Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 395/97Nález ÚS ze dne 09.06.1999Pojem "tíseň" podle zákona č. 229/1991 Sb.

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajCepl Vojtěch
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
Smlouva
Tíseň
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 87/14 SbNU 229
EcliECLI:CZ:US:1999:2.US.395.97
Datum vyhlášení15.06.1999
Datum podání20.10.1997
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11 odst.4, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 8 odst.3, § 8 odst.4


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 395/97 ze dne 9. 6. 1999

N 87/14 SbNU 229

Pojem "tíseň" podle zákona č. 229/1991 Sb.

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

rozhodl v ve věci navrhovatelů

1) J. N., a 2) F. N., obou právně zastoupených JUDr. F. P.,

advokátem, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu

v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, ze dne 6. 6. 1997, čj.

15 Co 43/97-114, takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

Navrhovatelé podali dne 16. 10. 1997 k Ústavnímu soudu

ústavní stížnost proti výše uvedenému rozsudku Krajského soudu

v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, jímž tento soud rozhodl

o odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 30. 10.

1996, čj. 3 C 354/93-93.

Vedlejší účastnice M. K. podala u Okresního soudu v Táboře

návrh, aby byla zrušena kupní a darovací smlouva ze dne 25. 5.

1966 registrovaná státním notářstvím v Táboře dne 16. 6. 1966, pod

čj. RI 218/66, v části, v níž navrhovatelům spolu se svou již

zesnulou matkou darovala pozemky ve smlouvě specifikované.

Rozsudkem Okresního soudu v Táboře bylo tomuto návrhu vyhověno jen

v té části, v níž byla dárkyní M. K. V části, v níž byla dárkyní

již zemřelá M. V., byl návrh zamítnut.

Na základě odvolání všech účastníků byl rozsudek Okresního

soudu v Táboře napadeným rozsudkem Krajského soudu v Českých

Budějovicích v zásadě potvrzen. Změněn byl pouze ve výroku

o placení soudního poplatku a náhradě nákladů státu.

V ústavní stížnosti navrhovatelé napadají rozsudek krajského

soudu, pokud jím byly potvrzeny výroky prvoinstančního soudu

obsažené v odstavci prvém, třetím, pátém, sedmém a změněn výrok

odstavce šestého. To znamená, že napadají tu část, jíž bylo

potvrzeno částečné zrušení darovací smlouvy, uloženo jim zaplatit

M. K. částku 468,- Kč a uloženy jim platební povinnosti vůči České

republice a v návaznosti na to i výrok o nákladech řízení.

Navrhovatelé podali svoji ústavní stížnost na základě

ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.,

o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Ústavní stížnost

byla podána včas a ve formě vyžadované tímto zákonem.

Navrhovatelé shledávají těžiště ústavní stížnosti

v nesprávném právním posouzení věci, když skutkové okolnosti

považují za jednoznačné a nesporné.

Předně navrhovatelé namítají, že důvodem restituce je

výlučně protiprávnost. Dle § 8 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., ve

znění zák. č. 183/1993 Sb., byla skutková podstata ust. § 8 odst.

3 zákona včleněna s ohledem na nátlak, který byl činěn na

vlastníky při registracích smluv podle směrnice k tomu vydané.

Takový nátlak omezil jejich smluvní svobodu.

Navrhovatelé namítají, že odvolací soud se zkoumáním

případné existence tohoto nátlaku nejen vůbec nezabýval, nýbrž to

výslovně odmítl. Rovněž prvoinstanční soud se tím vůbec nezabýval.

Dovodil v odůvodnění rozsudku, že zákon v těchto případech přímo

sám předpokládá tíseň, jako jakousi nevyvratitelnou právní

domněnku a nepožaduje proto existenci nátlaku dokazovat.

Domnívají se, že takové právní posouzení věci je v rozporu

s odůvodněním nálezu pléna Ústavního soudu č. 131/1994 Sb., kde je

doloženo, že důvodem restituce je výlučně protiprávnost.

Pokud odvolací soud odmítá zkoumat konkrétní okolnosti,

porušuje dle navrhovatelů základní principy spravedlivého procesu

dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen

"Listina"), čl. 90 Ústavy a čl. 11 odst. 4 Listiny.

Ze spisu Okresního soudu v Táboře, sp. zn. 3 C 354/93,

Ústavní soud zjistil, že citovaným rozsudkem okresní soud vyhověl

částečně návrhu a zrušil kupní a darovací smlouvu ze dne 25. 5.

1966, registrovanou dne 16. 6. 1966, pod č.j. RI 218/66,

u státního notářství v Táboře v té části, kdy J. a F. N. darovala

M. K. jednu ideální polovinu zemědělských pozemků v kat. úz. H.,

jak jsou ve výrokové části specifikovány. Okresní soud

z provedených důkazů dovodil, že úmyslem tehdejších smluvních

stran bylo prodat dům v H. se stavební parcelou a zahradami za

kupní cenu 15.000,- Kč. V souvislosti s tímto převodem pak byly

darovány i zemědělské pozemky v užívání socialistické organizace.

Právně okresní soud dovodil, že se jedná o případ, na který se

vztahuje ust. § 8 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě

vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění

pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"). Soud dospěl

k závěru, že jde o restituční důvod proti fyzické osobě, u něhož

zákonodárce nepožaduje zkoumání tísně Současně soud dospěl

k závěru, že navrhovatelka je oprávněnou osobou dle ust. § 4 odst.

2 zákona o půdě a splnila požadavek řádné a včasné výzvy dle čl.

2 zák. č. 183/1993 Sb.

J. a F. N. (v řízení před obecnými soudy odpůrci) v odvolání

uplatnili v podstatě stejné námitky, jako v řízení o ústavní

stížnosti. Důvodem restituce je výlučně protiprávnost úkonu,

kterou je možno shledávat pouze tehdy, kdy určitým nátlakem byla

omezena smluvní svoboda tehdejších účastníků právního úkonu,

přičemž tíseň je pojmem odlišným a názor soudu, že zákonodárce zde

tíseň předpokládá, představuje určitý zpětný postih právně

přípustného a řádného jednání. Navrhovatelka a její matka neměly

zájem nemovitosti dále vlastnit, nemohly je samy obhospodařovat

a jak kupní, tak darovací smlouva byly uzavřeny právě z těchto

důvodů. Darovací smlouva byla uzavřena dobrovolně a nic nesvědčí

o možném nátlaku v daném případě.

Z odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích

Ústavní soud zjistil, že odvolací soud při svém rozhodování

vycházel z názoru, že při aplikaci ustanovení § 8 odst. 4 (ve

znění předpisu účinného do 8. 2. 1996 šlo o odstavec 3 zákona

o půdě) je restituční nárok vázán na prokázání tísně existující

v době uzavírání smlouvy jen tehdy, šlo-li o smlouvu, jíž byly

darovány pouze pozemky. V daném případě se jednalo o smlouvu kupní

a darovací, kupní smlouvou byla převáděna budova a v souvislosti

s tímto převodem byly darovány, tedy bezúplatně převedeny,

pozemky, které k budově patřily. Pro tento případ příslušné

zákonné ustanovení restituční nárok s podmínkou uzavření smlouvy

v tísni nespojuje. K odvolacím argumentům krajský soud doplnil

úvahu, že právě toto pojetí odpovídá tomu, že vlastnictví

zemědělských pozemků bylo v dřívější době degradováno a prakticky

omezeno na holý pojem vlastnického práva, a to samotným tehdejším

právním stavem regulujícím nakládání s pozemky.

K ústavní stížnosti se krajský soud vyjádřil následovně:

V řízení o návrhu vedlejší účastnice na zrušení části kupní

a darovací smlouvy dle § 8 odst. 4 zák. č. 229/1991 Sb., o úpravě

vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku,

postupoval jak okresní soud, tak soud podepsaný jako soud odvolací

v souladu se všemi zásadami spravedlivého procesu ve smyslu hlavy

páté Listiny. Nedošlo k takovému porušení základních práv nebo

svobod zaručených ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou,

které by odůvodňovalo oprávněnost ústavní stížnosti ve smyslu ust.

§ 72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve

znění pozdějších předpisů.

Ústavní stížnost ostatně především napadá právní posouzení

celé věci a vytýká odvolacímu soudu nesprávnou aplikaci ust. § 8

odst. 4 zákona o půdě, v čemž potažmo shledává rozpor rozhodnutí

s ústavním zřízením České republiky. Pokud jde o výklad citovaného

ustanovení a právní argumentaci, soud odkazuje v plném rozsahu na

odůvodnění této problematiky v písemném vyhotovení napadeného

rozhodnutí na straně páté. Na tomto právním názoru trvá

a nepovažuje jej za protiústavní. Nemá za důvodný poukaz

stěžovatelů na nerespektování názorů Ústavního soudu soudy

obecnými, neboť se domnívá, že v daném případě právní názor soudu

odvolacího není v rozporu s tím, co plyne z nálezu Ústavního soudu

č. 131/1994 Sb., spíše je přesvědčen, že stěžovatelé si jej

nesprávně vykládají a vyvozují z něj závěry ve svůj prospěch.

Odmítá výpady stěžovatelů proti rozhodování soudu v rozporu

s předpisy demokratické společnosti, neboť tyto úvahy jsou zcela

obecné, jsou vedeny jednostrannou snahou vyložit obsah právní

normy způsobem vyhovujícím pouze jedné straně a nepřípustně

politizují rozhodování soudu v restitučních věcech. Jakékoliv

zobecnění této rozhodovací praxe není namístě, neboť má-li ústavní

stížnost směřovat proti konkrétnímu rozhodnutí, je třeba zabývat

se pouze jeho ústavností.

Ze všech těchto důvodů navrhuje, aby stížnost byla

odmítnuta, jakožto stížnost nemající ústavněprávní podklad.

M. K. se k žádosti o vyjádření k ústavní stížnosti vyslovila

v tom smyslu, že skutková tvrzení uvedená stěžovateli ve stížnosti

považuje za účelová a zkreslená. Současně se vzdala svého práva

být vedlejší účastnicí řízení.

Ústavní soud po posouzení ústavní stížnosti i zhodnocení

všech důkazů, zejména rozsudků soudů obou stupňů, dospěl k závěru,

že stížnost není důvodná. Navrhovatelé v podstatě polemizují

s právním názorem soudů obou stupňů ohledně právního výkladu ust.

§ 8 odst. 4 zákona o půdě. Konkrétní námitky, které proti postupu

a rozhodnutím obou soudů uvádějí v ústavní stížnosti navrhovatelé,

byly v podstatě vyvráceny již odůvodněními rozsudků obou soudů. Co

se týče úvah obsažených v ústavní stížnosti, o praxi obecných

soudů, politické účelovosti, resp. nedemokratičnosti přístupu

soudů k rozhodování, jsou tyto úvahy vedeny v natolik obecné

rovině, že nemohou být podrobeny serióznímu přezkoumání.

Metodice posuzování ústavních stížností, jak byla postupně

zformulována v judikatuře Ústavního soudu, odpovídá předně

hodnocení dodržení ústavních procesních práv a poté posouzení

ústavně konformní interpretace a aplikace hmotného práva.

Navrhovateli nelze přisvědčit v tom, že pokud se odvolací

soud nezabýval zkoumáním případné existence nátlaku na původní

vlastnice při registraci předmětné smlouvy, porušil tím základní

principy spravedlivého procesu dle čl. 36 odst. 1 Listiny ve

spojení s čl. 90 Ústavy. Oba soudy v řízení postupovaly ve smyslu

hlavy páté Listiny, neboť věc byla projednána veřejně, bez

zbytečných průtahů, účastníci nebyli zbaveni možnosti jednání se

zúčastnit a vyjádřit se jak k provedeným důkazům, tak ke skutkové

a právní problematice věci.

Jádro problému je v interpretaci ustanovení § 8 odst. 4

zákona o půdě v platném znění. Skutková podstata daného případu

odpovídá dikci tohoto ustanovení, kdy bylo současně uzavřeno více

smluv, ve vzájemné kombinaci a vzájemné podmíněnosti. Jde

o případ, kdy nebylo možno uzavřít pouze kupní smlouvu na dům

(v tomto případě i se stavební parcelou a zahradami s veškerým

příslušenstvím) a současně nevypořádat zemědělské pozemky,

v darované smlouvě specifikované, které byly vesměs v užívání

tehdejší socialistické organizace.

Tvrzení navrhovatelů o tom, že vedlejší účastnice jim

darovala pozemky proto, že nemohla sama s matkou nemovitosti

obhospodařovat, neboť měly vlastní hospodářství a nemovitosti byly

od jejich bydliště vzdálené, neobstojí a je účelové. Ve

skutečnosti byly zemědělské pozemky v užívání JZD a pro vlastnice

neměly žádnou hodnotu, ani jim nepřinášely žádný výnos.

Ústavní soud již ve své judikatuře vyslovil právní názor

(srovnej I. ÚS 260/95 Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu 7,

č. 11, II. ÚS 74/96), že vzhledem k existenci Směrnic o postupu

při registraci smluv u státních notářství a při udělování souhlasu

k převodům a nájmům některých druhů nemovitostí okresními

národními výbory, vydaných dne 19. 5. 1964 Ministerstvem

spravedlnosti ČR a Ministerstvem zemědělství, lesního a vodního

hospodářství ČR a uvádějících v souvislosti s převodem obytných

částí usedlostí do praxe i jakési smluvní donucení u zemědělských

pozemků k této usedlosti náležejících, byly uzavírány různé

smíšené smlouvy, pro jejichž obsah bylo nerozhodné, jak byly

nazvány. Ústavní soud vyslovil právní názor, že jde o darovací

smlouvu sui generis, totiž darování z donucení. Vynucený převod

pozemků, který se stal povinným a nezbytným předpokladem pro

registraci kupní smlouvy, je sám o sobě důkazem tísně, aniž by ji

v takových případech bylo třeba prokazovat.

Z výše uvedeného tedy vyplývá, že nelze akceptovat výklad

ustanovení § 8 odst. 4 zákona o půdě navrhovateli, neboť

rozhodující pro posouzení jeho ustanovení je jeho obsah. Ústavní

soud neshledává za protiústavní, že zde není zákonnou podmínkou

tíseň; není nutno ji zkoumat ani prokazovat.

Ústavní soud se vzhledem k výše uvedenému konečně nemůže

ztotožnit s námitkou navrhovatelů, že byl porušen v daném případě

čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv

a základních svobod, resp. čl. 11 odst. 4 Listiny v tom smyslu, že

nikdo nemůže být "zbaven svého majetku", s výjimkou, je-li to ve

veřejném zájmu, na základě zákona a za náhradu. Navrhovatelé tak

namítají, že aplikací § 8 odst. 4 zákona o půdě, ve znění

pozdějších předpisů, soudy realizovaly vyvlastnění předmětných

pozemků v rozporu s čl. 11 odst. 4 Listiny.

Své stanovisko k tomu, že se v citovaném ustanovení § 8

odst. 4 zákona o půdě, ve znění pozdějších předpisů, o institut

vyvlastnění nejedná, vyslovil Ústavní soud v plénu již v citovaném

nálezu č. 131/1994 Sb., jehož se ostatně navrhovatelé v ústavní

stížnosti sami dovolávají. V citovaném nálezu Ústavní soud

dovodil, že právní institut, kterýž sleduje naplnění účelu

"zmírnit následky některých majetkových křivd, k nimž došlo vůči

vlastníkům zemědělského a lesního majetku v období let 1948 až

1989", je institut restituce, tj. institut odstranění

protiprávnosti při převodu vlastnictví, a to navrácením věci do

původního právního stavu.

Aplikací tohoto ustanovení tudíž nemohlo dojít k porušení

čl. 11 odst. 4 Listiny , jak dovozují navrhovatelé, neboť nedošlo

k vyvlastnění nuceným odejmutím vlastnického práva s právními

účinky ex nunc, ale o odstranění protiprávnosti při převodu

vlastnictví, a to navrácením do původního právního stavu

s právními účinky ex tunc.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl Ústavní soud

k závěru, že postupem a rozhodnutím obecných soudů nedošlo

k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod

navrhovatelů. Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost

v souladu s ust. § 82 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním

soudu, ve znění pozdějších předpisů, v plném rozsahu zamítnout.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. 6. 1999

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru