Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3941/14 #1Usnesení ÚS ze dne 10.03.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ostrava
SOUD - VS Olomouc
SOUD - NS
Soudce zpravodajSuchánek Radovan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkDokazování
trestný čin/loupež
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.3941.14.1
Datum podání16.12.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6

40/2009 Sb., § 173 odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3941/14 ze dne 10. 3. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka soudcem zpravodajem Radovanem Suchánkem, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. Š, t. č. Věznice Valdice, zastoupeného Mgr. Františkem Kaletou, advokátem, se sídlem Sadová 553/8, 702 00 Ostrava - Moravská Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 1. 2014 č. j. 48 T 6/2013-303, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 5. 2014 č. j. 6 To 23/2014-356, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2014 č. j. 7 Tdo 1170/2014-25, za účasti Krajského soudu v Ostravě, Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 16. 12. 2014, stěžovatel napadl rozsudek Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 21. 1. 2014 č. j. 48 T 6/2013-303 (dále jen "rozsudek"), kterým byl uznán vinným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1, 2 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"). Rovněž napadl usnesení Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ze dne 5. 5. 2014 č. j. 6 To 23/2014-356 (dále jen "usnesení vrchního soudu"), jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2014 č. j. 7 Tdo 1170/2014-25 (dále jen "usnesení Nejvyššího soudu"), kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti usnesení vrchního soudu.

Stěžovatel se cítí být nevinen a prohlašuje, že závěr, že spáchal danou loupež, nebyl v řízení dostatečně prokázán, kdy poukazuje na to, že řada důkazů svědčících vůči němu je pouze nepřímého charakteru. Navíc tyto důkazy vykazují různé dílčí rozpory, například jeden ze svědků uvádí, že viděl směrem od místa činu jít muže s průsvitnou taškou, zatímco jiná svědkyně hovoří o tom, že pachatel měl tašku pestrobarevnou.

Z uvedených důvodů je přesvědčen, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.

II.

Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává podle svého § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. V této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ke stěžovatelově argumentaci směřující proti hodnocení důkazů Ústavní soud připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy [srov. čl. 83 a čl. 90, 91 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti [viz též § 72 odst. 1 písm. a) a § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Pouze situace, kdy by bylo možno usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soudy učinily, a právními závěry soudů, jinými slovy, kdy by jejich rozhodnutí svědčila o libovůli v rozhodování, by mohla být důvodem k zásahu Ústavního soudu. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Nesouhlas stěžovatele se skutkovými závěry obecných soudů nemůže sám o sobě vést k závěru o porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod.

Jak již rekapituloval ve svém usnesení Nejvyšší soud, soudy pečlivě hodnotily důkazy, z nichž jedna část spolehlivě vyvrátila obhajobu obviněného o jeho přítomnosti na jiném místě a další část v souhrnu jasně ukázala na to, že obviněný byl pachatelem přepadení. Kamerovým záznamem bylo jednoznačně prokázáno, že obviněný byl v nákupním středisku, kde nakupovala poškozená, a že z něho odešel zároveň s poškozenou. Poblíž místa přepadení byla nalezena mikina s kapucí patřící obviněnému. V kapse této části oděvu obviněného se nacházela jízdenka městské hromadné dopravy vystavená řidičem autobusu v nástupní stanici na lince, kterou k cestě z nákupního střediska použila také poškozená, přičemž čas vystavení jízdenky jen těsně předcházel době spáchání činu. Na mikině i jízdence byl identifikován profil DNA obviněného. Svědek Jan Bělk bydlící poblíž místa činu uslyšel volání poškozené, a když vyhlédl z okna, krátce uviděl vzdalujícího se muže v mikině s kapucí na hlavě, který nesl něco v ruce a při tom ztratil půlku chleba v sáčku. Půlka chleba přitom byla součástí nákupu poškozené. Pokud za tohoto stavu dospěly soudy ke zjištění, že obviněný je osobou totožnou s pachatelem přepadení, není na tomto jejich závěru nic, co by nasvědčovalo výše zmíněnému extrémnímu nesouladu mezi na jedné straně prováděnými důkazy a z nich soudy učiněnými zjištěními, a na straně druhé právními závěry soudů.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. března 2015

Radovan Suchánek v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru