Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3928/16 #1Usnesení ÚS ze dne 02.05.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NSS
Soudce zpravodajDavid Ludvík
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
Věcný rejstříkřízení/zastavení
Správní soudnictví
poplatek/osvobození
poplatek/soudní
EcliECLI:CZ:US:2017:2.US.3928.16.1
Datum podání28.11.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 36 odst.3


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3928/16 ze dne 2. 5. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele M. M., t. č. ve Věznici Ilava, Slovenská republika, zastoupeného JUDr. Jitkou Šmídovou, advokátkou, AK se sídlem Viniční 82, Brno, proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2016 č. j. 5 As 119/2016-37 a ze dne 12. 10. 2016 č. j. 5 As 120/2016-32, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel se ústavní stížností, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Tvrdí, že vedla k porušení jeho ústavně zaručených práv na přístup k soudu a na spravedlivý proces. Nejvyšší správní soud současně podle názoru stěžovatele porušil zákaz diskriminace z důvodu majetku. Navrhuje proto zrušení obou napadených rozsudků.

2. Nejvyšší správní soud prvním uvedeným rozsudkem zamítl kasační stížnost stěžovatele proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2016 č. j. 8 A

78/2015-44, který pro nezaplacení soudního poplatku zastavil řízení o jeho správní žalobě. Stěžovatel v daném řízení opakovaně žádal o osvobození od soudních poplatků. Nejvyšší správní soud však s odkazem na judikaturu Ústavního soudu zdůraznil, že o opakované žádosti o osvobození od soudního poplatku v rámci jednoho řízení je soud povinen rozhodovat jen v případě, že tato žádost obsahuje nové, dříve neuplatněné skutečnosti a žadatel současně doloží, že od doby rozhodování o jeho předchozí žádosti došlo k podstatné změně skutečností, které byly pro posouzení předchozí žádosti rozhodující. Fakt, že byl účastník plně osvobozen od soudních poplatků v jednom řízení, nemůže zhojit absenci relevantních skutkových tvrzení o změně majetkových poměrů v řízení jiném. O žádosti o osvobození od soudních poplatků soud vždy rozhoduje na základě konkrétních tvrzení a důkazů předložených účastníkem řízení v tom kterém řízení. Stěžovatel v daném řízení plně osvobozen nebyl, a proto měl povinnost soudní poplatek uhradit, což neučinil. Řízení o žalobě proto bylo zastaveno. Stejný průběh měla i věc, o které Nejvyšší správní soud rozhodl druhým napadeným rozsudkem, kterým zamítl kasační stížnost stěžovatele proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2015 č. j. 8 A 77/2015-19.

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že se Nejvyšší správní soud nevypořádal se všemi námitkami uvedenými v kasačních stížnostech. Nejvyšší správní soud v několika jiných případech stvrdil, že stěžovatel splňuje podmínky pro přiznání osvobození od poplatkové povinnosti, a ustanovil mu právního zástupce pro řízení o kasačních stížnostech. Současně však o vlastních kasačních stížnostech v daných věcech rozhodl zcela odlišně. To dle přesvědčení stěžovatele svědčí o jednoznačné libovůli. Nejvyšší správní soud také nesprávně aplikoval judikaturu. Nezohlednil rozdílnost právních úprav ve vztahu k právní moci rozhodnutí, kterými se zastavuje řízení pro nezaplacení soudního poplatku v občanskoprávním řízení a soudním řízení správním. Městský soud v Praze rozhodl o poslední žádosti stěžovatele o osvobození od soudních poplatků překvapivě, protože rovnou zastavil řízení a nerozhodl samostatným usnesením. Nesplnil také svoji poučovací povinnost vůči stěžovateli. Navíc rozhodoval v roce 2016 při znalosti majetkových poměrů stěžovatele z roku 2015, aniž by reflektoval nové, dříve neuplatněné skutečnosti spočívající v podstatné okolnosti, že stěžovatel již nedisponuje dříve uvedenými příjmy a není schopen si je zabezpečit.

4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Ústavní soud předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje pouze z hlediska souladu s ústavním pořádkem. Není úkolem Ústavního soudu perfekcionisticky a samostatně přezkoumat věc z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti správního práva a soudního řízení správního. Naopak ex constitutione musí chránit práva a svobody zaručené ústavním pořádkem. Je to právě Nejvyšší správní soud, komu přísluší výklad podústavního práva v uvedených oblastech spolu se sjednocováním judikatury správních soudů [viz § 12 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s.")].

6. Při výkonu této pravomoci přirozeně i Nejvyšší správní soud musí jako orgán veřejné moci interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01 ze dne 18. 12. 2002 (N 156/28 SbNU 401)]. Ústavní soud může do výkladu podústavního práva, který zastává Nejvyšší správní soud, zasáhnout pouze tehdy, pokud by aplikace podústavního práva v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny. Jako taková by měla za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95), nález sp. zn. IV. ÚS 239/03 ze dne 6. 11. 2003 (N 129/31 SbNU 159) a další]. K takovému zjištění však ve věci stěžovatele Ústavní soud nedospěl.

7. Podle § 36 odst. 3 s. ř. s. platí, že účastník, který doloží, že nemá dostatečné prostředky, může být na vlastní žádost usnesením předsedy senátu zčásti osvobozen od soudních poplatků. Přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno.

8. Jak Nejvyšší správní soud v obou napadených rozsudcích správně upřesnil, mohl se zabývat pouze otázkou, zda byly dány důvody pro zastavení řízení o stěžovatelových žalobách. Skutečnost, že stěžovatel soudní poplatek neuhradil, byla nesporná. K posouzení tudíž zbylo, zda stěžovatelovy opětovné žádosti o osvobození od soudních poplatků bránily Městskému soudu v Praze v rozhodnutí o zastavení řízení. Nejvyšší správní soud došel k závěru, že nikoliv, protože od doby rozhodování o jeho předchozí žádosti nedošlo k podstatné změně skutečností, které by byly pro posouzení předchozí žádosti rozhodující.

9. Takto řádně odůvodněný závěr Nejvyššího správního soudu je třeba považovat za prvek nezávislého soudního rozhodování, kterému nemá Ústavní soud z pozice ústavnosti čeho vytknout. V podrobnostech lze odkázat na přiléhavé odůvodnění napadených rozsudků, které podle Ústavního soudu nevybočují z mezí ústavnosti. Výklad a aplikace § 36 odst. 3 s. ř. s. ze strany Nejvyššího správního soudu byla ústavně konformní. Stěžovatel nepředložil Ústavnímu soudu žádné ústavněprávní argumenty, které by jeho tvrzení o porušení jeho ústavně zaručených (procesních) práv dokládaly. Ústavní soud v této souvislosti musí konstatovat, že argumentace obsažená v ústavní stížnosti je pouhou polemikou s výkladem soudního řádu správního ze strany Nejvyššího správního soudu. I případná nesprávnost výkladu podústavního práva však sama o sobě není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu. Tím je až kritérium ústavnosti. Proto nestačí namítat, že soudy vyložily právo jinak, než jak to odpovídá představě stěžovatele. To, že správní soudy nevyhověly návrhům stěžovatele, samo o sobě porušením principů ústavnosti není.

10. Uvedené platí obzvláště v těch případech, ve kterých je podstatou ústavní stížnosti nesouhlas stěžovatele s posouzením otázky, zda jsou či nejsou naplněny předpoklady pro jeho osvobození od placení soudních poplatků (srov. § 30 odst. 1 o. s. ř., § 35 odst. 8, § 36 odst. 3 s. ř. s.). Ústavní soud zastává názor, že posouzení těchto otázek v zásadě spadá do výhradní rozhodovací sféry obecných soudů. Porušení základních práv účastníka řízení tu připadá v úvahu jen tehdy, jedná-li se ze strany obecných soudů o projev libovůle a napadené rozhodnutí je v evidentním rozporu s principy spravedlnosti [srov. k tomu např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 271/2000 ze dne 17. 8. 2000 (U 28/19 SbNU 275), nález sp. zn. IV. ÚS 2856/08 ze dne 9. 2. 2009 (N 20/52 SbNU 197), usnesení sp. zn. III. ÚS 788/09 ze dne 30. 4. 2009].

11. Ústavní soud na tomto místě zdůrazňuje, že institut osvobození od soudních poplatků by měl být uplatňován spíše výjimečně v opravdu nezbytných případech, ve kterých pro osvobození od soudních poplatků existují zvlášť závažné důvody. Soud přitom může účastníka řízení osvobodit od soudních poplatků jedině na základě jeho vlastní žádosti, nikoliv z vlastní iniciativy či z úřední povinnosti. Základní podmínkou pro osvobození od soudních poplatků je nedostatečnost prostředků žadatele, která musí být doložena. Objektivní hlediska pro posuzování poměrů žadatele o osvobození od soudních poplatků nejsou v platné právní úpravě vyjádřena. Rozhodnutí o osvobození od soudních poplatků je tak věcí úvahy příslušného soudu, který přitom přihlíží k celkovým majetkovým poměrům žadatele, výši soudního poplatku, k nákladům na případné dokazování, k povaze uplatněného nároku a k dalším podobným okolnostem. Důkazní břemeno k prokázání, že nemá dostatek prostředků, nese účastník řízení. I když je účastník řízení nemajetný a bylo by namístě přiznat mu osvobození od soudních poplatků, může mu soud výjimečně toto dobrodiní odepřít, a to zejména pro povahu sporu či sporů, které účastník vede [srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2011, č. j. 7 As 101/2011-66, publ. pod č. 2601/2012 Sb. NSS].

12. Jak již Ústavní soud naznačil, v projednávané věci Nejvyšší správní soud nevybočil z mezí své rozhodovací sféry, jak byly tyto meze definovány výše. Postupoval zcela ve shodě s příslušnými ustanoveními s. ř. s. a náležitě zohlednil ústavněprávní kontext věci. Ústavní soud proto neshledal, že by v projednávaném řízení o žádosti o osvobození od soudních poplatků došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.

13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. května 2017

Jiří Zemánek, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru