Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3937/11 #1Usnesení ÚS ze dne 22.03.2012

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
SOUD - KS České Budějovice
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - VSZ Praha
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - KSZ České Budějovice
Soudce zpravodajNykodým Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkdůkaz/nezákonný
Dokazování
trestní stíhání/zahájení
EcliECLI:CZ:US:2012:2.US.3937.11.1
Datum podání23.12.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3937/11 ze dne 22. 3. 2012

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti J. Z., zastoupeného JUDr. Jitkou Třeštíkovou, advokátkou, se sídlem ve Strakonicích, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 10 To 78/2011 ze dne 18. října 2011, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 16 T 1/2011 ze dne 21. července 2011, za účasti 1) Vrchního soudu v Praze a 2) Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a 1) Vrchního státního zastupitelství v Praze a 2) Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 22. prosince 2012 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Z nich byl rozsudkem soudu prvního stupně uznán vinným zločinem vydírání podle § 175 odst. 1 a 2 písm. c) a odst. 3 písm. c) trestního zákoníku, dílem spáchaného ve stádiu pokusu. Toho se měl dopustit tím, že na základě příslibu spoluobžalovaného P. H., že bude mít podíl na vymožené částce, a získáním osobních informací a informací o členech rodiny, denním a pracovním režimu, vstoupil s neustanovenou osobou, v obličeji maskováni kuklou a ozbrojeni krátkou střelnou zbraní do kanceláře B. D., kde za stálého míření střelnou zbraní na poškozeného neustanovenou osobou sdělil poškozenému, že dluží P. H. 26.000.000 Kč, že má čtrnáct dní na jejich předání svému věřiteli, a pokud tak neučiní, tak že stěžovatel ví o synovi a vnoučatech poškozeného, kterým by se mohlo něco stát. Na závěr neustanovená osoba vzala a vypnula mobilní telefon poškozeného a odhodila jej, načež oba z kanceláře odešli. Následně došlo k jednáním mezi poškozeným a P. H. o výši a způsobu předání peněz pod nepravdivým tvrzením P. H., že ten je vydírán svými věřiteli. Posléze i v důsledku telefonátu stěžovatele s poškozeným tento předal P. H. částku € 43.000 jako první splátku, načež byl P. H. zadržen policejními orgány. Za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání šesti let se zařazením do věznice s dozorem a trest propadnutí věci - dvou mobilních telefonů a dvou SIM karet. Rozsudkem odvolacího soudu byl k jeho odvolání zrušen výrok o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu, a nově byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání pěti let se zařazením do věznice s dozorem. Podle názoru stěžovatele bylo těmito rozhodnutími porušeno jeho právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. l Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Stěžovatel v ústavní stížnosti rekapituluje, že rozsudku sudu prvního stupně vytýkal, že jako v podstatě stěžejní přímý důkaz vzal rekognici podle hlasu, která byla ovšem s ohledem na způsob jejího provedení procesně nepřípustným důkazem. Vedle toho soudu prvního stupně vytýkal, že za procesně použitelný nepřímý důkaz byla vzata i prvotní výpověď spoluobžalovaného H., pořízená před zahájením trestního stíhání stěžovatele s tím, že se jedná o úkon neodkladný a neopakovatelný. Konečně soudu prvního stupně vytýkal, že spíše obecně proklamoval, jak by mělo trestní řízení a hodnocení důkazů vypadat, namísto aby konkrétně vyložil své úvahy ohledně hodnocení důkazů. Ve své podstatě byl tedy stěžovatel soudem prvního stupně odsouzen na základě přímého neprocesního důkazu, aniž by byly obstarány nepřímé důkazy tvořící uzavřený okruh.

3. Odvolacímu soudu pak vytýká, že stejně jako soud prvního stupně nerespektoval procesní předpisy vztahující se k hodnocení provedených důkazů. Má za to, že pokud odvolací soud dospěl k závěru, že rekognice podle hlasu byla procesně nepoužitelným důkazem, jak stěžovatel namítal, měl rozsudek soudu prvního stupně zcela zrušit a vrátit k dalšímu řízení. Ten pak měl pečlivě vyložit, jaké důkazy svědčí o vině stěžovatele. Ani jeden z obecných soudů se však nevypořádal s námitkou stěžovatele, že z kamerového záznamu z baru Domino jednoznačně vyplývá, že to byl spoluobžalovaný H., kdo mu udílel rady ohledně telefonického hovoru poškozenému.

4. Ústavní soud předesílá, že v § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Jen pro pořádek je třeba upozornit, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter kontradiktorního řízení.

5. Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví (sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). V minulosti proto Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69). Co do ústavněprávní relevance pochybení v kognitivním procesu dokazování, jakožto procesu zjišťování skutkového stavu, lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná.

6. Předně z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně zcela zřetelně vyplývá jeho podrobná úvaha, jaké rozhodné skutečnosti měly být v řízení prokazovány, a následně je na cca třinácti stranách podrobně rozebráno, čím má vinu stěžovatele podle obžaloby za prokázánu a proč neuvěřil jeho obhajobě, podle níž měl stěžovatel se spoluobžalovaným H. jednat toliko o možném poskytnutí osobní ochrany posledně uvedenému a následně se dohodnout na provedení jediného telefonátu poškozenému podle pokynu spoluobžalovaného H. Z odůvodnění soudu prvního stupně přitom vyplývá, že úvahy tohoto soudu byly založeny na komplexním vyhodnocení všech výpovědí obou spoluobžalovaných, poškozeného, záznamu telekomunikačního provozu, resp. záznamu o uskutečněném telekomunikačním provozu a záznamů kamerových systémů v baru Domino a budovy, v níž měl poškozený kancelář. Na podkladě posledně uvedeného také vyhotovil Ing. J. znalecký posudek o pravděpodobné výšce pachatelů.

7. Odvolací soud dospěl k závěru, že i když je rekognice podle hlasu procesně nepoužitelný důkaz, a i kdyby byla první výpověď spoluobžalovaného H. procesně nepoužitelným důkazem, komplexní zhodnocení ostatních důkazů, tak jak je provedl soud prvního stupně, mohl legitimně dospět k závěru o vině stěžovatele, přičemž se bezezbytku vypořádal s jeho obhajobou. Tento závěr lze při vědomí výše uvedeného považovat za ústavně souladný. Ústavní soud totiž nesdílí názor stěžovatele, že akceptace procesní nepoužitelnosti jednoho (či více) důkazů ze strany odvolacího soudu je vždy důvodem pro celkovou kasaci rozsudku soudu prvního stupně. Tomu totiž neodpovídá ani konkrétní procesní úprava podústavního práva, ani Úmluvou požadovaná dvojinstančnost trestního řízení. Lze tedy uzavřít, že se obecné soudy prvního a druhého stupně v souladu s procesním předpisem, logicky a jasně vypořádaly s námitkami a iregularitami v průběhu procesu, jakož i s celkovou důkazní situací a svá rozhodnutí srozumitelně a předvídatelně vyložily. Proto lze jejich postup a rozhodnutí považovat za ústavně souladné.

8. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. března 2012

Stanislav Balík, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru