Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 396/01Usnesení ÚS ze dne 16.07.2002

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajProcházka Antonín
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkřízení/zastavení
akcionářská práva a povinnosti
EcliECLI:CZ:US:2002:2.US.396.01
Datum podání27.06.2001
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

248/1992 Sb., čl.

99/1963 Sb., § 107, § 19


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 396/01 ze dne 16. 7. 2002

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti MUDr. J. V., zastoupeného Mgr. V. S., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5.4.2001, č.j. 7 Cmo 35/2001-56, a usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 23.10.2000, č.j. 32 Cm 347/99-38, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti napadá stěžovatel v záhlaví usnesení označená rozhodnutí, když současně uvádí, že proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5.4.2001 podal dovolání k Nejvyššímu soudu ČR.

Ústavní soud ČR proto vyčkal rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o podaném dovolání, které obdržel dne 23.5.2002.

Usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 17.4.2002, č.j. 29 Odo 590/2001-81, bylo odmítnuto dovolání stěžovatele proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23.10.2000, č.j. 32 Cm 347/99-38, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení řízení, jako nepřípustné.

Jak konstatoval dovolací soud v odůvodnění předmětného usnesení, řízení o podaném dovolání probíhalo podle znění zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, účinného před 1.1.2001, tj. ve znění před novelou občanského soudního řádu, provedenou zákonem č. 30/2000Sb (dále jen "o.s.ř.").

Dovolání nesplňovalo podmínky přípustnosti, uvedené v ustanovení § 238a odst. 1 písm. a), písm. b) až f), § 239 o.s.ř. Vady řízení nebyly stěžovatelem namítány, a z obsahu spisu nebyly dovolacím soudem zjištěny, takže dovolání nebylo přípustné rovněž dle § 237 o.s.ř.

Dne 1.7.2002 obdržel Ústavní soud ČR podání, v němž stěžovatel doplnil a rozšířil předcházející návrh o další skutečnosti:

Podle názoru stěžovatele tím, že Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 17.4.2002, č.j. 29 Odo 590/2001- 81, odmítl dovolání stěžovatele proti v záhlaví usnesení označeným rozhodnutím soudů nižších stupňů, porušil jeho právo na spravedlivý proces, neboť dovolání je prý v dané věci přípustné, ve smyslu § 237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. z toho důvodu, že stěžovateli byla v průběhu řízení nesprávným postupem obecných soudů odňata možnost jednat před soudy, když "k této vadě řízení" je Nejvyšší soud ČR povinen přihlížet z úřední povinnosti ( dle § 242 odst. 3 o.s.ř.). Jak dále vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti, včetně jejího doplnění, stěžovatel spatřuje porušení svých procesních práv ve skutečnosti, že s ním, "jako s procesním nástupcem S.,a.s. (dále jen "investiční fond")", nebylo jednáno.

V obsáhlém odůvodnění obou podání stěžovatel tvrdí, že všemi, v záhlaví usnesení označenými rozhodnutími obecných soudů, došlo k porušení jeho práv a svobod zaručených Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"), konkrétně k porušení jeho práva na spravedlivý proces, porušení vlastnického práva, jakož i "práv souvisejících", (čl. 11) práva, že "každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá"(čl. 2 odst. 3 Listiny), práv a svobod, zakotvených v čl. 4 odst. 1, v čl. 36 odst. 1, v čl. 37 odst. 3, v čl. 38 odst. 2 Listiny, dále v čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR, jakož i čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8 (dále jen "Úmluva").

V další části odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel zdůrazňuje, že ačkoli soudy obou stupňů zjistily, že usnesení rejstříkového soudu ze dne 28.4.1999, jímž došlo k výmazu S., a.s. z obchodního rejstříku ke dni 1.5.2000, a předmětné rozhodnutí bylo vydáno až po 9.9.1999, kdy již bylo zahájeno řízení o žalobě stěžovatele o vyslovení neplatnosti usnesení mimořádné valné hromady žalovaného investičního fondu, konané dne 30.6.1999, nepostupovaly označené soudy v intencích § 107 odst. 3 o.s.ř. a nezjistily existenci případných procesních nástupců, kteří mají vstoupit do práv a povinností zaniklé společnosti, neboť nedošlo k likvidaci či jinému vypořádání jejího jmění, ale řízení zastavily.

Označeným postupem obou soudů došlo podle názoru stěžovatele k chybnému právnímu posouzení věci, neboť údajně v souvislosti s výmazem předmětného investičního fondu došlo k univerzální právní sukcesi, když akcionáři, (resp. nyní podílníci) zaniklého investičního fondu, kteří akcie společnosti drželi k datu jejího výmazu z obchodního rejstříku, se stali procesními nástupci zaniklého subjektu práva.

Těmto osobám měly prý soudy ustanovit procesního opatrovníka a v zahájeném řízení dále pokračovat. Soudy prý dále nesplnily svoji povinnost, pokud se nedotázaly investiční společnosti spravující původní majetek zaniklého fondu, zda v rámci výkonu odborné péče o svěřený majetek neprojeví zájem účastnit se řízení za podílníky.

V další části odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel obsáhle polemizuje s právními závěry obou obecných soudů, když stručně řečeno, soud prvního stupně nemohl řízení zastavit, neboť prý povaha věci sama o sobě nebrání pokračování v řízení.

Z usnesení Krajského obchodního soudu v Praze (nyní Městského soudu v Praze) se zjišťuje, že řízení v právní věci stěžovatele (dříve žalobce) proti žalovanému - S., a.s., o vyslovení neplatnosti usnesení mimořádné valné hromady žalovaného ze dne 30.6.1999 a návrhu na vydání předběžného opatření bylo rozhodnuto tak, že řízení o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady a řízení o vydání předběžného opatření se zastavují.

Dále bylo rozhodnuto o vrácení poloviny soudního poplatku za řízení ve věci samé ve výši 2.500,-Kč.

V odůvodnění napadeného usnesení se uvádí, že stěžovatel (dříve žalobce) se domáhal vyslovení neplatnosti valné hromady a současně podal návrh na vydání předběžného opatření, jímž by se žalovanému investičnímu fondu zakázalo do doby vydání rozhodnutí soudu ve věci samé, činit právní úkony, směřující k jeho přeměně na otevřený podílový fond s argumentací, že zákonná konstrukce přeměny investičního fondu na otevřený podílový fond odporuje konstitucionálně garantovaným právům stěžovatele. V této právní věci soud řízení o předběžné otázce zastavil z důvodu překážky litispendence. Po vrácení věci vrchním soudem dospěl krajský soud k závěru, že po podání žaloby došlo k právní skutečnosti, jež brání rozhodnout jak o předběžném opatření, tak i o neplatnosti valné hromady.

Označenou právní skutečností je usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 28.4.2000, kterým se ke dni 1.5.2000 vymazává z obchodního rejstříku předmětný investiční fond, když tento soud při rozhodování o výmazu přezkoumal platnost valné hromady dle § 200b odst. 1 o.s.ř. a nezjistil žádný důvod neplatnosti. Novelou zákona č. 248/1992 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech, ve znění pozdějších předpisů (dále jen" zákon č. 248/1992 Sb.") byla umožněna dle § 35j citovaného zákona přeměna investičního fondu na otevřený podílový fond.

Z dikce § 5 odst. 1 citovaného zákona vyplývá, že otevřený podílový fond není právnickou osobou. Jak dále dovodil krajský soud, v daném případě došlo zákonnou cestou k přeměně právnické osoby, nadané procesní způsobilostí, na nesubjektivní majetkové uskupení, které procesní způsobilost postrádá. Z právního hlediska se tedy jedná o úpravu zvláštního postupu zrušení a zániku právnické osoby, investičního fondu, která umožňuje, aby prostředky svěřené investičnímu fondu ke kolektivnímu investování formou vkladu do základního jmění nepřešly na právního nástupce, ani nebyly po uhrazení dluhů rozděleny mezi akcionáře.

Po dalších úvahách dospěl krajský soud k závěru, že akcionáři investičního fondu (nyní podílníci otevřeného podílového fondu) jsou právními nástupci pouze, pokud se jedná o majetek zaniklého investičního fondu, když z procesního hlediska nejsou univerzálními procesními nástupci zaniklého investičního fondu.

Z tohoto důvodu tedy investiční fond, jako účastník soudního řízení, ztratil způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno.

Ve smyslu § 103 odst. 1 a § 104 odst. 1 o.s.ř. tedy krajskému soudu nezbylo, než řízení zastavit pro nedostatek způsobilosti investičního fondu být účastníkem řízení. Ze shodného důvodu bylo zastaveno rovněž řízení i o předběžném opatření.

Krajský soud dal stěžovateli za pravdu potud, pokud tento tvrdil, že nebylo vhodné rozhodnout o návrhu na výmaz investičního fondu do doby, než bylo rozhodnuto o neplatnosti valné hromady investičního fondu ze dne 30.6.1999. Přes tuto skutečnost však krajský soud zdůraznil, že se cítí být vázán usnesením rejstříkového soudu (dle § 135 odst. 2 o.s.ř.) a není oprávněn se jeho obsahem jakkoliv zaobírat.

Závěrem v odůvodnění svého rozhodnutí krajský soud připomenul, že se zástupcem investičního fondu jedná jako s kvalifikovaným zmocněncem ve smyslu § 33b odst. 2 občanského zákoníku per analogiam iuris, neboť ve svých důsledcích nelze činit rozdílu mezi smrtí fyzické osoby a výmazem právnické osoby z obchodního rejstříku.

Na základě odvolání stěžovatele ve věci rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 5.4.2001 tak, že odvoláním napadené usnesení Krajského obchodního soudu v Praze potvrdil.

V odůvodnění usnesení odvolací soud konstatoval, že odvolání projednal podle o.s.ř., ve znění účinném do 31.12.2000 (dle části dvanácté, hlavy I, bodu 15 zákona č. 30/2000 Sb.) a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

Z rejstříkového spisu Rg. B 2165 odvolací soud zjistil, že rozhodnutí soudu ze dne 28.4.2000 o výmazu převzal zástupce investičního fondu téhož dne a vzdal se odvolání, takže toto rozhodnutí rejstříkového soudu nabylo právní moci dnem 28.4.2000. Pokud se týká námitky stěžovatele, že v této věci podal odvolání, nelze k ní přihlížet z toho důvodu, že stěžovatel nebyl účastníkem řízení.

Odvolací soud zdůraznil, že zcela správně soud prvního stupně zastavil řízení z důvodu § 107 odst. 1 o.s.ř., za použití § 19 o.s.ř. a § 20a odst. 2 občanského zákoníku, neboť spor o neplatnost přeměny investičního fondu na otevřený podílový fond ztratil po jejím zániku význam. Tvrzená společenství, nemajetková práva a povinnosti, o něž v řízení šlo, zanikla spolu s investičním fondem, když na právního nástupce nepřešla, neboť podílníci otevřeného podílového fondu (dříve akcionáři investičního fondu) se právními nástupci zaniklé společnosti nestali.

Odvolací soud nepřipustil proti svému rozhodnutí dovolání.

Ústavní stížnost není opodstatněná.

Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti, námitky stěžovatele v ní obsažené jsou jen opakováním tvrzení stěžovatele, s nimiž se již v napadených rozhodnutích beze zbytku vypořádaly obecné soudy. Stručné, a podle názoru Ústavního soudu ČR výstižné shrnutí předmětné problematiky, kterou se Ústavní soud ČR ostatně zabýval i v usnesení ze dne 5.března 2002, sp. zn. II. ÚS 390/01, je obsaženo v odůvodnění napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze.

Je nutno konstatovat, v souladu s platnou judikaturou Ústavního soudu ČR, že nesouhlas s právním posouzením projednávané věci obecnými soudy tak, jak jej stěžovatel v ústavní stížnosti prezentuje, nezakládá porušení jeho procesních práv, tím méně pak práv a svobod, garantovaných Listinou, Ústavou ČR a Úmluvou.

Vytýkaná pochybení v rozhodnutích obecných soudů nejsou oprávněná, neboť jak krajský soud, tak i soud odvolací shodně dospěly k závěru, že po výmazu investičního fondu z obchodního rejstříku, a tedy po ztrátě jeho procesní způsobilosti, nedošlo ze strany podílníků otevřeného podílového fondu k univerzální právní sukcesi. Z tohoto důvodu byl soud prvního stupně nucen, s odkazem na § 107 odst. 1 o.s.ř., ve vztahu zejména k § 19 o.s.ř. řízení zastavit, když je zřejmé, že žalovaný (investiční fond) ztratil způsobilost být účastníkem řízení dříve, než bylo zahájené řízení pravomocně skončeno. Práva a povinnosti nemajetkové povahy nepřešla po zániku investičního fondu na právního nástupce, neboť otevřený podílový fond nemá právní subjektivitu a jeho majetek i závazky obhospodařuje vlastním jménem investiční společnost, na účet podílníků fondu.

Nesouhlas stěžovatele s odmítavým usnesením Nejvyššího soudu ČR je založen na jeho opakujícím se tvrzení, že je procesním nástupcem investičního fondu, mělo tedy s ním být jednáno jako s účastníkem řízení a krajský obchodní soud, stejně jako vrchní soud pochybily, pokud řízení ve věci žaloby stěžovatele zastavily. S ohledem na výše uvedené skutečnosti lze konstatovat, že označené tvrzení stěžovatele nemá oporu v zákoně a dovolací soud proto zcela správně, z důvodu nepřípustnosti, dovolání odmítl.

Ústavní soud ČR neshledal v procesním postupu obou obecných soudů a na něj navazujících rozhodnutích žádné porušení výše uvedených práv a svobod stěžovatele. Z tohoto důvodu proto senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů odmítl, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

JUDr. Jiří Malenovský

předseda senátu

V Brně dne 16. července 2002

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru