Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3929/19 #1Usnesení ÚS ze dne 21.01.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Ústí nad Labem
SOUD - KS Ústí nad Labem
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/svoboda osobní obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost roz... více
Věcný rejstříklékařské vyšetření
zdravotnické zařízení
obviněný
zdravotnické vyšetření
EcliECLI:CZ:US:2020:2.US.3929.19.1
Datum podání09.12.2019
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 8 odst.2, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 116 odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3929/19 ze dne 21. 1. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného Mgr. Tomášem Urbanem, advokátem se sídlem Ve Stromkách 445/4, Ústí nad Labem, proti usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 10. 2019, č. j. 40 Nt 2501/2019-5, a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 11. 2019, č. j. 7 To 382/2019-22, za účasti Okresního soudu v Ústí nad Labem a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů. Má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na osobní svobodu zaručené čl. 8, právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a právo na právní pomoc v řízení před soudy dle čl. 37 Listiny základních práv a svobod ("Listina").

2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a z připojených rozhodnutí, v roce 2008 zahájil policejní orgán trestní stíhání stěžovatele pro trestné činy ublížení na zdraví z nedbalosti a ohrožení pod vlivem návykové látky. Tohoto jednání se měl stěžovatel dopustit tím, že při velmi rychlé jízdě v obci pod vlivem návykové látky nezvládl řízení vozidla a narazil do skupinky osob na chodníku, přičemž dvě z nich zemřely a dvě utrpěly těžká zranění. Při nehodě se závažně zranil též stěžovatel. S ohledem na dlouhodobé nepříznivé následky zranění orgány činné v trestním řízení několik let řešily, zda má být trestní stíhání stěžovatele zastaveno z důvodu jeho neschopnosti chápat smysl daného řízení. Zatímco znalecké posudky indikovaly nevratné poškození mozku způsobující omezení mentálních schopnosti stěžovatele, policejní orgán disponuje řadou výpovědí osob, které duševní schopnosti stěžovatele popisují na základě styku s ním zcela odlišně.

3. Policejní orgán se k vyřešení zmíněných rozporů rozhodl v květnu 2019 přizvat znalecký ústav (konkrétně Psychiatrickou nemocnici v Bohnicích, dále jen jako "ústav") k vypracování znaleckého posudku týkajícího se duševního stavu stěžovatele. Ten byl v ústavu ambulantně vyšetřen, nicméně výsledky testů nebyly dle ústavu průkazné a proto ústav navrhl ústavní pozorování stěžovatele, zejména aby vyloučil ovlivňování stěžovatele ze strany matky. Na návrh státního zástupce Okresní soud v Ústí nad Labem napadeným usnesením nařídil pozorování stěžovatele ve jmenovaném zdravotnickém zařízení. Ústavní pozorování vzhledem k okolnostem považoval za nezbytné: zodpovězení otázek týkajících se duševního stavu stěžovatele je v nejlepším zájmu všech ve věci zainteresovaných osob (mimo stěžovatele též poškozených a pozůstalých) a v trestním řízení i s ohledem na jeho neúnosnou délku musí dojít k nějakému posunu. Proti usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou Krajský soud v Ústí nad Labem druhým napadeným usnesením zamítl.

4. Stěžovatel s uvedenými závěry obou usnesení obecných soudů nesouhlasí, přičemž své námitky soustředil do tří okruhů. 1) Pozorování v ústavu je spojeno s omezením osobní svobody a proto by k němu mělo být přistoupeno jen tehdy, nelze-li danou osobu vyšetřit jinak. Soudy dle stěžovatele tuto otázku věcně vůbec neřešily, převzaly pouze nekriticky posouzení ústavu a jejich závěry jsou tudíž nepřezkoumatelné. 2) Obecné soudy v řízení nevyslechly stěžovatele a ani jeho opatrovnici (matku), což je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu (odkazováno je na nález ze dne 23. 4. 2015, sp. zn. III. ÚS 2569/14). Stížnostní soud tento postup nalézacího soudu aproboval se zcela neakceptovatelným odůvodněním. 3) Stěžovatel byl v řízení v souladu se zákonným požadavkem zastoupen advokátem, přesto ten nebyl o podaném návrhu nalézacím soudem informován a neměl tak možnost se k návrhu vyjádřit. Jmenovaná pochybení zakládají dle stěžovatele porušení jeho shora vymezených základních práv.

5. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.

6. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný.

7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.

8. Je třeba zdůraznit, že pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

9. Stěžovateli lze přisvědčit, že ochrana osobní svobody zaujímá jedno z nejvýznamnějších míst v množině lidských práv. Pakliže Listina základních práv a svobod v čl. 8 odst. 2 zakotvuje, že nikdo nesmí být zbaven svobody jinak, než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, je mimořádně důležité, aby splnění všech zákonem stanovených podmínek pro omezení tohoto práva bylo uvážlivě zkoumáno a možnosti jejich uplatnění vykládány restriktivně. Tento přístup je zároveň v souladu s principy trestního řízení, jmenovitě se zásadou přiměřenosti (zdrženlivosti), spočívající v takovém postupu orgánů činných v trestním řízení, který zasahuje do základních práv a svobod jen pokud je to nezbytně nutné.

10. V rámci vymezených obecných východisek musí orgány činné v trestním řízení aplikovat též ustanovení § 116 odst. 2 trestního řádu, upravující podmínky nařízení pozorování obviněného ve zdravotnickém zařízení. Ústavní soud má za to, že obecné soudy v přezkoumávaném řízení nepostupovaly protiústavně; podrobnější odůvodnění je dále strukturováno dle výše shrnutých okruhů námitek stěžovatele.

11. Ad 1) Obecné soudy dostatečně a logicky vysvětlily, jaké důvody je vedly k tomu, že považují zodpovězení otázky duševního stavu stěžovatele za potřebné. Samotný způsob získání spolehlivých diagnostických poznatků, tj. zda postačí ambulantní vyšetření, či je nutné přikročit k ústavnímu pozorování, je otázkou odbornou a vychází z vyjádření znalce; soud ji sám posoudit nemůže (shodně nález Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 493/05). Jak již bylo zmíněno, policejním orgánem určený znalecký ústav nezbytnost ústavního pozorování pro zjištění mentálních možností stěžovatele potvrdil. V neposlední řadě by přiměřenost (dočasného) omezení osobní svobody obviněného měla být vnímána ve světle závažnosti trestné činnosti, které se měl dopustit (k tomu citovaný nález sp. zn. III. ÚS 2569/14, bod 13 a zdroje tam citované). Konkrétně stěžovatel je stíhán pro velmi závažnou trestnou činnost vedoucí (kromě jiného) k úmrtí dvou osob. Je nepochybně v zájmu pozůstalých obětí i poškozených, aby po mnoha letech byla otázka duševního stavu stěžovatele postavena najisto a zmíněné trestní stíhání bylo ukončeno (ať již to bude podáním obžaloby nebo zastavením).

12. Ad 2) Nález sp. zn. III. ÚS 2569/14 vskutku stanovil povinnost výslechu obviněného před aplikací § 116 odst. 2 trestního řádu. Bylo tomu v situaci, kdy obviněný se znalcem nespolupracoval a odmítal se podrobit ambulantnímu vyšetření, v reakci na což bylo rozhodnuto o ústavním pozorování. Cílem výslechu mělo být informování obviněného o důsledcích jeho chování. V přezkoumávané věci se však stěžovatel ambulantního vyšetření ústavem účastnil dobrovolně, spolupracoval a vyslovil (prostřednictvím matky) též ochotu se podrobit pozorování v ústavu. Neshoda mezi stěžovatelem (jeho matkou) a ústavem existovala pouze v rozsahu mimořádné rehabilitace v době pobytu stěžovatele v ústavu. Není tak zřejmé, v jakém směru by výslech stěžovatele (případně jeho matky) soudem měl či mohl na výsledku řízení cokoliv změnit. Ač takové odůvodnění pokládá stěžovatel za neakceptovatelné, nelogické se nejeví ani tvrzení soudu druhého stupně, že nedává příliš smysl vyslýchat někoho, o jehož schopnost chápat účel a úkony trestního řízení (včetně výslechů) ve věci v podstatě jde. Stěžovatel dokládá svou schopnost absolvovat výslech k ústavní stížnosti přiloženým Protokolem o jednání před soudem v řízení o omezení svéprávnosti. To je ale jednak zcela odlišný druh řízení, jednak obsah předmětného výslechu (sestávající z jedné odpovědi "dobře" a zakývání) nenasvědčuje, že by výslech stěžovatele mohl rozhodnutí soudů o pozorování v ústavu ovlivnit.

13. ad 3) Advokát stěžovatele v ústavní stížnosti uvádí, že mu nebyl doručen k vyjádření návrh státního zástupce na nařízení pozorování. Argumentace v ústavní stížnosti tuto skutečnost propojuje s bodem č. 2, tj. nemožností stěžovatele se ve věci vyjádřit. Není nicméně pravdou, že by pro stěžovatele či jeho opatrovnice bylo nařízení ústavního pozorování překvapivé. V již citovaném Protokolu o jednání před opatrovnickým soudem matka stěžovatele uvádí, že její syn "by se měl podrobit pobytu v Bohnicích" (s. 2). Toto jednání se přitom konalo dne 10. 10. 2019, tedy před vydáním usnesení nalézacího soudu o nařízení pozorování (14. 10. 2019). Není rovněž pochyb o tom, že advokát mohl své argumenty k věci vznést ve stížnosti proti usnesení nalézacího soudu, což také učinil. Stížnostní soud v napadeném usnesení všechny námitky pečlivě vypořádal a detailně odůvodnil i skutečnosti, které v usnesení nalézacího soudu byly podány "poměrně stručně" (jak uznal stížnostní soud v bodě 8 svého usnesení). Ústavní soud má tak za to, že i pokud by si nalézací soud skutečně nevyžádal vyjádření advokáta k návrhu, základní právo stěžovatele na obhajobu porušeno nebylo, neboť tento (stěžovatelem tvrzený) nedostatek zhojil postup soudu druhého stupně. Případný kasační zásah Ústavního soudu by tak byl pouhým formalismem a z důvodů již podrobně diskutovaných by výsledek opakovaného řízení zůstal s pravděpodobností hraničící s jistotou shodný.

14. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že v projednávané věci obecné soudy vyložily a aplikovaly podústavní právo řádně a proti jejich závěrům včetně způsobu odůvodnění nemá ústavněprávních výhrad. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

15. Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí obecných soudů. Jelikož však Ústavní soud rozhodl ve věci neprodleně, považoval za neúčelné o návrhu rozhodovat samostatným usnesením.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. ledna 2020

Kateřina Šimáčková v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru