Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3924/16 #1Usnesení ÚS ze dne 13.12.2016

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Praha
SOUD - OS Beroun
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na ochranu rodičovství, rodiny a dětí /práva rodičů ve vztahu k dětem
právo na soudní a jinou právní ochra... více
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
styk rodičů s nezletilými dětmi
výživné/pro dítě
EcliECLI:CZ:US:2016:2.US.3924.16.1
Datum podání28.11.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 32 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

89/2012 Sb., § 923, § 913, § 915

99/1963 Sb., § 120


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3924/16 ze dne 13. 12. 2016

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. J., zastoupeného Mgr. Barborou Balcarovou, advokátkou se sídlem Klimentská 36, Praha 1 - Nové Město, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2016, č. j. 22 Co 218/2016-295, a rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 21. 1. 2016, č. j. 25 P 91/2015-233, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Berouně jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví citovaným rozhodnutím obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, zaručené čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Předmětem řízení před obecnými soudy byla úprava výchovných poměrů a vyživovací povinnosti stěžovatele (otce) ve vztahu k jeho nezletilému synovi J., jehož matkou je M. J. S.

2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z připojených listin, Okresní soud v Berouně k návrhu matky nezletilého nově (oproti dřívější úpravě, přijaté na základě rozsudku téhož soudu ze dne 16. 10. 2013, č. j. 23 Nc 564/2013-51) s účinností od 1. 1. 2015 stanovil výši měsíčního výživného stěžovatele ve vztahu k nezletilému synovi, a to na částku 10.000 Kč (tzn. došlo k jeho zvýšení o 5.000 Kč), splatnou každého 13. dne v měsíci předem, a to 7.000 Kč k rukám matky a 3.000 Kč na bankovní účet nezletilého. Současně uložil stěžovateli uhradit dlužné výživné (za dobu od 1. 1. 2015 do ledna 2016) ve výši 65.000 Kč (výrok I.). V dalších výrocích rozsudku pak okresní soud upravil harmonogram styku stěžovatele s nezletilým. Okresní soud závěr o změně vyživovací povinnosti stěžovatele vůči nezletilému synovi odůvodnil tím, že s ohledem na dokazování provedené za účelem zjištění aktuální výše měsíčních příjmů stěžovatele i matky nezletilého, potřeb nezletilého a také sociální situace matky dospěl k závěru, že v dané věci jsou naplněny předpoklady ustanovení § 923 občanského zákoníku, tj. došlo k podstatné změně poměrů oproti původní úpravě, a to jak na straně matky nezletilého, tak i stěžovatele. Tuto podstatnou změnu poměrů okresní soud konkrétně shledal v tom, že "rodiče uzavřeli dne 12. 5. 2015 dohodu o vypořádání SJM, na základě které se matka stane výlučným vlastníkem domu ve Vráži, a to poté, co (stěžovatel) bude vyvázán z hypotečního úvěru. Z tohoto důvodu matka hradí od ledna 2015 splátky hypotéky ve výši 7.225,10 Kč, dále polovinu splátky úvěru ze stavebního spoření ve výši 1.505 Kč." Naopak stěžovateli tyto "platby, se kterými bylo počítáno při posledním rozhodování o výživném, odpadly. Je nepochybné, že uvedenými platbami, zejména pokud jde o náklady spojené s bydlením v domě ve Vráží, kde nezletilý s matkou žije, se (stěžovatel) takto částečně finančně podílel na krytí bytových potřeb nezletilého."

3. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, v němž zpochybnil stanovenou výši výživného, když namítal rozpor rozsudku okresního soudu s ustanovením § 923 občanského zákoníku, podle něhož soud může změnit dohodu o výživném na nezletilé dítě, pokud došlo ke změně poměrů na straně nezletilého, nikoliv z důvodu změny nákladů na vlastní bydlení matky. V dané věci ovšem nedošlo v souvislosti s věkem nezletilého k žádné významné změně. Okresní soud tak pochybil, pokud, i přes zjištěné skutečnosti (zvýšení příjmů matky o více jak 8.000 Kč měsíčně a vznik další vyživovací povinnosti stěžovatele vůči jeho nezletilému synovi A.), "uznal za spravedlivé zvýšení výživného z jeho strany. (...) Důvodem pro změnu rozhodnutí o výživném tedy nemůže být skutečnost, že otec již nepřispívá na nemovitost, která dle dohody o vypořádání SJM náleží matce nezletilého."

4. Krajský soud v Praze nicméně v rozsudku rovněž napadeném nyní projednávanou ústavní stížností odvolání stěžovatele neshledal důvodné a napadený rozsudek okresního soudu (v jeho výrocích o vyživovací povinnosti) potvrdil jako věcně správný (ve smyslu ustanovení § 219 občanského soudního řádu, dále jen "o. s. ř."). V odůvodnění rozsudku se krajský soud zcela ztotožnil s právními závěry okresního soudu, když na základě provedených důkazů shledal podstatnou změnu poměrů (ve smyslu ustanovení § 923 odst. 1 občanského zákoníku), a to jak na straně stěžovatele, tak i na straně matky, a přistoupil tedy ke změně původní úpravy vyživovací povinnosti stěžovatele, přičemž konstatoval, že "s přihlédnutím k výdělkovým a majetkovým poměrům (stěžovatele) a počtu jeho vyživovacích povinností je odpovídajícím výživným pro nezletilého J. výživné ve výši 10.000 Kč měsíčně, když takto zvýšené výživné zcela odpovídá i kritériím uvedeným ve shora citovaných zákonných ustanoveních." Krajský soud vycházel z toho, že "dítě má právo na stejnou životní úroveň, jakou má jeho rodič", a proto okresním soudem stanovenou částku výživného považoval za "odpovídající i za situace, kdy (stěžovateli) přibyla další vyživovací povinnost k dítěti a částečně i k jeho manželce." Krajský soud se rovněž ztotožnil se závěrem okresního soudu, že nadprůměrný příjem stěžovatele připouští stanovení výživného v rozsahu umožňujícím efektivní tvorbu úspor (§ 917 občanského zákoníku). "I podle odvolacího soudu je namístě, aby část výživného ve výši 7.000 Kč měsíčně hradil (stěžovatel) k rukám matky, když tato částka je pro krytí potřeb nezletilého dostatečná a částku 3.000 Kč měsíčně bude (stěžovatel) hradit na účet nezletilého, který mu byl zřízen, přičemž finanční prostředky na něm budou plnit funkci zajištění budoucích zdrojů pro nezletilého zejména z hlediska přípravy na budoucí povolání (studium na střední či vysoké škole), pro získání budoucího bydlení, založení vlastní domácnosti a rodiny apod."

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti nadále polemizuje s právními závěry obecných soudů, když na základě obdobné argumentace, jakou předestřel již v odvolacím řízení, vyjadřuje svůj nesouhlas především s konkrétním způsobem, jakým bylo obecnými soudy rozhodnuto o jeho vyživovací povinnosti ve vztahu k nezletilému synovi, neboť ve svých závěrech vycházely z nedostatečně zjištěného skutkového stavu, při svém rozhodnutí dostatečně nevzaly výše uvedené okolnosti aktuálních poměrů (jak na straně matky, tak i na straně jeho samotného) a zejména jejich rozhodnutí jsou "překvapivá a nepředvídatelná", nacházející se v rozporu s ustanovením § 923 občanského zákoníku. Stěžovatel poukázal na skutečnost, že obecné soudy přistoupily ke změně úpravy v relativně krátkém období po přijetí původní úpravy a navíc za situace, kdy "nedošlo ke změně poměrů na straně nezletilého a zvýšení výživného není odůvodněno potřebou nezletilého."

6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

7. Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje s konkrétní úpravou (zvýšení) jeho výživného ve vztahu k nezletilému synovi a nesouhlasí s právními závěry obecných soudů, v nichž shledaly splnění zákonných podmínek (ve smyslu ustanovení § 923 odst. 1 občanského zákoníku) pro takovou změnu úpravy, konkrétně pak naplnění podmínky "podstatné změny poměrů", jež měla dle obecných soudů spočívat ve zvýšení nákladů na bydlení na straně matky nezletilého. Ústavní soud v této souvislosti předně považuje za nezbytné zdůraznit, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech, směřujících proti rozhodnutím obecných soudů, týkajících se úpravy vyživovací povinnosti k nezletilým dětem, v žádném případě nenáleží hodnotit důkazy, provedené obecnými soudy, a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, v jaké konkrétní výši má být stanoveno výživné. Stěžovatel nicméně Ústavní soud staví právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, neboť své námitky obsažené v ústavní stížnosti předkládal v obdobném znění již v řízeních před obecnými soudy a ústavní stížnost tak fakticky považuje za další procesní prostředek, jehož prostřednictvím se domáhá změny úpravy jeho vyživovací povinnosti, jež byla vymezena obecnými soudy a s jejichž právními závěry, toliko na úrovni podústavního práva, polemizuje i v řízení před Ústavním soudem. Za ústavněprávní argumentaci přitom nelze považovat pouhé závěrečné konstatování, že rozhodnutím obecných soudů došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces.

8. K samotné polemice stěžovatele se způsobem, jakým obecné soudy rozhodly o jeho vyživovací povinnosti k nezletilému synovi, nadto Ústavní soud zdůrazňuje, že ve vztahu k určení výše výživného ustáleně judikuje, že oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů, přičemž dítě má právo se podílet na životní úrovni svých rodičů (srov. též ustanovení § 913 či § 915 občanského zákoníku). Při určení rozsahu vyživovací povinnosti přitom přihlíží soud k tomu, který z rodičů a v jaké míře o dítě osobně pečuje, a při posouzení majetkových poměrů rodičů vždy bere ohled nejen na fakticky dosahované příjmy rodiče, ale i na celkovou hodnotu jeho movitého a nemovitého majetku a způsob života, resp. životní úroveň [srov. nález sp. zn. III. ÚS 511/05 ze dne 16. 3. 2006 (N 61/40 SbNU 593), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou rovněž dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Při rozhodování soudu o určení výživného je pak soud povinen obstarat a posoudit všechny relevantní podklady pro správné určení výše výživného a z moci úřední objasnit skutkový stav (shromáždit důkazy podle ustanovení § 120 o. s. ř.). Ústavní soud zároveň opakovaně ve své judikatuře vyzdvihl, že otázka posouzení návrhu na určení výživného pro nezletilé děti je sice věcí volné úvahy soudu závislé na posouzení možností a schopností osoby k výživě povinné a odůvodněných potřeb osoby oprávněné, obecný soud je však povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se pohybuje jeho volná úvaha, na základě níž dospěl k závěru o určení výše výživného [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 299/06 ze dne 12. 9. 2006 (N 158/42 SbNU 297)].

9. V nyní projednávaném případě Ústavní soud dospěl k závěru, že výše předestřené zásady, na nichž je vystaveno řízení o určení výživného, porušeny nebyly a nelze se tak ztotožnit s námitkami stěžovatele, že rozhodnutí obecných soudů porušují jeho právo na spravedlivý proces, neboť vycházejí z nedostatečně zjištěného skutkového stavu, jsou nepřezkoumatelná, nedostatečně odůvodněná či "překvapivá". Ústavní soud je naopak toho názoru, že jak okresní, tak i krajský soud náležitě zjistily skutkový stav věci, při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v průběhu řízení najevo a vycházely z dostatečného množství relevantních podkladů klíčových pro posouzení otázky určení výše výživného nezletilého, týkajících se jak majetkových poměrů i finančním možnostem stěžovatele, tak i majetkových poměrů a sociální situaci matky nezletilého. Nelze se tak ztotožnit s konkrétní polemikou stěžovatele, s níž se ostatně dle Ústavního soudu v napadeném rozhodnutí dostatečným způsobem vypořádal již krajský soud, týkající se jednak dostatečného nezohlednění jeho sociální situace a majetkových poměrů, jednak nenaplnění zákonné podmínky ("podstatná změna poměrů" ve smyslu ustanovení § 923 odst. 1 občanského zákoníku) pro přijetí změny úpravy výživného, když k této změně nedošlo na straně nezletilého. Ústavní soud se naopak ztotožňuje se závěry obecných soudů, že tuto podmínku je třeba hodnotit skrze zásadu, že "dítě má právo na stejnou životní úroveň, jakou má jeho rodič", a proto změna majetkových poměrů či sociální situace na straně matky či otce nezletilého dítěte, kterou lze hodnotit jako podstatnou, má ovlivňuje i životní úroveň samotného nezletilého dítěte. Povinností obecných soudů je přitom při rozhodování o úpravě vyživovací povinnosti přihlédnout ke všem okolnostem, jež se týkají zájmů a potřeb nezletilého dítěte a rozhodnout vždy v jeho nejlepším zájmu (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte).

10. Ústavní soud se tak neztotožňuje s tvrzením stěžovatele, že ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů a jimi konkrétně nově přijatá úprava jeho vyživovací povinnosti ve vztahu k nezletilému synovi porušují jeho právo na spravedlivý proces, a proto ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. prosince 2016

Vojtěch Šimíček v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru