Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3931/14 #1Usnesení ÚS ze dne 10.02.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Kolín
SOUD - KS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /presumpce neviny
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomen... více
Věcný rejstříkDokazování
trestný čin/krádež
In dubio pro reo
zavinění/úmyslné
Škoda
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.3931.14.1
Datum podání15.12.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 40 odst.2, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 160 odst.1, § 2 odst.5, § 2 odst.6

40/2009 Sb., § 205, § 22


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3931/14 ze dne 10. 2. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. S., zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem Karlovo nám. 28, Praha 2, proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 6. 9. 2013, č. j. 8 T 36/2013-283, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2013, č. j. 10 To 444/2013-312, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2014, č. j. 8 Tdo 927/2014-36, za účasti Okresního soudu v Kolíně, Krajského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Okresní soud v Kolíně napadeným rozsudkem stěžovatele shledal vinným přečinem krádeže podle ustanovení § 205 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník), a za to jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 5 měsíců, podmíněně odloženému na zkušební dobu 18 měsíců. Tohoto přečinu se měl stěžovatel dopustit tím, že v době nejméně od 31. 3. 2010 do 22. 2. 2011 v blíže specifikované nemovitosti úmyslně neoprávněně odebíral elektrickou energii z distribuční soustavy prostřednictvím odbočky z neměřeného kabelového přívodu, která byla v zalité asfaltové spojce uložené v zemi u jeho rodinného domu, přičemž jeden z kabelů byl zaveden do obytného domu a druhý do hospodářského stavení na pozemku, a takto způsobil škodu ve výši nejméně 6.102 Kč. Krajský soud v Praze v záhlaví označeným usnesením zamítl odvolání stěžovatele proti tomuto rozsudku okresního soudu a Nejvyšší soud následně napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele.

2. Podstata ústavní stížnosti spočívá v tvrzeném porušení práv stěžovatele, zaručených v čl. 2 odst. 2, čl. 10 odst. 2 a čl. 36 odst. 1, 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel rekapituluje průběh řízení před obecnými soudy a zejména namítá, že v průběhu řízení nebylo prokázáno, že by se předmětného přečinu dopustil přímo stěžovatel úmyslným jednáním. Nebylo totiž zjištěno, kdo zřídil neměřenou odbočku elektrické energie, a nebyl tak naplněn obligatorní znak dané skutkové podstaty - subjekt. Proti stěžovateli tak bylo vedeno trestní řízení, ačkoliv bylo podle zákona nepřípustné. I když by totiž bylo prokázáno, že z odbočky mohl mít prospěch stěžovatel, ještě to neznamená, že ji zřídil, případně že o ní věděl. Pokud však o této odbočce vůbec nevěděl, nemohl ani vědět, že z ní má prospěch. Stěžovatel dále uvádí, že nebylo nade vší pochybnost prokázáno, že by způsobil škodu nikoliv nepatrnou. I z rozsudku Okresního soudu v Kolíně je ostatně zřejmé, že se jednalo o pouhé přiblížení se ke skutečnému množství odebrané elektřiny, takže škoda nemohla být stanovena přesně. Pokud obecné soudy z videozáznamu dovodily, že stěžovatel o odbočce věděl, dopustily se účelového tvrzení, jelikož stěžovatel prý ukázal pouze místo, kde při provádění výkopových prací došlo k porušení kabelu.

3. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a v tomto směru dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s požadavky ustanovení § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

4. Ústavní soud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.

5. Ústavní soud rovněž připomíná, že jeho pravomoc zasahovat do trestního řízení je striktně omezena na případy, v nichž došlo k neoprávněnému omezení základních práv a svobod účastníků trestního řízení, zakotvených především v hlavě páté Listiny. Posouzení viny a případné vyměření spravedlivého trestu je totiž věcí obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší tuto jejich činnost z hlediska "běžné" zákonnosti a věcné správnosti hodnotit, ani kdyby se s jejich závěry neztotožňoval. Pouze zjevné excesy v procesu provádění a hodnocení důkazů, spočívající v absenci jakékoliv logické či skutkové opory pro závěry rozhodujícího soudu, by byl Ústavní soud příslušný napravit zrušením napadeného rozhodnutí.

6. Stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti namítá existenci právě takových extrémních pochybení, která by kasaci napadených rozhodnutí měla odůvodňovat. Ústavní soud však žádné takové deficity v projednávané věci neshledal, přičemž dospěl k závěru, že všechny stěžovatelem uplatněné námitky jsou pouhým opakováním jeho argumentace z řízení předcházejícího podání ústavní stížnosti, přičemž obecné soudy se s těmito námitkami dostatečně vypořádaly. Ústavní soud nepovažuje za smysluplné tyto závěry na tomto místě opakovat. Lze tedy pouze odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí.

7. V nyní projednávaném případě stěžovatel nepopírá, že odbočka z neměřeného kabelového přívodu byla zavedena k jeho domu a že z její existence měl prospěch; pouze tvrdí, že o ní nevěděl. Toto tvrzení se nicméně jeví jako velmi nevěrohodné, a to s ohledem na výsledky provedeného dokazování (viz zejména výpovědi zaměstnanců společnosti ČEZ Měření, spol. s r. o.; znalecký posudek ing. I. Soukupa, který vyloučil, že by odbočka mohla být zřízena "omylem"; protokol o ohledání místa činu, listinné materiály a fotodokumentace). Jak již bylo uvedeno výše, Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat logické a srozumitelné skutkové závěry obecných soudů. V těch přitom žádný rozpor neshledal. Obecné soudy své závěry opřely o logický řetězec důkazů a skutečnost, že stěžovatel by provedené důkazy hodnotil jinak, není z hlediska ústavního práva rozhodující, tím méně to může představovat porušení práva na spravedlivý proces.

8. Z odůvodnění napadeného rozsudku Okresního soudu v Kolíně, založeného na podrobném dokazování, totiž dostatečně přesvědčivě plyne, že existence odbočky na neměřené části elektrického vedení k domu stěžovatele byla objektivně prokázána a omyl při jejím zřízení byl vyloučen (tato odbočka totiž nemá jednu - jak by odpovídalo zřízení náhrady za poškozený přívod do dílny, nýbrž dvě větve). Snaha odvést část elektřiny mimo měřidlo proto musela být součástí záměru, který vedl k jejímu zřízení, neboť jinak by nemělo smysl ji zřizovat a zbytečně a komplikovaně zdvojovat přívod elektřiny k domu. Tím je dán i úmysl stěžovatele. Jeho výpověď označil soud za nevěrohodnou, neboť sám připustil iniciativu na zřízení této pobočky, byť zmiňoval pouze její větev k dílně. Soud sice připustil, že se na daném skutku podílely zřejmě i jiné osoby, nicméně o nich v tomto řízení nerozhodoval.

9. Pokud stěžovatel rozporuje vzniklou škodu, ani zde Ústavní soud neshledává žádná pochybení obecných soudů. Okresní soud v Kolíně totiž v odůvodnění napadeného rozsudku velmi pečlivě rekapituluje závěry znaleckého posudku, který použil nejprve tři metody pro zjišťování této škody a na jejich základě dospěl k výslednému závěru. Protože stěžovatel při hlavním líčení doplnil vyúčtování elektřiny za další období, zadal okresní soud znalci doplnění posudku a ze srovnání předešlé a následné průměrné denní spotřeby vyšel rozdíl 3,659 kWh za den, což za celé období činilo právě 6.102 Kč. Okresní soud v Kolíně velmi podrobně rozvedl (str. 6-7 odůvodnění), že existenci předmětné odbočky lze s jistotou dokázat pouze v období od 31. 3. 2010 (záznam o provedené kontrole) do odstranění dne 22. 2. 2011, a pečlivě vyložil, podle jaké metody výslednou škodu vyčíslil. Jak následně konstatoval v usnesení, kterým zamítl odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze (ke stejnému závěru dospěl poté i Nejvyšší soud), namísto statisícové částky, požadované společností ČEZ Distribuce, a. s., stanovil okresní soud škodu za pomoci znalce v nejnižší možné výši, a to jak po dobu, po kterou vznikala, tak co do podkladů pro její výpočet. Ani v tomto postupu a v učiněném skutkovém a právním závěru proto Ústavní soud neshledal žádné pochybení, jež by bylo možno považovat za ústavněprávní.

10. Ústavní soud již dříve judikoval, že pokud lze na základě provedeného dokazování dospět k několika skutkovým verzím, a soud se přikloní k verzi, která je pro obviněného nepříznivá, porušuje princip rozhodování in dubio pro reo, a tím i zásadu presumpce neviny dle čl. 40 odst. 2 Listiny [srov. nález sp. zn. II. ÚS 1975/08 ze dne 12. 1. 2009 (N 7/52 SbNU 73), nález sp. zn. III. ÚS 2042/08 ze dne 26. 11. 2009 (N 247/55 SbNU 377)]. Zároveň však také uvedl, že pokud soud po vyhodnocení důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupin výpovědí je pravdivá a její věrohodnost není ničím zpochybněna, přičemž úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud tyto pochybnosti nemá (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 2063/09 ze dne 23. 9. 2010, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Právě tato situace nastala podle přesvědčení Ústavního soudu v nyní projednávané věci.

11. V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud uzavírá, že návrh stěžovatele odmítl jako zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť v postupu obecných soudů neshledal zásah do jeho základních práv, jak tvrdil v ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. února 2015

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru