovatele, jak namítal v ústavní stížnosti. Způsob rozhodování obecných soudů o nákladech řízení vzniklých státu v souvislosti s nutností vypracovat znalecký posudek i samotné rozhodnutí o povinnosti zaplatit je, uložené stěžovateli, se naopak jeví jako přiměřené okolnostem nyní projednávaného případu, neboť z provedeného dokazování i ze samotného výsledku řízení je nepochybné, že podání návrhu ze strany matky nezletilé a tedy zahájení řízení o úpravě výchovných poměrů nezletilé, stejně jako nutnost provést rozsáhlé dokazování (včetně vypracování znaleckého posudku a výslechu znalkyně) a v konečném důsledku i potřeba (s ohledem na zájmy nezletilé) přijmout samotné rozhodnutí o úpravě (zúžení) styku stěžovatele s nezletilou (včetně stanovení jeho specifických podmínek) vyvstaly právě v souvislosti s chováním stěžovatele a jeho negativními dopady na stávající psychický i fyzický stav nezletilé. Z toho důvodu se Ústavnímu soudu jeví opakovaná stěžovatelova snaha (obdobně jako v odvolacím řízení) ve své argumentaci v ústavní stížnosti, postrádající jakoukoliv ústavněprávní relevanci, odvrátit od této skutečnosti pozornost tím, že nemalou část odpovědnosti za potřebu nově upravit výchovné poměry nezletilé přenáší na matku nezletilé, resp. že zpochybňuje hodnověrnost a objektivitu pro něho nepříznivých závěrů znaleckého posudku, jako bezpředmětná a do značné míry účelová.

10. S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. října 2015

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru